Podzimní nudle

Definitivně začal podzim. Běhání v kraťasech odzvonilo, na mokrých chodnících se válí barevné listí, neustálá vlhkost ve vzduchu a vítr způsobují, že můj účes občas připomíná ovci ve větráku, a přestože místní sice chodí stále nalehko, my už na svetr oblékáme o vrstvu víc. Abychom se nenastudili, že! (Bohužel, zdá se, že to nepomáhá, Honza už likviduje jeden balíček papírových kapesníků za druhým.) Když se ale projdete po campusu, zachvátí vás pocit zmatenosti - zima? léto? podzim?...outfit hemžících se studentů ve vás totiž lehce vyvolá pochyby o tom, jaké roční období skutečně je. Někteří už chodí zabalení  kabátu a čepici (studenti z teplých krajin), zato pár slečen cupitá v šatičkách, jako by bylo pětadvacet a slunce. Někdo už vytáhl huňatou šálu a kozačky, jiní se drží svých kraťasů nebo se prochází jen v tenoučké bavlněné košili. (A ke všemu ani nemají náznaky husí kůže, já na jejich místě jsem naježená jak štětka do záchoda!) No, a potom jsme tu my, co chodíme oblečeni prostě tak nějak podzimně. 

Ale proč o tom píši - místní domorodci jsou evidentně zvyklí, a tak je žádná rýmička asi neskolí, ale po pravdě, těch tu na campusu zase tolik není. Ten zbytek, většina nás zdegenerovaných panelákových krysiček, co jsou zchoulostivělí z přetopeného bytu, občas trochu klepeme kosu (když holt někdo uvěří předpovědi počasí a blbě se oblékne), místy si připadáme jako eskymácí (ve srovnání s ostatními máme na sobě v průměru dvě až tři vrstvy víc). Fór je v tom, že ať děláte, co děláte, odskáčete to tak jako tak, jen jinou formou. Přesněji tedy, buď se oblékáte málo a dostanete rýmičku (naštěstí ne můj případ), nebo se oblékáte dostatečně, ale pak v knihovně do ticha posloucháte otravné popotahování svých nastuzených kolegů. Pravda, jsem na popotahování trochu policajt (ostatně jako dcera ORL lékaře jsem jistě uměla smrkat ještě dřív než chodit), ale jen si to představte. Sedíte v "silent zone" v knihovně (knihovna je rozdělená na zóny podle hlasitosti, někde se můžete bavit normálně, jinde jen šeptat, jinde se nesmí mluvit vůbec - právě v té silent zóně třeba), snažíte se přelouskat povinné čtení na přednášku, odstavec musíte občas přečíst třikrát a stále nevíte, o co jde, a do toho se v pravidelných intervalech ozve z různých konců místnosti hlasité popotáhnutí, vcucnutí nudle, co už nosní dírkou teče, teče, skoro ukápla na stránku knihy, ale šupš, rychlý hlasitý skr-vdech a je zpátky..a začínáme znovu. Zase ticho, nudle jede nosním tunelem gravitací směrem k desce školu. Už už vykukuje na denní světlo, ale skr, ticho studovny prořízne hlasité popotažení, nudle je sice kdesi v hloubi něčího nosu, ale vaše soustředění a klidné čtení je zase přerušeno. Je to k zbláznění, skoro se vám chce se zvednout a nabídnout té slečně kapesník. Nebo se zeptat toho chlapce, jestli mu nepřipadá nechutné, neslušné a tak vůbec, nepohodlné, že popotahuje... Ne, dobře, neudělala jsem ani jedno z toho. Ale stálo mě to neuvěřitelné sebeovládání a musím uznat, že jsem byla ráda, že mi zbývalo posledních pár stránek k přečtení... 

Ráda bych řekla, že doufám, že tohle podzimní rýmičkové smrkací počasí brzy skončí, ale vzhledem k tomu, že teprve teď začalo a něco mi říká, že v tomhle stylu pojedeme až do prosince, možná si radši pořídím dostatečně velkou krabici tahacích papírových kapesníků...