Bydlení na vlastní pěst

Společné bydlení má své kouzlo. Takové oboustranné. Nemusíte stlát postel a uklízet v pokoji, jen se s největší pravděpodobností stane, že časem to bude neúnosné a nečekejte, že to někdo uklidí/ustele za vás. Došla zubní pasta nebo toaleťák? Blbý, měli jste si na to myslet sami. Zuřivě ráno hledáte čisté ponožky nebo to bílé tričko, co jste si chtěli vzít? Nikdo ho nevypral, smůla. Prázdná lednice? Nikdo nenakoupil no... Je skvělé, že si můžete vařit, na co zrovna máte chuť, jen si tedy předem musíte sami nakoupit a pak si to uvařit. Žádná cedulka "večeři máš v troubě"... To teprve člověk docení to "se to nádobí umylo samo" a "se to vypralo, vyžehlilo a složilo mně na postel"... Ne, kdepak, nestěžuju si, myslím, že si žijeme královsky a jsem spokojená. Ale je fér přiznat si,že pohodlíčko v hnízdečku u rodičů je pohodička, medík a luxus prakticky zadarmíčko...
No, a jak si tu tak žijeme spolu, nevyhnutelně se občas stane, že třeba ten talířek od té večerní svačinky neuvěřitelně, neodešel sám od sebe do kuchyně a neumyl se. Nebo že ten pelešinec z peřin je odpoledne úplně stejný pelešinec, jako ráno, když jsem odcházela, že by se to samo neustlalo? Záhadná je také špinavá krabička od svačiny, zase se schovala v té tašce místo toho, aby se lenoška šupajdila umejt a připravit na další dávku obídku na zítra...Znáte to, že!

Velmi zábavnou kapitolu našeho společného soužití tu tvoří stravování. Pro nás oba byly první návštěvy místních supermarketů poměrně objevné, nicméně se zdá, že pro Honzu objevnost v obchodě nekončí. Respektive, kdybych mu ještě tak před rokem dvěma tvrdila, že si jednou bude pochutnávat na dýňové polévce nebo mrkvi s hráškem, asi by se mi vysmál. To bylo: "Mrkev s hráškem!? To není jako něco, co musím mít...", "Dýňová polívka? A to tam jako dáváš zakysanou smetanu, vždyť se to zdrcne!"...škoda, že jste neviděli, jak to pak bagoval, div talíř slastí nevylízal! To bylo pořád: "Slaný palačinky? Palačinky se přece jedí na sladko.." Když jsem navrhla, ať si je dá sladký a že já si udělám slané, s rajčatovým tvarohem, bylo to: "Tvaroh s rajčetem?! To nemůže být dobrý!".. pak mistr zvědavý ochutnal a dnes tu máme piruetku: "To bych nikdy nevěřil že tvaroh s rajčetem bude tak dobrej!" Nebo jsme s sebou dostali koření různé druhy, ale nebyl mezi nimi pepř (po pravdě, na co taky, že). Jenže pepř je přeci "nejlepší a jediný koření, naprosto univerzální, patří do všeho.." Ouha, už dva měsíce jíme bez pepře a je to dobrý! Další legrácka byla s masem. Jídlo = maso, na zeleninové jídlo to bylo vždycky "Ale vždyť v tom není maso?" Teď se před vařením ptám, jestli dnes masujeme nebo ne, a kdo by to byl řekl, že Honzík někdy vyřkne: "Ne, ani ne, není potřeba" Další objevnosti byly třeba s mým osvědčeným receptem s arašídovým máslem a banány: "To bych nikdy neřekl, že arašídový máslo s banánem bude tak dobrý" s červenou čočkou: "Červená čočka a papriky? To se přece nehodí, ne?" nebo řepou s mozarellou: "Řepa s mozarellou? A to se jako jí takhle dohromady?" ... je to takové pěkné, takové objevné. Ne že bych byla mistr kuchař, to asi vůbec, ale vždycky mám tak nějak radost z toho, když něco dobrého chutná ostatním. Honza vypadá spokojeně. Nebo to minimálně velmi dobře předstírá! :)
Mrzí mě, že nemůžu příspěvek doplnit autentickou fotodokumentací, ale třeba se polepším, když se Honza nechá fotit, jak baguje dýni nebo mrkvičku!