Když by lidé byli lesy, byl by dnes večer na Oxford Circus pořádný hustník. Naprosto neprostupný, hezky jeden stromeček vedle druhého, nahňácané tak, že se větve zaklesávají jedna do druhé. Pravda, vypadalo by to asi trochu divně, když by uprostřed toho mobilního a autobusového chaosu byl les, ale jistě by to bylo příjemnější než tahle příšerná změť londýnských duší. A ostatně, hustota větví a porostu by mohla být i slušným izolantem hluku, jehož míra zcela nepochybně dnes překročila průměrnou doporučovanou denní hladinu decibelů přijatých lidským uchem hned několikanásobně. No, ale konec snění o přírodě, kvůli ní do Londýna rozhodně nejezděte. Obrázek, který se vám nejprve pokusím popsat a poté doložit o vlastní obrázkovou dokumentací, je trošku jako z hororu. Nebo možná sci-fi filmu, ve kterém se přemnožili lidé. Už jsem naznačovala v předchozích přísvpěvcích, Oxford Circus je poněkud exponované místo, takže tu platí trochu jiné míry, respektive normální stav je "zalidněno", nadprůměrný stav je pak "přelidněno" a nejhorší, stav krize je "neúnosně přezalidněno".
Dnes večer byl však vyhlášen stav naprosto mimořádný, nazvala bych ho "zachraň se, kdo můžeš". Když by tu byly nějaké kontrolky, které začnou blikat vždy, když se počet a hustota lidských těl zvýší na nebezpečno zřejmě by teď už byly vyhozené pojistky v celém Londýně. Obvykle přeplněné chodníky skýtaly ještě méně životního prostoru na průchod a proplétání se mezi ploužícími se kravaťáky, slečinkami s obřími nákupními taškami nebo jen "prostě-domů-jedoucími" Londýňany. Pravá podívaná se ale naskytla poté, co se nám do zorného pole dostaly hned tři vlezy do metra, rozmístěné vždy naproti sobě na obou stranách ulice.Obvykle se kolem hromadí lidé, kteří s pomalu valí dovnitř, jako nekonečné přesýpací hodiny mizí jako zrnka písku v útrobách podzemí. Tentokrát ale jako by přesýpací hodiny zamrzly. Jako byste do nich nasypaly moc písku, který se zasekl ve frontě, podobně zaseknutý byl i ten dav lidí, co stál na ulici. Zní to neuvěřitelně, ale před každým vchodem stál obří dav zhruba 150 lidí (dle odhadů Honzova ekonomicko-právnického oka), který tam prostě stál. STÁL, nikoli postupoval. Nikoli "velmi pomalu se pohyboval". Prostě lidé tupě trčeli ve frontě, a to nejen na ulici, ale i dále na všech schodištích a ve všech tunelech v podzemí (tam jsme teda neviděli, ale soudíme tak podle toho, že vždy, když po minutě přijelo metro, dav se o trochu posunul). Bláznivé.
Naprosto šílené.
Zcela pragmaticky a lidsky jsme proto zahájili ústup na další stanici. Řeknu vám, myslím, že když by byla na olympiádě disciplína v kličkování mezi lidmi na chodníku, troufala bych si nás nominovat na favority. Jako had jsme se proplétali masou valící se oběma směry, hlavně co nejrychleji pryč odsud! Náš plán měl ale poněkud chybu v tom, že jsme sice popošli o stanici blíž k našemu klidnému a tichému domovu, přijíždějící metra však jezdila, jak jinak, než nazvaná k prasknutí (aby ne, když jeli z Oxford Circus, kde lidé zřejmě z perónu začali přepadávat do kolejiště, tak možná proto nastavili regulaci toku osob do podzemí). V takovém případě, jak oje tento, se na nástupišti vytvoří takový několikařadý zástup.
Přijíždí metro, pár zoufalců se dere ven (nikdo jim neuhýbá, na takové gentlemanství se tu nehraje, když jednou uhnete, přicházíte o své místo ve vagónu a můžete si vesele stoupnout na konec některého zástupu čekajících cestujících), hned nato se volný prostor vyplní několika šťastlivci, a když už není ve vagónu ani milimetr místa a ani kubík kyslíku, příslušník na nástupišti hlásí "mind the doors, this train is ready to depart"), dveře konzervy se sardinkami se zavřou a vyhřátá konzervára s minimem kyslíku odjíždí. Zástupy na perónu se posunou, za minutu přijíždí další vlak, a takhle to jede pořád dokola. Nám to trvalo jen tři metra, než jsme nastoupili a měli tu čest nalepit zmačkanou tvář na upatlané sklo metra, které se dalo do pohybu. A věřte, to i člověk jako já, který po roce ve Val-Morinu řekl, že vesnice neee, začíná přemýšlet o tom, jestli se po to roce, dvou, neodstěhuje někam na samotu do lesa, na konec světa,kde není žádné nacpané metro a LIDI!
Cestování ve špičce je zkrátka v Londýně poněkud nezapomenutelný a hluboký zážitek. Není divu, že to někoho z nás to občas zmáhá, že :)
Žádné komentáře:
Okomentovat