Deštníková velmoc

Zatímco během prvních dní k nám byl Londýn co se počasí týče velmi přívětivý, teď naplno odhaluje svou pravou tvář. Dnes v pořadí druhý deštivý den, ačkoli nutno uznat, že modrou oblohu jsme za ty dva dny ještě stále viděli, jinými slov ještě není nejhůř! Každopádně přestože jsem deštivý zkušeňák z Dánska, místní pršavo má poněkud jiný nádech. Jedna příjemná věc je ta, že nemusím každý den do školy na kole (mimochodem by to byla pěkná projížďka,jen když si vezmu že metrem se jede skoro půl hodiny..nehledě na nebezpečnost místních řidičů..), další pak asi hlavně to, že se tu ještě naštěstí tak moc neochladilo. Na svetřík to už jen není, ale ještě není takový ten pravý podzim, vlhko a kosa, co vám zalézá nejen za nehty, ale hezky pod kůži po celém těle, bez ohledu jak skvělý goretex na sobě máte.

No, ale přeci jen je tu na té deštivé náladě a rozpoložení lidí něco jiného. Možná se mi to jen zdá, ale mám třeba pocit, že si tu oproti Dánsku méně lidí skutečně užívá to, že neprší. A když pak začne, z výrazů v obličeji je sice zřejmá jistá míra rezignace a smíření s místním podnebím, na druhou stranu, na to, vzhledem k tomu, že tu prší prakticky 333 dní v roce, člověk očekává, že si tu lidé deštěm nebudou nechávat kazit náladu, ne. Připadá mi to tu spíš jako upadání do jakéhosi stavu apatie, vytáhnout deštník a schovat pod něj hlavu jako želva. A to je vlastně možná ono! V Dánsku nosili deštník jen cizinci nebo dámy spěchající na ples ve večerní róbě (a to možná ani ty ne, kolikrát jsem viděla dámičku v kostýmku a lodičkách potaženou jakousi pláštěnkou a svištěla si to do práce). Ta dánská outdoorovost tomu tady chybí. Když začne krápat, všichni vytasí jako šavli z opasku deštník z kabelky. V Dánsku když začalo pršet, možná pár lidí zrychlilo krok, možná pár si jich nasadilo kapuci, ale jinak nic, život běžel jako by se nic nedělo. Tady mi občas připadá, že se lidé až zbytečně zachmuří, přitom ta deštníková show na ulicích a všechno to k tomu je vlastně docela legrační. Včera, když jsem se vracela ze školy, lilo. Neměla jsem deštník (ráno to vypadlo, že nebude pršet, předpověď sice zněla, že večer pršet bude, ale přeci s tím deštníkem nebudu vláčet, že, to radši přijdu jak mokrá myš..no nic, poučení z toho bylo takové, že dnes jsem si - ač nutno podotknout po několika Honzových výzvách - deštník vzala). U stanice metra, která je kousek od řeky navíc docela hodně foukalo, což způsobovalo vtipnou podívanou, protože každý, kdo z deštníkem vyšel ze závětří budovy na přechod, musel prokázat, že jeho deštník je hoden existence ve větrných podmínkách.

A tak se mi za tu chvilku naskytla podívaná na několik krásných i obyčejných deštníků podivných tvarů. Někomu se z něj udělala mísa, některým se ohnulo jen pár drátků, takže paraplíčko měli podivně zploštělé z jedné strany a jiní se zuřivě snažili vykormidlovat ten správný vítr tak, ale deštník přežil, ale zároveň oni nebyli mokří. To bylo obtížné už jen proto, že většina z nich při tom manévrování neviděla na cestu, protože se jim deštníkovina obtiskávala protivětrem na obličej. A do tohodle barevného a nejrůznějšími designy a potisky rozmanitého pelmelu z metra vybíhali dámy na podpadcích nebo kravaťáci v naleštěných polobotkách a roztržitě si brali odpolední noviny London Evening Standard, které jsou k dostání zdarma ve velkých stojanech u stanci metra. Několikastránkové vydání pak zoufale rozkládali a tiskli jako večerníčkovskou čepici nebo jednoduše vypadající stříšku nad hlavou. Vítr sice trhal a otáčel stránky, ale věřím, že některým snaživcům zůstalo pár chloupků na hlavě suchých. Každopádně pro mě to byla skvělá podívaná. Musela jsem se otevřeně zasmát, byla to podivná klauniáda, která připomínala postavičky z cukru, které na dně hrnečku čaje zoufale pobíhají, protože se blíží lidská ruka s vodou z rychlovarné konvice. Co na druhou stranu rozhodně nelze londýnskému stylu vypořádávání se s deštěm upřít je rozmanitost deštníků. Tolik krásných a nápaditých designů, potisků nebo barevných kombinací jsem asi nikdy neviděla. A vlastně bych se vůbec nedivila, že by deštníky měly své vlastní módní oddělení v obchodech. Pravda, deštník tu koupíte třeba i v trafice, sice možná jen nějaký za pár šupů, ale po pravdě, všichni říkají, že nemá cenu vytvářet si k deštníkům přílišný citový vztah, protože se vám pravděpodobně stejně brzy zničí. Nechce se mi připouštět si, že by se můj putníkatý deštník roztrhal na cucky, ale když občas oknem vidím poryvy větru a kymácející se větve, říkám si, že možná přijde chvíle, kterou můj flekáček neustojí. Ještě možná mají šanci na přežití ty dlouhé velké neskládací deštníky, co mají takovéto dědečkovské vycházkové držadlo, ale to zas asi netoužím po tom, chodit po městě s paraplem jako s vycházkovou holí nebo jako s flintou přes rameno!

                                                                              ...

A na závěr mě ještě napadá taková poznámka na okraj - ačkoli bych se mohlo zdát, že by ze mě mohla být skoro profesionální dešťový analytik, po Dánsku a Londýně už třeba do Bergenu (nebo kde že to je to nejdeštivější místo Evropy) už nejedu!