Za poslednich ctrnact dni se email, telefon a LinkedIn stali mymi kazdodennimi spolecniky. Atmosfera zhoustne vzdycky rano kolem devate, kdy se vsichni usazuje ve svych kancelarskych kojich, zapinaji pocitace, oteviraji maily a rikaji si "hele, pise nam nejaka Vrabcova, ze by u nas chtela pracovat". Do jedenacti se ale vetsinou nic nedeje, takze to kolem pul jedenacte balim a vyrazim behat. Hezky to vychazi jako venceni pred obedem a navic uz po tech dvou trech hodinach surfovani po dalsich nabidkach je clovek osezenej/vykoukanej/zpruzenej/vystresovanej, ze nic nenachazi nebo ze mu nikdo neodpovida, takze se to hodi trochu si vycistit hlavu. Odchazim a vypinam wifi na mobilu. Nikdo nepsal. Jdu. Cus.
Vchazim do dveri a jednim rychlym chmatem hnedka zapinam wifi na mobilu - co kdyby nekdo psal, kdyz jsem byla pryc! S ocekavanim napinam usi a vsugerovavam si to "tuk, tuk, tuk". Nic. A nebo ze by precejen? S napetim oteviram email...hmm..graduate-jobs mi nabizi instant job match..nebo dalsich 50 opportunities in London..obcas pise grandtouch s nabidkami jako treba "skvela prilezitost jet ucit anglictinu do Thajska, idelani pro vas".. No, ale vam budu povidat, tohle proste nejsou ty zpravy, po kterych lacnite. Takze hezky cvicit, protahnout, do sprchy, obed a je tu odpoledne.. Odpo je to vetsinou trochu ruznorodejsi program, ale cekani a ocekavani toho "tuk, tuk, tuk" nebo tech prvnich tonu vyzvaneni bezi tak nejak konstantne na pozadi, jako kulisa, jak ta hudba, co mi tu hraje a ja mezitim pisu. Obcas jako cmuchaci pes, abych nevysla ze cviku, hledam dalsi zajimavosti, zalozku "careers" moje oci na strankach jednotlivych firem dokazou najit rychlosti blesku. Email, pripojuju CV, odeslat, to by bylo. Pripisuju si to na seznam odeslanych zalezitosti. Nedavno jsme prekrocili padesatku. Husty. Vlastne teda super, ze se mi podarilo najit tolik zajimavejch veci, to bych necekala!.. No ale uvidime, neco mi rika, ze tech 150 applications na to jedno misto bude asi chtit hodne ostre lokty. Pisu cover letter. Uz zase se vychvaluju. "Good" nestaci, musis byt "excellent". Odesilam dalsi email. A dalsi. Zkousim roztodivne kombinace klicovych slov, ale pomalu uz mi dochazi kreativita. Nakontaktuju par zajimavych lidi pres LinkedIn. Pak cekam na odpoved. Nekdy jen vidim, ze si ten clovek prohlidnul muj profil, ale odpoved nikde. Cekam dal. Jindy prijde mile prekvapeni, vymenime si par mailu, vypada to slibne, ale ceka se dal. Uvidime, jak to dopadne.
Myslim, ze jsem byla netrpeliva uz od narozeni a pri behu zivotem se mi tuhle nevyhodnou vlastnost bohuzel nepodarilo setrast. Dovedete si tak predstavit, jak mi z tech vsech "uvidime" je! Vlastne to cekani a nejistota je na tom vsem asi nejhorsi. Ale protoze jak je znamo, job se holt nesezene pres noc, zejmena v Londyne, zda se, ze cekat je to jedine, co se da delat. Jasne, taky trochu hledat dal a psat a sjizdet servery s aktualnimi nabidkami ... ale i to nakonec skonci tim cekanim.
Jen doufam, ze tohle cekani neskonci jako v te divadelni hre. Protoze tam Godot nikdy neprisel...
Žádné komentáře:
Okomentovat