Když jsme dneska ráno rozhrnuli rolety a vykoukli na parkoviště, už pohledem skrz sklo bylo jasné, že bude venku pěkná kosa. Auta měla namrzlá okýnka, obloha byla modroučká a lidé vytáhli své kabáty s eskymáckými chlupatými kapucami. Bylo to jedno z těch mých oblíbených rán, kdy sluníčko sice teprve vychází, ale když běžíte, cítíte, jak vás hřeje.
Při každém výdechu se vám kouří od pusy jako lokomotivě (dobře se tak maskuje, že funíte, protože páru vypouští z úst i neběžci), než se zahřejete, cítíte, jak vám chladný vzduch ofukuje šunky a skrz větrací průduchy v botách ovívá ťapky. Když dýcháte nosem, za chvíli cítíte, jak vám červená a chladne, jako klaunský frňák. Pochvalovala jsem si, že jsem srabácky vytáhla rukavice. Vyrazila jsem včas, chodníky ještě nebyly plné dětí v uniformičkách a v parcích se pejkaři chumlali to šátků a kabátů, zatímco hafani se proháněli křupající jinovatkou. Mlha, která se povalovala na trávníku se pomalinku zvedala a rozplývala se stejně jako moje vidina běhu "jen tak na chviličku". Bylo tak nádherně, přála bych vám běžet se mnou! Místní postarší gentleman, co si do parku chodí po ránu číst noviny, pokaždé sedí na té samé lavičce, mě opět pokynul, popřál dobré ráno a jako každému probíhajícímu běžci či běžkyni přidal ještě povzbudivé "You look fit today." Proběhla jsem ulicemi kolem místní akademie pro prvňáčky, první uniformovaní žáčci se už shlukovali před hlavním vchodem. Zahnula jsem do dalšího parku, kde se konalo společenské venčení. Dva velcí hafani a jeden mrňous se proháněli a dováděli uprostřed travnaté ploch, zatímco jejich majitelé žvanili a pomalý krokem korzovali po cestičkách a chodníčcích kolem. Ti dva velcí chlupáči se lítali sem a tam a ten malý raťafák se mohl zmrcnout, kmital sem a tak, aby se stíhal, vesel pobíhal od pána ke svým psím kamarádům, radost ze života a z pohybu mu úplně stříkala z uší, prdlouš jako náš Samík...
Cestou zpátky bylo už sluníčko úplně nahoře na obloze a hřálo mě do zad. Nechtělo se mi zpátky, chtěla jsem dál pokračovat tím mrazivým ránem, tichým parkem, prázdnými ulicemi... Ale bohužel, na takové omluvenky výmluvenky se nehraje. Vyvenčená a spokojená jsem hupsla do sprchy, naaranžovala si snídani, jak to mám ráda, sbalila si svých pět školních švestek a vyrazila na čtvrteční "statistikový" den. No, kéž by šly ty časové úseky "běh" a "přednáška a seminář ze statistiky" vyměnit...
Žádné komentáře:
Okomentovat