Bydlíme!

Následující příspěvek bude pravděpodobně stejně dlouhý, jako byla dlouhá cesta k našemu bytu... jen doufám, že na konci jeho čtení nebudete tak vyčerpaní, jako jsme byli my...

Čmuchací četa v Praze

Úplný začátek našeho dobrodružství s londýnským bydlením můžeme směle datovat někdy už do května, kdy jsme poprvé do googlu zadali nesmělé "london flat rent". Plni očekávání jsme nastavovali vyhledávací filtry na dnes už téměř pod kůží zaryté zoople nebo rightmovu (webové stránky pro vyhledávání bydlení). Skoro školácky vzorně jsem si do záložek průběžně ukládala nálezy, které by třeba připadaly v úvahu. Primárním filtrem pro nás byla cena a v neposlední řadě také doba dojíždění. Jako velmi užitečný nástroj jsme hodnotili mapu londýnského metra, která ti po zadání stanice do vyhledávacího řádku na té změti barevných čar ukáže, kde že to vlastně ten byt je. u toho jsme prozatím zůstali, v domnění, že máme přeci dost času. Pro jistotu jsem zažádala o ubytování pro páry na koleji, které LSE poskytovala, Kings nic podobného nenabízí, tak jsme mohli vsadit jen na moje štěstí. Ceny se netvářili příliš přívětivě, ale za přihlášku člověk nic nedá, třeba budeme mít aspoň zadní vrátka. Projíždění zooply a rightmovu (které se staly našimi oblíbenými servery) se zaintegrovalo do jakýchsi pravidelných denních internetových aktivit. Na každou nadějnou nabídku, která prošla užším výběrem, jsme rozesílali maily jako diví. Několikrát jsme dostali i odpověď, jednou jsme dokonce byli taktak blízko... Zpětně mi přijde úsměvné, jak bláhoví jsme tehdy byli, ale za sebe musím přiznat, že jsem tomu chvíli opravdu věřila. Že máme to štěstí, že budeme bydlet u Sherlocka Holmese, v krásném bytě... Bylo to tak blízko, že jsme už odesílali zálohu přes Western Union. A pak přišel telefonát. Že transakci nepovolí. Že se tahle často jedná o podvod a kdesi cosi. Nemělo smysl se přes telefon vztekat, ač jsem byla vytočená na maximum. Píšeme tedy mail, že bohužel transakce nebyla povolená a navrhujeme variantu, že deposit vyřešíme s jejich údajným právníkem přes Honzovu práci. A ouha. Odpověď od té doby žádná. Inzerát na internetu hned zmizel. A já si jen říkala, jestli bych neměla poslat děkovný dopis do Western Union tomu pánovi, na kterého jsem byla tehdy nepříjemná, ač teď se ukázalo, že evidentně zachránil naši peněženku...
A tak jsme hledali dál...
Nechci snad ani vědět, kolik hodin svého života jsme prosurfovali po realitkách, strávili propočítáváním dojezdových vzdáleností, obvoláváním a sjednáváním prohlídek. O to neskutečnější se pak zdálo, když jsme seděli v autobuse směr Londýn, natěšení a odhodlaní, že bez bytu se za ten týden prostě nevracíme. Pozitivní bylo, že už tehdy jsme věděli, že nám byla přidělená kolej. Bezva, aspoň máme jistotu, říkali jsme si. Sice jsme ještě nevěděli, jaké pokoj konkrétně, ale brali jsme to jako plán C, když by nic jiného neklaplo.

Yeees, Londýn!

Když jsme se rozlámaní vykodrcali na Victorii z autobusu, připadali jsme si jako typičtí turisti. Studovali jsme mapu, zmateně vymýšleli, kde nejlépe koupit oyster card a hledali, kudy na to správné metro. Už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo, než jsme se nasáčkovali do prťavé Picadilly line směrem letiště Heathrow. Poprvé jsme slyšeli teď už notoricky známé "mind the gap", které na nás zapůsobilo tak intenzivně, že později dalo jméno tomuto blogu. Bydlení, které jsme na tento týden, který jsme pracovně nazvali "apartment hunt", tedy "lov bytu aneb snaž se, co můžeš, bez bytu se domů nejede", jsme měli domluvené v Housnlow, docela daleko od centra, ale podle fotek na internetu jsme očekávali normální studio s kuchyňkou, koupelnou, velkou postelí, možná skříní a to je vše. Dobrá, že člověk, lterý nám měl předávat klíče, přišel pozdě, jsme ještě skousli. Ostatně, těch 15 minut zpoždění se později ukázalo jako naprosto přehlédnutelný detail v kontextu všeho ostatního. Ne, žádný extra průšvih, jen zkrátka evidentně jsme byli první nájemníci, protože třeba nádobí nám pak domácí do naší  prťavé kóje (spíš než studia, natož bytu) dodal ještě v originálním balení z obchodu. Ručníky na sobě měly visačku IKEA. Varná konvice "smrděla" novotou. Pravda, chvilku to trvalo, ale nakonec jsme měli v kuchyni vše, co jsme potřebovali na polní týdenní podmínky v našem hnízdečku, které mělo stěny jako z papíru a vypadalo spíš jako přestavený zahradní domek nebo kůlnička než primárně obydlí. Ale pak přišel háček, internet. Připojení prostě nefungovalo. Vystřídali se u nás snad tři lidé během dvou hodin, vždy s jiným přístrojem ,jinou wifi sítí a jiným heslem, Ale tablet si řekl, že prostě nic. Už jsme začínali být nervózní a podebraní, zvlášť když už to ypadlo, že přijedeme pozdě na naši první domluvenou prohlídku. Naštěstí byl pan realiťák formát a neměl problém s posunutím prohlídky o dvě hoďky později, takže jsme vše stihli, nakonec i s fungujícím internetem. Dobagovali jsme zbyblou sváču (jak se hodila, byl jí v Praze plný batoh, ale jak se hodila!), já oplakala meloun, který pro příšerné vedro v autobuse nepřežil...a vyrazili jsme na první obhlídku londýnského terénu...

Potters Bar: jako Anglie na dlani

První studio, které jsme se chystali navštívit, bylo na severu Londýna ve městečku Potters Bar. Muselo se jet vláčkem, ale cesta netrvala ani 10 minut. Dalších 10 minut chůze to bylo od nádraží na danou adresu. Dalo se popojet autobusem, ale my statečně vyrazili pěšky, že si to tu aspoň prohlídneme. Nebudu lhát, že jsme si okolí zamilovali. Klidné, typicky anglické městečko se vším, co potřebujete, nádherné rodinné domečky v postranních uličkách, klídek a ticho, zeleň a parky, které nevypadají jako načinčané Versailles... Byli jsme nadšení a netrpělivě čekali na mladého realiťáka,který si to připrděl na malém skútříku. Zvědavě jsme se hrnuli po schodech nahoru. Doprava kuchyň a koupelna, doleva místnost s rozkládací pohovkou, poměrně dost místa... než jsme se nadáli, stáli jsme zase venku a přestože se nás chlapec ptal, jestli se chceme na něco zeptat nebo ještě podívat, my mu odkývali, že v pořádku, najednou jsme stáli na ulici a zjišťovali, že vlastně nic nevíme. Jaké tam bylo topení, podíval ses? Ne, no vidíš, to jsme zapomněli!..A co okna, jak vypadali? Všimnul sis někde pračky?...připadali jsme si jako blázni, ale jelikož jsme na prohlídce bytu byli poprvé, dělali jsme holt tyhle školácké chyby... Každopádně z tohoto krásného malého milého studi sešlo, jednak nebylo možné někam umístit pračku, ale hlavně cenově by to znamenalo výrazný zásah do našeho rozpočtu, protože dojíždění, natož dojíždění vlakem, tu stojí nehorázné (I mean it!) peníze. Inu, tak jsme hledali dál.

Doupě, díra, doupě, díra

O dalších návštěvách se už nebudu rozepisovat tak podrobně, většina z nich končila pohledem jeden na druhého a synchornizovaným "ne". Za zmínku snad stojí jen několik exemplářů, jeden ilustrující pravdu všech pravd, která říká "nikdy nevěř fotkám" - na fotkách krásná velká čistá kuchyň, která ve skutečnosti nebyla ani tak velká, ani tak hezká a už vůbec ne čistá (nejsem nějaký hygienik, ale tohle bylo příliš!). Druhý případ by zase vyžadoval soukromou ochranku, protože kdybych byla úchylák, vyberu si přesně takovouhle temnou uličku zezadu za restauracemi, kde stojí popelnice a chodí kouřit občas někdo z restaurace. A samozřejmě se nám nevyhnulo ani typické obchodní "pushy" jednání typu "za hodinu mi to sem jde podepsat jeden pár, který nese zaplacenou zálohu, tak se rozhodněte hned nebo brzo"... A tak to šlo zhruba do středy, kdy jsme večer vyčerpaní, bez energie hledat něco dál zjistili, že jelikož v pátek ráno jedeme domů, máme krásný jeden celý den na to něco najít. Mimochodem, kolej přestala připadat v pvahu, protože místnost, která nám byla nabídnuta, byla bez kuchyně, sice by nám vařili, ale na pidi prostoru bychom museli platit šílenou částku za to, že bydlíme v rušné, turistické, bez klidu a bez zeleně osídlené části u Paddington station (jo, vedle jsou Kensingotn Gardens, ale nevím, kdo z vás stojí o to se při běhání proplétat mezi turisty, kteří korzují kolem fontán...)..a ještě bychom museli jíst něco, co nám navaří?!

Spásný telefonát

Seděla jsem na wifi před LSE a Honza s odskočil něco vyřešit do práce. Obesílala jsem ještě nějaké byty, co jsme večer předtím našli. Na jeden z nich, byly tam jen dvě fotky, jsme si říkali den předtím, že asi psát nebudeme. Připadala jsem si ale už trochu zoufale, takže jsem posílala smsky a volala úplně všude. A to bylo naše jediné štěstí. Asi pět minut nato mi volá neznámé číslo. Že prý četl moji smsku. Hehe, a já si nemohla vlbec vzpomenout, z jakého bytu ten člověk volá, odeslala jsem smsek asi milion! Ale nakonec jsem investigativně a nenápadně zjistila, odkud ten člověk volá. nabízel prohlídku tak za čtrnáct dní. To jsi se zbláznil, ne, říkám si! A slušně mu vysvětluji naši situaci s odjezdem v pátek a ptám se, jestli bychom nemohli přijet hned. Zasměje se. Docela upřímně Nedivím se mu. Ale kývne na to. Slibuju, že do hodinky tam jsme. Netrpělivě čekám na Honzu, až přijde z práce a honem frčíme směr Turnham Green. Cestou z metra si prohlížíme domečky, je to tu krásné, klidná rezidenční čtvrť, asi ne úplně levné bydlení, ale rozhodně výrazně bezpečnější a příjemnější než předchozí turecké či arabské čtvrti (nic proti, nechci znít xenofobně, snažte se mě pochopit...)...Sice jsme vchod úplně brutálně přešli, ale naštěstí hodný majitel, černoch jménem Berch, nás nanavigoval po telefonu. Vypadá a zní sympaticky. Byt je v nové zástavbě, vypadá to jako celý nový komplex. Připadám si jako v hotelu, vstup na kartu, kamerový systém, parkovací místo asi nevyužijeme, a zřejmě ani místní montessori jesle... Místnost je obří na poměry všeho, co jsme doposud viděli. Patří k ní samostatná koupelna, s Australským párem, který má také svou místnost a koupelnu, se sdílí velká a prostorná kuchyň a poměrně slušně velký obývák. Byt je vybavený, všechno vypadá nově. Luxus. A ten týpek je skvělý. Jako kámoš, gentleman. Milý. Do ničeho nás netlačí. Asi jsme mu sympatičtí, protože nám prý bude byt držet do příštího týdne, pak mu musíme dát vědět, jestli ano nebo ne...Netrvalo to ani den a už jsme mu psali, že to bereme. A to jsme ještě tehdy nevěděli, jaké ohromné štěstí máme! Jak na lokalitu, tak na vybavenost a hlavně na přístup majitele! Doteď nechápu, jak jsme mohli mít takové štěstí!
Z našeho apartment huntu tedy odjíždíme se splněnými povinnostmi. Bylo to naknap. Byl to stres, ale nakonec náhoda nám zahrála do karet a měli jsme štěstí...Byla to úleva. Jenže protože náš byt byl volný až od konce září, vznikl tu další háček - kde budeme bydlet ty tři týdny předtím? Asi správně tušíte, že naše dobrodružství s bydlení ještě neskončilo...

Krůček po krůčku k našemu bytu...

Naše první dočasné bydlení bylo u metra Kilburn Park. Jak jsem psala už dřív, první dny to bylo fajn, protože jsme měli celý byt pro sebe. Když pak přijeli maďarští spolubydlící, už to taková pohodička nebyla, což ale nějak extrémně nevadilo, protože jsme se stejně stěhovali, tentokrát na Perivale, do malého pokojíčku v domečku u polské rodiny. Kromě prostoru a ranních frontách na koupelnu to ale bylo fajn a bez problémů. Přesto jsme se nemohli dočkat, než se nastěhujeme do svého. Zákonitě tomu sice muselo předcházet další balení a stěhování obřích těžkých tašek, ale to už jsme všechno nějak skousli, ač teda vedro a dva přestupy metrem nebyly žádný med. Ale bydlení stojí za to! Stále si nějak nechci připustit, že to není hotel, že tady budeme bydlet nadcházející dva roky zřejmě. Ještě to bude chtít pár návštěv Ikey a doladění skladovacích prostor a nějakého nádobí, třeba mého velkého hrnečku a tak chceme koupit nástěnku, na kterou si jednak vyvěsím svoje čísla ze závodů, a taky očekáváme nějaké pohledy, které nám to tu zútulní, tak klidně piště!

Každopádně tedy zde končí naše honba ta pokladem, máme byt, jsme zabydlení, spokojení, lépe to snad ani dopadnout nemohlo... a přitom to byla všechno jen shoda dobrých náhod a okolností. Jen doufám, že jsme to londýnské štěstí snad nevybrali všechno najednou, něco mi říká, že ve zdejším akademickém světě se nám ještě bude hodit... Ale o tom zase jindy, teď už dobrou noc!