"Time flies - enjoy!"
(Barbara, koordinátorka EF programů v Kanadě)
Když jsem si dneska psala do diáře další povinnosti na příští týden, nemohla jsem se podivit nad tím, že už je 18. listopadu. Jasně, asi se takhle divím vždycky, že čas tak hrozně letí. Ale i tak, představte si, že za měsíc touhle dobou se budu doma ládovat cukrovím a půlka školního roku bude pryč. Občas si říkám, že v něčem mají mí zaoceánští kamarádi výhodu. Jedou na rok takovou dálku, tak přeci nebudou prozkoumávat jen Londýn. Spousta mých spolužáků je o víkendech až neuvěřitelně akční a aktivní, jezdí na výlety po Británii, po Evropě... nechápu, jak to všechno stíhají. Vždycky jsem si myslela, že můj time management není úplně looserovský, že toho "stíhám" docela hodně, ale evidentně je pořád kam stoupat. Každopádně, původní myšlenkou tohoto poselství bylo, že zkrátka čas děsně letí.
A zatímco na stole se mi střídají různě velké, různé zábavné, někdy nudné, někdy "čtu-to-čtyřikrát-a-stále-nevím-co-tím-autor-myslí" knihy, vedle dvou popsaných bloků s poznámkami se hromadí další a další počmárané papíry a hlava se mi nafukuje do všech stran, aby se tam udělalo ještě trochu místečka na tu jistě zajímavou přednášku, co mě zítra čeká, mám trochu pocit, že ten londýnský, pozemský život mi trochu utíká. Jasně, co bych čekala, studijní pobyt je studijní pobyt, zejména britští akademici to berou doslova.. Ale jen si tak říkám, odpusťte mi ten poetický výraz, jestli mi ten londýnský život trochu "neprotéká mezi prsty"... Jestli by se z toho jedoucího vlaku, který se místy mění na pendolino, nedala přeci jen přidat mezistanice, na které člověk jen tak vystoupí, jako Méďa Béďa s piknikovým košíkem, a bude si moct jen tak pro radost objevovat svět bez výčitek, že přeci by se měl učit a číst a psát a přemýšlet nad disertací a nad esejí a nad prezentací a stresovat se statistikou a .. O víkendech se zdá, že tahle ufuněná mašina občas chvíli stojí v zastávce, tak se můžete nadýchat čerstvého vzduchu, ale než si stihnete pořádně odfrknout, už na vás výpravčí píská, že další vlak dnes nejede, takže jestli nechcete, aby vám frnkli, koukejte sebou hodit a nastupovat. A tak s trochu protaženými nožkami zase naskočíte, zase je pondělí, jede se dál. Smažíte to tou krásnou krajinou, která se za oknem míhá jako dětský výkres na dešti. Připadáte si komicky jako Kvapník ze Včelích medvídků. Občas nemyslíte na to, co všechno svým chvátáním za akademickým puncem přehlížíte a vynecháváte. Samotná jízda vlakem vás pohltí, ostatně, kdo by rád nejezdil vláčkem, že! (vzpomínám na naše letorostí děti, které měli jízdu vlakem jako nejoblíbenější zážitek z výpravy..). Čtete v knihovně, a když vzhlédnete, venku je tma, s leknutím koukáte na hodinky. Nadšeně posloucháte na přednášce a libujete si v genialitě profesora, případně svých bystrých spolužáků, když vás to slůvko "na závěr" uvede do reality, že tahle inspirativní show bohužel brzy skončí...
...a radši budu končit i já, aby se nám z toho symbolického poetična nezamotala hlava. Beztak si asi říkáte: ,,Na co si stěžuje, vždyť tohle je to, co chtěla". A máte pravdu!
...
Ta jedna židle, ta školní, je fajn, pohodlná a myslím, že do budoucna se bude hodit (i kdyby jen jako dekorace do obýváku).
Ta druhá, cestovní, objevná a poznávací, je ale taky lákavá, vábí svou krásou, bezstarostností a zvědavostí. Myslím, že se dá sedět na obou zároveň. Jen musíte vychytat způsob, jak je dostat obě co nejblíž k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat