Máme za sebou další dobrodružný víkend. Sobota měla lehce vyčerpávající nádech, ačkoli ráno to tak ještě vůbec nevypadlo. Po klidném snídaňovém startu jsme natěšeně vyrazili na obhlídku londýnské čtvrti Covent Garden. Anglické uličky s malými obchůdky s nejrůznějším drobnostmi, designovým oblečením drahých luxusních i no name značek, hudebními nástroji či knížkami. Rohové domy často zdobily dekorace klasického anglického pubu, jehož cedule lákaly na "happy hours", přestože bylo teprve kolem jedenácté dopoledne. I když byl víkend, uličky a ulice docela žily, když zrovna ne na chodníku, auta, taxíky nebo případně neohroženě zatáčející dvoupatrové autobusy to náležitě doháněly. Na zahrádkách nebo za okny restaurací bylo vidět turistům či místním do talíře, ze kterého spokojeně pořádali poctivý brunch, který se kolem dvanácté hodiny začal měnit v různorodé obědové menu. Naším cílem však bylo velké tržiště Covent Garden Piazza, relativně rozlehlý, dvoupatrový areál pasáží a průchodů plný nejrůznějších stánků a obchůdků, kaváren a restaurací. Hlavní obdélníkové nádvoříčko v přízemí zabírala z velké části kavárna v italském stylu, dojem Itálie dokreslovala i živá hudba, kterou produkovala pětičlenná skupinka mladých muzikantů. V druhé části přízemního nádvoříčka se na obřích pánvích míchala paella a jakási grilovaná zelenina, z ochozu v prvním patře, ze kterého jsme hemžení dole sledovali, to vypadalo nádherně! Kolem jedlíků a debužírovačů se proplétali po všech stranách skupinky lidí, zřejmě z většiny turistů, kteří zvědavě nahlíželi do výloh, občas jen nakoukli dovnitř, někteří už rozráželi cestu nejen pro sebe, ale i tašku či tašky, kterými byli obtěžkaní.Horní část komplexu tvořilo vlastní tržiště s nejrůznějšími stánky, od pohlednic a plakátů, přes kýčovité, méně kýčovité až nápadité dekorace, šátky, náramky, obrázky, památeční tiskátka, dětské dřevěné hračky, miniatury kytar slavných hudebních skupin nebo dresů slavných fotbalistů, až po oblečky pro psy ve stylu britské vlajky. Prázdno mezi stánky tedy rozhodně nebylo, ale tady to člověku vlastně ani nějak nevadí, alespoň to dokresluje atmosféru. O poznání horší to pak bylo směrem na Leicester Square a Picadilly Circus, kam jsme se vydali uličkami prokličkovat na piknik do St.James Parku. Cestou jsme museli ještě udělat zastávku v M&M obchodě. Obří třípatrové království těchto "lentilek" bylo provoněné čokoládou a zdálo se být rájem pro děti i dospělé, a jak se zdá, s designem M&M můžete mít úplně cokoli, od triček, plyšáků, hrnečků, klíčenek, polštářů až po nejrůznější dekorační předměty, památeční mince nebo jednoduše obří skleněné lahve plné, jak jinak, než M&M bonbonů. Orgie, které se v děly u barevné stěny s obrovskými dávkovači jednobarevných či smíšených bonbonů, připomínaly nálet dětí na obchod s čokoládovými pralinkami zdarma. Každý pak hrdě odcházel s barevným pytlíčkem nebo rovnou celou igelitkou nákupu z M&M.
Obědové rozjímání nám trochu narušovalo holubí hejno, které jako supí roj obcházelo naši lavičku. Park byl plný veverek, které ochočené rády mlsaly odvážným a štědrým turistům z ruky, takže jsme měli během jídla i veselou podívanou. Když totiž slečna, která veverku před námi na trávníku krmila, už usoudila, že víc ze své svačiny veverce nedá, zrzka jí drze a zákeřně skočila zezadu na kalhoty, hezky vysoko až do výše stehen, a úspěšně si tak vynutila další kousek.
Nás původní odpolední program byl narušen krátkou/dlouhou (krátká byla zamýšlena, ale dlouhá byla ve skutečnosti) návštěvou místních obchodů. Ani ne tak z nezbytnosti jako spíše z představy, že tolik investovaného času a energie by přišlo vniveč, jsme dotáhly naše nakupovací snahy do konce (Honza je fešák!), ale to nás nezkušené nakupovače znavilo už příliš na to, abychom se trmáceli kamkoli dál, než do našeho blízkého Tesca a do prťavého pokojíčku pod peřinu. Usnula jsem jako mimino, přestože mi do obličeje údajně svítil displej, na kterým si Honza ještě četl...
Nedělní otevření očí a pohled oknem ven bylo jedno velké překvapení. Obloha byl úplně modrá, po mráčku ani stopy a sluníčko nás lákalo ven. Tohle že je ta deštivá Anglie? Pravda, i místní uznávají a kroutí hlavou nad teplotami a sluníčkem, na září prý dosti neobvyklými. Ale co, nám to nevadí, ještě abychom si stěžovali! Spíš jen doufám, že se nám to nesečte a nebude pak období dešťů trvat třeba konstantně měsíc.. Každopádně takovému počasí se nedalo odolat, nejdřív jsme vyrazili na nedělní výběh, v září v tričku s krátkým rukávem, sluncem v zádech, v přírodě (ano, i v Londýně je občas, jak se ukazuje, náznak přírody), idylka. Pověsili jsme vyprané prádlo, slupli pár obložených tortil a vyrazili na další objevný výlet. Tentokrát nám inspirací byl nás malý průvodce. Rozlehlý park Hampstead Heath vypadal na mapě jako něco mezi Hvězdou a Divokou Šárkou u nás. Plni očekávání, že si uděláme procházku v lese a v přírodě, kdy nebudou slyšet auta, ani se drát davy lidí přes sebe jsme nasedali do metra (které bylo mimochodem poloprázdné!). Jen co jsme na stanici Hampstead vykoukli na povrch, bylo jasné, že v této čtvrti rozhodně žádní chudáci nežijí. Krásné domečky s barevnými dveřmi i obří luxusně vypadající vily dýchaly pravou Anglií, zaparkovaná nablýskaná auta jen podtrhávala náš dojem, že tady bydlet by bylo sice nádherné, ale také velmi drahé. Kličkovali jsme uličkami a obdivovali architekturu cihlových domečků, obřích prosvětlených oken nebo malovaných barevných dveří. Jedna z hlavních ulic pak ústila přímo do zeleně, a přesně tam jsme mířili. Zástavba domů a vilek se změnila ve stromy, pěšinku a les. Hluk z ulice vystřídalo ticho přírody, narušené snad jen kolemjdoucími procházkáři. Nemohla jsem uvěřit svým očím a uším, neskutečné, v Londýně je opravdu místo, kde je klid a vzduch nezačmuzený smrady z výfuk aut! Vyšli jsme z leda na obří louku, na které seděli jako třešně poházené v bublanině lidé, někteří poknikovali, někteří vegetili, jiné venčili psa, děti nebo sebe. Sluníčko svítilo, na rybníčku, ke kterému se louka svažovala, pluly kačeny, stačilo jen rozložit si deku, vyndat frisbee, jít si chvíli házet, pak si možná číst nebo se něco učit... jo, tady by to šlo. Po pravdě, turistika po památkách je fajn, Big Ben a London Bridge jsou fajn, ale tenhle park má za mě zatím za celý Londýn nejvyšší skóre. A vlastně mě zahřálo u srdce, že tady něco takhle zeleného je. Bylo nádherně, tak jsme si užili procházku, vyškrábali se na Parlament Hill, ze kterého byl slibovaný výhled na město, bohužel však stromy byly poněkud košaté, takže žádná hitparáda. Ale myslím, že nám to vlastně bylo trochu jedno. Vyvenčili jsme se, nadýchali čerstvého vzduchu, pošušňali ouška tichem a pak vyrazili opět zpátky domů. Bohužel nás čekala ještě jedna eskapáda s nakupováním, velké Tesco nám zavřeli asi 3 minuty před nosem (a to byly prosím čtyři odpoledne!), takže mě Honza cestou domů skoro okusoval. Nakonec nás zachránil jakýsi obchůdek s polskými potravinami, který jsme tedy nejprve málem nenašli, Honza už se smiřoval s tím, že si bude muset dát dnes další kolo vloček nebo porridge, ale nakonec to dobře dopadlo. Tedy, nakoupili jsme, ale ukázalo se, že zřejmě ještě bude háček dostat se domů. Pamatovali jsme si sice jméno naší ulice, nikoli ale jména jakýchkoli ulic okolo. Myslím, že dvacet minut, možná půl hodinky bloudění po rezidenční čtvrti nás to stálo, já se málem počůrala, Honza málem hlady okousal kůru z každého stromu, který jsme míjeli. Chvilkami to vypadlo skutečně beznadějně, zdálo se, že chodíme v kruzích. Což se tedy také potvrdilo, ale naštěstí se nám pak podařilo doběhnout autobus, který nás dovezl už do známých vod a my se došinuli domů. Uťapkaní a unavení, ale po jídle bylo hnedka líp. No, a zítra hurá do dalšího týdne, juch!
Pozn. fotky máme, ale jsou ve foťáku, ke kterému jsem bohužel zapomněla kabel..tak až ho koupíme, budou i fotky...pardon :)
Žádné komentáře:
Okomentovat