Fenomén překážení

Ten bezmocný pocit, kdy někam hrozně spěcháte, ale jako na potvoru se před vámi šinou po ulici turisté, co rozjímají nad krásami a rozhlíží se kolem, což je skvělé kromě faktu, že se při tom hlemýždí a jak na kolonádě. Ten hluboký nádech a výdech, který vás stojí se prodrat davem, co stojí sice ve vysmáté přátelsky naladěné skupince, ale bohužel úplně uprostřed dveří, případně jiného zúženého prostoru. Ten vztek, kdy se ploužíte želví rychlostí za někým, jen proto, že zkrátka není místo na "předjíždění" a najednou se ten borec před vámi prostě zastaví a zůstane stát, bez ohledu na to, kde zrovna je. Skoro bych to nazvala jako fenomén překážení.

Třeba v metru je to krásně ilustrativní prostředí, skoro vždycky spousta lidí, co se ženou na jednu nebo na druhou stranu. Jaksi si nemůžete, respektive není to úplně vhodné, se jen tak zastavit a s prominutím čumět, případně čučet do mobilu. Vždycky jsem si myslela, že tohle éterické rozjímání a kouzlo toho postavit se na debilní místo tak, že v horším případě naprosto zašpuntujete průchod, v lepším "jen" vadíte lidem kolem, je česká specialita. Ani ne tak v tom smyslu, že by to jinde jiní nedělali, spíš v kontextu toho, že když je v Londýně tolik lidí, co se všude hemží jak breberky, jakési intuitivní cítění pro nepřekážení je na místě. Bohužel, musím přiznat, že v tomto ohledu to byla moje velká mýlka. Myslím, že doposud mě překážecí davy nebo jednotlivci nikde nerozvzdychali víc, než právě tady. Nechci působit jako neurotik, co nevydrží chvíli počkat, než lidé vyjdou ze dveří, aby mohl projít dovnitř. O pomalost pohybu a přemísťování ani tak nejde, spíš je fascinující, na jakých místech se tu někteří jedinci zastavují. Třeba uprostřed dveří do hlavní budovy, to je přeci ideální místo na to se zastavit a zapovídat o té zajímavé přednášce, co jsme teď měli. Nebo jistě si nedovedete představit lepší místo na telefonování než chodník, který je v důsledku opravy z poloviny uzavřený, a tak se tam tak tak vyhnou dva lidé proti sobě a to ten jeden ještě musí lehce vyhnout boky, aby si nenarazil kyčel o odpadkový koš. No a v téhle zúženině se evidentně telefonuje nejlépe, přestože hned o pár metrů vedle je místa, že byste mohli kolem těla točit obří gymnastickou obručí a nikoho byste netrefili... No, řeknu vám, kouzelné.

A co tomu dává korunu je absurdita, že občas se na vás ten člověk dívá, vidí, že chcete projít, ale... stojí dál a dívá se. Na vás. Jak tam stojíte a chcete projít. a čekáte, až vám uhne. Až přestane překážet. Ve metru takhle občas stojí někdo hnedka u dveří. Na zastávkách, kde vystupuje víc lidí, do něj každý, kdo vystupuje, drcne jako do boxovacího pytle. Paradoxně, onen jedinec tam většinou stále stojí, ani nevystoupí, aby uhnul (což za jistých okolností je pochopitelné, protože by se taky už do vagónu nemusel zpátky vejít), mnohdy se ale ani neposune na stranu, kde je volno. Další kalibr jsou par mobilní duchové, co plují s očima upřenýma do mobilu a ťupou za chůze. Když jdete proti nim, očekáváte, že během psaní střídavě koukají na obrazovku a na cestu, ale dle mého pozorování, obrazovka je to hlavní. Než tedy dojde témě ke střetu, to na vás pak vzhlédnou pohledem "jé, málem jsme do sebe nabourali"... kouzelné. Někdy se těmto střetům dá předejít, když dostatečně mrštně prokličkujete mezi davem, ale občas zkrátka nemáte životní prostor na předjíždění a slalom mezi lidmi, takže se jen necháte hnát masou, která obtéká tohodle protiproudového mobilního jedince jako voda šutr v řece.
...vždycky jsem se snažila si stoupnout někam, kde nebudu ostatním překážet. A když se tak stalo, s omluvami jsem uskakovala na stranu jako hopík od zdi. Tady lidé "uskakují" jako by měli na nohou žvýkačku nebo lepidlo. Někteří dokonce vteřinové...