Každopádně počasí nezabránilo tomu, abych se v šíííleném dešti šla proběhnout do Prokopáku (děsně jsem se na to těšila, tak co se dalo dělat, přeci kvůli počasí nebudu měnit plány žejo!) nebo abychom si dali luxusní žraso a drinky na oslavu našeho chemika. Darovaná hand-made deskovka "Nuda v laborce" též sklidila úspěch, jak se zdálo, tak to jsem měla radost, přeci jen nejsem úplně design kreativec že.. Mnozí moji podzimní návštavu využili ke svátečním či předčasným narozeninovým gratulacím, takže jsem si připadal, jako když přišel ježíšek. Nového kamaráda, luxusního výkonného tyčového mixéra na tu skvělou dýňovou polívku s pomerančem a zázvorem jsem ale musela nechat doma, neb by ho chudáka do letadla nevzali. Ale všechno ostatní už letělo se mnou, včetně květiny! No, a cesta teda, řeknu vám, kapitola sama pro sebe. Nic podobného už bych nemusela zažít. Začalo to nevinně vlastně už cestou metrem na letiště, kdy jsem ještě z Luk hehehe volala Markét, že jsem zbytečně spěchala, že tu jsem brzo a tak.. No a hnedka na Zličíně jí samozřejmě volám znovu. Zapoměla jsem ty jediný dvě věci, který jsem měla přivézt z Prahy - běhací camelback batůžek na dlouhé běhy a Honzův ipod, co zapomněl v trumfíkovi po dovolené. Ehm, a kufr jsem měla sice skoro plný, ale ani batoh ani ipod tam nebyl. Naštěstí je moje sestřička nejen Bc, ale také velmi ochotná a pohotová, takže zpátky na Luka, chňapnout batoh a ipod a druhý kolo, směr letiště. Tím eskapáda cesty domů ale nekončila. Původně jsme měli odlétat v jedenáct večer, ale když bylo jedenáct a my stále čekali v té hale, kde nás měl vyzvednout autobus, co nás doveze před letadlo, bylo trochu ehm jasné, že budeme mít zpoždění. Ze zcela nepochopitelných důvodů nám pak poslali pouze jeden autobus - se mě měli zeptat a řekla bych jiim, že není šance, že se do něj všichni ty lidi vejdou. No, takže jsme čekali na další autobus, místní letištní staff nehnul ani brvou a my jsme čekali. Paráda. Když se přivalil další bus, lidi se doněj hrnuli jak lavina, přesto se tam ale nějakých šest lidí nevešlo. Ojojoj, to byla dřina vysvětlit lidem v těch dvou autobusech, že se asi budou muset trochu smáčknout, že prostě pro šest lidí další autobus nepřijede. No a korunu tomu všemu dali, když mi chňapli kufr, co jsem měla jako příruční zavazadlo (a ve kterým proto nemohl být ten mixér!) a že prý půjde na odbavení. Jak jako? No že prostě si ho vyzvednu na odbavení. Žádná další diskuse. Supr. Šance, že nestihnu autobus z letiště stoupla na 200 %. Paráda. Ale tak asi letí plné letadlo a tak ty větší kufry dali dolů, to holt dává smysl. Byla jsem běsná, když dvě řady sedadel za mnou byly úplně prázdné! Milý Ryanaire, to si děláš srandu ne?! Každopádně při odletu jsme měli asi 35 minut zpoždění, vybíjel se mi telefon, kufr jsem měla na odbavení, byla jsem vzteklá.. Asi nemusím dodávat, že ten bus jsem samožřejmě nestihla, jednak jsem asi 20 minut čekala v šíleně dlouhé frontě na pasové kontrole, pak dalších 20 minut na kufr, no a tak sice můj původní lístek byl na bus v 0:35, ale tomu pánovi, co to kontoloval, mě bylo asi líto, tak jsem se nasáčkovala do busu, co tam zrovna stál. Tímto se omlouvám tomu, kdo měl na tehle bus jízdenku, ale nedostal se dovnitř, protože bylo plno. Nechápu, byly asi dvě hodiny v noci a lidí všude jak blázen! Jděte spát! Londýn klasika, provoz trochu lepší než přes den, ale "vymeteno" teda ani náááhodou. I běžce jsem viděla. Ridiculous lifestyle. Autobus mě vyprdnul na Liverpool street, naštěstí asi 15 minut před odjezdem nočního busu k nám. No, a kolem čtvrté hodiny ranní už jsem to drncala tichou spící ulicí u nás. Potichoučku jsem dala kytičku do vody, ohlásila příjezd, padla do postele a spala. Parádní cesta, řeknu vám, Zlaté Heathrow!
Takže tolik k mé navštěvě domoviny. Až na ten peprný návrat to byl super výlet :)
Žádné komentáře:
Okomentovat