Sídlo poměrně malé společnosti je v samém centru Londýna, jen pár minut chůze z Oxford Circus. Velmi busy prostředí tu bylo po celý den, ulice tu žijí snad ve dne v noci, snad jen jediné štěstí, že od hlavní a nejvíc přelidněné třídy plné obchodů a kaváren, Oxford Street, nás dělila izolovala jedna řada domů a kanceláří. Zkrátka okolím poměrně příznačné místo na kancelář. Když jsem svůj první den, bylo to v úterý hned po našem příjezdu do Londýna, zvonila na malé hnědé tlačítko s nápisem "W Communications", myslím, že jsem pořád tak trochu nevěřila, že jdu opravdu do PR. Jasně, nešlo o žádný plný úvazek, nic co by mě nějak mělo svazovat, ale po pravdě, přestože už jsem na jedné stáži v PR firmě v Praze byla, neměla jsem o PR úplně dobré mínění. Nic proti komukoli, kdo v téhle branži dělá, jen jsem zkrátka nebyla úplně přesvědčená, jestli ten způsob jednání a samotný princip a smysl celého procesu a přístupu k práci, tedy snažit se, tak trochu za každou cenu, někomu daný produkt "vecpat", není trochu proti mým nějakým morálním hodnotám, zásadám, přesvědčení. "Hello, W Communications!", ozvalo se ze sluchátka. Zabzučely dveře a já kráčela po schodech do prvního patra. Nevěděla jsem, jaké to bude, co čekat, na co se připravit... Ale doufala jsem, že tyhle tři týdny mi třeba ukážou trochu víc, o čem PR je a třeba vyvedou z omylu, o čem není. A to se taky stalo.
Velmi milá a usměvavá slečna s extravagantními brýlemi s tlustými obroučkami se mi představila jako Jess a vyzvala mě, ať chviličku počkám, že se mi Debby (místní šéfová HR oddělení, byla jsem u ní na pohovoru) bude za moment věnovat. Zatím jsem se usadila na žluté pohovky v rohu místnosti. Na konferenčním stolku byly ve váze květiny a v pootevřeném, nezavíracím šuplíku byly vyskládané snad všechny tituly dnešních novin. V druhém rohu místnosti byla do žluté barvy laděná kuchyňka. Bylo kolem půl desáté, zrovna tam byl docela frmol, všichni si připravovali snídani. Dva kávovary vrčely o sto šest, někomu z toustovače vyskakovaly tousty, vonělo tu arašídové máslo a chrastily křupinky, co si někdo sypal do misky. Nalevo od pohovek byla velká konferenční místnost s nevtíravým ale nápaditý designem. Opět žlutý, dlouhý stůl, na kterém tehdy ležel konferenční telefon a obří plastová mísa ve tvaru kočičí hlavy plná barevných bonbonů. Na okenním parapetu byl v šanonech seřazené časopisy. Na stěně trčela velká plochá televizní obrazovka. Žluté dřevěné židličky brzy úhledně zastrkané kolem stolu. Poslední, čeho jsem si stihla všimnout, než si mě Debby vyzvedla, byl malý pojízdný dvoupatrový žlutý vozíček. Vypadal trochu jako ten, co na něm v nemocnici vozí pacientům snídaně. S tím rozdílem, že na tomhle byly flašky. Několik lahví piva a cideru a poměrně dost dalších lahví destilátů, likérů a kdo ví, čeho dalšího. Možná aby se neřeklo je ve spodním regálu samozřejmě i nealko, vody, plechovky limonád, coca coly... Debby byla dáma kolem pětatřiceti, čtyřiceti let se zrzavými vlasy, brýlemi a milým úsměvem. Ukázala mi mé pracovní místo, kde mi technik zrovna nastavoval přístupová hesla, Mezitím jsme tak stihli krátké představení a prohlídku kanceláře. Hned vedle velké konferenční místnosti byla ještě jedna, malá konferenční místnost, tehdy zrovna v pohotovosti, asi čtveřice lidí tam horlivě diskutovala nad papíry rozloženými po celém stole. Zbytek prostoru zabíraly čtyři rovnoběžné řady stolů, u kterých z obou stran seděli mladí lidí. Postupně mi byly představeny všechny tři týmy, které společnost má. Úplně vzadu místnosti seděl finanční správce a digitální vývojáři, Největší tým tvořilo asi 12 lidí, šlo o tzv. consumers team, o trochu menší byl tým entertainment a nejmenší jsme byli my, media and communications. Ale říkalo se nám zkráceně jen "media". Stejně tak jsem záhy zjistila, že W Communications tu také nikdo moc nepoužívá, že se tu jednoduše říká zkrácené "W". Náš tým tvořilo 5 lidí, přičemž mou hlavní "školitelkou a zadavatelkou úkolů" byla Emily, velmi sympaticky působící blondýnka, která seděla jen ob jedno místo vedle mě. V přední části místnosti byl recepční stoleček, kde seděla právě ta Jess, která mi otevírala bzučákem dole dveře. Hned za ní seděly dámy z HR oddělení, ale jinak byla místa kolem určená nám, stážistů, který tu říkají ani ne tak interns, jako je obvyklé, ale "work experience". Což je ostatně dost příznačné, ale o tom později. Celkem je v "provozu" vždycky 5 stážistů, když jsem přišla já, byli jsme teda jen čtyři ale další den se hned přidala další. Usadili mě vedle Shruti, Britky původem z Indie. Byla velmi ochotná a ze začátku mi pomáhala i s velmi triviálními úkony jako byly třeba některé excelové operace nebo screen shoty, neb nejsem úplně člověk sžitý s Mac technikou a britským nastavením všeho tak mi to chvilku trvalo, než jsem se otrkala. Ukázalo se, že jsem jedná, kdo je na work experience v media týmu, což bylo na jednu stranu fajn, na druhou stranu, když se mě něco valilo, valilo se to pouze a jenom na mě...každá mince má dvě strany, hehe.. Hned na začátek mi na stole přistál seznam klientů, které W má. Z mediální sféry to bylo třeba Evening Standard, Independent, Johnston press nebo Viacom. Většinu z nich jsem neznala, nevěděla moc, co dělají, ale na začátek to bylo vlastně trochu jedno, protože každý úkol, který mi zadali, byl vlastně dostatečně podrobně vysvětlen. Seznámila jsem se se svým pracovním mailem, do kterého přibývala doručená poštu skoro rychlostí kus za vteřinu. Jeden z mailů obsahoval i tabulku s tzv. týdenní rotou, kde byly mezi nás stážisty rozděleny povinnosti, které jsme měli kromě jiné práce v kanceláři na triku. První z nich byly noviny. Každý den ráno totiž probíhá jakési hromadné čtení novin. Tedy, všechny denní tituly se rozmístí v konferenční místnosti na stůl a kolem deváté si stážisté a další sesednou, každý popadne nějaký titul a začne ho pročítat. Když se narazí na nějaký zajímavý článek nebo nápad, případně dokonce článek o nějakém z klientů W, jednoduše ho vytrhnete a předáte povolanějším. No, takže si prostě ráno vždycky přečtete noviny, což je super! Povinnosti nás, stážistů, je v tomto ohledu jednoduchá, leč stojí vás deset minut dřívějšího vstávání, Když na vás vyjde řada starat se o "papers", cestou do práce se stavíte vedle v trafice, chňapnete po balíku novin připraveném pro W, nahlásíte prodavači, že to jde na účet W a ještě před devátou musí být noviny rozložené v místnosti na stole. Pak je po dočtení musíte zase sbalit, rozrochněné stránky srovnat a vyskládat tituly přesně do toho šuplíku, co jsme je tam viděla první den. Schovávají se vždy noviny jen z celého předchozího týdne, zbytek se recykluje. To je mimochodem další úkol, recyklování. Na papír a plasty jsou speciálně označené pytle, takže se musíte postarat o to, aby byly sbalené a kolem šesté odpoledne vynesené na ulici (!!!) k odvezení. Dalším úkolem jsou výlety na poštu. Ta je tady v centru na každém rohu, takže žádnou GPS nepotřebujete, spíš jen systém britské pošty je poněkud vícevrstvý a různorodější, než je u nás, takže občas to chce dobré vysvětlovací schopnosti, abyste se s osobou na přepážce domluvili. Například jednou jsem šla na poštu se dvěma prázdnými bublinkovými obálkami, do kterých jsem měla koupit a vložit předplacenou prázdnou obálku a poslat. Po pravdě, než se mi podařilo vysvětlit slečně, že posílám prázdnou obálku v prázdné obálce, stálo mě to docela dost sil a jí poměrně dost minut. Ale zadařilo se. Další test mluvících schopností je, když na vás vyjde recepce během oběda. každý má nárok na hodinovou pauza na oběd, takže i Jess, která sedí na recepci. Místo ní tam je každý den někdo z nás na tu hodinku než se napápne. V praxi to znamená zvedat bzučák a pouštět lidi dovnitř, zvedat telefon (což je poměrně stresující protože telefon má malou hlasitost a ti lidé mluví dost tiše a rychle, takže si často připadáte jako dementi, že se pořád ptáte, jestli to můžou zopakovat.. a vůbec pecka je, když vám diktují mailovou adresu!). Chvilku jsem si říkala, jestli z toho nezblbnu a nebudu svůj telefon také zvedat větou "Hi, W"...A tyhle každodenní povinnosti se točí mezi námi stážisty vždycky celý týden. Další velmi milá okolnost je kuchyňka. Volně k dispozici je tam snídaně, respektive toasty, arašídové máslo a marmelády, případně výběr z několika druhů müsli, vloček, křupinek nebo cornflakes, včetně jednoho druhu bez lepku. A samozřejmě nechybí vločky na porridge a tekutý med! V jedné z lednic je místo na uskladnění vlastních potravin, dále volně k použití mléko, jak normální, tak mandlové pro lactose intolerant. Kromě toho je dvakrát až třikrát do týdne objednáván košíček ovoce, je to od nějaké donáškové firmy "fruity office", takže jsme měli ovocnou kancelář. Což je super, zvlášť pro milovníky, jako jsem já, že! Dva kávovary, toastovač a rychlovarná konvice na čaj, případně jejich oblíbený čaj s mlékem. Pro klientské meetingy a schůzky je určená druhá lednice, respektive zde se skladují chlazené nápoje, hroznové víno nebo okurka a máta, které se do velkého džbánu krájí vždy se studenou vodou na pití. Kromě toho jsme bylo jako stážisté instruováni, jaké nádobí brát, pokud máme za úol připravit pohoštění na jednání nebo meeting, jaké sušenky naskládat na talíře a kolik kávy a jakého druhu navařit. No, zkrátka z kuchyňského hlediska je to tu zajištěné, to rozhodně ano. Vlastně to na mě působilo docela dobře, když jsem prosklenými dveřmi viděla jednání,na kterém na stole bylo připravené to malé občerstvení...
Ještě než přejdu k samotným osobním zážitkům, radostem a stresům, které mě během mé experience potkali, krátce se zmíním o věkovém průměru zde zaměstnaných. Ukázalo se totiž, že můj odhad věku je dost nepřesný a špatný. Že jsou tu převážně mladí lidé mě nepřekvapuje, tipovala jsem j třeba na 27 nebo kolem 30, proto zjištění, že taková Emily je ročník 93! nebo že kluk, kterému je 27 je tu považován za vykopávku, bylo trochu šokující. Pravda, v Británii to chodí trochu jinak než u nás, po bakaláři tu většina lidí jde pracovat a spousta z nich si magisterský titul prostě ani nedodělává, nebo dodělává, ale až když pracuje full-time a má nějaké peníze...Ale každopádně tahle nízký věkový průměr mě jednoduše překvapil. a utvrdil v tom, že odhad věku není moje silná disciplína...
Dobrodružství začíná
První dny byly tvrdou školou. Všechno vám trvá dlouho, neorientujete se spoustu věcí je nových, připadáte si pomalí. Valí na bás další a další věci. Jsou milí, ale je to stres. Úplně první dva dny byly muka. Kromě běžných úkonů (vytváření media listů, databází, podkladů pro klienty, klipování vydaných článků, odpovídání na maily) jsem obvolávala novináře kvůli online debatě o skotské nezávislosti. Nerada telefonují s cizími lidmi i v češtině, natož anglicky a natož o události, o které mi nebylo poskytnuto příliš informací, protože jsem jen přebrala práci po někom předchozím. Sposuta lidí není milá, další část drmolí a tváří se nasupeně, když napoprvé nerozumíte jejich mailové adrese nebo jménu. No, když na to vzpomínám zpětně, přijde mi neuvěřitelné, že jsem se nerozplakala, protože to bylo skutečně stresující. Chvíli jsem si říkala, že jestli to takhle půjde dál, ten tlak asi neustojím. na první den to byl skutečně docela záhul. Ale pak se vše už jen a jen v lepší obrátilo. První týden se to rozbíhalo, druhý to bylo lepší a třetí už jsem se dostala i k poměrně kreativním věcem a projektům a mám pocit, že moje názory i někdo poslouchal. Bylo to teda také hodně díky Emily, která byla opravdu ochotná, hodně i pomáhala, dávala mi feedback a já měla pocit, že to najednou mělo aspoň trochu smysl, ne jen že dělám něco, protože mě o to někdo požádal stylem "prosím, máš čas, můžeš prosím udělat tohle, díky díky"...Pravda, občas jsem dělala i vocasácký, což ale asi jinak nejde. Bylo fajn, že jsem se účastnila všech týmových meetingů, dokonce jsme od jednoho klienta dostali pozvání na páteční oběd, takže jsem byla s media týmem na obědě v pravé italsképizzerii (Italka, kterou jsme měli v týmu, říkala, že to je nejlepší pizza v Londýně,úplně si šušňala, jak to je dobroučké).Vždycky v pátek bylo tzv. company meeting, takové neformální setkání, kde se diskutovalo tom, co se povedlo v uplynulém týdnu, co je v plánu na příští týden, takové pracovní small talks... Popíjelo se víno, mlsal popcorn, sušenky a chipsy, bylo to milé, ale zároveň..ti lidé žili prací. Bavilo je hrozně moc to, co dělají. To je super, o tom žádná! Já chodila od devíti do šesti, oni tam byli údajně už před osmou a odcházeli kolem osmé. Ačkoli tam byla velmi kamarádská atmosféra a ti lidé se znali mezi sebou asi docela dlouho, přesto pokaždé, když se bavili, bylo tématem jejich hovoru práce. Nevím, ale snad jsem byla jen ve špatný čas na špatném místě, ale doufám, že se občas bavili i o jiných věcech, Doufám, moje zkušenost nic z toho bohužel nepotvrdila. Přišlo by mi to smutné, když by všichni ti mladí, jistě talentovaní, chytří a akční lidé, žili jen prací... Dny docela ubíhaly, někdy se mi zdálo, že čas plyne pomalu, ale občas to bylo zase docela fajn. Sledovala jsem práci ostatních týmů, chování a diskuse o klientech a dárečcích, co se jim posílaly... S ostatními stážisty jsem se nejprve příliš nekamarádila, protože jednak v našem media týmu jsem byla sama, druhak se zdálo, že o nějaké kamarádění ani nemají moc zájem. Tedy, zdálo. Jednou jsme odcházely společně s Leou, která seděla naproti a stážovala v consumers týmu. Byla tu o týden déle, tak se mě vyptávala a docela jsme se zapovídaly. Byla unešená mými plány a mou minulostí stejně tak jako já byla unešena tou její. Dívka z Paříže, co vyrůstala v Singapuru, studovala v Montrealu na McGill (!!!) a teď byla tady. Zjistily jsme, že si můžeme povídat francouzsky, což bylo skvělé, a vlastně tak nějak celkově jsme si docela rozuměly. Jak lidsky, tak i v tom, že obě jsme neuvažovaly o kariéře v PR. Naopak nově příchozí stážistka, Laura, Maďarka, co shodou okolností teď dostudovala magistra na LSE, vymetala všelijaké stáže a internship, aby nabyla potřebou profesní zkušenost, aby se mohla dál věnovat svému vysněnému oboru, tedy PR. Naše trio bylo hlavně posledních pár dní docela milá změna a příjemné zpestření každodenního kolotoče 9to6 ...
Beru PR na milost
Jak už jsem říkala, poslední týden jsem si užila ze všech nejvíc. Už jsem celkem mrštně zvládala klipovat jednotlivé články, screenshot teď zvládnu už i po slepu, uměla jsem pracovat s databázemi, ve kterých jsem se ze začátku ztrácela. Měla jsem pocit, že můj názor někoho zajímá, dostávala jsem na starosti kreativní práci a byla chválená za odvedené výsledky. Ve volném čase jsem diskutovala s Laurou o tajích a tipech na LSE nebo si kvitovala s Leou ve francouzštině absurditu některých úkolů, které nám byly zadány (jen poznámka, Lea byla v consumers týmu a myslím, že se jí sešlo nejvíc vopruzáckých a absurdních úkolů než komukoli jinému, bylo mi jí až líto!). Náš poslední páteční den byl vlastně takovým velmi milým zakončením. Opět se konal zmiňované company meeting, tentokrát jsme se s Leou přiťukly proseccem na šťastně ukončenou šichtu, dostaly jsme každá obří přání s děkovnými vzkazy, poukaz na nákup v Top Shopu (evidentně šíleně oblíbený obchod s oblečením), obálku s proplacenými výdaji (první londýnské vydělané peníze!!!), přátelské objetí a přání šťastných kroků na rozloučenou. Bylo to pěkné. Nic přehnaně dojemného, ale měla jsem z toho najednou dobrý pocit, a to nejen kvůli těm několika librám v obálce!
Šly jsme s Laurou a Leou na metro a povídaly si. Bylo to fajn. Najednou jsem měla dobrou náladu, dobrý pocit, že to mělo smysl. Cestou v metru jsem pak přemýšlela, ohlížela se zpět na ty tři týdny v W. Byl a to obří zkušenost, Zážitek. Zjištění, že člověk se učí neuvěřitelně rychle, zvlášť když musí a nic jiného mu nezbývá.
Byly situace, kdy jsem si přála, aby tohle všechno bylo už za mnou, momenty, kdy jsem sama sobě říkala, jestli tohle mám zapotřebí. Jestli mi to za to stojí. Jindy mě zachvátil pocit jaké si hrdosti a snahy posouvat se někam dál. Úplně klidně jsem se mohla na takovéhle šaškárny vybodnout a užívat si prázdnin a přijet až rovnou do školy... Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jsem ráda, že jsem šla za zkušeností, i když mi ty první dny naháněly slzy do očí. Ačkoli vím, že PR asi nebude můj šálek kávy, obdivuju lidi, co tam pracují, co jsou entusiastičtí a nadšení, co vidí smysl v tom, co dělají pro své klienty. Já ho tam totiž pro sama sebe nevidím. A podstupovat to málo kreativity s takovou velkou dávkou stresu mi za to osobně asi nestojí. Na druhou stranu, postoj k PR se těmito třemi týdny asi trošku změnil. Už asi nebudu koukat na ty lidi tak skrz prsty, protože vlastně nemám pocit, že by třeba náš media tým úplně vnucoval své nápady médiím tak, že bych z toho měla morální skvrny na srdci. Jo, consumers nebo entertainement tým, tam to jelo, ale u nás ani ne. Což je mile zjištění. Takže beru PR na milost, ale víte, každého baví něco jiného a já teď vím, že se asi budu raději realizovat někde jinde. A PR přenechám otrkanějším a těm, co mají ostřejší lokty a více přesvědčivý tón hlasu v telefonu...
Závěrem tedy asi jen to, že jedno dobrodružství mi skončilo, v pondělí mi začíná druhé. Těším se. Těším se na všechna další, kéž by každé z nich bylo takovou obří zkušeností, jakou byly tyto tři týdny...
Žádné komentáře:
Okomentovat