Mokrý větrák

Co se počasí týče, Británie k nám byla zatím docela milá. Dokonce bych řekla, že se jí podařilo přesvědčit někoho jako jsem já to tom, že umí být i docela přívětivá a že tu furt neprší. Namlsaní z předchozích slunečných dní, kdy jsme běhali v kraťasech a tričku a kdy jsem z běhu z Richmondu přiběhla s vypálenými proužky na lýtkách, neb se mi shrnuly podkolenky, se ale tento týden ukázalo jako velmi zavádějící. Londýn nám v úterý s ve středu ukázal svou větrnou a deštivou stránku. Po pravdě, déšť, mráz, sníh, vedro, všechno fajn.

Ale poryvy jak blázen, kdy si připadáte jak ve větráku, ne, děkuji. Inu, vyrazila jsem, venku polojasno, zatím/zrovna neprší. Jen zajdu za roh, spustí se brutální, ale liják. V sebeobraně vytahuju deštník, který se s funěním tak tak rozevře, jak musí bojovat s větrem, co fuči proti mě. Rázem se z deštníku, který intuitivně nastavuju proti větru, tzn. kolmo se zemí, stane skořápka, která obklíčí mojí hlavu. Křečovitě svírám držadlo úplně nejvýš, co to jde, abych minimalizovala páku při každým poryvu. Varianta sklapnout deštník teď už neexistuje, protože bych si tam musela zaklapnout i hlavu. Kráčím proto jako šermíř po chodníku, deštník před sebou jak kord. Občas ho vychýlím trochu výš a jako myš zpod skříně šmíruju protijdoucí chodce. Když vidím paní vedle mě, těší mě, že nejsem jediný cvok, co to takhle dělá. Pravda, občas se tak tak vyhnu s protijdoucím deštníkovým šermířem. Potkávám ty odevzdané chodce, co si místo paraplíčka nesou nad hlavou potrhanou misku. Fouká příšerně, kapky buší na deštnikovinu, čekám, kdy tam udělají díru. Už chci být v metru. Zážitek dobrý, ale troch trnu, kdy mi vítr puntíkatého fešáka podfoukne a obrátí naruby. To by bylo vymalováno. Ale ne, přežili jsme a víte co? ...když jsem vystupovala na Templu, odkud chodím už pěšky do školy, vyjdu ven a tam modro, slunce, sice fouká, ale suché chodníky... Blázinec!