Sekce bydlení

Ač jsme v Londýně zatím docela krátce, co se týče bydlení už nejsme žádní nováčci. Naopak jsme si už prošli skutečně ledasčím. Ostatně stále procházíme, vzhledem k tomu, že náš současný pokojíček má rozměry zhruba 4 x 5 metrů, což v kontextu toho, že naše zavazadla zabírají plochu přibližně 3 x 3 metrů (a zbytek zabírá postel a skříňky, které jsou ale plné věcí, takže si do nich nemůžeme nic moc vyložit), není to úplně ideální. Každopádně důvodem našeho stěhování a bydlení na několika místech není touha objevovat různé části Londýna (to můžeme i bez 60 kg věcí), ale spíš nedostuponost našeho bytečku před koncem září. A tak se stalo, že jsme se vesele nastěhovali do čtyřpokojového bytu, týden si užívali kuchyň a dvě koupelny jen a jen pro sebe, chodili na metro tak minutku až dvě a do práce to stíhali za půl hoďky. Pro mapaře znalce, GPS souřadnice neznám ,ale když zadáte Kilburn Park, vyskočí vám přibližná lokalita. Koncem týdne se nám přistěhovali sousedi z Rumunska, dvě dámy, vzájemné sestřenice a jeden potetovaný týpek, bratr jedné z nich. Anglicky uměla jen ta starší z nich, tvrdila, že je jí čtyřiadvacet a má v Rumunsku čtyřletou dceru (kterou mi stihla ukázat na fotce na mobilu s úplně roztřískaným popraskaným displejem). Že prý odjela připravit dceři lepší budoucnost, že ji tam jinak nic nečeká. Drsný příběh. Na to, že jsme se znaly asi deset minut než se uvařily těstoviny, vyslechla jsem si docela kuriózní informace. V kontextu její situace pak člověka zas tak moc nepřekvapí, když se odpadkový koš plní lahvemi od piva a navrch přibude prázdná lahev vodky... Vlastně tedy zas tak nevadilo, že jsme se po dvou dnech společného soužití museli přestěhovat, protože náš pokoj si už zarezervoval někdo jiný. To balení znovu bylo peklo. Ovečka Agáta na to koukala vyděšeně, dokud ji Honza nezarval hlavičku do útrob tašky a neúprosně zapnul zip. Cesta se zavazadly metrem byla také něco, co chcete zažívat každý den, zejména s přestupem na Oxford Circus (totálně centrum, kde je miliarda nekonečno lidí). Ale jak jsme  si to tak šinuli tunelem na přestupu a smířeně se blížili ke schodům (žádné eskalárot, tvrdej oldschool!), najednou se u nás zastavil kravaťák, co evidentně jel do práce, chňapnul jednu tašku a snesl ji ze schodů. Jako by to bylo samozřejmost. Neuvěřitelné. A pod schody se nás jen zeptal, jestli přestupujeme na Central line, a když jsme kývli, jen vysunul držadlo té tašky a prostě nám ji pomohl převézt (a přenosit ještě jedny schody) až na perón, kde jsme mu opřekot děkovali, on jen mlčky kývnul (kdyby měl cylindr, tak gentlemansky smekne) a šel si po svých. I takoví lidé tu jsou, impressive! Každopádně jsme své harampádí nakýblovali teď do toho malého pokojíčku, jsme sice asi 10 minut od metra, ale zato se tu dá běhat i v lese a je tu krásná klidná ulice.

Domeček je to trochu rušný, polská rodina, která má dvě děti a kočku, co nám právě skočila oknem ze zahrady dovnitř, div neshodila vázu s podivnou umělou kytkou. Jo a mimochodem, ta kočka má na obojku rolničku! A aby naše potrfolio londýnského bydlení bylo kompletní, přidáme ještě jeden zážitek z našeho týdenního pobytu "ulov byt". Na fotkách pěkně vypadající studio s obří postelí, ve skutečnosti obří postel v miniaturním studiu, co má zdi jako z papíru (takže v zimě tam je podle mě brutální kosa!). Jako bonus máte k tomu všemu zónu 5 (takže se krásně projedete metrem, bohužel Picadilly line, do které se Honza jaksi "nevejde") a svištějící letadla, co přistávají na nedalekém Heathrow. Zkrátka to má všechno, včetně majitele, pro kterého 10 minut a hodina nepředstavují přílišný rozdíl. No, myslím, že na to, jak krátce naše dobrodružství trvá, máme zážitků už docela dost, až to občas zmáhá (mimochodem, Honza teď usnul s knížkou na pohovce, máme krásných 21:24)... Už se myslím oba dost těšíme, až se budeme moct konečně vybalit a zabydlet, nakoupit potraviny do zásoby, rozvěsit čísla ze závodů a povléct peřiny vlastním povlečením... Bude to skvělé! Jen ještě musíme vydržet  trochu toho minimalismu.. Ale pobyty na malém prostoru prý utužují vztah, tak se tužíme! Budou z nás úplný otužilci, až přijedeme zpátky, hohoho!