Tak dnes je tomu přesně rok*, co naše nohy s Honzou ťápli na londýnskou půdu. S osezenými zadky jsme se s hromadou zavazadel vykýblovali z autobusu na Victorii a absolutně turisticky se začali rozhlížet, kudy na metro... Všude děsnejch lidí, naše tašky připomínaly spíš obří žok na kolečkách, klasika, o tom už jsme psali... Vlastně to všechno uteklo hrozně rychle. Na to, že to jsme tu rok, jsme toho tu zažili nemálo, včetně pěkných "ups" a nemilých "downs". Myslím, že jsme se docela sžili jak spolu, tak s místním prostředím. Naučila jsem se vařit ve velkém a běhat po ulicích, kde jsou lidi. Dojíždět někam 40 minut se z "to je děsně daleko, jedu autem" změnilo v "to je pohoda". Z Honzy se stal "Keňan" a myslím, že si tu naběhal rekordní počet kilometrů (a možná padnul i nějaký rychlostní rekord!). Našla jsem si tu kamarády, z nichž většina bohužel teď odfrčí domů na druhý a třetí konec světa, ještě že máme ty technologie a můžeme "keep in touch"! Prožili jsme si několik momentů přírodní deprivace, takže objevení Richmond Parku (a co teprve lesa, LESA!!, ve Wimbledonu!) bylo Vánoce.
Kromě Agáty nám do rodinky sedící nad postelí přibyl ještě Kryštof. Garmin, páteční večer, válení se v naší obří posteli a jídlo mě přeskočili v Honzově preferenčním žebříčku (i když, jídlo možná bylo na předních místech vždycky). Když jsme u toho jídla, oblíbili jsme si paneer a halloumi, ochutnali jsme mandlové a lískooříškové mlíčko, a hlavně oatlyho! A Honza se zamiloval do focaccii (a začal jíst mnoho dalších ňamin, co "přeci nemůžou být dobrý"). Několikrát (a zcela zbytečně), jsme se rozhořčili nad cenami nájmu nebo jízdného. Hlášení "use contacless payment to get on board quicker" nebo "mind the gap" už umíme imitovat s naprostou profesionalitou. Zvykli jsme si na naše bezva spolubydlící, kteří se nám teď bohužel budou stěhovat (takže trneme, kdo se nám sem nastěhuje místo nich!). Stále nás rozčilují turisté a pomalu chodící lidi na chodnících. Už se tolik neděsíme, že auto řídí malé dítě, obří plyšový medvěd nebo pes (kteří ve skutečnosti sedí na sedadle spolujezdce). Poměrně úspěšní jsme byli v turistických aktivitách, ač teda to British museum si pořád šetříme na to ošklivé počasí! Ochutnali jsme tradiční fish&chips, byli v typickém britském pubu, ještě na ten anglický čaj a sušenky musíme! No a samozřejmě za sebou máme veleúspěšný studijní (a Honza i pracovní) rok, že! Ještě tu fotku z promoce sem pak musím frknout a bude to ta pravá experience from study abroad. Ne, o studijních dojmech z LSE a Kings třeba jindy, ještě nevím známku z diplomky, tak nebudeme radši čeřit klidné vody...
..tohle je jen letmý výčet z dílny "stalo se loni". Bylo toho jistě mnohem více, takže tady jsou jen ty highlights, co mě napadly (Honza tentokrát nebyl příliš konstruktivní, protože na mojí otázku, jaké jsou pro něj highlights uplynulého roku, dostalo se mi odpovědi "koprovka"...ehm, měli jsme k večeři koprovku, takže to je poslední myšlenková stopa, která zřejmě zůstala v mozku/žaludku...)
Každopádně rok za námi, rok před námi...takže vstříc novým zážitkům a "Štěpánku, pravou!"
* Pravda teda je, že úplně první nádech "čerstvého" londýnského vzduchu to nebyl, o několik týdnů předtím jsme si to tu prubli nanečisto při lovu našeho bytečku... ale to se nepočítá, vopravdický rok jsme tu spolu začali prostě počítat až v září.
Žádné komentáře:
Okomentovat