Máme se dobře

Začaly se množit poznámky a stížnosti na konto neaktualizovaného blogu. Že tu prý nic nového není, a že byste si prý rádi početli. Tak se omlouvám za prodlevu - a ne uplně krátkou - mám toho teď docela hodně. nebo jako nezas tak moc, abych nezvládla vychrlit sem trochu toho slovního průjmu, ale tak nějak se to sešlo, že jsem vždycky prostě dělala něco jinýho.

Ehm, a teď se budete ptát, co že jsem to teda dělala, když jsem tak busy a akční. Tákže...pěkně po pořádku.

Už tehdy v říjnu na Markét promoci mi přišel mail z jedné z té stovky firem, do kterých jsem psala, že by  možná něco měli, že to je sice jen krátkodobý projekt na tři týdny zatím, ale že jestli bych měla zájem. Olala, jistěže. Malá sustainability consultancy (pro ty, kteří neradi tyto anglické termíny, vysvětlení zde *), která se jmenuje Article 13 (www.article13.com) a sídlí kousek od místa, kde bydlíme, Mám to dveře-dveře tak 25 minut, no parádička! A ještě je to na Ealing Broadway, což je od nás směrem dál od centra, takže žádné lisování a tlačenkování v metru, juch! No, takže jsme si zavolali s touhle firmou, kromě toho, že jsem celý hovor musela křečovitě držet telefon na stejném místě (na milimetry!), aby kvůli špatnému signálu hovor nevypadl (a pak to jednou stejně vypadlo, tak nic no), vše vypadalo super slibně, ani mě nechtěli vidět a ve středu 21. října už jsem naklusávala do práce. Původní smlouva byla na na tři týdny, tři dny v týdnu, jen pomoc a tím projektem. Jo a ten projekt, jeho cílem je vytvoření jakési strategie s praktickými tipy a doporučeními, které budou organizacím a firmám pomáhat zaintegrovat prvky etického obchodu do své kultury. Zaměřuje se to specificky na textilní průmysl a takže bylo potřeba najít a pročíst nejrůznější dokumenty a reporty, od lidskoprávních mezinárodních úmluv přes už existující příručky a návody pro firmy až po CSR reports (výroční zprávy společenské odpovědnosti firem). Dalším zdrojem informací byly rozhovory a nejrůznější články a kreativních způsobech a inovacích v téhle oblasti, co jaká firma dělá, co jaká firma nedělá a měla/mohla by dělat, jaké dopady by mohlo mít, když takhle nebo tamta firma zavede/nezavede nějakou konkrétní službu..a tak. Bohužel musím být takto nekonkrétní, neb jsem se písemně zavádala, jak už to v těchto firmách bývá, k tzv. "confidentiality agreement", což je takový souhlas s tím, že informace o klientovi a vůbec detaily toho projektu jsou důvěrnou informací, takže zůstávají mezi zdmi naší kanceláře a nevynáší se ven.

No, takže já jsem tam byla jako posila týmu na tenhle projekt, což bylo super, zajímavé, zábavné, a přidanou hdnotu to mělo i v tom, že evidentně jsem se osvědčila, protože mi nabídli, jestli tam nechci zůstat až do ledna. Takže jsem jim na to kývla, no a do Vánoc máme vystaráno. Tři dny v týdnu chodím sem, no a ty zbylé dva?

* Je to konzultantská firmička, která se specializuje v oblasti udržitelnosti, strategického vývoje a společenské odpovědnosti firem. Svým klientům, kterými jsou jak velké korporáty (např. Nestlé), tak normální menší firmy (např. ) nebo neziskovky, nabízí radu a pomoc s integrací společenských hodnot, principů a ochrany životního prostředí do korporátní kultury. Snaží se tranformovat organizace, jejich členy a další zúčastněné jednotky k chování, které je odpovědnější nejen vůči organizaci samotné, jejím ziskům a růstu, ale také k ostatní společnosti a životnímu prostředí.

Při mém čmuchání po nějakém jobu jsem narazila i na jeden podnik, vlastně by se dalo říct neziskovku, která dělá konzultantské projekty v různých obodech  odvětvích a nabízí tak studentům, absolventům, nebo prostě komukoli, kdo se chce něco naučit v téhle branži, chce získat pracovní zkušenost a vybrousit svoje schopnosti a dovednosti nejen tak, aby to vypadalo dobře v životopise, který bude posílat na další pracovní pozice, abyse zapojili do nějakého z thle projektů. Je to v podstatě consulting, takže stejná věc jako je to, kde pracuju, s tím, že tohle je pro bono, takže by se dalo říct, že dobrovolnictví, s tím rozdílem, že jde o "vopravdickej business". Není to jako "pojďte, budeme si hrát jako že máme klienta, který má tohle problém a my mu teda pomůžeme". Pracujeme v reálným klientem, konkrétně je to teda jeden digitální start-up, který má konkrétní problém nebo spíš požadavky, co by od nás potřebovali, konkrétně je to analýza celého odvětví, ve kterém se pohybuje (což je sport a média), profilace a segmantace jejich zákazníků a potenciální návrhy pro budoucí vývoj jejich business strategie. Fungujeme v šestičlenném týmu, osobně se scházíme tak jednou týdně, jinak veškěré komunikace je online, ať už přes skype nebo přes nejrůznější platformy na řízení a management projektů nebo sdílení nápadů, návrhů nebo pokroku v našem projektu. Časová náročnost vychází pěkně, očekává se tak 10 hodin týdně, takže ty zbylé dva dny, co nechodím do práce, pracuju na tomhle. No, a zatím super, když by to mělo dopadnou tak, že jediné, co si z toho odnesu, je ta zkušenost a skills and knowledge, co jsem získala doteď, budu spokojená astálo to za to. Nehledě na to, že se zdá, že na tuhle pracovní zkušenost firmy hodně slyší, evidentně je pravda, že to zlepšuje "employability skills", jinými slovy, vypadá t, že jsem si tímhle docela výrazně potunila svoje CV. Takže bezva!

No, a do Vánoc teda plány zdržet se těchto dvou věcí a ideálně od ledna přesedlat na nějakého jiného oře, ideálně full-time už řádnou prácičku. Zatím se rýsují hned dvě schůzky s bezva lidmi ze zajímavých firem na příští týden, tak uvidíme, jak to dopadne!

A abych nežvanila pracovně jen o mě, Honza má taky novou práci. Zanechal své kolegy napospas arogantnímu workoholickému šéfovi a teď je spokojen, Ne že by ráno vyskočil z postele a juchal radostí, že už vstává a může další den do nové skvělé práce, ale vypadá spokojeněji. Dělá zábavnější věci, setkává se s klienty, dokonce byl teďna pracovním vejletě někde u Cambridge, šunka jedna! Takže fajn. Poslední den v jeho staré práci mu kolegové dokonce nachystali rozlučku, domů přinesl celý jeden zbylý cheesecake a jako dáreček od své indické kolegyně dostal indickou kuchařku (věděla, že mu chutná indická kuchyně, že občas něco vaří a že rád a s nadšením ochutnával indické dobroty, co nosila do kanceláře). No, řeknu vám, nidky bych si nemyslela, že bude mít takovou radost z kuchařky! Jako je krásná, to rozhodně, ale stejně, kdybyste ho viděli, celý večer listoval a vybíral, co si uděláme, co bude jeho "projekt"... A pár věcí už jsme i měli a až na jeden pokus to bylo vynikající! (samozřejmě jsme vynechali ty chilli papričky,co byly na seznamu ingrediencí). Ten jeden trochu nevydařený pokus ovšem stojí za zmínku, aspoň pro pobavení. Jak všichni vědí, pálivé jídlo nemám ráda. Nebudu se ani snažit říkat "moc nemusím", protože prostě nevidím jedinou výhodu jídla, u kterého jeinou chuť, kterou cítíte, je, že to děsně pálí, takže všechny ty další chutné ingredience, jsou tak možná náplň do vašeho žaludku, ale nic z toho. No, a to jsem tak jednou přišla z práce a Honza vařil, Už když jsem vešla do kuchyně, začala jsem kašlat, jak to čpělo ve vzduchu, Honza spatřil můj děs v očích a s úmyslem hasit oheň, než se rozšíří mě uklidňoval, že tam dal "jen jednu papričku". Nevědomky tak pouze přilil benzin do ohně. "Jako celou?!" vytřeštila jsem na něj oči. "No..ale byla malá! A už jí tu půl hodiny vyvařuju!". Ehm, ukázalo se, že tam Honza prostě podle receptu namydil jednu celou zelenou chilli papričku, bohužel tu nejpálivěši svého druhu a bohužel z ní nevyndal ani ta zrníčka. Luxusně vypadající zeleninový pokrm s lilkem a rajčaty se tak bohužel rázem změnil v ďábelskou variantu "znič si svoje chuťové buňky aneb ať jíš co jíš, jediné, co cítíš, je pálivost". No byl to děs, pálilo to příšerně, a to jsem k tomu snědla půl kila bílého jogurtu. I Honzovi vyrazily krůpěje potu na čele. Plnou pánev téhle hořlaviny se nám nepodařilo zdolat, tak jí Honza postupně následující tři dny ředil půl litrem bílého jogurtu a smíchané s řádnou dávkou těstovin se to "dalo pozřít", jak říkal. Trochu neštastně, když jsme pao koukali na další recepty, u chilli papriček v ingrediencích bylo občas napsáano "vyndejte zrnička,pokud nechete, aby to tak pálilo". "To to nemohli napsat i k tamtomu receptu?!" rozčiloval se Honza... Inu, chybami s čloběk učí, celou chilli papričku už jsme do jídla nikdy nedali a to lilkovo-rajčatové jídlo bez ní bylo exkluzivní! Jo, a to balení těch chilli papriček, bylo jich tam třeba šest, Honza dojídal ještě několik týdnů. A vždycky jen po půlce papričky, na těstoviny, na pizzu... No prostě sranda.

Taky tu pořád vesele běháme. Už jsme dvakrát pokořili třicítku o víkendu. Honza naplánoval bezvaa trasu, pěkným terénem, na to, že jsme v Londýně, tak i docela příjemný povrch a relativně v přírodě. Po své první třicítce vypadal Honza trochu znaveně, ale minulý víkend, když to vyšlona nějakých 32 km a kousek, vypadal už výrazně svěžeji, takže myslím, že už lze s klidem říct, že je z něj prostě bežec! Dokonce jednou ráno vstával se mnou a šli jsme běhat spolu. A ránem myslím půl šestou, což je pro Honzu obvykle ještě prostě noc. Zřejmě to teda byl na dlouhou dobu poslední společný běh takhle brzo ráno, ale o víkendu běháme společně jak čečetky. A někdy i v týdnu, jako třeba teď. Zrvna vyrážíme, tak končím, pokračování příště!

Na skok doma

Tak se to tak nějak stalo, že moje malá sestřička, se kterou jsme si s panenkama hrály na školu a na ponorku z palandy a  které jsem tehdy na táboře nazouvala holinky na hlídku, je Bc. Mám pocit, jako by nedávno maturovala. A pamatuju se, jak jsem si tehdy říkala, že se cítím staře, že se to škvrně, co na táboře nosilo celou dobu tu jednu oblíbenou mikinu (a proč bych já jako ta zodpovědná starší sestra měla něco proti, když ta mikina byla prostě oblíbená), byla to klokanka a na kapse byl Scoobydoo (a když byla špinavá, otočila se naruby, a hned byla čistá!), proměnilo v dámu na maturitním plese. No, a tři roky na to, základy chemika inženýra položeny. Takže jistě chápete, že jsem si tu slávu nemohla nechat ujít!

Pravda, moc dlouho jsem opravdu nepobyla, tímto se omlouvám všem, které jsem nestihla vidět, nebo stihla vidět jen krátce a slibuju, že na Vánoce to vynahradím. A třeba přijedu lépe vybavená na tu zimu, co tam máte. A snad taky nebude pořád pršet, že jo!
Každopádně počasí nezabránilo tomu, abych se v šíííleném dešti šla proběhnout do Prokopáku (děsně jsem se na to těšila, tak co se dalo dělat, přeci kvůli počasí nebudu měnit plány žejo!) nebo abychom si dali luxusní žraso a drinky na oslavu našeho chemika. Darovaná hand-made deskovka "Nuda v laborce" též sklidila úspěch, jak se zdálo, tak to jsem měla radost, přeci jen nejsem úplně design kreativec že.. Mnozí moji podzimní návštavu využili ke svátečním či předčasným narozeninovým gratulacím, takže jsem si připadal, jako když přišel ježíšek. Nového kamaráda, luxusního výkonného tyčového mixéra na tu skvělou dýňovou polívku s pomerančem a zázvorem jsem ale musela nechat doma, neb by ho chudáka do letadla nevzali. Ale všechno ostatní už letělo se mnou, včetně květiny! No, a cesta teda, řeknu vám, kapitola sama pro sebe. Nic podobného už bych nemusela zažít. Začalo to nevinně vlastně už cestou metrem na letiště, kdy jsem ještě z Luk hehehe volala Markét, že jsem zbytečně spěchala, že tu jsem brzo a tak.. No a hnedka na Zličíně jí samozřejmě volám znovu. Zapoměla jsem ty jediný dvě věci, který jsem měla přivézt z Prahy - běhací camelback batůžek na dlouhé běhy a Honzův ipod, co zapomněl v trumfíkovi po dovolené. Ehm, a kufr jsem měla sice skoro plný, ale ani batoh ani ipod tam nebyl. Naštěstí je moje sestřička nejen Bc, ale také velmi ochotná a pohotová, takže zpátky na Luka, chňapnout batoh a ipod a druhý kolo, směr letiště. Tím eskapáda cesty domů ale nekončila. Původně jsme měli odlétat v jedenáct večer, ale když bylo jedenáct a my stále čekali v té hale, kde nás měl vyzvednout autobus, co nás doveze před letadlo, bylo trochu ehm jasné, že budeme mít zpoždění. Ze zcela nepochopitelných důvodů nám pak poslali pouze jeden autobus - se mě měli zeptat a řekla bych jiim, že není šance, že se do něj všichni ty lidi vejdou. No, takže jsme čekali na další autobus, místní letištní staff nehnul ani brvou a my jsme čekali. Paráda. Když se přivalil další bus, lidi se doněj hrnuli jak lavina, přesto se tam ale nějakých šest lidí nevešlo. Ojojoj, to byla dřina vysvětlit lidem v těch dvou autobusech, že se asi budou muset trochu smáčknout, že prostě pro šest lidí další autobus nepřijede. No a korunu tomu všemu dali, když mi chňapli kufr, co jsem měla jako příruční zavazadlo (a ve kterým proto nemohl být ten mixér!) a že prý půjde na odbavení. Jak jako? No že prostě si ho vyzvednu na odbavení. Žádná další diskuse. Supr. Šance, že nestihnu autobus z letiště stoupla na 200 %. Paráda. Ale tak asi letí plné letadlo a tak ty větší kufry dali dolů, to holt dává smysl. Byla jsem běsná, když dvě řady sedadel za mnou byly úplně prázdné! Milý Ryanaire, to si děláš srandu ne?! Každopádně při odletu jsme měli asi 35 minut zpoždění, vybíjel se mi telefon, kufr jsem měla na odbavení, byla jsem vzteklá.. Asi nemusím dodávat, že ten bus jsem samožřejmě nestihla, jednak jsem asi 20 minut čekala v šíleně dlouhé frontě na pasové kontrole, pak dalších 20 minut na kufr, no a tak sice můj původní lístek byl na bus v 0:35, ale tomu pánovi, co to kontoloval, mě bylo asi líto, tak jsem se nasáčkovala do busu, co tam zrovna stál. Tímto se omlouvám tomu, kdo měl na tehle bus jízdenku, ale nedostal se dovnitř, protože bylo plno. Nechápu, byly asi dvě hodiny v noci a lidí všude jak blázen! Jděte spát! Londýn klasika, provoz trochu lepší než přes den, ale "vymeteno" teda ani náááhodou. I běžce jsem viděla. Ridiculous lifestyle. Autobus mě vyprdnul na Liverpool street, naštěstí asi 15 minut před odjezdem nočního busu k nám. No, a kolem čtvrté hodiny ranní už jsem to drncala tichou spící ulicí u nás. Potichoučku jsem dala kytičku do vody, ohlásila příjezd, padla do postele a spala. Parádní cesta, řeknu vám, Zlaté Heathrow!
Takže tolik k mé navštěvě domoviny. Až na ten peprný návrat to byl super výlet :)

Indický projekt

Kromě běhání se Honza nadchnul také do indické kuchyně, Enthusiasticky líčí každý gastronomický zážitek z práce, jeho indická kolegyně jim totiž občas nosí ňamičky na ochutnávku, posledním hitem bylo kořeněné (samozřejmě příšerně pálivé, tedy nepoživatelné) zobání, takový nevinně vypadající slaný mix cornflakes, oříšků, cizrny, hrášku a další havěti z rýžové mouky, všechno hezky v koření indických barev, prostě pálivé už na první pohled. To bylo radosti, když jsme tu parádu objevili tady u nás Tescu! Obvykle je náš týdenní velký nákup pro Honzu velmi votravná aktivita, ale s indickým zobáním to byla úplně jiná dimenze. Mezitím, co si Honza vybíral a zkoumavě prohlížet další podivnosti v indickém regálu, jsem postupně snosila do košíku vše další na našem seznamu, a mohlo se jet k pokladně. No a vrcholem indického nadšení byl páteční večer, kdy při sestavování seznamu na nákup Honza představil svůj sobotní projekt taštičky samosas. Jo, jeden pokus, a až na trochu tlustší těsto úspěšný, už proběhl loni, ale tentokrát bylo v plánu postupovat přesně podle receptu od pravé Indky. Dokonce jsme dokoupili všechno možné potřebné koření (třeba hořčičných semínek teď máme jak na nakládání dvaceti sklenic okurek!), jen chilli bylo přislíbeno nějak trochu omezit, abych třeba mohla i ochutnat já. Díky patří i naším bývalím australským spolubydlícím, kteří nám tu nechali k použití váhu, Honza se rozhodl držet se striktních gramáží v receptu, takže přišla vhod. No, a až na pár hořčičných semínek, které strachy vyskákaly z pánve, se podařilo vytvořit voňavou směsici, vše podle plánu, teď už jen udělat ty taštičky a dát péct. A pak jíst, to hlavně! Fází balení směsi do těsta se z Honzova projektu stal tak trochu náš společný projekt, ale dohromady jsme pokořili tenoučké pláty těsta (takhle tenké, promoučené, nelepící se těsto jsem v životě neviděla!) a ačkoli naše taštičky vypadaly spíš jako váčky nebo pytlíčky, výsledek byl tak chutný, že sem ani nemůžu dát fotku, protože prostě zmizely, než jsem je stihla vyfotit. Ehm, a i bez chilli pálily tak, že nebýt jogurtu jsem zbytek večera větrala pusu, ale jinak supr projekt!

Běžecký víkend

Ač se podzim už nenápadně vkrádá i sem do Londýna, počasí je pořád docela mírumilovné, máme za sebou už snad třetí nebo čtvrtý slunečný víkend v řadě, z čeho jsme blažení, protože není přeci nad běžecké počasí! Honza začal intenzivně pracovat na své kariéře nadšeného dálkového běžce, celý týden koukal do mapy a plánoval super dlouhý víkendový běh. Gramin Connect se stal v posledních týdnech nejnavštěvovanšjěí stránkou a měli nedovedete si představit ten smutek, vztek a neštěstí, když byl garmin před během vybitý! Jojo, z Honzy se stal nadšený běžec, se vším všudy, od běžeckých bot, přes statistiky v garmin connectu, surfování po recenzích na jiné sporttestery a okukování salomoňáckých S-Lab běžeckých vestiček a batůžků až po závodnické záměry a plány. Ačkoli já teď mám spoustu času, a tak běhám jako čečetka hezky každý den, a neskroměn musím říct, že mi to teď i docela běhá!, skoro jsem se začínala bát, abych ten Honzův ďábelský běžecký plán přežila ve zdraví!
V sobotu ráno Honza skoro nemohl dospat, natěšěný na náš běh. Venku bylo úplně běžecké počasí, tak jsme si dali běžeckou snídani, kterou já potřebuju tak dvě hoďky strávt, než můžu běžet, mezitím si Honza lupne ještě jedno snídaňové kolo, tentokrát myslím toustíky s vajíčkem. Pravidelný a hlavně dostatečný přísun energie během našeho výletu (žádný závodění!) byl zpočátku velkou Honzovou obavou (a mojí taky, protože když Honza dostane hlad, ojoj, to nechcete zažít!), zejména protože tu nemáme žádný batůžek (ani tu S-Labáckou vestičku že), museli jsme to trochu logisticky prokomat. To se nakonec docela povedlo, poslední půlku toustíku s nutellou, která se nevešla do kapsičky, Honza pohotově sňamnul, a se sušenkama, pitíčkem a dvěma banány v každé ruce (byla jsem jak pistolník hehe!) jsme vyrazili. Nejdřív hezky přes park, jak to známe, pak jsme proběhli k Barnes bridge a dál pěšinkou podél vody, co vede až k Chiswick bridge.

Řeka byla přelidněná veslaři, kteří brázdili vodu pod vedením trenérů, kteří je megafonem hecovali z vedlejšího (motorového) člunu. Přes Chiswick bridge jsme přeběhli na druhou stranu a místo toho, abychom se jako minulý víkend vraceli zpátky směrem k Hammersmith bridge (což byla nakonec dvacítka), jsme se vydali do nových končin pěšinkou vedoucí podél Kew gardens až k Richmond bridge. Tam nás čekalo kruté stoupání (ani ne tak tím převýšením, jako spíš tím, že bylo jediné na celé trase) nahoru do Richmond parku, kde jsme si dopřáli pauzičku a svačinku na patnáctém kilometru. Zpátky k vodě jsme pak z parku proběhli klidnou rezidenční čtvrtí, bez zaprděných výfuků aut, což bylo fajn. No, a pak už jsme byli zpět na naší známé trase, hezky po Barnes trail lesem a kolem pivovaru zpátky. Juch! Nakonec krásných 26 kiláčků, parádička! Tak akorát na to si udělat pozdnější obídek, pak samozřejmě kafíčko a hlavně, HLAVNĚ vyčíst Garmina!! Odpoledne jsme pak už jen šli vychodit nožky do Poundlandu (kam jsme šli pro dvě věci a jako vždy vyšli ven se třemi dalšími, magie obchodu, kde je všechn jen za libru) a k trhovci, který měl úplně neskutečně výhodnou akci na hroznové víno, takže máme úplně ovocné žraso. Žádná velká párty to s námi včera veče nebyla, v jedenáct už jsme spali jak dřeváky, ale dnešní vstávání bylo až překvapivě lehké a svěží, žádný jeřáb nebyl třeba. Takže super pohoda. Jdem si užít ještě pěkné počasí, dokud je, zítra má lejt jak blázen, tak to pěkne vyjde na nějaký ten rest day. Hlavně se nepřetrénovat, žejo!

Zrcadlo

Chachá, už mám spravenou klávesnici na počítači, takže už si nebudete muset domýšlet háčky a čárky a hlavně já konečně budu moct plně využívat funkcí mého počítače a přestanu okupovat ten Honzův! Další pozitivní zprávou je náš lehce upravený set-up našeho bytečku. Respektive, vytvořili jsme prostornější a útulnější předsíň, získali jsme novou skříň a vyexpedovali náš botník do chodby, ale hlavně, a to by Honza speciálně rád vyzdvihl, máme nové obří zrcadlo. Bylo to tak. Jedné krásné minulé neděle šel takhle vyhodit odpadky, a když se vracel, dveře se tak nějak podivně otvíraly, jako by je nemohl pořádně otevřít, že má plné ruce.

Zvědavě jsem se šla podívat a chvilkově jsem zkoprněla. Opravdu jen chvilkově, protože jsem samozřejmě hned přiskočila, abych mu podržela dveře, když se dovnitř soukal s obřím, ale opravdu obřím - slovy větším než on sám - zrcadlem. Nadšenej a vysmátej mi hned pohotově vypráví, že to našel u popelnice, že tam někdo nechal rozebranou celou skříň a tohle je jen jedna část. No chápete to? Kdybych to přivlekla já, tak neřeknu, ale Honza! Od popelnice! Jako bych ho slyšela vždycky když jsem si u popelnice nebo na ulici vyhozené vyhlídla něco hrozně super, posledně to byl takový mini vysavač, takový retro luxík, vážně skvělej! Ale šli jsme běhat, tak přeci s ním nepoběžím, chtěla jsem ho vzít cestou zpátky, ale pak už tam nebyl. No ale Honza kušnil jak blázen, že jsem prase, že to domu v žádným případě nebereme, ani náhodou .. (a ty podobný řečičky, co měl i na běhání, a na brokolici...) Takže jsem prostě byla pořádně vykulený, když domu přivlekl to zrcadlo. Parádně nám pasuje ke zdi a je vopravdu giga! Můžu si třeba vzít na hlavu tak metr vysoký turban a pořád se ta můžu prohlížet a uvidím se celá, no není to báječný! Vlastně jsem si doteď nemyslela, že bych takový celotělový zrcado potřebovala, ale teď když ho máme, není nad to se v něm prohlížet, že. Honza v něm teď pravidelně kontroluje svůj vyběhaný lýtkový sval nebo testuje spokojenost či nespokojenost se svým ranním modelem těsně před odchodem do práce. Zrcadlo stojí přímo proti dveřím našeho pokoje, takže když se ráno vypotácím ven, trochu se leknu, kdo mi ukradl pyžamo, ale jinak je to super zlepšovák našeho bytu!

Jak jsme osireli...ale ne na dlouho!

Jak uz jsem predesilala v jednom predchozim prispevku, nasi spolubydlici se tento tyden definitivne odstehovali. Nebo teda, odjeli na ctyri tydne na dovolenou, a az se vrati, budou uz bydlet jinde, jen si sem prijdou vyzvednout ty hromady veci, co si tu s nasim svolenim uskladnili v obyvaku. Vyklizeni a uklizeni pokojicku a dalsich prostor, jako treba skrinek v kuchyni, se samozrejme neobeslo bez radneho trideni a neprekvapive i vyhazovani, misty bordeli, misty bohuzel jidla nebo funkcnich veci...no, co nadelate, plejtvaci, jsem o tom uz vypravela. Kazdopadne jsme obdrzeli snusku veci, ktere bych asi normalne nikdy nekoupila, ale tak kdyz nas takhle podarovali, proc ne, ze, aspon ze to nevyhodili!

V prubehu tydne se jejich pokoj stale vice a vice vyprazdnoval, obcas tedy na ukor zaplnujiciho se obyvaku, ale v poradku. No, a pak prisel predvecer jejich odjezdu. Na vsechny to najednou tak nejak dolehlo. Je to skoda, ze se stehujou pryc... A co teprve az budou v unoru odjizdet uplne! Svorne jsme se vsichni ctyri shodli, ze jsme meli sakra stesti na spolubydlici particku, panove na stridacku pronesli za sebe a za nas damy kratke neformalni proslovy a podekovani, uzijte si dovolenou, az se vratite, skocime na vecu, keep in touch a pak uz jen oddrncela kolecka jejich kufru a v byte zbylo prazdno. (A vecer uz na Facebooku provokativni fotky, jak se vItalii cpou pizzou a ladujou gelatem, sunky!)
Nicmene, neosireli jsme na dlouho! Zacatkem rijna se sem stehuje Anicka s Davidem, moje spoluzacka s gymplu a vlastne i z zurnalistiky a je jeji pritel, kteri se prave prestehovali do Londonu a hledali azyl. Legracni na tom je, ze o tom, ze se nasi spolubydlici stehujou, si Anicka precetla tady na blogu heh. Tak vida, zrejme mame velkou ctenarskou zakladnu! No, takze kazdopadne par dni tu jeste budeme zit s ozvenou, ale pak uz to tu bude uplne ceske doupe!

Kterak efektivita dostala na prdel

Tak dnesnim dnem jsem snad zase o krucek blize k plnohodnotnemu zivotu pracujiciho profesionala. Praci samotnou sice zatim stale nemam, ac teda na jedne fronte se veci zacaly hybat a ceka me tak prvni pruklep (ze tri, pokud ten prvni bude uspesny) v podobe testu na kriticke mysleni a numerickych testu (hehe, snad to nebude moc ostuda!), ale az ta chvile prijde, budu se snad panu zamestnavateli moct vytasit s "national insurance number", ktere se hodi zejmena na to, ze pak clovek treba muze dostat vyplatu, nebo pripadne nemusi platit zdravotni a socialni. Kazdopadne proces zarizovani tohodle "enaj-nambr" je docela obstojnym kukatkem do britske spolecnosti a byrokracie. A pokud si delate nadeje, ze to tady funguje nejak lip, efektivneji, mene byrokraticteji a "proste tak prece ta zapadni Evropa, ne?", mozna vam ted trochu pocucham vas ruzovy oblacek, na kterem plujete. Protoze v mnoha ohledech si tady pripadate, jako kdyby se tu zastavil cas...
Webove stranky mistniho ministerstva prace a socialnich veci jsou pekne prehledne (na rozdil od stranek LSE heh), jen by clovek tak nejak cekal, ze krome informaci tam take najdete to "apply for NI number", na ktere kliknete, vyplnite formular a pak treba mailem vam prijde nejake referenci cislo s terminem a adresou, kam se osobne dostavit, tam si pokecate s milou urednici, vsechno bude desne dlouho trvat (ehm, jak dlouho jim trvalo oznamkovat nase zkousky...), ale nakonec to klapne. No... V reale vse zacina tim, ze zavolate (!!) na dane telefonni cislo. Jak me Honza zkusene poucil, je vhodne volat hned rano, jinak se clovek nedovola..neb lidi, co tam volaji a zadaji o NI number jsou mraky. Tak tedy v 8:01 volam, ozve se pristroj, tak si chvilku mackame cislicka na klavesnici telefonu, ale pak se na druhem konci spojim s milym panem, ktery krome toho, ze vterinu po me odpovedi na jeho otazku "proc zadate o NI number?" se me zepta "proc zadate o NI number?", je docela efektivni. Jak jsem cekala, trochu problem nastane s nasi adresou, jelikoz nas post code v nejakych systemech jeste evidentne chybi (a jako jo, jsou to docela nove byty, ale rozhodne tu tak minimalne ten rok, co tu bydlime, stoji). Znovu a znovu speluju adresu a vysvetluju, ze kdyz Honza tehdy taky zadal o NI number, taky byl tenhle problem (ehm, tehdy dopis nedorazil vubec, respektive dorazil, ale do spatne postovni schranky). No, ale nakonec se zda, ze se vse povedlo, mam datum a cas a misto schuzky, mam referenci cislo, snad vse, co potrebuju. Jeste si pro jistotu zadam o prekontrolovani toho referencniho cisla, ale pan me ujistuje, ze mi to dorazi v dopise. V dopise, ktery doted nedorazil ehm... No neva, jedu tedy do Camden Job Center, nic netusic, jaka spolecenska bouracka me ceka.
U dveri v pruchodu bocni ulici se vine fronta treba dvaceti lidi ruznych narodnosti a etnik. Nekteri tam stoji v teplakach a seslapanych, spinavych keckach. Kravatak, co stoji nekolik mist predemnou tu vypada jak z jineho sveta. Pripadam si jako Alenka v risi divu, citim, jak na me nekteri koukaji. Prekvapive malo jich mluvi anglicky, casto prisli ve dvou a jeden druhemu tlumoci. U vchodu stoji a kouri dva naprosto lhostejni typci. Bez emoci posilaji do fronty nervozni prichozi, kteri nervozne trimaji dopis a doklady v plastovych deskach. Fronta se nakonec pohne a vsichni poklidne vchazi v zastupu dovnitr. To zmate nove prichozi, kteri se hrnou dovnitr, prestoze u vchodu chlapik explicitne hlasi, ze maji jit dovnitr jen ti, co maji schuzku sjednanou na 13:35. Kdyz vchazim dovnitr, venku stale postavaji a cekaji lide, co si krati cas cigaretou nebo balickem chipsu. Uvnitr se radime do dalsi fronty, kterou organizuje jeden z tech lhostejnych chalpiku, o stali u vchodu. Ti lide jsou jako ovce. Nechapave ovce. Snazi se je v chodbe postavit je strane, aby se dalo prochazet, ale pak na konci, kde chodba usti v nejakou mistnost, po nich chce, aby se fronta zlomila a dal vedla po druhe strane chodby...coz se zda nadlidske. Postupne se i ja dostavam k prepazce, kde si me dalsi absolutne lhostejny clovek odskrtne ze seznamu a da mi poradove cislo a posle me posadit se do druheho patra. Zapomente na elektronicka poradova cisla, co mate u nas na poste nebo v bance. Vyvolavaji vas pekne podle papiroveho, sice zalaminovaneho, ale poradne umolousaneho cisla. Slecna, co ceka vedle me, opravuje pisemky z dejepisu. Prikyvuje a fajfkuje spravne odpovedi. Ctu si, ale obcas slysim skrtanec tuzky na papire. Chudak, to nebude za A. Obcas se trochu uchechtne nebo pousmeje a ja si jen rikam, ze doufam, ze se nas skvely pan profesor dejepisu takhle nebavil nad moji pisemkou... Nakonec prochazi rada i na me. Slecna, ktera se me ujala, je jako automat. Je slusna a docela mila, ale pracuje jako stroj. Znudene, rutinne, automaticky dela jeden ukon za druhym. Bere si muj pas, jde ho oskenovat, vytahne formular, ktery ma pekne prosim tri dvojlisty (!!) a zacne ho rucne hulkovym pismem vyplnovat. Reknu vam, nic proti rucnim pracem, ale v jakem jsme stoleti? Nebylo by jednodussi treba mit nejaky system, do ktereho se to elektronicky zapise?..ostatne, stejne jsem pak musela pockat, nez zkontroluji vyplnene dokumenty a kamsi, elektronicky (nebo aspon teda doufam!) zanesou ta data..
A pak taky, ten pocitac, co pred sebou ta slecna mela byl na co? S nepochopenim se zamyslene odebiram zpatky do cekaciho prostoru. Mezitim nez mi vraci muj pas, pozoruju praci urednika u stolu vedle. Mluvi pomalu a durazne artikuluje. Pan, co sedi proti nemu neumi poradne anglicky. A z mistnich zadatelu o NI number se zda neni rozhodne jediny, respektive oproti ostatnim je na tom jeste dobre. Pomerne dost lidi tu sedi po dvojickach, jeden zakaznik, jeden tlumocnik. Nechci si ani predstavovat, jak tem lidem musi byt, kdyz tu shani praci a neumi pritom anglicky...a do toho vseho, pri vsi ucte a bez jakekoli urazky kohokoli, ale neco mi rikalo, ze uplne kvalifikovani zadatele tam nebyli. Konecne vidim, jak slecna nese zpatky muj pas. Dekuji a snazim se ji poprat hezky den, ale moje slova se ztrati v jejim vyvolavani dalsiho cisla, ktere je na rade. Jako na bezicim pasu. Vychazim ven, kde stale ceka fronta dalsich zadatelu. Cestou premyslim o tom skleniku, ve kterem se pohybuju, bubline, kterou
Honza to trefne nazval "ivory tower elite club". Ne, ani trosku si nestezuju. A ac jsem se jezila jako vztekly dikobraz pokazde, kdyz Honza zminil nasi particku jako "circle of excellence", se vsi skromnosti a se vsim respektem pro vsechny ty dnensi ostatni duse musim priznat, ze moje startovni bloky jsou o dost stabilnejsi nez ledasktereho bezce, ktery se dnes se mnou take registroval na beh za pracovni prilezitosti a karierou. Ne ze bych si to asi neuvedomovala predtim, ale obcas jsou zkratka potreba ty chvile a setkani, ktera tomu dodaji ten opravdu realny rozmer.

Cekani na Godota

Tuk tuk tuk. To je email. Vrham se po telefonu. Jeee, strediskova konference... V lepsim pripade email proskenuju, pri horsi nalade ho rovnou smazu. A ceka se dal.

Za poslednich ctrnact dni se email, telefon a LinkedIn stali mymi kazdodennimi spolecniky. Atmosfera zhoustne vzdycky rano kolem devate, kdy se vsichni usazuje ve svych kancelarskych kojich, zapinaji pocitace, oteviraji maily a rikaji si "hele, pise nam nejaka Vrabcova, ze by u nas chtela pracovat". Do jedenacti se ale vetsinou nic nedeje, takze to kolem pul jedenacte balim a vyrazim behat. Hezky to vychazi jako venceni pred obedem a navic uz po tech dvou trech hodinach surfovani po dalsich nabidkach je clovek osezenej/vykoukanej/zpruzenej/vystresovanej, ze nic nenachazi nebo ze mu nikdo neodpovida, takze se to hodi trochu si vycistit hlavu. Odchazim a vypinam wifi na mobilu. Nikdo nepsal. Jdu. Cus. 

Vchazim do dveri a jednim rychlym chmatem hnedka zapinam wifi na mobilu - co kdyby nekdo psal, kdyz jsem byla pryc! S ocekavanim napinam usi a vsugerovavam si to "tuk, tuk, tuk". Nic. A nebo ze by precejen? S napetim oteviram email...hmm..graduate-jobs mi nabizi instant job match..nebo dalsich 50 opportunities in London..obcas pise grandtouch s nabidkami jako treba "skvela prilezitost jet ucit anglictinu do Thajska, idelani pro vas".. No, ale vam budu povidat, tohle proste nejsou ty zpravy, po kterych lacnite. Takze hezky cvicit, protahnout, do sprchy, obed a je tu odpoledne.. Odpo je to vetsinou trochu ruznorodejsi program, ale cekani a ocekavani toho "tuk, tuk, tuk" nebo tech prvnich tonu vyzvaneni bezi tak nejak konstantne na pozadi, jako kulisa, jak ta hudba, co mi tu hraje a ja mezitim pisu. Obcas jako cmuchaci pes, abych nevysla ze cviku, hledam dalsi zajimavosti, zalozku "careers" moje oci na strankach jednotlivych firem dokazou najit rychlosti blesku. Email, pripojuju CV, odeslat, to by bylo. Pripisuju si to na seznam odeslanych zalezitosti. Nedavno jsme prekrocili padesatku. Husty. Vlastne teda super, ze se mi podarilo najit tolik zajimavejch veci, to bych necekala!.. No ale uvidime, neco mi rika, ze tech 150 applications na to jedno misto bude asi chtit hodne ostre lokty. Pisu cover letter. Uz zase se vychvaluju. "Good" nestaci, musis byt "excellent". Odesilam dalsi email. A dalsi. Zkousim roztodivne kombinace klicovych slov, ale pomalu uz mi dochazi kreativita. Nakontaktuju par zajimavych lidi pres LinkedIn. Pak cekam na odpoved. Nekdy jen vidim, ze si ten clovek prohlidnul muj profil, ale odpoved nikde. Cekam dal. Jindy prijde mile prekvapeni, vymenime si par mailu, vypada to slibne, ale ceka se dal. Uvidime, jak to dopadne.

Myslim, ze jsem byla netrpeliva uz od narozeni a pri behu zivotem se mi tuhle nevyhodnou vlastnost bohuzel nepodarilo setrast. Dovedete si tak predstavit, jak mi z tech vsech "uvidime" je! Vlastne to cekani a nejistota je na tom vsem asi nejhorsi. Ale protoze jak je znamo, job se holt nesezene pres noc, zejmena v Londyne, zda se, ze cekat je to jedine, co se da delat. Jasne, taky trochu hledat dal a psat a sjizdet servery s aktualnimi nabidkami ... ale i to nakonec skonci tim cekanim.

Jen doufam, ze tohle cekani neskonci jako v te divadelni hre. Protoze tam Godot nikdy neprisel...

První narozeniny

Tak dnes je tomu přesně rok*, co naše nohy s Honzou ťápli na londýnskou půdu. S osezenými zadky jsme se s hromadou zavazadel vykýblovali z autobusu na Victorii a absolutně turisticky se začali rozhlížet, kudy na metro... Všude děsnejch lidí, naše tašky připomínaly spíš obří žok na kolečkách, klasika, o tom už jsme psali... Vlastně to všechno uteklo hrozně rychle. Na to, že to jsme tu rok, jsme toho tu zažili nemálo, včetně pěkných "ups" a nemilých "downs". Myslím, že jsme se docela sžili jak spolu, tak s místním prostředím. Naučila jsem se vařit ve velkém a běhat po ulicích, kde jsou lidi. Dojíždět někam 40 minut se z "to je děsně daleko, jedu autem" změnilo v "to je pohoda". Z Honzy se stal "Keňan" a myslím, že si tu naběhal rekordní počet kilometrů (a možná padnul i nějaký rychlostní rekord!). Našla jsem si tu kamarády, z nichž většina bohužel teď odfrčí domů na druhý a třetí konec světa, ještě že máme ty technologie a můžeme "keep in touch"! Prožili jsme si několik momentů přírodní deprivace, takže objevení Richmond Parku (a co teprve lesa, LESA!!, ve Wimbledonu!) bylo Vánoce.

Kromě Agáty nám do rodinky sedící nad postelí přibyl ještě Kryštof. Garmin, páteční večer, válení se v naší obří posteli a jídlo mě přeskočili v Honzově preferenčním žebříčku (i když, jídlo možná bylo na předních místech vždycky). Když jsme u toho jídla, oblíbili jsme si paneer a halloumi, ochutnali jsme mandlové a lískooříškové mlíčko, a hlavně oatlyho! A Honza se zamiloval do focaccii (a začal jíst mnoho dalších ňamin, co "přeci nemůžou být dobrý"). Několikrát (a zcela zbytečně), jsme se rozhořčili nad cenami nájmu nebo jízdného. Hlášení "use contacless payment to get on board quicker" nebo "mind the gap" už umíme imitovat s naprostou profesionalitou. Zvykli jsme si na naše bezva spolubydlící, kteří se nám teď bohužel budou stěhovat (takže trneme, kdo se nám sem nastěhuje místo nich!). Stále nás rozčilují turisté a pomalu chodící lidi na chodnících. Už se tolik neděsíme, že auto řídí malé dítě, obří plyšový medvěd nebo pes (kteří ve skutečnosti sedí na sedadle spolujezdce). Poměrně úspěšní jsme byli v turistických aktivitách, ač teda to British museum si pořád šetříme na to ošklivé počasí! Ochutnali jsme tradiční fish&chips, byli v typickém britském pubu, ještě na ten anglický čaj a sušenky musíme! No a samozřejmě za sebou máme veleúspěšný studijní (a Honza i pracovní) rok, že! Ještě tu fotku z promoce sem pak musím frknout a bude to ta pravá experience from study abroad. Ne, o studijních dojmech z LSE a Kings třeba jindy, ještě nevím známku z diplomky, tak nebudeme radši čeřit klidné vody...
..tohle je jen letmý výčet z dílny "stalo se loni". Bylo toho jistě mnohem více, takže tady jsou jen ty highlights, co mě napadly (Honza tentokrát nebyl příliš konstruktivní, protože na mojí otázku, jaké jsou pro něj highlights uplynulého roku, dostalo se mi odpovědi "koprovka"...ehm, měli jsme k večeři koprovku, takže to je poslední myšlenková stopa, která zřejmě zůstala v mozku/žaludku...)

Každopádně rok za námi, rok před námi...takže vstříc novým zážitkům a "Štěpánku, pravou!"

* Pravda teda je, že úplně první nádech "čerstvého" londýnského vzduchu to nebyl, o několik týdnů předtím jsme si to tu prubli nanečisto při lovu našeho bytečku... ale to se nepočítá, vopravdický rok jsme tu spolu začali prostě počítat až v září.

London comeback

Přestože jsme si ani jeden z nás Londýn zas tak úplně nezamilovali, musím uznat, že jsem se sem zpátky vlastně docela těšila. Bylo to trochu zvláštní, odjíždět pro tentokrát s cílem odevzdat diplomku a najít si práci, ale asi je to prostě taková další kapitola.... Na letišti jsem se chvíli zacítila trošku staře, když se mnou z Prahy letěla slečna do Londýna evidentně na roční studijní pobyt do rodiny (obří kufry, celá rodina se přišla rozloučit, včetně hloučku kamarádů, na letišti v Londonu jí vyzvedávali s cedulkou se jménem...). Já vzpomínala, jak jsem letěla tehdy do Kanady, na ten pocit na tom letišti, loučení a všechno...a jak už tohle mám "za sebou". Vedle mě v letadle seděla slečna, který zase jela na půlroční pobyt do Skotska, tak mi to připomnělo Dánsko, jak jsem se kodrcala se všemi věcmi, a jak i tohle už mám "za sebou".. Už to není ani jako loni, kdy jsem jako si natěšený studentík tehdy v autobuse přemítala, jaké to asi na tom LSE bude... A i tohle už mám vlastně tak trochu "za sebou"...takže chtě nechtě (a že já bych klidně ještě studovala, víte!), welcome in the real world, baby!

Bohužel, londýnské přivítání však nebylo nejpřívětivější, zatímco z Prahy jsme odlétali s krásnými 25 stupni a modrou slunečnou oblohou, čím blíž nad Británií, tím větší mračna se stahovala. Průlet tou šedí při přistání nebyl žádný med, a co teprve když jsme klesli na runway a kapky začaly bičovat miniaturní okýnka a jak hopíky se odrážely od povrchu křídel letadla. Evidentně to nebyl jen letní deštík, protože u výdeje zavazadel byla přes půl haly obří louže, jako že fakt obří a třeba centimetr a půl hluboká v ploše. Dámy na podpatku byly tentokrát ve výhodě, ostatní z nás se opatrně po špičkách proťapkávali k běžícímu pásu, aby chňapli své zavazadlo a pak ho jako brodem vesele na kolečkách provlekli tou louží zpátky k východu. Mokro zespodu bylo fuk, neb venku lilo jak blázen, z mé tašky se jen za cestu od metra stala pěkně nacucaná houba. Můj krásný puntíkatý deštník samozřejmě zůstal prozíravě ve třetím šuplíku tady v Londýně, takže jsem měla zapůjčenou provizorní kostkovanou variantu, která ovšem pokulhávala při rozevření už doma v Praze. No co, cestu snad přežije a pak ho vyhodím, říkala jsem si. A taky že jo, všechna čest, před největším plavajzem zachránil, ale pak přišly ty dva osudné poryvy, z deštníku byla mísa, pak zas deštník, pak zas mísa...a mísou už zůstal. Nějakým zázrakem se mi toho chudáka podařilo zkrotit a sklapnout, ale se vším vděkem asi půjde do koše...
Prázdný byteček mě přivítal suchem a teplem, to jsem ocenila nejvíce, méně už tu úplně prázdnou ledničku. Také škoda, že ten plný koš se špinavým prádlem a žádnou zbylou zásobičku pracího prášku jsem objevila až poté, co jsem se celá mokrá vrátila z Tesca se základním zásobováním.
Další misí bylo pak odevzdání diplomky. Musím přiznat, že jsem se cítila docela pyšně, na ty stránky a stránky textu, co jsem vyprodukovala. Žvaním hodně, ale tolik jsem toho asi nikdy nenapsala..a zřejmě se ani žádný další trumf konat nebude. Takže jsem si ten pocit (z doufejme dobře odvedené práce) docela užívala. Odevzdala jsem své dvě kopie v kanceláři naší administrátorky, ona si odfajfkovala mé jméno...a bylo. Byl to trochu zvláštní pocit, jako že ..a to je všechno? Skoro by se člověku chtělo zeptat, co má dělat dál. Zavalila mě taky trochu vlna úlevy nebo takového toho blaha, že teď už je všechno v pořádku, ale povětšinou mi asi v ten moment nedocházelo, že tohle je asi konec. Pravda, ještě nahrát data do archivu, pár kosmetických úprav, ale jinak konečná. Dveřník u východu (když by tam nějaký byl) by mi řekl:"Přijďte si v prosinci pro diplom a zatím můžete začít hledat práci, To je vše, těšilo nás." A tak mi trochu bylo smutno, že to všechno končí, na druhou stranu musím říct, že to byl fajn pocit. Jo, jasně, ještě nemám ten diplom, ale i tak mě to všechno uvnitř docela hřálo... Cestou zpátky jsem se stavila v knihovně a konečně si půjčila ty knížky, co jsem si celý rok chtěl přečíst, jen na to nebyl čas. Hned cestou domů jsem jednu rozečetla, paráda řeknu vám! Další odměnou pak bylo setkání s Katie a Cristinou, které pěkně prosím začalo kolem dvanácté a prožvanilo se až do půl sedmé. Mezitím se u stolu vedle vystřídaly tři různé skupiny lidí, a my pořád seděly a povídaly, jé, bylo to bezva.
Taky už jsme stihli zkontrolovat naší spásnou oázu přírody ve Wimbledonu, sobotní patnáctka přes Richmond do našich oblíbených "lesů-jako-na-Brdech" potvrdila, že horský pobyt v Rakousku chtě nechtě zanechal velmi pozitivní stopy na naší formě! Škoda, že to všechno půjde do háje, neb tu s bídou našplháme čtyři výškové metry za výběh. No, jak jsme se do horského běhání nadchli a zamilovali (ne že já bych do něj už nebyla nadšená, to spíš Honza je novinkou letošního léta!), přihlášky na nějakou horskou výzvu asi budou muset ještě počkat, Londýn nám pro toho úplně ideální podmínky vskutku nenabízí...

No a na závěr ještě dvě novinky:
- Tramtadadáááá, naši spolubydlící se zasnoubili! :) Oujé, congratulations!
- Fňuk fňuk, zítra mi odjíždí moje nej kamarádka Katie (vrací se do Států) :(   I will miss her!

Tak, a teď už jste úplně up-to-date a přejeme pěkný začátek nového týdne!
(tady je zítra státní svátek, ale má příšerně pršet, takže trochu na prd no... ale tak aspoň spousta času na job search, že heh)

Zbožňuju meloun

Docela jsme si oblíbili piknikování. Ne nějaké velkolepé, ještě nemáme ten pravý piknikový koš, co měl Méďa Béďa, a taky nenosíme deku a papírové talířky.. Ale podobně jako pár víkendů zpátky jsme se vydali teď v sobotu na procházku, cestou to vzali přes obchod a našeho zelináře, kde jsme nakoupili ňaminy a pak zakempili v parku, kde si nacpali pupky tak, že jsem hekala celou cestu domů. Minule to u Honzy vyhrály extra čokoládové brownies, tentokrát šel do "ovocnější varianty" v podobě obřích borůvkových muffinů, no a zapili jsme to naším oblíbeným oatlym (Oat drink)..
No, a samozřejmě aby se ukojily moje králíčekchutě, nesmělo chybět ovocíčko, že! Původní plán byl chňapnout po jahodách (minule se osvědčily!), ale pak jsem tam uviděla ten meloun! A to nešlo odolat! Nebyla jsem si jistá, že mám s sebou lžičku, ale v tu chvíli jsem byla ochotná ho kdyžtak krájet i kreditkou! (pak se ukázalo, že malou plastovou vidličku mám s sebou, takže jsem čtvrtku melouna rozpižlala a porcovala za pomocí tohodle mininástroje). Honza se mi cestou smál, že to nesu tak zbožně, ale mě se tak už sbíhaly sliny, si to nedovedete představit. Pravda, neměla jsem nejlepší náčiní na konzumaci čtvrtky melounu (čehož Honza rád využil a chopil se foťáku, že!), ale nakonec se docela povedlo. V břiše jsem pak měla melounový moře, no řeknu vám, žbluňkala jsem jak žok s vodou, ale bylo mi blaze! Jojo, pikniky jsou fajn. A melouny taky!

"Inspekce" proběhla úspěšně

Minulý týden jsme tu měli "inspekční kontrolu" z Prahy. Trvala od středy do neděle a podle výstupního i průběžného hodnocení obou "inspektorů" jsme, myslím, prošli. Dvoučlennou posádku nadšených cestovatelů jsem si vyzvedla ve středu večer na letišti a prťavou Picadilly line jsme to profrčeli až k nám, "díky" zpoždění jsme ani nemuseli přestupovat. Domů jsme se dokodrcali něco před jedenáctou, takže připravená postýlka, pár kousků ovocné buchty a čerstvě (od Honzy!!) upečeného chleba (příběh: kousek od místa, kde Honza pracuje, je polský obchůdek. Občas si tam Honza chodí kupovat svačinky, a protože je Čech, zdá se, že si ho pan prodavač oblíbil a vždycky mu šoupne něco navíc. Onehdá tak přinesl směs na pohankových chleba, takovou tu jak jí jen smícháte s vodou, droždím, necháte vykynout a pečete... Tak se, shodou okolností před příjezdem rodičů, Honza dal na pekařinu) bodly. Ráno Honza musel do práce, zatímco hosté nad mapou, průvodcem a snídaní plánovali, kde začne to londýnské sightseeing. Společně jsme pak vyrazili do Toweru, opojeni krásou korunovačních klenotů dobře střežených za obřími pancéřovými dveřmi (jak z filmu!) jsme se nadlábli u vody a odpoledne pak přes Regent´s Park prošli k Sherlockovi a pak dál do Hyde Parku, kde jsme si tak relaxačně polenošili, že už z dalšího procházení se sešlo, ještě navrch bodla zmrzka a kafíčko v kavárničce u nás u metra a pak zlatý hřeb, uchozené ťapičky vyléčí ochutnávka místních moků (pivo s čarodejnicí bylo oceněno nejvyšší hodností a dostalo se tak do druhého kola i další den!).

V pátek bychom mohli hovořit o velmi solidním chodeckém výkonu, neb od Big Benu a Parlamentu přes Westmister Abbey, Buckingham Palace (pauza na oběd) jsme to prošli dál do Soho, China town, Picadilly, Trafalgar až do Covent Garden. Ó to nás pálily večer ťapičky! Dokonce i původní plán návštěvy tradiční hospůdky se musel odložit, ale čarodejnice a cidre nezklamali, i když byli v lahvích! Pak přišla sobota (Honza: "Yeeeees!") a s ní ranní výběh a běžecká exkurze do parku (tatínek hned na začátku prohlásil, že si to nechá ujít, a vyrazil ještě na chvíli hlídat peřinu). Následovala odměna v podobě full English, která způsobila chvilkovou demobilizaci, ale po vydýchání jsme se všichni zdárně vypravili směr Borough market (jo, správně, od té doby, co jsme tam poprvé páchli, tam bereme asi všechny návštěvy..ale všem se to libí, hehe!). Cestou podél vody to chvíli vypadalo, že možná přijde deštík, ale anglické počasí jsme zdárně zahnali a zaslouženě si nacpali pupky laskominami z Borough marketu. Jo, a taky jsme koupili třešně a jahody, které byly naprosto exkluzivní! :) Na závěr jsme ještě vklouzli na chvíli do whisky obchůdku (tolik chlastu na jednom místě, no řeknu vám!) a pak to spokojení namířili zpátky na odpoledního šlofíka před návštěvou hospůdky. Procházkou jsme prokorzovali naše místní Champs-Elysées a nakonec zakotvili na doporučení u George, kde na točili asi šestnáct druhů piv a cidrů. Super atmosféra, chutné pití, milá společnost, živá diskuse, no parádička! Vykutáleli jsme se a byla už skoro tma. No, a řeknu vám, že jsem po těch dvou skleničkách cidru spala jako mimino! A protože návštěvníci se již cítili památkově vysyceni (jak někdo může jezdit na čtrnáct dní na sightseeing dovolenou a ještě mnohdy ve třiceti stupních, tomu nerozumím..), v neděli jsme po "light" verzi full English, vlastně takové half English vyrazili do přírody do Richmondu. Výlet jsme završili svačinkou a pak doma pravým indickým luxusním pokrmem, co nám mamka vykouzlila. No, a pak už to smrdělo odjezdem. Ale myslím, že jsme si to užili, akční supr víkend, inspekcí jsme prošli, paneer si domů taky odvezli, no, úspěšný výlet! Jeden z hlavních zážitků, jak se zdálo, byly projížďky metrem ("to je škoda, že už si nepojezdíme"), tak jen že se nemusíte nechávat odradit našim hrůzným vyprávěním o zažehlování a ksichtu na skle! ..No, prostě celkově super pár dní! Užili jsme si to, sranda byla (oujé, srandy kopec byl!), relax byl, sportík byl, napápli jsme se (ty třesně a jahody byly božíííí!)..co víc si přát :)

P.S. Fotky od našeho profesionálního rodinného fotografa budou!

Zkoušky

Přiznám se, že jsem si musela otevřít diář a zalistovat pár stránek zpátky, abych snad aspoň trochu navázala na vykopávku v podobě předchozího příspěvku. Ani ne tak že bych si nepamatovala, co se dělo, spíš se to všechno tak nějak slilo, jak když padáte z koruny stromu...jedna větev, další větev, břink, hele hnízdo, čau veverko, další větev, ojoj kmen, už tam budem a pak kec ho a jste na zemi na zadku, ani nevíte jak se to tak rychle stalo. Když se ohlídnu za posledním měsícem, mám na jednu stranu pocit, že to uteklo tak rychle, úplně jsme to prosvištěli, šup šup a je po zkouškách, vymalováno. Na druhou stranu teda musím uznat, že si vzpomínám na několik zatraceně dlouhých momentů, zejména když se ocasíte doma u učení, ze všeho nejradši byste dělali tisíc jiných, samozřejmě mnohem zábavnějších, věcí, než se soustředili na učení. A ta ještě hodina, co jste si usnesli, že se ještě budete učit, se vleeečeee... No znáte to. V každém případě předzkouškové a zkouškové období v místním podání bylo nezapomenutelným zážitkem. Podle plánu se mi relativně dařilo postupně se prokousávat materiály a do toho téměř dokončit sběr dat na diplomku. Takže dobrý. Docela. Zjistila jsem, že moje schopnost dělání si poznámky z knih není tak dokonalá, jak jsem se domnívala, respektive celkem zřetelně se rozvíjela během roku. Proto se tak některé poznámky, co jsem si pracně dělala během prvních týdnů, ukázaly jako úplně naprd, o to víc pak člověka potěšilo, že každým týdnem byly výpisky konstruktivnější a užitečnější. Obvykle nejsem úplně skupinový studijní typ, ale všichni tu tak nadšeně mluvili o studijních skupinkách, že jsem si začala říkat, že by na tom možná mohlo něco být. No, a když pak psaly holky, že by mě rády do party, jestli mám zájem, říkala jsem si, proč ne, dáme tomu šanci, Nakonec se to ukázalo jako velmi produktivní a efektivně strávený čas. Nikdy bych nevěřila, že to tak bude, ale byla jsem nadšená. Opět mě překvapila genialita mých spolužáků, na essay based zkoušku byla výměna myšlenek a názorů neuvěřitelně užitečná. Honza si samozřejmě dělal srandu, že máme svůj "circle of excellence", ale trochu si říkám, že určitě jen záviděl, že žádnou study group neměl. Vlastně, to je taky pravda, jsme měli takové první společné zkouškové. Asi uhádnete, kdo byl kliďas a kdo vyšiloval, ehm, pomlčím... Honza den před zkouškou ležel v posteli, předstíral, že si čte v knihách nebo listuje v prezentacích, papír a tužka na poznámky na míle daleko...naopak já jsem zahubila takových stromů, papírů z poznámkama byly stohy! Hezky všechny zvýrazněno, barvičky, ...a on si ležel jak salám, ani špetka stresu. No, prostě byste asi našli pár rozdílů.. Navíc měl Honza zkoušky dřív, takže když já tu potom bláznila se statistikou, pan právník už zívačka, pohodička, kouknem se na film... To je teda další věc, která byla trochu pak už na prd, na učení jsme měli mega moc času. Na že by to bylo špatně, ale vyvolává to celkem intenzivní pocit, že ta zkouška bude těžká jak prase (confirmed afterwards) a navíc se pak už dostanete do fáze, kdy něco víte, ale protože pořád a vždycky můžete vědět ještě víc, číst další články, další knihy, další materiály...ta trochu dostanete takový pocit, že už ať radši to přijde, že už se jen prodlužuje trápení... Měla jsem zkoušky začátkem června, konkrétně 3. a 4., hnedka za sebou. Oplakala jsem kvůli nim účast na svém oblíbeném Králi Šumavy, kde naši rodinu tak letos reprezentoval jen tatínek. Příští rok si to ale už ujít nenechám!! No, a pak se teda konečně nachýlila ta chvíle CH, kdy už nebylo zbytí, mě bylo k zblití, ale se svou růžovou (byla nejlevnější) kalkulačkou, skriptama, poznámkama a ovocným tvarůžkem jsem vykročila na svou první (a garantuju vám, že poslední) zkoušku ze statistiky. Řeknu vám, celej tenhle podnik byl takovej nějakej.. no trochu chyba byla zapsat si tu statistiku v zimním semestru a kvalitativní metody v letním, skoro jsem to měla udělat opačně.. ale tak dobrá.. Pak teda zjištění, že si toho moc nepamatuju docela zabolelo, přednášky něco osvětlily, něco zůstalo zatemněné doteď.. Na opakovací přednášce nám vesele ukazovali graf úspěšnosti studentů na tomto kurzu, většina se pyšnila poměrně solidními výkony v zónách merit nebo distinction. Brnkačka, ne? K dispozici jsme měli předchozí testy z minulých let, sice bez výsledků, ale s holkama jsme si kontrolovaly odpovědi na předchozí tři roky a (k mému úžasu, překvapení a dojetí) se naše odpovědi z velké míry shodovaly. Bezva.

Statistika 

Začínala jsem z toho mít docela dobrý pocit, že by to nemusela být katastrofa. Předchozí roky se typy otázek opakovaly, takže bych měla být v pohodě. I tak mi teda bylo pěkně zle, jako vždycky. V učebně, kde jsme měli každý přidělené číslo stolečku, na velké obrazovce běžel čas, Odpočítávaly se vteřiny do začátku. Chce se mi čůrat. Ne, nechce, Budu zvracet. Ne, nebudu. Bude to dobrý. Do háje už chci psát. Všichni nervózní, bledá tváře prosebně zíraly na odpočítávající čas. Už. Už! Otočila jsem první stránku a když jsem neviděla očekávaný box plot, trochu ve mě hrklo. Ve všech předchozích letech to tak bylo..ale tvrdili, že otázky můžou být v různém pořadí, Zběžně jsem prolistovala zbytek a když jsem svůj box plot očekávaný nenašla, trochu mě to znervóznilo, ale dobrý, jdem na to. (to jsem ještě nevěděla, jak sakra jiná a jak zatraceně těžší takhle zkouška bude). Zbytek tu líčit dopodrobna nebudu, ale pro zájemce ráda poskytnu barvité vyprávění. Jako perličku snad jen dodám, že zkouška byla na dvě hodiny a začínala v 14:30. Dle instrukcí nám mělo být hlášeno posledních 30 minut na což jsem, zabraná do kalkulačkového datlení, naprosto zapomněla. A jak tak většinou zkoušky začínají a končí v celou, za deset minut čtyři se mě zmocnila naprostá panika, že zbývá deset minut a já nemám hotovo. Pocit, že tuhle zkoušku nedám. ..a že musím udělat co můžu, v těch posledních deseti minutách. Ehm, nedovedete si představit tu úlevu, když se ve čtyři ozvalo "máte posledních 30 minut". Musela jsem se sama sobě pousmát, jakej jsem matlák. No, a pokračovala jsem ve statistikování, byl to teda děs, kéž to dobře dopadlo. Po dvou hodinách jsme se všichni vytrmáceli z učeben s vyždímanými mozky, pár lidí mělo na krajíčku, bzučelo to tam jak v úle, jak si všichni stěžovali. Ojejej, bylo na co. Třeba otázka začínající "tohle jsem sice nebrali, ale vymyslete to.." všem evidentně zvedla mandle, jako dikobrazi jsme se ježili... No, po pravdě, možná si mohli odpustit to "testy se rok od roku nemění, když pochopíte náplň testů z předchozích let, jste v pohodě, ostatně, stejně má většina lidí merit nebo distinction".. a proslýchalo se, že se chystají udělat razii na distinction šťastlivce, že prý je jich moc.. a že se teda testy ztíží..Hm, možná to nemuselo být letos, hehe.. Tak uvidiíme. Každopádně jsme s pochroumaným egem a šrámy na studijní duši se sklopenýma ušima doklopkali domů a další den, hurá na tříhodinovou esej zkouškovou párty. Na začátek je teda třeba říct, že tahle zkouška mě děsila od samého prvního týdne. Deset otázek, vyber si tři a za tři hodiny (už jen ten fakt, že to trvá tři hodiny!) napiš tři eseje. Ti, co vědí, jaký porod byl pro mě psát eseje během roku, věčná nespokojenost s první větou..ještě si to rozmyslet.. za hodinu na tyhle serepetičky nebude čas. Navíc kdo ví, jací kříženci ty otázky budou (témata se překrývala a kombinovala různě dohromady). V praxi to znamenalo, že cokoli může souviset s čímkoli, takže moje příprava skončila kreslením bublinových mind maps, u kterých jsem doufala, že v okamžiku O se mi nějak vybaví... Po statistické újmě, kdy, jak říkala jedna spolužačka "každý výsledek bude překvapení", mi bylo dost ouzko, ale vidět ostatní, že jsou na tom stejně bylo celkem všeříkající. No, a musím uznat, že byli s otázkami docela štědří. Teda, vše probíhalo podle očekávání.

Social Psychology of Communication

První čtení otázek, panika, uklidni se a přečti si to v klidu ještě jednou, oukej, na tuhlo otázku umím odpovědět, bezva, to bude první, na tuhle umím odpovědět, bezva, druhá, sakra, co třetí, tahle? nebo tahle? nevim, sakra, musím se rozhodnout, tak tahle (a pak v průběhu psaní té třetí si říkáte, no, možná jsem se přeci jen měla rozhodnout pro tamtu). Jo, a taky tu poslední esje jsem nestihla dopsat. Poslední odstavec je v bodech, co se dá dělat. Mimochodem, už po první eseji (5 stránek) mi málem upadla ruka. Oujé, už jen další dva... Celkem jsem napsala něco málo přes 15 stránek. Ruka mě bolela ještě druhý den. Ale víte co, je to hotovo, to je hlavní. Najednou jak z vás spadne ten šutrák, bang, rána jak z děla..a je to úleva. Poslední zkouška. Zní to neuvěřitelně. (ehm, jsem si myslela po poslední zkoušce na žurnalistice, že je poslední, všichni "jó, v Británii, tam jsou jen eseje, žádný zkoušky!"...ouha)..takže říkejme tomu poslední zkouška na magistru. Poslední z téhle parády na LSE.

Agáta mi přinesla odměnu :)

...bylo krásně, takže jsme měli ještě chvilkové posezení v parku, výměna dojmů, opojení bez-stresu stavem beztíže.,ale pak se ukázalo, že adrenalin ,co nás držel při životě během učení a zkoušek vyprchal a na nás padla únava je když na nás hodí deku. Naštěstí mě doma čekala luxusní večeře!! (i spolubydlící čuměli, jakej je Honza kouzelník a horečně mě utvrzovali, že to fakt uvařil sám..:)..) a pak jsem po dvou nocích, kdy jsem se budila ze snů hrůzou, že mě před zkouškou někdo zamkne v obří budově s bazénem a saunou a čínská paní mě bude nutit jíst čínskou polívku a já kvůli tomu zmeškám zkoušku, konečně vyspala. Blaho. V pátek jsme pak měli oslavnou piknik párty, pronajali jsme si lodičku a pluli Regent Canalem z Camdenu až k Little Venice a zpátky. Pilo se víno, jedly jahody, fotily selfie a skupinové fotky...a večer jsme završili v American barbecue baru, oujé. Jojo, je to fajn partička. Odcházely jsme s Cristinou, Carol a Katie, někteří tam ještě zůstávali. Všichni se smáli, žvanili jeden přes druhého, plánovali pikniky.. Proplétaly jsme se mezi lidmi na zaplněném chodníku a pravděpodobně se vypadaly jako slečinky slepice, co kvokají, pak se začnou chechtat.. ale bylo to fajn. Mám ty holky ráda, škoda, že jedou pryč... Ale aby nám to tu nesklouzlo do nějaký nostalgie! Před námi byl úžasný a skvělý víkend, o kterém, věřte nebo ne, jsem nedělala vůbec, ale vůbec nic do školy! Myslím, že to byl první víkend od té doby, co tu jsme, kdy jsme ani já ani Honza nemuseli dělat něco do školy. Ale o tom až příště! :)

Mokrý větrák

Co se počasí týče, Británie k nám byla zatím docela milá. Dokonce bych řekla, že se jí podařilo přesvědčit někoho jako jsem já to tom, že umí být i docela přívětivá a že tu furt neprší. Namlsaní z předchozích slunečných dní, kdy jsme běhali v kraťasech a tričku a kdy jsem z běhu z Richmondu přiběhla s vypálenými proužky na lýtkách, neb se mi shrnuly podkolenky, se ale tento týden ukázalo jako velmi zavádějící. Londýn nám v úterý s ve středu ukázal svou větrnou a deštivou stránku. Po pravdě, déšť, mráz, sníh, vedro, všechno fajn.

Ale poryvy jak blázen, kdy si připadáte jak ve větráku, ne, děkuji. Inu, vyrazila jsem, venku polojasno, zatím/zrovna neprší. Jen zajdu za roh, spustí se brutální, ale liják. V sebeobraně vytahuju deštník, který se s funěním tak tak rozevře, jak musí bojovat s větrem, co fuči proti mě. Rázem se z deštníku, který intuitivně nastavuju proti větru, tzn. kolmo se zemí, stane skořápka, která obklíčí mojí hlavu. Křečovitě svírám držadlo úplně nejvýš, co to jde, abych minimalizovala páku při každým poryvu. Varianta sklapnout deštník teď už neexistuje, protože bych si tam musela zaklapnout i hlavu. Kráčím proto jako šermíř po chodníku, deštník před sebou jak kord. Občas ho vychýlím trochu výš a jako myš zpod skříně šmíruju protijdoucí chodce. Když vidím paní vedle mě, těší mě, že nejsem jediný cvok, co to takhle dělá. Pravda, občas se tak tak vyhnu s protijdoucím deštníkovým šermířem. Potkávám ty odevzdané chodce, co si místo paraplíčka nesou nad hlavou potrhanou misku. Fouká příšerně, kapky buší na deštnikovinu, čekám, kdy tam udělají díru. Už chci být v metru. Zážitek dobrý, ale troch trnu, kdy mi vítr puntíkatého fešáka podfoukne a obrátí naruby. To by bylo vymalováno. Ale ne, přežili jsme a víte co? ...když jsem vystupovala na Templu, odkud chodím už pěšky do školy, vyjdu ven a tam modro, slunce, sice fouká, ale suché chodníky... Blázinec!

Plejtváci

Myslím, že co se týče spolubydlících, neměli bychom si stěžovat. Je s nima sranda, jsou milí, myjí po sobě nádobí, čistí si uši a ty pohledy plné nepochopení, když jsme teď v pondělí (byl tu svátek práce, takže volno) vyráželi na dlouhý běh (nakonec patnácka) do Richmondu, by se daly ještě pochopit. Bohužel tu je ale jedna věc, které prostě nerozumím - jejich vyhazování jídla. Nikomu netvrdím, že by měl jíst i slupky od cibule (ale mimochodem, teď jsem četla, že ze zbytku natě od mrkve se dá udělat dost dobrý pesto!), ale vyhodit celou půlku balení špenátu jen proto, že se nevejde do lednice, je trochu bláznivý. A mimochodem, s tím špenátem tomu přidávalo na absurditě to, že si ještě ten den koupili balení nové, které se ale koncem dalšího týdne ocitlo z půlky opět v koši! Nejdřív jsme vyvíjeli teorie "blbec a datum spotřeby", protože většina věcí, které vyhazovali, pocházela třeba v den, kdy to vyhodili nebo den předem. Paradoxně ale těm věcem vůbec nic nebylo! Stačilo použít trochu mozku a zjistit, že přestože ty cherry rajčátka měla datum spotřeby před dvěma dny, vůbec nic jim není a klidně by se dala jíst. Naše teorie byla ale záhy vyvrácena empirickými důkazy, kdy se v koši objevil vyhozený z půlky snědený tvaroh, který procházel až příští týden. Protože ale zrovna přišli s velkým nákupem a v lednici zbylo málo místa...(nelogicky) tvaroh letěl. Přešli jsme tak z teorie "blbec a datum spotřeby" na teorii "málo místa v lednici".

Po několika dalších absurdních incidentech se ale i tato teorie ukázala jako zavádějící. Například se nám v koši objevilo otevřené, ale téměř plné balení slaných sušenek/krekrů. Aby nezvlhly (máme to v kuchyni jak v pralese, že!), otevřený konec byl pro jistotu zabalen do potravinové folie, odhadem bych řekla, že jí na to balení (průměr kulaté sušenky cca 5cm) bylo spotřebováno tak metr krát půl metru (ne, možná přeháním, ale rozhodně to vypadalo zafašočovaně jak když by to schovávali pod vodu a nechtěli to namočit). To už jsem vůbec nechápala. Byly to sušenky, co si tu koupili naši "dočasní" spolubydlící, když Lanai and Che byli na dovolené. No, a nechali je tady...a já nevim, jestli se styděli jíst něco, co koupil někdo cizí či co, nechápu. A není to o tom, že by takovou věc normálně nejedli. Podobně jsem kroutila hlavou nad zbytkem balení Haribáčů gumových medvídků. Datum spotřeby musí mít tak příští rok a v lednici se taky neskladují... Takže naše teorie zase v troskách. Trošku si člověk pak říká, jak jim to říct, aniž by naboural mírumilovné harmonické soužití no... Ale jako ze zbytečně vyhozených jahod, jablek (která pravda, potřebovala vykrojit!) se mi chce plakat.. A to ani nemluvím o tom, že jsou schopní hodit do sušičky třeba jen jeden ručník a nechat ho tam protáčet hodinu kolem dokola. Absurdní, řeknu vám, to teda jo!

Běžecký víkend

Jak mnohým z vás už prozradil Facebook, máme za sebou velmi příjemný a inspirativní (!!) sportovní víkend. Tentokrát ale ani ne tak našimi heroickými výkony - ač běhat jsme samozřejmě byli i v sobotu i v neděli! - jako spíš velkolepou akcí v podobě londýnského maratonu. No, jak říkám, časy, kdy jsem s úsměvem procválala cílovou páskou na 42 kilometrech jsou ty tam, což ale neměnilo nic na tom, že mě při koukání na ty maratonské nadšence pěkně svrběly nožky! Jojo, stojí to za to, už jen kvůli tomu pocitu v cíli. Úplně se mi vybavovaly ty pocity zalykání se nadšením, když si člověk řekne, že právě doběhnul 42 kilometrů... Ještě bych to chtěla někdy zažít. A vlastně, když jsme u toho, Honza má na svém "must do" listu taky ještě jeden maratónek kvůli té prohrané sázce, takže bychom to tak pěkně vlastně mohli spojit že! Každopádně žádný poplach, intenzivní trénink nebo něco podobně cíleného zatím v plánu nemáme, ač teda nutno podotknout, že z Honzy se brzy stane mistr (nebo spíš vlastně Mistr) statistik vyčtených z Garmina. Každý běh podléhá přísnému statistické porovnání, jak se zlepšila tepovka, rychlejší pace ..a tak. Vlastně se ještě divím, že si na svůj sporttester ještě nepořídil ten měkoučký červený polštářek, na který by ho odkládal. No je to legrace, ale mám z toho radost a myslím, že ježíška by to taky potěšilo.

Ale zpátky k tomu maratonu. V sobotu jsem se byla podívat na místní maratonské expo, které se konalo v prostorách asi čtyřikrát větších než je naše výstaviště. Tak těch 35 000 účastníků holt musí být někde vidět no. Hehe. Byl to mazec. Děsnejch lidí. Ale skvělá běžecká atmosféra. Úplně jsem měla chuť běžet. Proplétala jsem se mezi davy, očumovala sportovní oblečky a běžecké vymoženosti nejrůznějších značek, ochutnala jsem pár novinek mezi tyčinkami, jedna z nich byla z chia semínek s vločkama (značka chia change), druhá byla kombinace vloček a červené řepy (značka beet it), obojí doporučuju! Bylo legrační sledovat rodinky provozující tuhle maratonskou turistiku, tatínek běží a maminka s dětmi ho jedou podpořit. Nebo ty páry, co buď on běží a ona ho podporuje (óóó můj hrdina) nebo naopak ona běží a on jí podporuje (je fakt hustá, that is my girl), co korzovaly kolem. A nejabsurdnější na tom všem je, že o běhání se přeci říká, jak je to levný sport, jak vám stačí ty boty, trenky a triko... Hehe, když vidíte tuhle megalomanii, kde jako když fikne necháte spolu s obsahem vaší peněženky i velkou část z částky na kartě, skoro by se o tom chtělo polemizovat... No, ale zážitek fajn, inspirativní! Člověku se hned zachce běžet, třeba na takový skromný "vysněný" čas jako je 3:30.

A mimochodem, když jsme u toho času pod 3:30, v neděli se s námi byla na ten maraton podívat moje kamarádka Katie, která taky nadšeně běhá. Ehm, teda, je to poněkud jiná liga běžce než jsem já, neb má za sebou už několik maratonů včetně Bostonu (kam je ženský kvalifikační čas 3:40) a drží si svůj maratonský osobáček na 3:26! No, prostě nadšená běžkyně.Tak musím říct, že to bylo fajn, dokonce jsme i správně zvolili místo, kde vůbec nebyly davy, stihli jsme jak vozíčkáře a handicapované, tak elitu žen a mužů (jsou to srnky, tu rychlost prostě nechápete!) a pak i "ten zbytek těch pomalých"..co běží tak na 3:05 nebo 3:10...Hustý. Fakt smekám, Vypadá to tak lehce. Připadám si oproti nim jako tank..nebo běžící hrošice. Děsný!

Spolu s námi na závod koukal i neuvěřitelně poslušný psík. A protože byla docela zima a foukalo (přestože srnky běžely v zátopkovských kraťáskách a v plandavém tílečku), používala jsem ho jao takové osobní topeníčko.

Jo, a málem bych zapomněla, cestou na sraz s Katie k nám do vagonu metra nastoupila skupina tak patnácti spíš starších gentlemanů, všichni trička s charitou na podporu Parkinsonovy choroby, evidentně jeli fandit. Měli kasičky, balónky, byli v dobré náladě..a najednou prostě začali zpívat! Ale hrozně hustě, rozděleně na hlasy, kanon, dunivými mužskými hlasy, fakt to bylo hrozně dobrý! To se vám prostě v Praze v metru nestane.. No, tak zazpívali tři písničky a pak bohužel přestoupili do dalšího vagónu, což byla škoda, protože jsme měli ještě pěkných dvacet minut cesty.. Ale prostě supr zážitek! Honza je chtěl natočit, abychom se mohli tady podělit, ale pak nám to přišlo takový blbý...takže si to musíte jen představovat..

No, takže asi tolik k našemu běžeckému víkendu. Samozřejmě mě to navnadilo, už máme nahledaný jeden půlmaraton v St. Albans, menším městečku na sever od Londýna..tak si v červnu asi uděláme výlet... Ale jinak klíííd, já se do žádného velkého tréninkového plánování neženu. Jestli to u někoho hrozí tak u Mistra statistika, který mimochodem před chvíli přiběhl, že to "bylo skvělý!", směje se od ucha k uchu, nadšený jak na Vánoce... No, myslím, že můžu být spokojená. Běhání se z kategorie "nikdy!"dostalo přes kategorii "dám tomu šanci" a "to je dobrý, že se spolu o víkendu půjdeme proběhnout, už se těším" do absolutně top kategorie "jsem nadšený, bylo to fakt skvělý"!

...heleďte, jsem spokojená :)

Shrnutí událostí z posledních dní

Tak se mě včera Lanai, naše spolubydlící, ptala, jak to jde s mým blogem...ehm, tak jsem musela objektivně přiznat, že to žádná pecka není.. ostatně, tomu odpovídá i poslední příspěvek z povelikonočního dubnového víkendu. Přitom po pravdě času mám teď oproti semestru víc, na to bych se vymlouvat neměla. Ale znáte to, pořád je co dělat. Zvlášť když jsem si řekla, že se radši vším tím školním pachtěním budu zabývat teď, a pak si budu v létě válet šunky. 

A běhat s dětma po lese na táboře. 

A juchat na kole. 

Ježiš já se tak těšim! 

Ale nepředbíhat..

Je teprve duben, příští týden začíná opakovací týden, takže startuju mozek..udělat zkoušky, odevzdat projekt, dopsat diplomku...

...

No, ale abyste nebyli ochuzeni o novinky z našeho londýnského života, zde je takové malé shrnutí událostí z posledních dní:

- Po dnešním běhu se mi udělala díra v Craftí kompresní podkolence, což mě děsně štve! Navíc to nepůjde zašít (i kdybych tu měla šítí!), protože by to tlačilo a s dírou běhat nejde, protože to dře do kotníku. Prostě prekérní situace, musím běhat holt v jinejch!

- Když jsme u toho běhání, minulý víkend byl úplně ultra běžecký a ultra rekordní. Bylo nádherně a tak jsme si udělali běžecký výlet do Richmondu. Parádička běžet po něčem jiném než asfaltu (a teda náš park tady je skvělý, ale přecijen milá změna). Úplně jsem si chvíli připadala jako v Prokopáku na skalách nebo jako ve Hvězdě. No parádička, fakt! A navíc jsme si udělali asi letošní kilometrážní rekord, nebo sporttestery ukazovaly necelých 20 km. Škoda těch posledních 500 metrů, co chyběly, ale Honza už měl hlad a tak vůbec, přece tu nebudem kroužit kolem baráku jen abychom naběhli tu dvacítku! ...každopádně ale vejlet božský, užili jsme si to moc, a nebudete věřit, ale Honza taky! Zdá se, že běhu začíná skutečně přicházet na chuť!

Důkaz místo slibů! (19.5 km)

- Zkomplikovaná situace ohledně mojí diplomky se vyřešila, kameru už mám u sebe a můžu vesele pokračovat ve sběru dat. Jen škoda, že na to už nemám ten čas, co jsem si vymezila ty minulé dva týdny, kdy jsem tu proklatou kameru neměla...

- Naše department se stěhuje do jiné budovy, takže původní prostory jsou teď úplně prázdné. Zřejmě to tam vyklidili i ostatní studenti, neb studovnu mám obvykle pro sebe (zatímco ostatní se mačkají v knihovně).

- Potřebovala jsem nějaké knížky z knihovny, tak jsem si udělala jeden studijní den tam. naproti mě seděla slečna, Asiatka a pilně se učila. Tak pilně, že vytištěné dokumenty nejen četla, ale také podtrhávala. Fór byl v tom, že to podtrhávala - a teď se podržte - podle pravítka! Blázinec!

- Naše gastronomické zážitky nekončí, po indickém paneeru, jsme vyzkoušeli ještě kyperský sýr halloumi, děláme si z něj burgery. Navíc, objevili jsme skvělé (a levné!!) instantní směsi na pečení, takže si občas pečeme i čerstvé pečivo. Luxus! O dost lepší než tousťák! 

- Už je tu definitivní jaro. Sluníčko a úplně modro, skoro se zdá, jako by "britské" počasí zmizlo...(ehm, v neděli se to jistě vynahradí těmi hlášeními 8,7 mm deště).

- Honza objevil, že nedalo v našem okolí se každou neděli pořádá food market, tak se musíme vyrazit podívat! Zbožňuju tržiště! A pak taky máme v plánu květinový trh, co nám doporučovala kamarádka.. No, radši nebudu pokračovat, co všechno máme v plánu, protože to bylo na dlouho...

- Dostali jsme voucher na 15 liber do Tesca. Škoda, že jen při nákupu nad 60 liber a přes internet. Inu, i tak jsme se to rozhodli vyzkoušet, strávila jsem tak krásné dvě hodiny šíleným klikáním, které - tramtadadá - dopadalo tak, že asi dvě hodiny před dodávkou nám volali, že nebyla autorizovaná platba!..Takže víte co, asi radši budu zase psát svůj seznam a jezdit se vozíkem po Morrissonu! 

- Přišly nám suprový surikaty!

Velikonoce nevelikonoce

Zatímco do Čech přihopkal velikonoční zajíček se sněhovou nadílkou, tady se rozjelo jaro na plný pecky. S mojí nemocí a bolavou nohou jsme si ho sice bohužel nemohli užít úplně na sto procent, ale jarní vlna se nad Londýnem snad na nějakou chvíli ještě zdrží, tak to doháníme teď! Každopádně, co se našeho nějakého velikonočního slavení, tradicionalisté zacpěte si uši, ale byla to bída. Na Honzovu objednávku jsme teda měli mazanec, ale co se výzdoby, natož vajíček týče, jsem se nezmohla ani na to zelené osení. Ale pozor, úspěšně zahradničím s dvanáctihlavou narciskou, která nám to obšťastňuje pokojíček. Pak nám také dorazila pěkná velikonoční přání, spolu s jarními pozdravy od koťat ve spoďárech už nám visí na naší "nástěnce".

No, a tím ta velikonoční nálada asi tak končí. Mlsní spolubydlící to před svým odjezdem na dovolenou vyladili ještě pár čokoládovými vajíčky, ale jinak naše šmitec. V naději přiučit se nějaké místní "tradici" slavení velikonoc jsme se vydali na doporučovaný Spitalfields and Bricklane market, kde měli hromadu skvělých, leč absolutně nevelikonočních věcí. Mimo jiné, s klidem by se dalo říct, že pokud toužíte ochutnat street food odkudkoli ze světa si vzpomenete, tohle se zdá být ideálním místem.Trochu překvapivě se zdá, že se tu na velikonoce nehraje ani moc v obchodech. Pár kuřátek nebo čokoládová vajíčka lupou asi najdete, ale nic hvězdného. Takže jsme to zabalili a další den šli radši vejletovat k nám do jarního parku. Trochu jako porota jsme se vyvalovali na lavičce a hodnotili, čí pes je hezčí, jaké dítě běhá lehce a kteří běžci jsou navlečení jak kdyby bylo pod nulou. Cestou domů jsme si u trhovce nakoupili ovoce v bargain bowls a bylo nám dobře. Jo, a abych nezapomněla, velikonoční náladu jsme úplně nezazdili - velikonoční zajíček nám přinesl nový přírůstek do zvířátkovské rodinky. Jmenuje se Kryštof, je tu nový, takže v noci občas zabírá polštář nebo se cpe do mezery mezi postelí a zdí, ale Agáta říkala, že si ho vezme pod křídla a všechno ho to naučí :)

Kryštof a dvanáctihlavá narciska

Běžec vegetarián

Nechci se vychloubat, ale myslím, že můžeme začít mluvit o vlivu. Není tomu ani tak moc dávno, co odpovědi typu "No to teda ani náhodou!" nebo "To nemůže být dobrý!" byly tak trochu na pořádku dne. Pak se ale nějakou náhodou - možná konkrétně legrační sázkou (pro ty, co neví, let´s make it public, Honza prohrál sázku o to, že nesním tři pomela a za "odměnu" musí běžet maraton) - to "běh = v žádném případě" postupně přetransformovalo přes "běh = možná tak pětka, rychle, pořádně se zničit, pomalé běhání je nuda" až k neuvěřitelnému "jsem běžec!". Nová běžecká bundička se stala nejlepším přítelem, večer po jejím zakoupení dokonce hrozilo, že bude spát místo Agáty mezi námi v posteli! Ach ta láska :) ..Ruku v ruce se tak samy od sebe začaly objevovat návrhy, že bychom naší případnou dovolenou na kolech v Alpách proložili nějakým tím během (dříve tabu!!!), v Richmondu se běhá pravidelně téměř každý víkend desítka, tak je myslím jen otázka času, kdy vám sem budu přidávat fotky z cíle :) Ale víte co, tak nějak mě to hřeje. Jen se zbavit té zatracené zlobivé bolavé nohy a vyrazíme na ten dlouhý, pomalý, z počátku no-go "v žádném případě" běh společně.

Podobný průběh jako s běháním to bylos určitým jídlem, Takové nepsané pravidlo trochu s rezervou hlásalo, že "když tam není maso, není to jídlo". Jelikož já nejsem nějaký velký masožravec a vaření mám z velké části v gesci já, masová matra se pomalu rozpouštěla. A vida, i zeleninové jídlo může být dobrý, a navíc, jak Honza občas rád polemizuje - nedostatkem vlákniny naše strava asi netrpí, že? :) Každopádně, repertoár složený zhruba z těstovin z tuňákem, těstovin se špenátem, pstruha s bramborovou kaší, burgerů nebo případně "prostě nějak pečeného masa" se poněkud rozšířil, a věřte nebo ne, ještě mi žádný výtvor nebyl hozen na hlavu nebo tvrdě zkritizován (ať žije gentlemanství a slušné vychování, když mi to uvaří a přinesou až pod nos, přece to nemůžu kritizovat! :) ..) Občas vaříme "na objednávku", tak kontinuálně je v kurzu bezmasové chilli, těstovináč, rybičková pomazánka (ale rybičky musí být z Morrissons, z Tesca jsou hnusný a musí tam být kyselé okurky), občas dostanu také prosbu na pudink (děkujeme za dodávku z Čech!) nebo ovocný koláč. No, a s koláčem se nám hezky váže taková veselá historka. Peču, ehm.. "podle receptu". Respektive, mám recept, jako orientační návod, ale často se tak nějak stane, že ty poměry jsou ve skutečnosti trochu jiné. A tak jsem pekla rebarborový koláč. Nebo koláč z blum (náš místní trhovec, kde nakupujeme ovoce a zeleninu, má takovou skvělou věc - říká tomu "bargain bowls", jsou to takové mísy vždycky něčeho, co je "v akci"..každá bargain bowl stojí libru (incredibly cheap!) a je toho mraky!). Půl na půl mouka a vločky, šup šup, na plech, upéct, Honza blažený, spolubydlící blažení, a ještě zbylo v pondělí na svačinku Honzovi do práce. No, a tak s tak stalo, že Honza přikvačil jednak bez krabičky ("nechal jsem jim tam poslední kousek"), s veselou historkou, jak se jeho indická kolegyně nad tou buchtou rozplývala a prosí o recept. Hehe, to mě pobavilo, nejobyčejnější koláč s ovocem a vločkama a takové ovace. No neva, recept baj vočko jsem jí poskytla - že to prý upeče manželovi, že prý "v tom jsou vločky, to je zdravý" ..ehm, ale je tam taky hrnek cukru a půlka másla hehe.. Druhý den, jako že prý děkuje a posílá nám - a Honza začal vyndavat takové pytlíčky z tašky. Nějakým zázrakem nám poslala dózu sladké papriky (koření) a pak - už méně zázrakem - sadu asi šesti různých indických omáček. Instantní pytlíčky se slisovaným koncentrovaným kořením ,co se jen naředí vodou, přidá se maso (hehe, dostáváme se k pointě) a může se jíst (s tunou jogurtu, neb to příšerně pálí). Inu, jak tu máme tak trochu nemasovou policy (způsobenou mým nemasožroutstvím a rybími preferencemi a podtrženou dokumentem o masovém a kuřecí průmyslu a zpracování masa, jmenovalo se to Food inc. pro zvědavce), naskytla se otázka, co do toho hodíme místo masa. Honza chvíli navrhoval, že koupí nějaké "šťastné zdravé bio kuřátko nebo jehňátko, co se páslo na travičce", ale kontrovala jsem poněkud odvážným návrhem - tofu. Připravena chytit Honzovi oči vypadlé údivem zďůlku jsem čekala na no-go "TOFU? NO!" nebo lišáckou gentlemanskou odpověď "no, víš, já měl tofu ve školní jídelně (odvolávání se na "už jse to vyzkoušel a nechutná mi to") a bylo to hnusný a navíc má se tam dávat maso (držme se návodu, že)". Oči z ďůlků ale nakonec vypadly málem mě, protože Honza s naprostým klidem a minimálními pochybami návrh přijal, když jsme tofu kupovali, dokonce se zdálo, že se těší! Stále to ale nevylučovalo variantu, že mi to hodí na hlavu, až to ochutná. Z bezpečnostních důvodů požáru v mých ústech jsme zvolili omáčku s dvěma chilli papričkami (bohužel jsme nafasovali jen dvou a tří papričkové omáčky). Vonělo to krásně, ale už při přičichnutí mě pálila pusa jak čert.

Jo, předesílám, že já nejsem moc měřítko, můj styl "dětská strava"se pálivým věcem vyhýbá obloukem, ale tak experiment, tak jdu do toho. Jako záchranná příloha byl zvolen kuskus a samozřejmě jsme dle rada připravili na stůl mezi sebe celý nově otevřený bílý jogurt (pro info a pozdější reference - kupujeme kilové (1 KG) balení jogurtu). Tak a nadešel okamžik pravdy. Nadešel tak rychle, že jsme to bohužel nestihli fotodokumentovat, ale máme spoustu dalších omáček, takže příště se určitě pochlubíme. No, musím uznat, že to bylo moc dobrý. Ale pálilo to příšerně! Myslím, že jsem snědla víc jogurtu než čehokoli dalšího - po jídle v našem kyblíku jogurtu zbylo něco kolem 200 g.. Troufám si říct, že z těch 800 g jsem tak slušných 600 g zbouchala já! Co byl ale hlavní bod - Honza byl nadšený. Futroval do sebe omáčku s tofu, s TOFU! A myslím, že zaperlil i euforickým výkřikem "odteď už nekupujeme maso, jen tofu a ryby" :) Myslím, že by ho tatínek doma nepoznával :) A víte co? Jako objednávka na další týden bylo tofu s indickou omáčkou :) Tentokrát "zariskoval" a šel do tři chilli papriček, frajersky si dnes dokonce vzal méně jogurtu, že to minule bylo asi "chabý".. No, každopádně, toť historka s tofu. Podobně "nemůže být dobrá" dnes zbožňovaná dýně nebo bulgur, který si musel protrpět několik nedůvěřivých průchodů kolem regálu, než přeřazen z kolonky "nedůvěřuji" do "tyjo, to je dobrý". Nebo třeba takové sojové mléko, což už je u toho mlékomila co říct!...Nebo mrkev s hráškem..brambory s tvarohem..a tak... 

No, myslím, že by na otázku "Jak se změnily tvé stravovací návyky od společného bydlení se tvojí přítelkyní?" by Honza mohl začít psát knihu :) 

P.S. Nebojte ale, myslím, že steak nebo burger si Honza stále rád dá, ostatně, měli jste vidět, jak do něj ten zvěřinový burger tehdy na Borough marketu zasvištěl :) 

Návštěvníci

Obvykle mě ze školy nikdo nevyzvedává, ale minulou středu na mě čekalo překvápko. Teda, bylo to předem domluvený překvápko, ale i tak potěšilo. Na návštěvu nám na pár dní přijela Markét s Vojtou, tak to byla velmi pozitivní změna takhle při konci rutinně fofrujícího konce semestru. Trochu povinně se nejprve museli účastnit prohlídky campusu LSE, ale beztak jsme cestu na metro (i metrem) spíš prožvanili, měla jsem pocit, že jsme se neviděli leta!

Z obýváku se stala na pár dní "luxusní" ubytovna, rozkládací pohovka sice není úplně pětihvězdičkový kus nábytku a mejdlíčko a čokoládičku jsme teda taky nepřichytali, ale celkově myslím, že se naši hosté snad cítili komfortně. Původně jsem se trochu strachovala, v čem budeme pro čtyři jedlíky vařit, aby nám to nepřetékalo, ale nakonec jsme to docela vymysleli. Lednička už praskala ve švech, tak samozřejmě jsme se na hlášenou návštěvu řádně vybavili, ať už to byla předem objednaná full english nebo jen uvítací koláč z blum nebo sušenky k čaji. Po večeři jsme si připili na maminčiny narozeniny cidrem, opět se taky ukázala naše třeskutě špatná picí forma, neb jsme si s Honzou skleničku šušňali dvounásobně dlouho než naši mladší parťáci, a protože to bylo v půlce týdnu (středy jsou vždycky krizovka), po skleničce jsme pořádně zvláčněli a museli omladinu, které jiskřily očíčka na další sklenku, se zíváním opustit. No děs, naše alkoholová resistance je bídná.

Mimochodem, návštěva přijela tak napůl jako ježíšek a napůl přihopkala jako velikonoční zajíček, dostali jsme spoustu dobrot (těm luxusním pekanovým ořechům se to už krátí!), takové malé vánoce. Ve čtvrtek jsem musela na dopoledne do školy, a tak se Markét s Vojtou vydali prozkoumávat Londýn společně, ale po obědě jsem se k nim přidala, prošli jsme Covent garden, Soho a China town a namíchali si ochutnávku barevných M&M lentilek. Zvídavci pak pokračovali do muzea, já se jako menší zvídavec vydala domů za esejí.
V pátek měli Markét s Vojtou taky pěkně nabito, já to zabalila ve škole, semestr v čudu, možná historicky poslední seminář a přednáška, jojo..  A odpoledne jsme měli rezervaci na takovou londýnskou vyhlídku. Jmenuje se to Sky Garden a je to na střeše jednoho z obřích mrakodrapů. Výtah bás tam vysviští za několik vteřin, jen vám praská v uších, jak se je snažíte odlehnout. Ani nevíte jak se ocitnete v 35. patře, kde je teda luxusni bar a kavárna (což nás zas tak nezajímalo), ale hlavně se tudy dá projít na venkovní "ochoz", kde má člověk pak celkem ptačí pohled na Londýn. Legrační je, že aby na tom venkovním ochozu nebylo přelidněno, pouští tam dvěmaa vchody, a regulují počet. Dva lidi se dokochají, dva lidi můžou dovnitř. Tak jsme museli chvilku čekat, ale stálo to za to, Zatím nejlepší místo, když se chcete podívat na Londýn z výšky! No a samozřejmě jsme taky prozkoumali to indoor "zahradu", co tam byla. Nepředstavujte si nic obřího, spíš je to vtipně naisnatlované, terasovitá zahrádka, kytičky a keře sjou dokonce kropeny specuálním zavlažováním, uprostřed lavičky, kdy si můžete sednout a romanticky rozjímat, přitom jste vlastně v takovám podkroví mrakodrapu. Prosklené stěny a okna a výhled z nich neustále připomíná, jak je Londýn obří, je vidět docela daleko.

Výhled ze Sky Garden

Londýýýýn!

Ta "garden" v té Sky Garden

Sisteeeers!!!

Sobota byla takovým gastronomickým zlatým hřebem. Z iniciativy Markét s Vojtou jsme se ráno byli proběhnout, taková běžecká exkurze okolím. Museli jsme se pochlubit naším "anglickým"parkem s kamenným můstkem, střihli jsme to podél kanálu zpátky a ještě si stihli projít naše místní "Champs-Elysées". No, a pak následovala samozřejmě řádná odměna v podobě prvotřídní full english (bonus pro návštěvy). Odhmotněni jídlem jsme chvíli oddechovali, ale pak chytli druhý dech a vyrazili na procházku podél vody, od Tate Modern přes Globe, Milenium bridge až na Borough market. Jako minule jsme šmejdili mezi davy lidí,ochutnávali sýry a jiné ňaminy, tentokrát jsem tam nemohla nechat ta děsně šťavnaťoučká jablíčka (ze čtyř přežili cestu domů jen dvě, první padlo hned po koupi), kluci si vychutnali zaslíbený zvěřinový burger, Markét se držela butgerové klasiky a já zaexperimentovala s vegetariánským burgerem, luxusní jako nikdy! Jako třešničku na dortu jsme si na cestu koupili brownies (já klasicky outsiderovsky semínkovou ovesnou šušenku) a vydali jsme se doužít si odpoledne do Science muzea.

Full English

Pánské zvěřinové burgery

Markét a její burger

No a v neděli nás volala příroda. Namazané svačinky, sbalit baťůžek a vyrážíme na výlet za jelenama Richmondu. Počasí bylo až neuvěřitelně přívětivé, jeleni se slunili a Markét je zuřivě dokumentovala. Proťapkali jsme parkem až do Kingstonu, městečka jehož návštěvu nám už dlouho doporučoval náš pan domácí. Prošmějdili jsme centrum a zakorzovali si chvíli na promenádě podél vody, v kavárničkách se slunily dámičky na kafíčku, rodinky s kočárky a dětmi vyrazili na nedělní rodinné procházky a samozřejmě živé byly i všechny přilehlé obchůdky a nákupní třídy. A aby toho nebylo málo, báječný relax day jsme podtrhli gurmánským zážitkem s fish and chips. Obří ryba a kupa hranolek tlustých jako jeden Honzův nebo dva moje ukazováčky všem nacpala pupky, doma jsem si udělali pohodičku se zbylým cidrem a deskovou, a protože nám návštěvníci odjížděli vprostřed noci, zapíchli jsme to docela brzy.

Jeleni, co se sluní

Svačinááá!

Fish and chips I

Fish and chips II

Sežráno!

Vstávačka v půl třetí a pak znovu v půl šesté, žádná pecka musím říct. Ale Markét s Vojtou se u nás snad líbilo, my jsme si to taky moc užili, po dlouhé době to byl křížem krážem relax víkend! Navíc jsme dostali nadílku z Čech a k tomu všemu ještě překvápko a nový přírůstek do kuchyně. Bylo fajn na chvíli úplně vypnout, neždímat mozek elegantními výplody eseje a je tak si užít víkend, zvlášť s tak prima parťákama, jako je skvělá sister a její skvělý boyfried! Více takových návštěv :)