Jak mnohým z vás už prozradil Facebook, máme za sebou velmi příjemný a inspirativní (!!) sportovní víkend. Tentokrát ale ani ne tak našimi heroickými výkony - ač běhat jsme samozřejmě byli i v sobotu i v neděli! - jako spíš velkolepou akcí v podobě londýnského maratonu. No, jak říkám, časy, kdy jsem s úsměvem procválala cílovou páskou na 42 kilometrech jsou ty tam, což ale neměnilo nic na tom, že mě při koukání na ty maratonské nadšence pěkně svrběly nožky! Jojo, stojí to za to, už jen kvůli tomu pocitu v cíli. Úplně se mi vybavovaly ty pocity zalykání se nadšením, když si člověk řekne, že právě doběhnul 42 kilometrů... Ještě bych to chtěla někdy zažít. A vlastně, když jsme u toho, Honza má na svém "must do" listu taky ještě jeden maratónek kvůli té prohrané sázce, takže bychom to tak pěkně vlastně mohli spojit že! Každopádně žádný poplach, intenzivní trénink nebo něco podobně cíleného zatím v plánu nemáme, ač teda nutno podotknout, že z Honzy se brzy stane mistr (nebo spíš vlastně Mistr) statistik vyčtených z Garmina. Každý běh podléhá přísnému statistické porovnání, jak se zlepšila tepovka, rychlejší pace ..a tak. Vlastně se ještě divím, že si na svůj sporttester ještě nepořídil ten měkoučký červený polštářek, na který by ho odkládal. No je to legrace, ale mám z toho radost a myslím, že ježíška by to taky potěšilo.
Ale zpátky k tomu maratonu. V sobotu jsem se byla podívat na místní maratonské expo, které se konalo v prostorách asi čtyřikrát větších než je naše výstaviště. Tak těch 35 000 účastníků holt musí být někde vidět no. Hehe. Byl to mazec. Děsnejch lidí. Ale skvělá běžecká atmosféra. Úplně jsem měla chuť běžet. Proplétala jsem se mezi davy, očumovala sportovní oblečky a běžecké vymoženosti nejrůznějších značek, ochutnala jsem pár novinek mezi tyčinkami, jedna z nich byla z chia semínek s vločkama (značka chia change), druhá byla kombinace vloček a červené řepy (značka beet it), obojí doporučuju! Bylo legrační sledovat rodinky provozující tuhle maratonskou turistiku, tatínek běží a maminka s dětmi ho jedou podpořit. Nebo ty páry, co buď on běží a ona ho podporuje (óóó můj hrdina) nebo naopak ona běží a on jí podporuje (je fakt hustá, that is my girl), co korzovaly kolem. A nejabsurdnější na tom všem je, že o běhání se přeci říká, jak je to levný sport, jak vám stačí ty boty, trenky a triko... Hehe, když vidíte tuhle megalomanii, kde jako když fikne necháte spolu s obsahem vaší peněženky i velkou část z částky na kartě, skoro by se o tom chtělo polemizovat... No, ale zážitek fajn, inspirativní! Člověku se hned zachce běžet, třeba na takový skromný "vysněný" čas jako je 3:30.
A mimochodem, když jsme u toho času pod 3:30, v neděli se s námi byla na ten maraton podívat moje kamarádka Katie, která taky nadšeně běhá. Ehm, teda, je to poněkud jiná liga běžce než jsem já, neb má za sebou už několik maratonů včetně Bostonu (kam je ženský kvalifikační čas 3:40) a drží si svůj maratonský osobáček na 3:26! No, prostě nadšená běžkyně.Tak musím říct, že to bylo fajn, dokonce jsme i správně zvolili místo, kde vůbec nebyly davy, stihli jsme jak vozíčkáře a handicapované, tak elitu žen a mužů (jsou to srnky, tu rychlost prostě nechápete!) a pak i "ten zbytek těch pomalých"..co běží tak na 3:05 nebo 3:10...Hustý. Fakt smekám, Vypadá to tak lehce. Připadám si oproti nim jako tank..nebo běžící hrošice. Děsný!
Spolu s námi na závod koukal i neuvěřitelně poslušný psík. A protože byla docela zima a foukalo (přestože srnky běžely v zátopkovských kraťáskách a v plandavém tílečku), používala jsem ho jao takové osobní topeníčko.
Jo, a málem bych zapomněla, cestou na sraz s Katie k nám do vagonu metra nastoupila skupina tak patnácti spíš starších gentlemanů, všichni trička s charitou na podporu Parkinsonovy choroby, evidentně jeli fandit. Měli kasičky, balónky, byli v dobré náladě..a najednou prostě začali zpívat! Ale hrozně hustě, rozděleně na hlasy, kanon, dunivými mužskými hlasy, fakt to bylo hrozně dobrý! To se vám prostě v Praze v metru nestane.. No, tak zazpívali tři písničky a pak bohužel přestoupili do dalšího vagónu, což byla škoda, protože jsme měli ještě pěkných dvacet minut cesty.. Ale prostě supr zážitek! Honza je chtěl natočit, abychom se mohli tady podělit, ale pak nám to přišlo takový blbý...takže si to musíte jen představovat..
No, takže asi tolik k našemu běžeckému víkendu. Samozřejmě mě to navnadilo, už máme nahledaný jeden půlmaraton v St. Albans, menším městečku na sever od Londýna..tak si v červnu asi uděláme výlet... Ale jinak klíííd, já se do žádného velkého tréninkového plánování neženu. Jestli to u někoho hrozí tak u Mistra statistika, který mimochodem před chvíli přiběhl, že to "bylo skvělý!", směje se od ucha k uchu, nadšený jak na Vánoce... No, myslím, že můžu být spokojená. Běhání se z kategorie "nikdy!"dostalo přes kategorii "dám tomu šanci" a "to je dobrý, že se spolu o víkendu půjdeme proběhnout, už se těším" do absolutně top kategorie "jsem nadšený, bylo to fakt skvělý"!
...heleďte, jsem spokojená :)
Žádné komentáře:
Okomentovat