Mokrý běh

Naše okno má malou vadu. Což o to, ta špína, která prokoukne, když zrovna svítí sluníčko ve správném úhlu, počká, a až bude tepleji, třeba jí i někdo omyje. Daleko zásadnější, a bohužel neřešitelný (pokud se nechceme stěhovat), je náš výhled. Za normálních okolností příliš nevadí, že když ráno rozhrnete rolety, vidíte přímo na parkoviště, občas na nějakého ranního chodce, co vleče dítko do protější budovy místních Montessori jeslí. Obvykle stačí konzultace oblohy a předpovědi Norů a víte, jak se na ranní běh obléknout. Ztížené podmínky nastanou, pokud obloha je zatažená a chodníky i auta jsou mokré. To totiž přichází v úvahu ten zmiňovaný nedostatek, tedy konkrétně chybějící louže. V Praze vždycky stačilo vykouknout z okna, najít nejbližší louži na chodníku a podle frekvence a velikosti ok se rozhodnout, jestli prší málo (nejsem z cukru, pár kapek nikoho nezabilo) nebo hodně (nesnáším kydání kapek na obličej), tedy jestli se běh koná či nikoli.

Dalším významným pomocníkem v úsudku jsou obvykle poměrně četní ranní chodci, co nám v Praze chodí pod oknem. Když jsou to spíš jen chodící deštníky nebo svižně se pohybující kapuce, často to znamená, že jen smutně uklidíte běhací outfit zpět do skříně. Jenže tady, jak se dnes ukázalo, žádní deštníkaři jako na truc nechodili. Prostě jen mokré chodníky, zatažená obloha, auta jako po dešti...nebo jako při dešti. Norové mi v analýze příliš nepomohli, a protože jsem se na ranní běh těšila už od předchozího večera, odhodlaně jsem vyrazila. A hned prvním krokem ze dveří zjistila svoji omylnost - prší. Nebylo to jemné mrholení, takový mírný až střední stupeň deště s přiměřenými poryvy větru. Tak že jo, přeci celá natěšená nepůjdu domů jen proto, že prší. (..nepochybuju o tom, že si teď říkáte "Ta holka je blázen!"..) Stačilo doběhnou do nejbližšího parku (zhruba 2 minuty běhu) a začalo lejt. Byla jsem mokrá jako myš. Předbíhala jsem lidi, co spěchali pod deštníkem do práce. Autům kmitaly stěrače, a moje botky se ukázaly jako jako pravý negoretex. Jasně, mohla jsem to zabalit a jít se osušit domů. Ale na množství vody nacucaném v mém oblečení by to zřejmě už moc nezměnilo, navíc se mi běželo skvěle a kupodivu mi ani nějak záhadně nevadilo, že se mi kydají kapky na obličej, že by tím tučňákovým hadem (dík Markét!)... Obvyklých promenádníků a venčičů bylo v parku pomálu, ač pár statečných cyklistů obalených nepromokavou textilií jsem potkala. deštníkáři se chumlali do kabátů a někteří na mě koukali jako na cvoka. Nejnadšenější ze všech byl velký černý setr, snad ještě stěně, který se vesele proháněl travnatou plochou, kterou měl dnes neobvykle sám pro sebe. Páníček pod deštníkem svižně kráčel po rozbahněné cestičce, podle oblečení vypadal jako elegantní gentleman manager businessman, zpod kabátu mu koukalo sako a košile s kravatou, o to legračnější bylo, že ty oblekové kalhoty měl na férovku nacpané v černých, po kolena vysokých holínkách. Jednoduše prostě vyrazil venčit psa v gumovkách, tedy, předpokládám, že se asi do kanceláře pak přezul... No každopádně já jsem se hezky mokře proběhla, když jsem pak později dopoledne mířila do školy, překvapivě už nepršelo, že. A tenhle příšerný bonus jsem našla cestou do školy, nemůžu se nepodělit... Hezký páteční večer!