Předodjezdová

Proč jen existuje syndrom velké tašky? Člověk si balí, dokud je tam místo tak přidává a přidává, a vezmu si jen tenhle svetr nebo i tenhle, je tam místo, beru oba... A pak se stane, že sice jedete domů na měsíc, ale vypadá to, jako byste se stěhovali zpátky. Ba ne, spousta věcí tu ještě zbude (mimochodem, nechápu, jak jsme přežili to několikeré stěhování na začátku, představa, že teď někam převážím všechen svůj majetek, ani za zlatý prase, to si radši na Štědrý den zahladovim!)..ale i tak, z tašky je solidní žok. Tak co, londýnský ježíšek, že.

No, ale každopádně tedy uteklo nám to rychle, za chviličku si budu kupovat úžasně levnou jízdenku na MHD v Praze, báječné! Honza tu ještě týden musí zvládnout hospodařit sám, ale pak už si taky nenechá ujít nějakou tu rodičovskou a prarodičkovskou přízeň... Snad mu to tu rychle uteče, no a kdo byste měl zájem o setkání, hlásím, že možno!

Tak zatím pa, už plachtím!

Jo, a doufám, že tam máte nějakou trochu zimu, takhle "vánočně" to vypadá tady u nás...

Dokonce hadi se nám tu plazí po stromech :) 

Jak se nám z blogu stal týdeník...

Ehm, tak oproti minulým týdnům jsme se v příspěvkování moc nepolepšili. Na druhou stranu, týdenní periodicita je furt periodicita, že... Minulý víkend jsme měli extrémně produktivní víkend. Koupili jsme si nové prostěradlo, samozřejmě aby ladilo k naším sobíkům, že.. Konečně jsme zobyvatelnili náš obývací pokoj, kde je teď krásně prostorně, máme skvělou rozkládací pohovku, na které nám v neděli opět zakempovala návštěva.

Tentokrát se zdržela jen krátce, v pondělí pokračovali dál, ale i tak jsme stihli společně navštívit olympijskou vesničku a stadion a taky nám bylo naservírované luxusní menu dle taktovky Jamieho Olivera. Jo, a taky jsme měli dobroučký horký cider (přece v Anglii nebudeme svařovat víno!). Jen po pravdě nutno přiznat, že alkoholový trénink (který v mém případě nebyl nikdy příliš vytrénovaný), je tentam, myslím, že na Vánoce a zejména na silvestra bude veselo! Každopádně to byl fajn víkend, takže jsme se celí odpočatí nabití novou energií vrhli do závěrečného školního finiše. Nejvyšší laťka, co byla třeba přes týden překonat, byla pro mě středeční skupinová interaktivní shrnující prezentace, kterou jsme měli v rámci mého hlavního předmětu. V kontextu řešení eseje (jo, pořád ještě řeším esej, to je totiž takový oblíbený sport na britské akademické půdě) a konzultací případného vedoucího práce na diplomku (lov nakonec zřejmě úspěšný, juch!) bylo najít čas na synchonizovanou přípravu prezentace s dalšími čtyřmi lidmi skoro nadlidské (nevýhoda hromadných úkolů), ale nakonec to klaplo.

Odměnou nám byla "cofee and tea and biscuits Christmas party", což bylo v zásadě takové neformální příjemné krafání, popíjení čajíčků a kafíček, zobání sušenek a poměrně milé popovídání si jak se spolužáky, tak s profesory. Ve čtvrtek, jako zlatý hřeb tohoto týdne, poslední přednáška a seminář ze statistiky. Ouyesšubadubadoujuch! Teda, ještě to bude hodně bolet, ale zkouška je až v létě, tak jsem si řekla, že teď se tím nebudu stresovat. No, takže tak. Semestr utekl jak když se sfoukne chmýří z pampelišky. Fuk a je to pryč. Bylo to intenzivní. Ještě teda zbývá z vypětím všech sil dokončit a odevzdat esej (ach ta má věčná nespokojenost s vlastními výtvory, kolik by mi ten neperfekcionismus ušetřil času a energie) a pak už podle rady prof. Bradleyho - najít sklenici. Nějakou dost velkou a s dobře těsnícím víčkem. Do ní před Vánocemi nasypat všechny ty zmatky a učenosti a nejasnosti a obavy ze zkoušek a starosti z LESa (jak by řekl Vojta!), pořádně zavíčkovat a postavit někde stranou na poličku, kde může přeplněná nádobička směle počkat až do začátku semestru. Jen si tak říkám, bude velká zavařovačka stačit, nebo bych si měla radši zažádat někde o vypůjčení pořádného sudu?

Od minule doteď

Uznávám, oproti minule jsem se s tím psaním moc nepolepšila. Jenže cílová rovinka je cílová rovinka. Ač se to zdá neuvěřitelné, dnešním dnem jsem oficiálně zakončila devátý, předposlední školní týden. A semestr bude v čudu. Občas mám pocit, že v hlavě mám z toho množství informací spíš zmatek než nějakou ucelenou moudrost, možná dobře, že ty zkoušky budou až v létě, třeba se to rozleží... (nebo rozkydne, že).. Každopádně v kontextu toho, že nadcházející závěrečný týden má být spíš shrnující a opakující, nemáme na semináře žádné další povinné readings! Člověk se z toho skoro cítí nesvůj, úplně jako Samík, co klopká po bytě a hledá kokeše šmejdíte po moodlu a několikrát se přesvědčujete, že tam opravdu není nic, co byste museli číst.. Přebytečnou energii se nakonec většinou rozhodnete vložit do esejování a zřejmě abychom se nenudili (když přeci nebudeme nic moc číst), ve "volném čase" se zabýváme "zábavnými interaktivními skupinovými prezentacemi".. juch! Ne, máme se dobře a myslím, že se nám naší partičce na našem programu docela daří být nad věcí. Černá můra Disertace se nad námi trochu sklání, máme teď hodně přednášek a prezentací jednotlivých profesorů, co nám představují svoje projekty a výzkumy, a samozřejmě každý se nás snaží přesvědčit o "nejzajímavosti" a "nejatraktivnosti" svého tématu. Je to trochu legrační, taková přetahovaná o levnou pracovní sílu (aby se jim nelíbilo, že jim někdo pomůže se sběrem a analýzou dat!). No, po pravdě, snažím si ten příští semestr a letní prázdniny strávené nad psaním a psaním a psaním moc nepředstavovat a snažím se vintegrovat si do hlavy nepaniku a uklidňující hlášení "dá se to zvládnout". Ostatně, stejně teď nemá cenu se stresovat, že.. To vám radši povím o našem minulém víkendu, to vás beztak bude zajímat víc než nějaké studentské fňukání (aneb sama sis navařila holčičko, tak papej..hehe).

Minulý víkend nám tu totiž přistála další návštěva, tentokrát je taková krátká tranzitní, o to však exotičtější. Příliš jižního počasí z Madeiry nám sem nepřiletělo, ale to zas tak nevadilo vzhledem k tomu, že nás celou neděli provázelo sunshine a na prosinec až neobvyklé teploučko. Jako správní průvodci a "skorodomorodci" jsme vzali našeho londýnského nováčka na procházku městem, měli jsme sraz u Sherlocka a odtud to prokroužili RegentsParkem, přes Bloomsbury, samozřejmě náš impressive LSE campus a došli až k vodě, z dálky se pokochali Big Benem (ačkoli ve skutečnosti vypadá stejně jako na obrázcích, ze kterých ho známe ze školy, jen je kolem triliarda lidí, je to taková londýnská "eifelovka"...) a pak naší vycházku zakončili náloží tortil, po které kluci vypadli, že se možná tak odvalí do postele oddechovat. Ani nevím, jak se to stalo, že jsme odpoledne skutečně vyrazili a plánovanou tour po okolí (rádi se chlubíme okolím, kde bydlíme, to jen takové varování pro vás, co se sem chystáte, obrňte se, protože vás to taky čeká!). Jo, a málem bych zapomněla, jako dáreček jsme dostali podivné exotické ovoce, kterému místní říkají bananaananas - přezdíváno bananas. Zelené to tak úplně nevypadá, ale když uzraje, chutná vážně jako něco mezi ananasem a banánem. Ňamina! Díky dovozci, více takových dárečků! 

Takhle vypadá zelený nenakrojený...

Banáno-ananas

A takhle se oloupe to zelené a sladkou světle žlutou dužinu můžete okusovat...

Bude to teď trochu chronologicky zmatené, ale v sobotu (ještě bez návštěvy) jsme konečně navštívili Camden. Na doporučení jsme se vydali pěšmo podél RegentsCanalu a kolem odpoledne se pak ocitli v směsici návštěvníků trhů a mlsounů, co se proplétali mezi stánky s multikulturním občerstvením, co vonělo pod nos tak, že byste si nejradši dali všechno. Vymotali jsme se z tržnice do ulic, kde bylo pořád taky dost lidí, co se šinuli po chodnících od obchůdku k obchůdku. Na rozdíl třeba od Covent Garden byl Camdem víc v retro a tak nějak "design" stylu, třeba úplně super byly obří plastické boty trčící na bočních stěnách několika obchodů.. a tak.. Cestou zpátky jsme, trochu nepředpokládaně, šli pěšky skoro celou cestu domů, protože předcházející pátek, tzv. Black Friday jinak řečeno "bláznivá nákupní horečka" způsobily kalamitu v ulicích v centru. Pozorovali jsme všechno z horního patra autobusu (který se skoro nehýbal, protože všude tekly davy lidí) a myslím, že takhle strašidelnou masu jsem ještě neviděla. Lidé se boxovali navzájem nákupními taškami plnými zboží, co "bylo přeci v akci, no ta nekupto!" Bylo to jako hrnečku vař, kdy přeteklo přes okraj (chodníku) a začalo přetékat na ulici. Autobusy troubily, aby se mohli krokem šinou dál a nabírat zpoždění, mnozí nakupovací borci těžce podcenili situaci a vyrazili autem, což je stálo pořádně dlouhé čekání v koloně.. Hned jak se na chodníku bylo místo, vystoupili jsme a zbytek naší cesty to vzali pěšky. A nepochybně jsme byli doma dřív než kdybychom se šinuli vydýchaným busem...

Regents Canal

Regents Canal vede kolem londýnské ZOO - vlevo voliéra

No, a poslední žhavou novinkou je naše první vánoční atmosféra aneb konečně máme adventní věnec. Pravda, nemá čtyři svíčky, ale aspoň něco. Na to, v jak polních podmínkách se zrodil to s ním dopadlo ještě docela dobře, na fotce ani není poznat, že je to vlastně trochu šišoid... Každopádně asi podobně jako v Praze, vánoční výzdoba, svítíčka a prodej stromečku a dekorací tu frčí na plné obrátky, u Morrissona nám k nakupování hrají koledy, jen teda ten sníh a zima nikde no... A cukroví nám doma po pravdě taky nevoní a z časových důvodů asi ani nevím, jestli vůbec vonět stihne.. Třeba jo, a když ne, budeme si muset na vánočku a perníčky počkat do Čech...

Dnes se u nás stavil i Mikuláš a nechal tu malou nadílku, naštěstí mezi mandarinkami byla jen jedna malinká brambora :) 

Překvapení minulého týdne

Uf, máme co dohánět, jak tak vidím datum posledního příspěvku. Ale co se dá dělat, škola a nečekaná návštěva českých domorodců poněkud odsunula blogařinu na vedlejší kolej. Nutno podotknout, že závěry semestru jsou snad všude stejně hektické, bez ohledu na to, jestli jste v Čechách, v Dánsku nebo akademicky vyhlášené Británii. Je to neuvěřitelné, osmý týden je v polovině, před zaslouženou pauzou v ročním maratonu už nás čekají jen dva týdny! Hrozně to letí...
No, ale abych tak ve zkratce shrnula události minulého a právě probíhajícího týdne:
Spádu minulého týdne přidala na obrátkách nečekaná návštěva, která nám tu doslova přistála ve středu večer. Nejprve se zdálo, že budeme mít společnost jen na jeden večer, ale nakonec se tu naši kamarádi zdrželi až do soboty.

Pravda, asi tu bylo trochu chladněji než v jejich původní cílové destinaci (Lisabon), ale přes všechny lapálie a uletěná letadla se zdálo, že se jim u nás líbilo. V sobotu jsme na doporučení našich spolubydlících vyrazili na procházku do místního okolí. Bylo typické britské počasí, válela se mlha, občas poprchávalo, ale aspoň nebyla zima. Pochlubili jsme se našimi místními butiky a obchůdky na našem bulváru, a pak ulicemi cihlových domečků, co se liší snad jen občas barvou nebo úpravou zahrádky zamířili směrem k Chiswick House a jeho přilehlým zahradám. Vlastní budova nevypadá úplně hnusně, ale není to nic, co byste si museli fotit.

V přilehlé kavárně posedávalo pár lidí a na trávníku hrál nadšený tatínek s dětmi fotbal. Džíny nedžíny, v zápalu hry a boje o míč byli všichni od bláta tak, že bych skoro doufala, že jejich maminka používá nový Vanish! Prošli jsme kolem hlavní budovy na travanté prostranství, kde se proháněli psi (minule tu byla, dle vyprávění našich spolubydlících, psí show, jakási přehlídka velkých a malých hafíků a hafanů v absurdních a absurdnějších oblečcích) a děti. Byla to idylka, jako na obrázku, dokonce i s tím britským hnusným sychravým podzimním oparem. Přešli jsme přes kamenný můstek na druhý břeh kanálu, prokorzovali to až k dalšímu mostku, nafotili veverku, co se nenechala nalákat ani na nalezený oříšek, a pak zamířili zpátky domů.

Na odpoledne už nás naši parťáci opustili, takže jsme využili odpoledne na "zásobování", jelikož byla sobota a v sobotu (někdy už v pátek) naše lednička pláče prázdnotou. No, a neděle snad ani nestojí za řeč. Takové to počasí, kdy si nejradši uděláte horkou čokoládu a zalezete s knížkou pod peřinu. Hnus. Ale tak aspoň člověku není líto, že sedí doma střídavě nad esejí a nad povinnými "readings"... Jo, a málem bych zapomněla, Lanai dostala v neděli odpoledne takový podivný záchvat - nejen že ta holka ráda pekařsky megalomaní v kuchyni, ale také evidentně ráda uklízí. Když jsme přišli z naší zdravotní procházky, zrovna čistila vnitřek pračky...

Nejdřív jsme s Honzou nevěděli, moc co říct, ale Ché, jako by přečetl naše výrazy plné otazníků, jen pokrčil rameny se slovy: "Já jí říkal, že to je zbytečný. Začala mýt koupelnu a pak pokračovala dál... Je to blázen, baví jí to..."No chápete to, bydlíme s fajn lidma, z nichž jeden je fyzioterapeut a druhej rád peče a uklízí! Pravda, obojí v trochu megalomanských dimenzích, ale asi bychom si neměli stěžovat...

A co dál...začátek tohodle týdne byl tak rychlý, že už je středa pryč. Všechno při starém, střídavě obíhačka profesorů vůli eseji, noční můra z disertace, včera do toho ještě inspirativní večer s úspěšnými absolventy LSE, co nám přišli sdělit své rady, tipy, triky (a náhody a štěstí) o tom, jak začali svou kariéru a jak se přehoupli z kolonky "student" do kolonky "pracující jedinec"...Můj mozek je proto momentálně jeden velký zmatek, kde jednotlivé myšlenky a témata natahují ručičky z davu a křičí "já jsem tady, přemýšlej o mně" ..a hned vedle se hlásí Esej"ne ne ne, já jsem teď důležitější, přemýšlej o mně!".. a vedle se o pozornost usilovně snaží jednotlivé readings na příští týden a do toho nad tím vším dělá velké "bububu" Mrs. Disertace... Člověk neví, co má dělat dřív. Ale panikařit prý nepomáhá. Nějak to dopadne. Snad dobře. Tak se mějte. Jdu psát esej. Nebo číst? Ne, vlastně bych si měla připravit strukturu na zítřejší konzultace...
...
A tak je to pořád :)

Pozn. ..po dlouhé době zase nějaké fotky!

Dvě židle a letící čas

"Time flies - enjoy!"

(Barbara, koordinátorka EF programů v Kanadě)

Když jsem si dneska psala do diáře další povinnosti na příští týden, nemohla jsem se podivit nad tím, že už je 18. listopadu. Jasně, asi se takhle divím vždycky, že čas tak hrozně letí. Ale i tak, představte si, že za měsíc touhle dobou se budu doma ládovat cukrovím a půlka školního roku bude pryč. Občas si říkám, že v něčem mají mí zaoceánští kamarádi výhodu. Jedou na rok takovou dálku, tak přeci nebudou prozkoumávat jen Londýn. Spousta mých spolužáků je o víkendech až neuvěřitelně akční a aktivní, jezdí na výlety po Británii, po Evropě... nechápu, jak to všechno stíhají. Vždycky jsem si myslela, že můj time management není úplně looserovský, že toho "stíhám" docela hodně, ale evidentně je pořád kam stoupat. Každopádně, původní myšlenkou tohoto poselství bylo, že zkrátka čas děsně letí.

A zatímco na stole se mi střídají různě velké, různé zábavné, někdy nudné, někdy "čtu-to-čtyřikrát-a-stále-nevím-co-tím-autor-myslí" knihy, vedle dvou popsaných bloků s poznámkami se hromadí další a další počmárané papíry a hlava se mi nafukuje do všech stran, aby se tam udělalo ještě trochu místečka na tu jistě zajímavou přednášku, co mě zítra čeká, mám trochu pocit, že ten londýnský, pozemský život mi trochu utíká. Jasně, co bych čekala, studijní pobyt je studijní pobyt, zejména britští akademici to berou doslova.. Ale jen si tak říkám, odpusťte mi ten poetický výraz, jestli mi ten londýnský život trochu "neprotéká mezi prsty"... Jestli by se z toho jedoucího vlaku, který se místy mění na pendolino, nedala přeci jen přidat mezistanice, na které člověk jen tak vystoupí, jako Méďa Béďa s piknikovým košíkem, a bude si moct jen tak pro radost objevovat svět bez výčitek, že přeci by se měl učit a číst a psát a přemýšlet nad disertací a nad esejí a nad prezentací a stresovat se statistikou a .. O víkendech se zdá, že tahle ufuněná mašina občas chvíli stojí v zastávce, tak se můžete nadýchat čerstvého vzduchu, ale než si stihnete pořádně odfrknout, už na vás výpravčí píská, že další vlak dnes nejede, takže jestli nechcete, aby vám frnkli, koukejte sebou hodit a nastupovat. A tak s trochu protaženými nožkami zase naskočíte, zase je pondělí, jede se dál. Smažíte to tou krásnou krajinou, která se za oknem míhá jako dětský výkres na dešti. Připadáte si komicky jako Kvapník ze Včelích medvídků. Občas nemyslíte na to, co všechno svým chvátáním za akademickým puncem přehlížíte a vynecháváte. Samotná jízda vlakem vás pohltí, ostatně, kdo by rád nejezdil vláčkem, že! (vzpomínám na naše letorostí děti, které měli jízdu vlakem jako nejoblíbenější zážitek z výpravy..). Čtete v knihovně, a když vzhlédnete, venku je tma, s leknutím koukáte na hodinky. Nadšeně posloucháte na přednášce a libujete si v genialitě profesora, případně svých bystrých spolužáků, když vás to slůvko "na závěr" uvede do reality, že tahle inspirativní show bohužel brzy skončí...

...a radši budu končit i já, aby se nám z toho symbolického poetična nezamotala hlava. Beztak si asi říkáte: ,,Na co si stěžuje, vždyť tohle je to, co chtěla". A máte pravdu!

...

Ta jedna židle, ta školní, je fajn, pohodlná a myslím, že do budoucna se bude hodit (i kdyby jen jako dekorace do obýváku).
Ta druhá, cestovní, objevná a poznávací, je ale taky lákavá, vábí svou krásou, bezstarostností a zvědavostí. Myslím, že se dá sedět na obou zároveň. Jen musíte vychytat způsob, jak je dostat obě co nejblíž k sobě.

Náš pelíšek má nový kožíšek

Ještě v pátek brzy ráno, když jsem vyrážela na běhat a Honza si ještě slastně pelešil v peřinách jsme měli poměrně akční a ambiciózní plány na sobotní den. Ale znáte to, víkend, nemusíte nikam spěchat, takže si hezky s péčí připravíte snídani, k tomu si naladíte rádio, pohodička, je přeci ten vytoužený víkend. A tak se stalo, že za našimi velkolepými plány jsme vyráželi až kolem půl dvanácté. Cestou na autobus jsme prokorzovali místní hlavní třídou , která je plná malých obchůdků, butiků a kavárniček, kde si mlsná místní smetánka dávala kalorickou nálož v podobě "full English". Na to, že byl víkend, tu bylo živo, ale tak příjemně, žádný přehnaný ruch hektických davů spěchajících do práce nebo z práce, žádné šíleně se řítící taxíky nebo do zatáček strašidelně se do stran kymácející autobusy. Opravu myslím, že máme štěstí, že bydlíme zrovna tady. Jen vzpomínka na to, jak to vypadá u té koleje, kterou nám nabídli (mimochodem, absurdita, jak drahý může být metr čtvereční životního prostoru), kde si možná říkáte "wow", Paddington nebo "wow" Kensington Gardens, ale troubí tam auta, valí se davy turistů s kačery, co drnčí na chodníku...ne, děkuji pěkně. Pravda, když by tu byl pět minut odsud obří les nebo skály jako jsou v Prokopáku, bylo by to ještě o hodně jiné, ale nestěžuju si! No, a tak jsme prokličkovali až na Chiswick Road, tam hupsli do busu a zamířili si prohlédnout krásy čtvrti Hammersmith. Původní plán byl pak pokračovat do Science muzea, které slibovalo spousty interaktivních a zábavných vymožeností, podle popisu to působilo jako u nás liberecký IQ park. Jenže, co se nestalo. Ještě se podíváme sem, ještě sem, musíme dokoupit drogerii, tady jdeme koupit pupalku a Caro (mimochodem, máme luxusní místní Barley Cup alias londýnská varianta českého Cara, oujé, tak snad nám vydrží do Vánoc, než si navezeme zásoby z Čech). Poslední zastávka byla v obřím obchodě Primark, o kterém jsme věděli, že tam mají skvělou sekci "home". Tak blíží se zima, Vánoce, že, tak jsme se rozhodli, že si náš pelíšek trošku zvelebíme. Koupili jsme si zbrusu nové parádní povlečení, takže dneska si budeme hovět jako králové! I naší Agátě se moc líbí, udělali jsme jí novou profilovou fotku. Každopádně, jistě víte, že vybrat povlečení není jen tak, ani nechcete vědět, kolik bylo hodin poté, co jsme se po všech pochůzkách, procházkách a očumování výloh konečně dobabrali domů. Správně jste si všimli, že Science museum ve výčtu aktivit nefiguruje, protože jsme jednoduše zakufrovali. Znáte to, pátek, lednička prázdná, sobotní opulentní snídaně tomu pak dá korunu, takže co se dá dělat, Science museum na nás musí počkat. Ale naše nové povlečení za to stojí, juch!

Naše obří postýlka úplně v novém, dokonce oboustranném povlečení!

"Agáta si změnila svůj profilový obrázek"

Mokrý běh

Naše okno má malou vadu. Což o to, ta špína, která prokoukne, když zrovna svítí sluníčko ve správném úhlu, počká, a až bude tepleji, třeba jí i někdo omyje. Daleko zásadnější, a bohužel neřešitelný (pokud se nechceme stěhovat), je náš výhled. Za normálních okolností příliš nevadí, že když ráno rozhrnete rolety, vidíte přímo na parkoviště, občas na nějakého ranního chodce, co vleče dítko do protější budovy místních Montessori jeslí. Obvykle stačí konzultace oblohy a předpovědi Norů a víte, jak se na ranní běh obléknout. Ztížené podmínky nastanou, pokud obloha je zatažená a chodníky i auta jsou mokré. To totiž přichází v úvahu ten zmiňovaný nedostatek, tedy konkrétně chybějící louže. V Praze vždycky stačilo vykouknout z okna, najít nejbližší louži na chodníku a podle frekvence a velikosti ok se rozhodnout, jestli prší málo (nejsem z cukru, pár kapek nikoho nezabilo) nebo hodně (nesnáším kydání kapek na obličej), tedy jestli se běh koná či nikoli.

Dalším významným pomocníkem v úsudku jsou obvykle poměrně četní ranní chodci, co nám v Praze chodí pod oknem. Když jsou to spíš jen chodící deštníky nebo svižně se pohybující kapuce, často to znamená, že jen smutně uklidíte běhací outfit zpět do skříně. Jenže tady, jak se dnes ukázalo, žádní deštníkaři jako na truc nechodili. Prostě jen mokré chodníky, zatažená obloha, auta jako po dešti...nebo jako při dešti. Norové mi v analýze příliš nepomohli, a protože jsem se na ranní běh těšila už od předchozího večera, odhodlaně jsem vyrazila. A hned prvním krokem ze dveří zjistila svoji omylnost - prší. Nebylo to jemné mrholení, takový mírný až střední stupeň deště s přiměřenými poryvy větru. Tak že jo, přeci celá natěšená nepůjdu domů jen proto, že prší. (..nepochybuju o tom, že si teď říkáte "Ta holka je blázen!"..) Stačilo doběhnou do nejbližšího parku (zhruba 2 minuty běhu) a začalo lejt. Byla jsem mokrá jako myš. Předbíhala jsem lidi, co spěchali pod deštníkem do práce. Autům kmitaly stěrače, a moje botky se ukázaly jako jako pravý negoretex. Jasně, mohla jsem to zabalit a jít se osušit domů. Ale na množství vody nacucaném v mém oblečení by to zřejmě už moc nezměnilo, navíc se mi běželo skvěle a kupodivu mi ani nějak záhadně nevadilo, že se mi kydají kapky na obličej, že by tím tučňákovým hadem (dík Markét!)... Obvyklých promenádníků a venčičů bylo v parku pomálu, ač pár statečných cyklistů obalených nepromokavou textilií jsem potkala. deštníkáři se chumlali do kabátů a někteří na mě koukali jako na cvoka. Nejnadšenější ze všech byl velký černý setr, snad ještě stěně, který se vesele proháněl travnatou plochou, kterou měl dnes neobvykle sám pro sebe. Páníček pod deštníkem svižně kráčel po rozbahněné cestičce, podle oblečení vypadal jako elegantní gentleman manager businessman, zpod kabátu mu koukalo sako a košile s kravatou, o to legračnější bylo, že ty oblekové kalhoty měl na férovku nacpané v černých, po kolena vysokých holínkách. Jednoduše prostě vyrazil venčit psa v gumovkách, tedy, předpokládám, že se asi do kanceláře pak přezul... No každopádně já jsem se hezky mokře proběhla, když jsem pak později dopoledne mířila do školy, překvapivě už nepršelo, že. A tenhle příšerný bonus jsem našla cestou do školy, nemůžu se nepodělit... Hezký páteční večer!

Bydlení na vlastní pěst

Společné bydlení má své kouzlo. Takové oboustranné. Nemusíte stlát postel a uklízet v pokoji, jen se s největší pravděpodobností stane, že časem to bude neúnosné a nečekejte, že to někdo uklidí/ustele za vás. Došla zubní pasta nebo toaleťák? Blbý, měli jste si na to myslet sami. Zuřivě ráno hledáte čisté ponožky nebo to bílé tričko, co jste si chtěli vzít? Nikdo ho nevypral, smůla. Prázdná lednice? Nikdo nenakoupil no... Je skvělé, že si můžete vařit, na co zrovna máte chuť, jen si tedy předem musíte sami nakoupit a pak si to uvařit. Žádná cedulka "večeři máš v troubě"... To teprve člověk docení to "se to nádobí umylo samo" a "se to vypralo, vyžehlilo a složilo mně na postel"... Ne, kdepak, nestěžuju si, myslím, že si žijeme královsky a jsem spokojená. Ale je fér přiznat si,že pohodlíčko v hnízdečku u rodičů je pohodička, medík a luxus prakticky zadarmíčko...
No, a jak si tu tak žijeme spolu, nevyhnutelně se občas stane, že třeba ten talířek od té večerní svačinky neuvěřitelně, neodešel sám od sebe do kuchyně a neumyl se. Nebo že ten pelešinec z peřin je odpoledne úplně stejný pelešinec, jako ráno, když jsem odcházela, že by se to samo neustlalo? Záhadná je také špinavá krabička od svačiny, zase se schovala v té tašce místo toho, aby se lenoška šupajdila umejt a připravit na další dávku obídku na zítra...Znáte to, že!

Velmi zábavnou kapitolu našeho společného soužití tu tvoří stravování. Pro nás oba byly první návštěvy místních supermarketů poměrně objevné, nicméně se zdá, že pro Honzu objevnost v obchodě nekončí. Respektive, kdybych mu ještě tak před rokem dvěma tvrdila, že si jednou bude pochutnávat na dýňové polévce nebo mrkvi s hráškem, asi by se mi vysmál. To bylo: "Mrkev s hráškem!? To není jako něco, co musím mít...", "Dýňová polívka? A to tam jako dáváš zakysanou smetanu, vždyť se to zdrcne!"...škoda, že jste neviděli, jak to pak bagoval, div talíř slastí nevylízal! To bylo pořád: "Slaný palačinky? Palačinky se přece jedí na sladko.." Když jsem navrhla, ať si je dá sladký a že já si udělám slané, s rajčatovým tvarohem, bylo to: "Tvaroh s rajčetem?! To nemůže být dobrý!".. pak mistr zvědavý ochutnal a dnes tu máme piruetku: "To bych nikdy nevěřil že tvaroh s rajčetem bude tak dobrej!" Nebo jsme s sebou dostali koření různé druhy, ale nebyl mezi nimi pepř (po pravdě, na co taky, že). Jenže pepř je přeci "nejlepší a jediný koření, naprosto univerzální, patří do všeho.." Ouha, už dva měsíce jíme bez pepře a je to dobrý! Další legrácka byla s masem. Jídlo = maso, na zeleninové jídlo to bylo vždycky "Ale vždyť v tom není maso?" Teď se před vařením ptám, jestli dnes masujeme nebo ne, a kdo by to byl řekl, že Honzík někdy vyřkne: "Ne, ani ne, není potřeba" Další objevnosti byly třeba s mým osvědčeným receptem s arašídovým máslem a banány: "To bych nikdy neřekl, že arašídový máslo s banánem bude tak dobrý" s červenou čočkou: "Červená čočka a papriky? To se přece nehodí, ne?" nebo řepou s mozarellou: "Řepa s mozarellou? A to se jako jí takhle dohromady?" ... je to takové pěkné, takové objevné. Ne že bych byla mistr kuchař, to asi vůbec, ale vždycky mám tak nějak radost z toho, když něco dobrého chutná ostatním. Honza vypadá spokojeně. Nebo to minimálně velmi dobře předstírá! :)
Mrzí mě, že nemůžu příspěvek doplnit autentickou fotodokumentací, ale třeba se polepším, když se Honza nechá fotit, jak baguje dýni nebo mrkvičku!

Laboratorní krysička

Když bych na to nebyla předem upozorněná svojí kamarádkou Laurou, bývalou studentkou LSE, asi bych si malého nenápadného stánku ani nevšimla a jen tiše prošla kolem. Teď jsem zbystřila hned jak jsem viděla drobné letáčky s drobně natištěným "LSE Behavioral Research Lab". I když jsem od Laury věděla, o co jde a jak to funguje, trpělivě jsem si vyslechla mladého "výzkumníka".
Ve zkratce:
LSE mám laboratoř, která se zabývá výzkume lidského chování. V různých časových obdobích realizuje různě zaměřené experimenty, na které shání dobrovolné účastníky. registrací do systému se automaticky hlásíte k odběru informací o termínech a detailech daného experimentu, sami se pak podle časových nebo zájmových možností mlžete rozhodnout, jestli se daného experimentu chcete nebo nechcete účastnit. Motivací vám může být jednak dobrý pocit z toho, že pomůžete výzkumníkům odhalit nějakou genialitu a usnadníte jim život tím, že se nebudou muset stresovat s naháněním dostatečného vzorku, který budou zkoumat. Druhotná motivace je pak ta finanční. Jen za účast totiž dostanete zaplaceno, mnohdy si vaši "výplatu" ale můžete ještě vylepšit svým jednáním, rozhodováním nebo chováním v experimentu. Obecně je to sice na náhodě, ale více méně to už jen determinuje, jestli částka, která přibude k vaší výplatě za účast, bude velká nebo jen pár šupů. Laura mi tehdy doporučovala, ať se určitě zaregistruji a nějaké studie se zúčastním, že je to zábava a stojí to za to. Vzala jsem si její zkušeneckou radu k srdci a konečně teď v pátek vyrazila do laboratoře jako pokusná krysička. Experimentem, na který jsem se přihlásila, se sledovalo rozhodování a vyjednávací schopnosti. Celkem se nás sešlo asi dvacet, každý jsme byli alokováni k jednomu z počítačů ve speciálně upravené místnosti. Každý měl k dispozici svou kóji, jeden na druhého jsme neviděli a nesměli jsme se spolu během experimentu bavit.
Modelová situace byla následující:
Každý z nás reprezentoval jednu zemi účastnící se summitu o globální změně klimatu, konkrétně předmětem vyjednávání byly emise CO2. Náhodně jsme byli rozděleni do skupin po šesti zemích. Pro zjednodušení představovalo těchto šest zemí celkové jmění a celkové emise CO2. Rostoucí emise způsobují rostoucí globální náklady, každá země se ve vlastním zájmu snaží emise snížit, zároveň ale chce generovat maximální možné zisky, respektive snižovat emise za nejnižší možnou cenu. Cílem simulace jednání je samozřejmě dohoda s ostatními zeměmi. Jednání probíhá v osmi kolech, respektive čtyřech "dvoukolech", kdy pro každé dvoukolo je stanoven určitý "cíl", začínající na 60 % a postupně klesající vždy o 10 %. Pokud se země shodnout, jednání končí, pokud ne, pokračuje se do dalšího kola. Před každým kolem se vám na obrazovce objeví tabulka, do které zadáte procentuální množství emisí, které si země, kterou zastupujete, chce nechat. Program okamžitě zpracuje výsledek, zprůměruje hodnoty ve vaší skupině a pokud celková hodnota nepřesahuje cílovou (tzn. v prvním "dvoukole" kole 60 %, v dalších o 10 % míň), došli jste ke shodě, pokud je někdo "krkna" a chce si nechat 90 %, tak smůla, jednáte dál. V druhé části experimentu se přidává navíc faktor chudých a bohatých zemí, opět náhodně přidělený. Pracujete pak tedy buď s větším nebo menším obnosem peněz, což ovlivňuje vaše procentuální hodnoty emisí. Čím dřív dojdete ke shodě, tím větší pravděpodobnost vyššího zisku pro vás osobně (každá země má původní jmění 1.67 libry, to se násobí procenty v momentě dosažení shody - čím dřív shody dosáhnete, tím vyšší procento emisí si necháváte a tím větší "výplata" vás čeká).

Zároveň můžete sice trvat na vysokém procentu, třeba v mém případě si někdo usmyslel, že nepůjde pod 70 % a tak jsme byli v sedmé rundě a pořád nebyla shoda! Když se ale do osmého kola nedohodnete, nejen že změna klimatu vás sežrala, ale do kapsy vám cvrnkne k účastnické výplatě jen původní jmění, tzn. 1.67 libry.
(..snad to dává trochu smysl a pochopili jste, o co šlo, jestli ne, smiřte se s tím, že šlo o simulaci skupinového jednání na pozadí změny klimatu a je to ..)
Celkově o byl pozitivní zážitek, až teda na začátek (před zahájením experimentu dostanete test, jestli jste pochopili pravidla a o co jde), kdy jedna slečna evidentně měla problém s pochopením principu výpočtu zisku jednotlivých zemí (ehm, trojčlenka?)... V praxi doufám jednání o klimatu takhle počítačově a odlidštěně neprobíhají, ale jako simulace rozhodování a vyjednávání se mi experiment docela líbil. A to i když pominu fakt, že mi za tu hoďku a půl klikání docela solidně zaplatili! Myslím, že příště jim zase ráda půjdu dělat pokusnou krysičku...

Mrazivé podzimní ráno

Když jsme dneska ráno rozhrnuli rolety a vykoukli na parkoviště, už pohledem skrz sklo bylo jasné, že bude venku pěkná kosa. Auta měla namrzlá okýnka, obloha byla modroučká a lidé vytáhli své kabáty s eskymáckými chlupatými kapucami. Bylo to jedno z těch mých oblíbených rán, kdy sluníčko sice teprve vychází, ale když běžíte, cítíte, jak vás hřeje.

Při každém výdechu se vám kouří od pusy jako lokomotivě (dobře se tak maskuje, že funíte, protože páru vypouští z úst i neběžci), než se zahřejete, cítíte, jak vám chladný vzduch ofukuje šunky a skrz větrací průduchy v botách ovívá ťapky. Když dýcháte nosem, za chvíli cítíte, jak vám červená a chladne, jako klaunský frňák. Pochvalovala jsem si, že jsem srabácky vytáhla rukavice. Vyrazila jsem včas, chodníky ještě nebyly plné dětí v uniformičkách a v parcích se pejkaři chumlali to šátků a kabátů, zatímco hafani se proháněli křupající jinovatkou. Mlha, která se povalovala na trávníku se pomalinku zvedala a rozplývala se stejně jako moje vidina běhu "jen tak na chviličku". Bylo tak nádherně, přála bych vám běžet se mnou! Místní postarší gentleman, co si do parku chodí po ránu číst noviny, pokaždé sedí na té samé lavičce, mě opět pokynul, popřál dobré ráno a jako každému probíhajícímu běžci či běžkyni přidal ještě povzbudivé "You look fit today." Proběhla jsem ulicemi kolem místní akademie pro prvňáčky, první uniformovaní žáčci se už shlukovali před hlavním vchodem. Zahnula jsem do dalšího parku, kde se konalo společenské venčení. Dva velcí hafani a jeden mrňous se proháněli a dováděli uprostřed travnaté ploch, zatímco jejich majitelé žvanili a pomalý krokem korzovali po cestičkách a chodníčcích kolem. Ti dva velcí chlupáči se lítali sem a tam a ten malý raťafák se mohl zmrcnout, kmital sem a tak, aby se stíhal, vesel pobíhal od pána ke svým psím kamarádům, radost ze života a z pohybu mu úplně stříkala z uší, prdlouš jako náš Samík... 

Cestou zpátky bylo už sluníčko úplně nahoře na obloze a hřálo mě do zad. Nechtělo se mi zpátky, chtěla jsem dál pokračovat tím mrazivým ránem, tichým parkem, prázdnými ulicemi... Ale bohužel, na takové omluvenky výmluvenky se nehraje. Vyvenčená a spokojená jsem hupsla do sprchy, naaranžovala si snídani, jak to mám ráda, sbalila si svých pět školních švestek a vyrazila na čtvrteční "statistikový" den. No, kéž by šly ty časové úseky "běh" a "přednáška a seminář ze statistiky" vyměnit...

Dveře

Jistě je na londýnské architektuře mnohem více co obdivovat než obyčejné baráky, ale jakožto neodborník a kulturní barbar se spokojím s krásou obyčejností jako jsou třeba dveře. Podobně jako v Montrealu si dávají záležet na schůdcích vedoucím k oběma patrům řadových domků, tady nelze brát na lehkou váhu výběr dveří. Pouhou procházkou v okolí si lehce vytvoříte fotoalbum barev a designů, až se nakonec nebudete ani moct rozhodnout, které jsou ty nejhezčí. Paradoxně estetická stránka tu je mnohým přednější než samotná funkčnost nebo bezpečnost, málokteré dveře mají cosi jako bezpečnostní zámek (vetšinou jen jednoduše zaklapnete), kliku mnohdy nahrazuje otočná kulatá "knob" (což když jdete s plnýma rukama nákupu není ideální a friendly otevírání). Každopádně ale myslím, že galerie fotek dveří bude něco podobného jako když si v Dánsku dělají lidé galerii fotek kol... Pár prvních snímků i můžete prohlídnout teď, časem třeba přibudou další... Prozatím kvízová otázka pro trpělivé a věrné čtenáře: kolik by tak mohlo stát poslání dveří z Londýna do Prahy? (už jste si napsali ježíškovi?...)

 

Tohle je jako vzpomínka na Dánsko...

Dýně, čarodějky a upíři

Letošní halloweenské slavení jsme trochu zanedbali, skončilo to je na pečené dýni k večeři. Každopádně zbytek obyvatel naší čtvrti v čele s dětmi skutečně nezahálel. Malé čarodějky a upírky jsem potkávala už v metru cestou domů, ale pravý rej nastal teprve za setmění, kdy jsem u nás z metra vystupovala. Normálně v tuhle dobu klidná, jen dospěláky, co se vrací z práce, obležená ulice se hemžila rodiči s dětmi v převlecích. Bílé paní a strašidelní kostlivci měli většinou své malé košíčky ve tvaru dýně nebo látkové pytlíčky na sladkosti ještě prázdné, dovedu si ale představit, jak se všemožnými cukrátky ládovaly o pár hodin později. To bude zkažených zoubků... Přešla jsem ulici a klasickou zkratkou pokračovala ulicí plnou vilek a rodinných domků. Je to taková typicky anglická ulice se zděnými domečky, tedy někdy taky luxusními baráky jak kráva, nutno podotknout, zejména kouknete-li se na značku a placatost vozu zaparkovaného před oním palácem.. Každý dům má své krásné dveře (o dveřích vám mimochodem také napíšu) a pak branku na ulici. No, a včera večer se tahle tradiční ulička vypadala tradičně podle amerického halloweenského stylu. V oknech nebo na chodníčcích v zahrádkách hořely zapálené šklebící se dýně, na živých plotech visely imitace pavučin a někde ve větvích dokonce číhal umělý pavouk.

Občas se z přítmí na zahrádce linula tajemná a strašidelná hudba případně byl na dveřích zavěšený kostlivec. Některé domácnosti byly skutečně kreativní a inspirativní ve svém designu a věřím, že být dítětem, převlečenou čarodějkou nebo upírem, obešla bych všechna na strašidelná království už je proto, že to tam tak hezky halloweensky vyzdobili (a v neposlední řadě kvůli těm sladkostem, co tam dobří lidé rozdávají, že). Jak jsem tak s nákupem šla tou ulicí, kde obvykle touhle dobou potkáte jen pár dětí, co je rodiče vedou z odpoledního fotbalu nebo z návštěvy u kamaráda, to teď žilo, malé děti s rodiči, rodiče s dětmi v kočárku, skupinky starších, co už šli odvážně a drsňácky na vlastní pěst, ti všichni přebíhali křížem krážem ulicí z jedné strany na druhou a poctivě vymetaly všechny domy, kde to vypadlo, že to halloweensky za něco stojí. Uvědomila jsem si, že to je vlastně poprvé, kdy vidím slavení Halloweenu tak, jak má být, tedy tak, jak jsme se to učili, hezky děti v převlecích, "door to door", "trick or treat"...A s tou výzdobou jakou si tu dali práci. Bylo to pěkné, takové..halloweenské..a nějak se to sem hodilo, ač to tu asi není úplně emerické prostředí. K tomu všemu, jen co jsem za sebou zaklapla dveře od bytu, z otevřeného pokoje našich spolubydlících se začaly ozývat strašidelné "úúú" zvuky.. Musela jsem se pousmát a předstírala jsem, že se lekám. Na to mi dvojhlasně z pokoje odpověděli ti dva synchronním "trick or treat" !! ...Skoro mi v ten moment bylo líto, že jsem jim žádné "candies" za odměnu nekoupila.No, snad jste měli také Happy Halloween :)

Fenomén překážení

Ten bezmocný pocit, kdy někam hrozně spěcháte, ale jako na potvoru se před vámi šinou po ulici turisté, co rozjímají nad krásami a rozhlíží se kolem, což je skvělé kromě faktu, že se při tom hlemýždí a jak na kolonádě. Ten hluboký nádech a výdech, který vás stojí se prodrat davem, co stojí sice ve vysmáté přátelsky naladěné skupince, ale bohužel úplně uprostřed dveří, případně jiného zúženého prostoru. Ten vztek, kdy se ploužíte želví rychlostí za někým, jen proto, že zkrátka není místo na "předjíždění" a najednou se ten borec před vámi prostě zastaví a zůstane stát, bez ohledu na to, kde zrovna je. Skoro bych to nazvala jako fenomén překážení.

Třeba v metru je to krásně ilustrativní prostředí, skoro vždycky spousta lidí, co se ženou na jednu nebo na druhou stranu. Jaksi si nemůžete, respektive není to úplně vhodné, se jen tak zastavit a s prominutím čumět, případně čučet do mobilu. Vždycky jsem si myslela, že tohle éterické rozjímání a kouzlo toho postavit se na debilní místo tak, že v horším případě naprosto zašpuntujete průchod, v lepším "jen" vadíte lidem kolem, je česká specialita. Ani ne tak v tom smyslu, že by to jinde jiní nedělali, spíš v kontextu toho, že když je v Londýně tolik lidí, co se všude hemží jak breberky, jakési intuitivní cítění pro nepřekážení je na místě. Bohužel, musím přiznat, že v tomto ohledu to byla moje velká mýlka. Myslím, že doposud mě překážecí davy nebo jednotlivci nikde nerozvzdychali víc, než právě tady. Nechci působit jako neurotik, co nevydrží chvíli počkat, než lidé vyjdou ze dveří, aby mohl projít dovnitř. O pomalost pohybu a přemísťování ani tak nejde, spíš je fascinující, na jakých místech se tu někteří jedinci zastavují. Třeba uprostřed dveří do hlavní budovy, to je přeci ideální místo na to se zastavit a zapovídat o té zajímavé přednášce, co jsme teď měli. Nebo jistě si nedovedete představit lepší místo na telefonování než chodník, který je v důsledku opravy z poloviny uzavřený, a tak se tam tak tak vyhnou dva lidé proti sobě a to ten jeden ještě musí lehce vyhnout boky, aby si nenarazil kyčel o odpadkový koš. No a v téhle zúženině se evidentně telefonuje nejlépe, přestože hned o pár metrů vedle je místa, že byste mohli kolem těla točit obří gymnastickou obručí a nikoho byste netrefili... No, řeknu vám, kouzelné.

A co tomu dává korunu je absurdita, že občas se na vás ten člověk dívá, vidí, že chcete projít, ale... stojí dál a dívá se. Na vás. Jak tam stojíte a chcete projít. a čekáte, až vám uhne. Až přestane překážet. Ve metru takhle občas stojí někdo hnedka u dveří. Na zastávkách, kde vystupuje víc lidí, do něj každý, kdo vystupuje, drcne jako do boxovacího pytle. Paradoxně, onen jedinec tam většinou stále stojí, ani nevystoupí, aby uhnul (což za jistých okolností je pochopitelné, protože by se taky už do vagónu nemusel zpátky vejít), mnohdy se ale ani neposune na stranu, kde je volno. Další kalibr jsou par mobilní duchové, co plují s očima upřenýma do mobilu a ťupou za chůze. Když jdete proti nim, očekáváte, že během psaní střídavě koukají na obrazovku a na cestu, ale dle mého pozorování, obrazovka je to hlavní. Než tedy dojde témě ke střetu, to na vás pak vzhlédnou pohledem "jé, málem jsme do sebe nabourali"... kouzelné. Někdy se těmto střetům dá předejít, když dostatečně mrštně prokličkujete mezi davem, ale občas zkrátka nemáte životní prostor na předjíždění a slalom mezi lidmi, takže se jen necháte hnát masou, která obtéká tohodle protiproudového mobilního jedince jako voda šutr v řece.
...vždycky jsem se snažila si stoupnout někam, kde nebudu ostatním překážet. A když se tak stalo, s omluvami jsem uskakovala na stranu jako hopík od zdi. Tady lidé "uskakují" jako by měli na nohou žvýkačku nebo lepidlo. Někteří dokonce vteřinové...

Pompézní cukrářské dílo

Myslela jsem si,že jsem poměrně prototyp člověka, který rád vaří a peče. Oproti naší spolubydlící jsem ale úplně chabý kalibr, něco jako když srovnáváte instantní čínskou polívku z pytlíku a svíčkovou s domácími knedlíky a pečlivě vykresleným brusinkovým terčem. Jsou lidé, kteří zbožňují obojí, jak za vteřinu připravenou glutamátovou ňaminu, tak celodenní výtvor šéfkuchaření se zástěrou. Nutno přiznat, že za ta polívka z pytlíku vás tedy vyjde o dost levněji a taky při ní zapatláte o dost míň nádobí... ale je pravda, ze když byste chtěli vyhrát gastronomickou kulinářskou soutěž, asi si víc šplhnete se svíčkovou než s nějakou, byť exoticky znějící, pseudo-krevetovou příchutí, že..
V důsledku této dedukce jsme předchozí dvě neděle měli v kuchyni takový malý celodenní pekařský výbuch. Respektive, naše spolubydlící se rozhodla zúčastnit "Bake a cake" soutěže v práci. A samozřejmě je důležité dodat, že byla odhodlaná ji vyhrát. Což ze všech nejvíc ocenila naše mlsná pánská část obyvatelů našeho bytu, protože samozřejmě bylo potřeba dobrovolníky na ochutnávky, že! Legrační na tom všem byla už ta megalomanská předehra, Naše kuchyň je sice vybavená, ale ne tak docela na pečení dortů. Takový dort, co víc než formu na něj potřebujete, že? No, tak to byste se divili čím vším se naše vrchní cukrářka nevybavila! Přišlo mi to až legrační, nejsem tedy úplně člověk, co dodržuje recepty a v každém mezikroku receptu používá předepsané nástroje, ale ..třeba jak se vždycky píše, že dortový korpus máte nechat vychladnout na takové té drátěné mřížce? I tu už máme. Včetně šlehače na těsto, včetně několika kusů podivných a různě velkých odměrek a odměřovadel, všemožných stěrek a potíradel... takže jinými slovy, co se cukrárenské a pekárenské výroby týče, naše domácnost je saturovaná. No, ale k samotné proceduře: první neděle byla "Snickers", tedy první kolo se naše cukrářka rozhodla prorazit se Snickers dortem.

Snickers cake

Osobně mi trnuly zuby už jen při té představě, ale ochutnávači hodnotili výtvor velmi pozitivně! Celý proces výroby byl zatraceně pracný, takzvaně celodenní párty a ňuchňání se s dokonalými detaily. Sice bylo všude práškováno, nádobí halda, a podržte se - celá jedna várka karamelu v mrazáku (to víte, byl to karamel podle receptu, ale nějak se jí na něm něco nezdálo, nechutnal správně, nebylo to ono, takže ho nechala a udělala karamel nový, podle svého receptu...)..ale dílo to bylo pompézní. Kaloricky by vám kousíček stačil na pokrytí denní bazální potřeby, ale evidentně vše dostálo svého účelu, protože naše australská mistrdortyně postoupila do dalšího kola, Oujé, bude se péct znovu, radovali se ti dva doma! Původně byl v plánu nějaký luxusně vypadající cheesecake, ale ten byl pak zřejmě prohlášen za "příliš brzy hotový a jednoduchý", takže další neděli jsme šli hned do přípatrového karamelového, krémového, pompézně fluffy nadýchaného šíleně brutálně sladce vypadajícího megadortu. Aby to bylo dokonalé, jeden světlý korpus se pekl dvakrát (ten první se prý "nepovedl", bylo mi řečeno na vysvětlenou) ..ač na můj vkus s ním vůbec nic nebylo a muffiny upečené z toho zbytku těsta chutnaly úplně normálně jako vanilkové těsto...ale evidentně jsem asi malý kuchaříček... Inu, další neděli jsme měli v lednici tento krásný mega dort, přesně takový ten co vypadá lépe něž chutná, bohužel. Z toho množství karamelu a máslového krému a cukru byste upekli dorty čtyři... Na druhou stranu, to nadšení pro pečení a piplačku, byť v té kuchyni byla celý den, to se musí nechat, smekám. A i nad tím dodržováním receptů a přesným odměřováním, prostě jiná dimenze pečení... Asi jí budu muset ukázat, jak se peče ve stylu "nestrávím v kuchyni své mládí a i tak tu voní mrkvové muffiny"!

Víkendové stresové intemezzo

Víkend pryč a poslední příspěvek je ten týden starý, no co to je, ptají se někteří? To víte, esej nepočká a deadline se ani pro slunečnou sobotu a nedeštivou neděli neposune. Takže co se dá dělat, o víkendu nám to v pokoji pěkně studijně kvasilo. V sobotu odpoledne/večer by se dokonce dalo mluvit o tak trochu prvním testu, a to hned několikaúrovňovém. Moje míra nespokojenosti s vlastním výtvorem se mísila s panikou "nikdy-to-nenapíšu"/"proboha-to-je-příšerný"/"do-háje-vždyť-si-budou-říkat-jak-jsme-sem-tuhle-mohli-vzít"začala pomalu dosahovat hranice "vyšiluju"

(test první úrovně: moje psychika), Honza (test druhé úrovně: náš vztah) statečně ustál všechny moje nevrlé a protivné poznámky - to víte, nebyla jsem v sobotu běhat - prokousával se svými studijními resty z předchozího týdně, ale myslím, že se moc netěší, až budu psát svou dizertaci... každopádně, ač v sobotu odpoledne, natož večer jsem si to nedovedla představit a zuřivě se topila ve změti svých poznámek (to víte, našla jsem tolik děsně zajímavých věcí, přeci jsem to nemohla "prostě přestat číst"), kterých bylo...no, řekněme na první esej, docela hodně...v neděli odpoledne bylo vymalováno. Tedy, jako vždy, stále jsem nebyla spokojená, ale vzhledem k prezentaci, kterou jsem musela připravit (což obnášelo prokousat se třemi - zdá se málo, ale může to být peklo, věřte mi - kapitolami v ehm..zajímavé, ale místy skutečně zbytečně komplikované knize. Inu, zkrátím tohle vyprávění, víkend v čudu esej odevzdaná, prezentace po dnešním maratonském nonstop osmihodinovém výkonu v kuse taky, takže juch!.. Tedy, pořádně si odfrknu až zítra, až bude odprezentováno, ale po pravdě, už teď se mi dýchá tak nějak lehčeji. No, uvidíme, až přijde feedback k eseji, myslím, že moje ego poměrně zabolí. Ale uvidíme. Každopádně, toť ke zpoždění pravidelného toku bloginformací, teď jdu spát, zítra běhat (juch!), zítra jsem kompletně de-stressed a plná psacího elánu!

Výlet do přírody

Ačkoli jsme si mysleli, že ten minulý víkend byl poslední výkřik pěkného počasí před tím, než se zatáhne a už bude setrvale hnusně, ukázalo se, že sluníčko ještě dostalo od deštivého podzimu šanci. Chňapli jsme tak po, teď už asi opravdu poslední, šanci užít si modrou oblohu, a vyrazili jsme na výlet do přírody. Mnoha doporučovanými nedaleko vzdálený Old Deer Park nás namlsal na podobný zážitek, jako byl Deer Park v Dánsku, kde se proháněla stáda srnek hned v blízkosti vás a majestátně kráčící jeleni s parožím budili takový respekt, že se člověk neodvážil jim to jablko nebo mrkev odepřít se slovy "ty už jsi měl dost, nech taky jiným". Slavně jsme tady vyrazili autobusem hnedka ráno a hned na druhý pokus zamířili "k těm srnkám".

Richmond Park

Místo lesa se ale ukázalo, že ta velká zelená plocha, co si říká Old Deer Park, je taková Letná, spousta travičky, na které hráli mladí talenti rugby nebo kam najížděl maringotky s cirkusem. Ale po deerech ani stopičky, ani bobek. Pravda, nebylo se čemu divit, já být srnkou, rozhodně si nevyjdu na pochůzku na otevřenou zelenou pláň, kde fandiví rodiče halasně podporují své ratolesti, co se za hvizdu píšťalek přetahují o rugbyový míč. No, tak ale samozřejmě že jsme naši dnešní přírodní procházku nechtěli nechat jen tak a rozhodli jsme se podél řeky vyrazit do blízkého Richmondu. Samotný náš pan domácí avizoval, že i Richmond určitě zamilujeme a chtě nechtě nutno přiznat, že to odhadl správně. Pro počáteční bloudění jsme nejprve nevěřili, ale odměnou nám byl obří, skutečně gigantický park.

Richmond Park

Tedy, teď už to nebyl takový ten klasický stromovkovitý nebo hvězdovitý park, tohle už byl konečně, neuvěřitelně, spíš prokopákoidní styl parku! (o kterém jsem pomalu přestávala věřit, že něco takového je možné v Londýně najít). Pěšinky, které konečně nebyly asfaltové, místy dokonce bylo bahníčko z nočního deště! Na to, že bylo nedělní slunečné dopoledne tam bylo navíc poměrně málo lidí, kteří se do té plochy tak rozprskli, že jít sem běhat, dost možná potkáte jen pár jiných běžců, co vás míjí, ale jinak třeba nikoho. To bylo dosud nepředstavitelné a otevřelo to úplně jinou dimenzi našemu londýnskému běhání. Pravda, je to 10 minut metrem od nás, ale co, o víkendech se tu nějaká krásná patnáctky naběhne hnedka a to ani nebudete muset kroužit jak rybka v akvárium. No, co vám budu povídat, jsem blažená! Do toho všeho to počasí, krásný podzimní den, ty barevné listy a to sluníčko, co ještě docela hřálo a konečně člověk chvilku nemyslel na to, že má číst nebo přemýšlet nad esejí... Jo, a málem bych zapomněla - nakonec to klaplo i s těmi srnkami a jeleny, protože evidentně všechny z Old Deer Parku zdrhly do Richmondu. Nebylo to sice jako v Dánsku, kde jste si je mohli hladit a krmit je, ale i ta jsme na pár metrů byli svědky několika pasoucích se paroháčů nebo jejich několika líně se na sluníčku opalujících družek. Takže sečteno podtrženo, nedělní výlet na jedničku!

Velitel stáda se pase

A aby toho pozitivního nebylo málo, naše spolubydlící se v práci účastní soutěže o nejlepší dort, takže na něm pracovala dnes skoro celý den. V kuchyni to bylo jako po výbuchu cukrárenského skladu, ale výsledek byl velmi epesní! Pompézně vypadající "Snickers cake" vypadal velmi luxusně (ale také tak sladce, že jen z pohledu na něj trnuly zuby a praskala sklovina). No, a co na tom všem bylo, zejména pro Honzu, nejlepší, že čokoládovo-kávového korpusu bylo nějak víc a toho karamelu a Snickers a polevy a krému a vůbec taky, takže zbylo i na nás. Tak po návratu ze společného běhání si Honza smlsnul na exemplárně vypadajícím muffinu, který byl dokonalou zmenšeninou dortu, který se chladil v lednici. No, vydařený víkend! A teď vzhůru novým dobrodružstvím školního/pracovního týdne!

Bohužel nazoomováno, takže trochu nekvalitní foto, ale paroháč byl jinak relativně fotogenický

Cestou domů po pláni v Richmondu

A teď už skáčeme šipku do dalšího týdne!

I Garfield by nám záviděl!

O tom, že máme obří štěstí, že bydlíme v naší krásné rezidenční čtvrti, kde je klídek a ticho, kde máme v pokoji královsky velikou postel, stůl, skříň, dalších pár kusů nábytku a stále tam zbývá prostor, už tu zmínka byla. Genialita našeho bydlení má ale ještě jednu důležitou dimenzi a tu tvoří naši skvělí spolubydlící. Je to sympatický australský pár, blonďatý beachboy a jeho vostrá vtipná přítelkyně. Přes týden se s nimi příliš nevídáme, odchází do práce brzy a navečer se buď mihneme při vaření večeře v kuchyni, ale častěji se spíš míjíme, když už je každý zapelešený v pokoji. Myslím, že tento druh soužití nám oboustranně vyhovuje, žádné přehnané umělé socializování, občas se zapovídáme a je to fajn, ale žádné stresy se seznamovačkami nebo návrhy na "super fun outdoor activities together"... Zkráka taková přirozeně lidská, normální symbióza. Jsme za to rádi!

Nový rozměr našemu štěstí dodává ještě fakt, že Lina skvěle a ráda vaří a Che tu pracuje jako fyzioterapeut. Oujé! V kontextu naší večerní páteční diskuse o skvělosti pátku a dokonalosti zbytku víkendu se objevil návrh, jestli prý budeme v sobotu večer doma, že jsou v plánu lasagne a že jestli si dáme, jsme zvaní. Vždyť lasagne sjou takové to jídlo, co se vyplatí dělat do celé zapékací misky, pro víc lidí než jen pro dav. Honzovi se zablyštěla očíčka nadšením a myslím, že se na večeři těšil hned jak dojedl snídani (a tu si dal ještě schválně malinkou, si šetřil místečko na večer). No, nutno skutečně uznat, že jsme se napápli solidně, osobně zřejmě zítra vynechám snídani, jakou jsem dostala nálož. No ale odmítněte to, že! Zapékací miska byla plná po okraj, celý byt voněl a já si připadala jako v restauraci, kde mi na talíř naservírovali úhledný čtverec, vzápětí doprovázený bagetkou s bylinkovým máslíčkem, a než jsme se stihli rozkoukat, na stole byla i obří mísa se salátem. K tomu jsme si nalili víno, no prostě luxusní záležitost, kdo by to byl řekl, že si tu budeme žít takhle! Hodovali jsme a povídali a pak už nemohli, ale poslední sousto tam přece nenecháte. A tak se přemůžete a je to tak děsně dobrý a jste tak napápnutí a super prostě. Žvanili jsme o všem možném, až najednou bylo skoro tři čtvrtě na deset! S plnými pupky jsem se odvalili do pokojů no a příští víkend jsme na řadě my! Juch! 

A co škola?

S množícími se dotazy ohledně mé symbiózy s místním akademickou galaxií jsem usoudila, že bych mohla být sdílnější a napsat sem něco málo o tom, co to tu vlastně studuji (protože většině domácího publika zřejmě zbyla jen zmínka o nějaké "komunikaci")...

Takže tedy...

Je čtvrtek, zítra to budou dva plně dokončené, intenzivní a náročné týdny. V žádné ze vzdělávacích institucí, kterými jsem doposud prošla - a to jsem jich na průměr prošla myslím docela dost - nebylo prvních čtrnáct dní intenzivnějších. Vlastně se dá říct, že i v tomto si může LSE připsat solidní trumf. První týden nás ještě pošetřili, protože jsme začali zlehka jen přednáškami. Nicméně to neměnilo nic na množství knih, článků nebo zajímavostí, co nám bylo doporučeno nebo povinně volitelně předloženo k přečtení. Postupně jsme se ale naučili chodit po campusu bez vytištěného plánku jako turisté

, už jsem si našla pár svých oblíbených studijních míst a takové maličkosti jako najít potřebnou knížku v milionech regálů knih v knihovně už mi nezabere mnoho zbytečných minut jako dřív. Takže se dá říct, že se docela symbiozuju v tomto směru.

Proběhlo už i několik neformálních vinotékových či kavárnových setkání se spolužáky, kteří jsou všichni hrozně fajn, inspirativní lidé, z nichž většina z nich mě nepřestává překvapovat svou bystrostí a schopností formulovat své geniální myšlenky. Myslím, že se od nich člověk může hodně naučit. Po několika sáhodlouhých debatách a hovorech a facebookových konverzací a whatsap chatů, během kterých jsem chvíli pochybovala, že vůbec někdo z nás komunikaci studuje, protože dohodnout se zdálo nemožné, vše dobře dopadlo, a slavnostně jsme tak rozděleni do studijních skupinek, které jsou samozřejmě velmi diverzifikované. Konkrétně tedy Švýcarsko, Čína, USA, Pakistán, alespoň v mém případě. Nicméně naše dnešní přes-oběd-se-táhnoucí debata (kvůli které jsme málem přišly pozdě na přednášku, jak jsme se zapovídaly) jen utvrdila mé pocity, že jsme všichni na jedné lodi, Že všichni máme záchvaty paniky a stresu, kdy zjišťujete, že množství čtení se nedá stihnout a že ačkoli je všechno hrozně moc zajímavé, chtě nechtě budete muset přejít k selekci. Po pravdě, sylabus (který tady nazývají outline) je skutečně obsáhlý pro všechny předměty. Témata jednotlivých přednášek jsou skvělá a zajímavá. Přednášející jsou inspirativní a geniální. V knihovně je nekonečno materiálů, které vám jsou plně a plně k dispozici. Neuvěřitelně dokonalé, chce se říct, ale k dokonalosti tomu chybí zhruba 36 hodin denně navíc... Jinými slovy, můj usoudila jsem, že můj následujíc rok bude skutečně studijní...

Něco málo o systému. Předměty tu fungují stejně jako u nás ve formě přednášek a seminářů, některé přednášky údajně nejsou povinné, ale de facto jste si tím podřezali větev pro úspěšné složení zkoušky. Všechny materiály včetně video a audio záznamu jsou na internetu, což je docela pohodlné a usnadní vám to práci s poznámkami. Nevýhodou je, že pokud na to člověk není zvyklý, mírně ho to destabilizuje, protože systémy a studijní metody doposud používal, tu najednou nefungují nebo jsou nadbytečné. Což je věc, na které pracuji a snad se to i docela daří. Zkrátka je to znát, že systém a přístup ke studiu je tu trochu jiný, a to jak ze strany profesorů, tak ze strany studentů. Mnohem častější náplní je diskuse nebo debata nad interpretací, nejde ani tak o "tupé" nasypání faktů a vědomostí do hlavy (ze které se to po zkoušce prostě vysype), ale spíš o zamýšlení se nad tím, proč to tak je, hledání příčin a rozvíjení kritického úsudku. Podporuje se tu argumentace podložené fakty a profesor se nestaví do pozice "vím všechno, ty seď a poslouchej". I díky tomu je více prostoru pro samotné dotazy a připomínky, které nabízí úhly pohledu, které třeba mě ani nenapadly, ale vlastně jsou geniální. Některé přednášky občas připomínají divadelní hru, a to nejen tím, že se odehrávají v "divadlech", ve velkých sálech s pódiem, ale i tím, že přednášející zaujme publikum tak, že studenti výklad hltají. Nebudu si hrát na dokonalost, jasně že tu je pár lidí, co si ťupe na mobilu nebo plachtí po facebooku, ale pořád je to trochu jiná liga. Pravda, jiná liga to bude třeba i s nároky a známkováním a vůbec vším, co se od nás očekává, ale o tom až jindy, třeba až budu plakat nad svým prvním špatným hodnocením eseje...

Rozvrh mám každý týden skoro stejný, v pondělí volníčko (takže knihovna a číst), v úterý mám přednášku a seminář, středa je zabijácká, to jsem ve škole až do šesti odpoledne a čtvrtek je můj statistický den (viz dále). Jo a pak je pátek a to jsem se zapsala na nepovinné kurzy akademického psaní, efektivního čtení, takové workshopy, co radí těm, co nejsou rodilí Britové, jak to všechno zmáknout a ještě třeba mít dobré známky. První seance bude zítra, tak uvidíme. Každopádně do tohodle máme ještě dvě skupinové aktivity, jedna probíhá týdně (tzv. discussion groups - diskuze nad tématy přednášek a seminářů, cílem je spojovat znalosti napříč předměty, abychom měli ucelenější přehled) a druhá jednou za čtrnáct dní (tzv. tutorial groups - řeší se nejrůznější problém,y neporozumění textu nebo zadání, jak psát esej, co a proč je potřeba, rady a tipy a tak všechno možné, co se vztahuje k našemu studijnímu životu). Takže tolik o mé vytíženosti, zbytek času člověk stráví přípravou, ale nebojte, běhat chodím ráno :)

Tak a teď odstavec pro ty, které zajímá trochu konkrétněji, o tu vlastně studuji, pokud patříte tedy mezi ty, co se spokojí s "komunikací", můžete to přeskočit. Můj obor se jmenuje Social and Public Communication, což jakkoli vám to zní obyčejně nebo divně nebo podřadně nebo obřadně, je obor hrozně zajímavý, nabídka předmětů na LSE je geniální a tak nějak pořád věřím, že se mi to bude hodit v mém cestování nějakou případnou budoucí kariérou... Každopádně je to obor, který se tu vyučuje pod departmentem Sociální psychologie. Takže se šťouráme v komunikaci z obou pohledů jak psychologie, tak sociologie (což pro někoho z vás možná zní jako děsná nuda, ale není). Konkrétně co se předmětů týče, mám v tomto semestru celkem čtyři: Social Psychology of Communication a Societal Psychology, dále pak dva předměty zaměřené na metody výzkumu: Methods for research in social psychology a Quantitative methods. Nebudu vás nudit detailním popisem a vyprávěním o jednotlivých předmětech (pokud jste zvědaví, dejte vědět, ráda vám o tom napíšu), jen jeden stojí za to zdůraznit. Začnu takhle: když jsme na gymplu v oktávě měli poslední hodinu matematiky, myslela jsem si, že jsem s čísly nadobro  hotová. Kalkulačku jsem od té doby nepoužila (leda na mobilu) a bylo mi tak dobře. Stav se přiblížil kolapsu, když jsem zjistila, že Terezko nenene, ještě si započítáš. Jo, je to tak, v rámci kvantitativních metod výzkumu máme povinně jeden předmět. Samozřejmě, že jsem si vybrala tu základní úroveň, která předpokládá, že ze statistiky neumíte nic, ale i tak! Semináře probíhají v počítačové učebně a pracujeme se statistickým programem, který spoustu věcí dělá za vás..pokud je tam umíte zadat... No, takže ve zkratce řečeno, po Vánocích se vracím s kalkulačkou a hýčkám si Honzu, který kvantitativní metody studoval - něco mi říká, že možná tu bude nutné nějaké doučování. (a doučovat mě matiku nikomu nepřeju!)

Každopádně toť můj zimní semestr, který končí 12. prosince. Do té doby musím odevzdat pár esejů, vymyslet téma disertace... a naštěstí zkoušky mám až v letním semestru (takže to vůbec nezapomenu jsem chtěla říct hehe..ba ne, máme prý mít opakovací seance či co..). A už se děsně těším na příští semestr, to máme volitelné předměty, já šmátla evidentně po těch nejvíc žádaných, takže to chtěla trochu zaargumentovat, proč po tom kurzu tak lačníte, ale evidentně se podařilo a s radostí vám tedy oznamuji, že na jaře mě čeká Consumers Psychology a Social and Organizational Decision-Making. Juch! :)

No, takže asi tolik k současnému stavu místního akademična. Jak jsem už psala, je to super, zázemí, přístup, jiná liga, přála bych to všem. Ostatně, když už za to člověk platí takové částky, aspoň že to stojí za to. Nebo aspoň zatím. Pravda, už jsem četla i pár textů, které čtete pořád dokola a vůbec tomu nerozumíte a navíc se zdá, že to vůbec nesouvisí s ničím, co vás zajímá nebo co se bude dít na přednášce.. A to pak máte hlavu jak balon a říkáte si "to nezvládnu, nedá se to zvládnout.." a kontrolka v hlavě vám bliká jak rozbitý semafor...Ale pak se to nějak setřepe a zase se vám chce tančit: http://sfglobe.com/?id=13124&src=share_fb_new_13124 

Občas je to náročné, když se v sedm dohrabete konečně domů, máte hlad, jste unavení, ideálně ještě mokří od slejváku, v depresi, že jste nad textem strávili tolik času a nic z toho, ale není žádná maminka, co by doma navařila, žádné "večeři máš v troubě". A jindy zase jdete z inspirativní přednášky, třeba výjimečně svítí sluníčko a to vám zvedne náladu a najednou všechno má smysl.

I maličkosti pak potěší, třeba dneska ta slečna, co seděla vedle mě ve studovně, přestala popotahovat a normálně se vysmrkala, Protrhla tak evidentně pomyslnou hranici ostychu veřejného smrkání, protože poté se vysmrkali ještě další dva lidé, no není to geniální, konečně se tam dalo v klidu číst!

...

Už zase žvaním, půjdu radši ještě chvíli něco číst, další vyprávění zase někdy příště, škola volá, juch! 

Podzimní nudle

Definitivně začal podzim. Běhání v kraťasech odzvonilo, na mokrých chodnících se válí barevné listí, neustálá vlhkost ve vzduchu a vítr způsobují, že můj účes občas připomíná ovci ve větráku, a přestože místní sice chodí stále nalehko, my už na svetr oblékáme o vrstvu víc. Abychom se nenastudili, že! (Bohužel, zdá se, že to nepomáhá, Honza už likviduje jeden balíček papírových kapesníků za druhým.) Když se ale projdete po campusu, zachvátí vás pocit zmatenosti - zima? léto? podzim?...outfit hemžících se studentů ve vás totiž lehce vyvolá pochyby o tom, jaké roční období skutečně je. Někteří už chodí zabalení  kabátu a čepici (studenti z teplých krajin), zato pár slečen cupitá v šatičkách, jako by bylo pětadvacet a slunce. Někdo už vytáhl huňatou šálu a kozačky, jiní se drží svých kraťasů nebo se prochází jen v tenoučké bavlněné košili. (A ke všemu ani nemají náznaky husí kůže, já na jejich místě jsem naježená jak štětka do záchoda!) No, a potom jsme tu my, co chodíme oblečeni prostě tak nějak podzimně. 

Ale proč o tom píši - místní domorodci jsou evidentně zvyklí, a tak je žádná rýmička asi neskolí, ale po pravdě, těch tu na campusu zase tolik není. Ten zbytek, většina nás zdegenerovaných panelákových krysiček, co jsou zchoulostivělí z přetopeného bytu, občas trochu klepeme kosu (když holt někdo uvěří předpovědi počasí a blbě se oblékne), místy si připadáme jako eskymácí (ve srovnání s ostatními máme na sobě v průměru dvě až tři vrstvy víc). Fór je v tom, že ať děláte, co děláte, odskáčete to tak jako tak, jen jinou formou. Přesněji tedy, buď se oblékáte málo a dostanete rýmičku (naštěstí ne můj případ), nebo se oblékáte dostatečně, ale pak v knihovně do ticha posloucháte otravné popotahování svých nastuzených kolegů. Pravda, jsem na popotahování trochu policajt (ostatně jako dcera ORL lékaře jsem jistě uměla smrkat ještě dřív než chodit), ale jen si to představte. Sedíte v "silent zone" v knihovně (knihovna je rozdělená na zóny podle hlasitosti, někde se můžete bavit normálně, jinde jen šeptat, jinde se nesmí mluvit vůbec - právě v té silent zóně třeba), snažíte se přelouskat povinné čtení na přednášku, odstavec musíte občas přečíst třikrát a stále nevíte, o co jde, a do toho se v pravidelných intervalech ozve z různých konců místnosti hlasité popotáhnutí, vcucnutí nudle, co už nosní dírkou teče, teče, skoro ukápla na stránku knihy, ale šupš, rychlý hlasitý skr-vdech a je zpátky..a začínáme znovu. Zase ticho, nudle jede nosním tunelem gravitací směrem k desce školu. Už už vykukuje na denní světlo, ale skr, ticho studovny prořízne hlasité popotažení, nudle je sice kdesi v hloubi něčího nosu, ale vaše soustředění a klidné čtení je zase přerušeno. Je to k zbláznění, skoro se vám chce se zvednout a nabídnout té slečně kapesník. Nebo se zeptat toho chlapce, jestli mu nepřipadá nechutné, neslušné a tak vůbec, nepohodlné, že popotahuje... Ne, dobře, neudělala jsem ani jedno z toho. Ale stálo mě to neuvěřitelné sebeovládání a musím uznat, že jsem byla ráda, že mi zbývalo posledních pár stránek k přečtení... 

Ráda bych řekla, že doufám, že tohle podzimní rýmičkové smrkací počasí brzy skončí, ale vzhledem k tomu, že teprve teď začalo a něco mi říká, že v tomhle stylu pojedeme až do prosince, možná si radši pořídím dostatečně velkou krabici tahacích papírových kapesníků...