Sice už od pondělí, ale k prvním řádkům
sem, na zbrusu nový londýnský blog, se dostávám až teď. A přestože se za těch
pár dní událo opravdu spousta bizarních, úsměvných i stresuplných okamžiků,
pokusím se vše převyprávět alespoň trošku chronologicky. Ať v tom není
bordel hned od začátku.
Ačkoli se to zdálo už skoro neuvěřitelné (po několika
posunutých datech odjezdu, nákupu a stornování letenek, nákupu jízdenek na
autobus, týdenním apartment huntu – ten si ale zaslouží samostatný článek, tak
zůstaňte ještě chvíli napnutí), v neděli dopoledne se dopnuly zipy našich
zavazadel, přišel opět ten známý pohled na vyklizený pokoj a ustlanou postýlku,
kde se teď nějakou chvíli bude pelešit jenom Samík. Díky soukromému taxi
(děkuji ještě jednou) byla cesta na Florenc o mnoho příjemnější. O trochu méně
nás zato potěšila skladba našich spolucestujících…leč zahnali jsme všechny
stereotypní myšlenky a doufali, že ta holčička na zem jen plivala, nikoli
zvracela. Polehčující, ač stále znepokojující okolnost. Tak pojedeme spolu jen
18 hodin v buse, že… (no, vážení, kdyby jen 18 hodin, zlatých 18 hodin!)
Jak někteří možná ví, autobusy společnosti Eurolines nemají předem určené
místenky na čísla sedadel. Tato skutečnost nám připravila skutečně ojedinělou
podívanou, při které na nás dýchaly dokonalé vzpomínky na školní výlety a školy
v přírodě. Cestující se místo způsobného čekání ve frontě, až na ně přijde
řada, tlačili dovnitř, batůžky se svačinou rozráželi zadní řady a ruce s jízdenkami
se jako chapadla natahovaly k řidiči, který jeden po druhém (chudák
nevěděl, kam dřív šmátnout) přebíral a „natěšené cestovatele“ posílal dovnitř
autobusu. Řeknu vám, chyběli snad jen ti rodiče mávající venku a vůně smažených
řízků a kyselých okurek v pytlíčku. Neuvěřitelná podívaná. Člověk by se i
smál, ale věřte, že pokud byste byli na palubě, úplně do smíchu by vám nebylo, zvlášť
když vás spolucestující na každé mezizastávce utvrzují v tom, že vy jste
zřejmě nejnormálnější, respektive jediní normální lidé na palubě. Kromě dvou
pánů řidičů tedy… Squatování, které předvedla rozvětvená mnohočetná a
mnohodětná rodina (až klan) na autobusové zastávce v Lipsku, se nám zdálo
tak nevhodné, že jsme se skoro styděli do našeho autobusu s českou spzkou
nastoupit… Škoda slov, zadky osezené, míhající se světla předjíždějících aut,
dálnice, přeležené krky, občas sluchátko či dvě v uchu, trochu spánku,
hurá sláva, přijíždíme do Calais! Hlavně si prosím připravte své doklady, žádná
zdržení nepotřebujeme. Je půl čtvrté ráno, maminky chovají ve frontě na pasovou
kontrolu rozespalé a rozmrzelé děti. Ospalý průvod se klikatí a pomalu
postupuje, každý žmoulá doklady v ruce a tajně si pomýšlí na tu pohovku,
co je na trajektu, že si natáhne nožky a schrupne… Mimochodem, pokud chcete vidět
volný pohyb osob v rámci EU v praxi, vyrazte na hranice Francie-UK…
Každopádně neuvěřitelné, na hranicích žádný trouble, opět sedíme v buse a
už už to vypadá, že stihneme trajekt, který máme,že bychom mohli přijet včas…
BY KDYBY. Zatímco všechny ostatní auta vždycky na chvilku zastaví u závory,
koupí si palubní lístek (či jak se trajektové jízdence říká), závora se zvednae
a oni na zelenou projíždí řadit se do fronty na nalodění. Náš autobus ale v této
fázi jaksi uvíznul. Čekali jsme a jen díky tomu, že jsme seděli vepředu, jsme
věděli, co se děje. Po sáhodlouhém rozhovoru a dohadům (soudě podle vášnivé
gestikulace, kterou jsme pozorovali okýnkem) řidiče u přepážky, bylo dosaženo toho,
že jakýsi německý spolucestující z prvních sedadel byl povolán jako mluvčí
a překladatel. Výsledkem celého jednání bylo, že údajně nám zrušili rezervaci
na trajekt, naštěstí jsme dostali místo hned v tom dalším, ale i takto pro
nás znamenalo krásnou hodinu a kousek čekání na tak krásném místě, jako je
vozový park čekajících aut a autobusů v Calais. To zkrátka chcete ve čtyři
ráno, že… Ale odměnou nám byla krásné hodinka a kousek spánku na pohodlných
prostorných sedačkách na trajektu. Tak
teď už snad jen hodinka a půl do Londýna, oujé. Opět velmi předčasná
radost. Připomeňme si, že je pondělí ráno, velmi brzy ráno, ráno, kdy všichni
zoufalí dojížděči za prací do Londýna dojíždějí a jak jinak než autem, takže
vzniká jak jinak než stau. Paráda, tohle bych každé ráno a každé odpoledne po
práci asi podstupovat nedokázala… Tak se autobus šine kolonou, zpoždění nabíhá,
zadky se oseděly na maximum a cestování nabývá úrovně apatie. Do toho všemu
dávají korunu výlevy a komentáře podivného pana Slizouna, který seděl (kde
jinde) než za námi. Jeho pubertální a nevtipné (což on si rozhodně
nepřipouštěl) řeči a kecy byly dechberoucí, nicméně dokonale vykresloval náladu
toho školního autobusu plného pubertálních chlapců, nutno navíc bez urážky
dodat, že inteligence, bystrosti a důvtipu panu Slizounovi příroda skutečně
příliš nedala. Chudák ta slečna, co seděla vedle něj…
Přes všechny nástrahy, zácpu (na silnici i na autobusovém
záchodě – mňamka) i zpoždění jsme ale přesto vystoupili v londýnské Victorii
po krásných 23 hodinách jízdy. Báječný pocit, příště to vidím na letadlo!
A začíná ta zábavnější část a tou je přesun všech zavazadel
a dalších krámů od autobusu do našeho dočasného domova. Naštěstí se Honza
prokázal jako skvělý nosič, takže oběma velkýma taškami hrdě rozrážel davy na chodníku.
Ne, samozřejmě že se choval velmi gentlemansky, ale po pravdě, když se někam
chcete v na přeplněném chodníku dostat, musíte občas do někoho drcnout,
lidé jsou občas natvrdlí všude na světě, Londýn nevyjímaje. Následovala naše
krátká eskapáda s Oyster card a pak už potvrzení naší obavy, že ve většině
londýnských stanic není výtah… Zápas s transportem zavazadel ale nakonec
skončil 1:0 v náš prospěch a my se spokojeně a unaveně svalili do obří,
leč měkké postele v našem dočasném bytečku. A nemusím snad zmiňovat, že
jsme večer usnuli jako mimina.
Žádné komentáře:
Okomentovat