Zažehlování

Myslet si, že v Londýně budou vagóny metra jezdit prázdné a že se na vás nikdo nebude tlačit by byla čistá utopie. Po zkušenostech, který má člověk z pražského metra ve špičce a odhadů, že v Londýně bude asi milionkrát více lidí, se dá čekat, že cestování nebude žádný med. Přes všechny přípravy a očekávání, mě ale sytém cestování v místním metru opravdu překvapil. Pro úvod - londýnské metro má asi 13 linek plus několik linek tzv. overgroundu, což je něco mezi metrem a vlakem, vypadá to spíš jako metro, ale jezdí to víc nad zemí jako vlak. Celé město je rozděleno do devíti zón, zóna jedna je ta nejvíc v centru. Na městskou dopravu platí buď jednotné jídzné (které je pekelně drahé) nebo si musíte zařídit Oyster card (taky pekelně drahou). Jízda načerno by se praktikovala špatně, všude u vstupu i výstupu jsou turnikety, u kterých sedí či stojí jeden či více "hlídačů/asistentů". Stanice jsou od sebe docela daleko, takže oproti Vídni, kde se dalo z jedné na druho ustanici relativně pohodlně a v klidu dojít, tady je to občas pěkná procházka. Na popojíždění mezi stanicemi proto místní většinou používají autobusy (oujé, slavné dvoupatrové double deckery). Do tajů sítě autobusů jsme ještě úplně nepronikli, trochu nás odradilo zjištění, že seznam stanic uvedený na zastávce, není úplné,respektive zřejmě tam uvádí pouze větší zastávky, což pokud to předem nevíte, je poněkud znepokojující informace... Každopádně převážně tu teď cestujeme metrem a pěšky. Metro má tedy ještě jeden háček a tím jsou nekonečné a spletité přestupy. Což vzhledem k tomu, že je tu přestupní skoro každá druhá stanice, je docela významná okolnost. Úzké chodby, kterými se valí davy na jednu a na druhou stranu, dlouhé přechody a průchody, kde by se hodil takový ten popojížděcí pás, co občas mají na letišti. Pokud si myslíte na bezbariérový nebo kočárek friendly vstup, zapomeňte. Ve většině stanic jsou schody, v lepším případě eskalátory, ale na takové vymoženosti jako je výtah si můžete pomýšlet jen na několika stanicích (takže cestování s našimi mega zavazadly bylo skvělé!). Pravý zážitek se ale naskytne pokud pojedete přes centrum v ranních nebo pozdě odpoledních hodinách, zkrátka ve špičce. Osobně jsem si myslela, že vím, jak vypadá plné metro. Nikoli. Do toho narvaného vagónu, kde lidi byli jako sardinky v konzervě, do které se už ani nevejde ten olej, aby se zakonzervovaly, se na další stanici do poslední řady lidí u dveří jednoduše zažehlila další vrstva lidí. Věřte, takhle našlapané metro jsem nikdy nezažila. Nějaká osobní nebo intimní zóna se stanou naprosto prázdnými pojmy. A ještě jste šťastlivci, pokud čmucháte někomu zrovna vyprané sako, horší variantou je otisklý zip batohu na čelo případně výhružně se kymácející loket, který vám krouží mezi očima. Honza vám o tomto cestování bude vyprávět z perspektivy obličeje o krapet výhodnějších pár centimetrů výš (ale pozor, výška v londýnském metru není vždy výhodou, zvlášť pokud měříte víc než 195 cm, na víc zdejší vlaky nejsou dimenzované). Dalším momentem je pak příjezd do stanice, kde chce někdo z této mačkanice ven. Obvykle, či aspoň jak jsme byli zvyklí, jednoduše vystoupíme, počkáme, až lidé vystoupí a pak zase hupsneme zpátky. jenže takhle to tady nefunguje. Jakmile jednou vystoupíte, s trochou štěstí jedete tím příštím, možná přespříštím metrem. Lidé na perónu občas stojí třeba ve třech řadách, dvě se zažehlí do narvaného metra, poslední čeká na další. Neuvěřitelné? Jo, trochu jo. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nevěřila bych tomu. Zkrátka musíte se pokusit v rámci toho mikro místa a minimálního životního prostoru, který kolem sebe v ten moment máte, někam uhnout. Tedy, pokud nemáte dostatek času na to, čekatna další metro. Naštěstí jsou intervaly ve špičce kolem 2 i méně minut. No, a aby toho nebylo málo, na perónu je kromě té miliardy lidí ještě jeden příslušník londýnského metra s vysílačkou a výstražnou vestou. Ten bedlivě sleduje stav u dveří soupravy a do vysílačky opakuje hlášení o zavírajících se dveřích ("please, mind the closing doors"), vlaku připraveném k odjezdu (the train is ready to depart") a pro ty, co se nevešli do odjíždějící soupravy dodává, za jak dlouho přijede jejich další šance dostat se dnes do práce...

Inu, je to zážitek. Takový permanentní pochod v davu lidí. Šinete se tam, šinete se ven, fronta pomalu postupuje, na eskalátorech je dvouproudá dálnice, vpravo stojí a vlevo jsou, u turniketů na výstupu je mraky lidí, ale fascinující je, že to asi nikomu nevadí. Nikdo se nevzteká, netváří naštvaně nebo vystresovaně, že přijde pozdě. Všichni s tím počítají, zvykli si se mačkat a šinou ve frontách. a nám asi nezbude nic jiného, než si na to zvyknout taky...