Fenomén překážení

Ten bezmocný pocit, kdy někam hrozně spěcháte, ale jako na potvoru se před vámi šinou po ulici turisté, co rozjímají nad krásami a rozhlíží se kolem, což je skvělé kromě faktu, že se při tom hlemýždí a jak na kolonádě. Ten hluboký nádech a výdech, který vás stojí se prodrat davem, co stojí sice ve vysmáté přátelsky naladěné skupince, ale bohužel úplně uprostřed dveří, případně jiného zúženého prostoru. Ten vztek, kdy se ploužíte želví rychlostí za někým, jen proto, že zkrátka není místo na "předjíždění" a najednou se ten borec před vámi prostě zastaví a zůstane stát, bez ohledu na to, kde zrovna je. Skoro bych to nazvala jako fenomén překážení.

Třeba v metru je to krásně ilustrativní prostředí, skoro vždycky spousta lidí, co se ženou na jednu nebo na druhou stranu. Jaksi si nemůžete, respektive není to úplně vhodné, se jen tak zastavit a s prominutím čumět, případně čučet do mobilu. Vždycky jsem si myslela, že tohle éterické rozjímání a kouzlo toho postavit se na debilní místo tak, že v horším případě naprosto zašpuntujete průchod, v lepším "jen" vadíte lidem kolem, je česká specialita. Ani ne tak v tom smyslu, že by to jinde jiní nedělali, spíš v kontextu toho, že když je v Londýně tolik lidí, co se všude hemží jak breberky, jakési intuitivní cítění pro nepřekážení je na místě. Bohužel, musím přiznat, že v tomto ohledu to byla moje velká mýlka. Myslím, že doposud mě překážecí davy nebo jednotlivci nikde nerozvzdychali víc, než právě tady. Nechci působit jako neurotik, co nevydrží chvíli počkat, než lidé vyjdou ze dveří, aby mohl projít dovnitř. O pomalost pohybu a přemísťování ani tak nejde, spíš je fascinující, na jakých místech se tu někteří jedinci zastavují. Třeba uprostřed dveří do hlavní budovy, to je přeci ideální místo na to se zastavit a zapovídat o té zajímavé přednášce, co jsme teď měli. Nebo jistě si nedovedete představit lepší místo na telefonování než chodník, který je v důsledku opravy z poloviny uzavřený, a tak se tam tak tak vyhnou dva lidé proti sobě a to ten jeden ještě musí lehce vyhnout boky, aby si nenarazil kyčel o odpadkový koš. No a v téhle zúženině se evidentně telefonuje nejlépe, přestože hned o pár metrů vedle je místa, že byste mohli kolem těla točit obří gymnastickou obručí a nikoho byste netrefili... No, řeknu vám, kouzelné.

A co tomu dává korunu je absurdita, že občas se na vás ten člověk dívá, vidí, že chcete projít, ale... stojí dál a dívá se. Na vás. Jak tam stojíte a chcete projít. a čekáte, až vám uhne. Až přestane překážet. Ve metru takhle občas stojí někdo hnedka u dveří. Na zastávkách, kde vystupuje víc lidí, do něj každý, kdo vystupuje, drcne jako do boxovacího pytle. Paradoxně, onen jedinec tam většinou stále stojí, ani nevystoupí, aby uhnul (což za jistých okolností je pochopitelné, protože by se taky už do vagónu nemusel zpátky vejít), mnohdy se ale ani neposune na stranu, kde je volno. Další kalibr jsou par mobilní duchové, co plují s očima upřenýma do mobilu a ťupou za chůze. Když jdete proti nim, očekáváte, že během psaní střídavě koukají na obrazovku a na cestu, ale dle mého pozorování, obrazovka je to hlavní. Než tedy dojde témě ke střetu, to na vás pak vzhlédnou pohledem "jé, málem jsme do sebe nabourali"... kouzelné. Někdy se těmto střetům dá předejít, když dostatečně mrštně prokličkujete mezi davem, ale občas zkrátka nemáte životní prostor na předjíždění a slalom mezi lidmi, takže se jen necháte hnát masou, která obtéká tohodle protiproudového mobilního jedince jako voda šutr v řece.
...vždycky jsem se snažila si stoupnout někam, kde nebudu ostatním překážet. A když se tak stalo, s omluvami jsem uskakovala na stranu jako hopík od zdi. Tady lidé "uskakují" jako by měli na nohou žvýkačku nebo lepidlo. Někteří dokonce vteřinové...

Pompézní cukrářské dílo

Myslela jsem si,že jsem poměrně prototyp člověka, který rád vaří a peče. Oproti naší spolubydlící jsem ale úplně chabý kalibr, něco jako když srovnáváte instantní čínskou polívku z pytlíku a svíčkovou s domácími knedlíky a pečlivě vykresleným brusinkovým terčem. Jsou lidé, kteří zbožňují obojí, jak za vteřinu připravenou glutamátovou ňaminu, tak celodenní výtvor šéfkuchaření se zástěrou. Nutno přiznat, že za ta polívka z pytlíku vás tedy vyjde o dost levněji a taky při ní zapatláte o dost míň nádobí... ale je pravda, ze když byste chtěli vyhrát gastronomickou kulinářskou soutěž, asi si víc šplhnete se svíčkovou než s nějakou, byť exoticky znějící, pseudo-krevetovou příchutí, že..
V důsledku této dedukce jsme předchozí dvě neděle měli v kuchyni takový malý celodenní pekařský výbuch. Respektive, naše spolubydlící se rozhodla zúčastnit "Bake a cake" soutěže v práci. A samozřejmě je důležité dodat, že byla odhodlaná ji vyhrát. Což ze všech nejvíc ocenila naše mlsná pánská část obyvatelů našeho bytu, protože samozřejmě bylo potřeba dobrovolníky na ochutnávky, že! Legrační na tom všem byla už ta megalomanská předehra, Naše kuchyň je sice vybavená, ale ne tak docela na pečení dortů. Takový dort, co víc než formu na něj potřebujete, že? No, tak to byste se divili čím vším se naše vrchní cukrářka nevybavila! Přišlo mi to až legrační, nejsem tedy úplně člověk, co dodržuje recepty a v každém mezikroku receptu používá předepsané nástroje, ale ..třeba jak se vždycky píše, že dortový korpus máte nechat vychladnout na takové té drátěné mřížce? I tu už máme. Včetně šlehače na těsto, včetně několika kusů podivných a různě velkých odměrek a odměřovadel, všemožných stěrek a potíradel... takže jinými slovy, co se cukrárenské a pekárenské výroby týče, naše domácnost je saturovaná. No, ale k samotné proceduře: první neděle byla "Snickers", tedy první kolo se naše cukrářka rozhodla prorazit se Snickers dortem.

Snickers cake

Osobně mi trnuly zuby už jen při té představě, ale ochutnávači hodnotili výtvor velmi pozitivně! Celý proces výroby byl zatraceně pracný, takzvaně celodenní párty a ňuchňání se s dokonalými detaily. Sice bylo všude práškováno, nádobí halda, a podržte se - celá jedna várka karamelu v mrazáku (to víte, byl to karamel podle receptu, ale nějak se jí na něm něco nezdálo, nechutnal správně, nebylo to ono, takže ho nechala a udělala karamel nový, podle svého receptu...)..ale dílo to bylo pompézní. Kaloricky by vám kousíček stačil na pokrytí denní bazální potřeby, ale evidentně vše dostálo svého účelu, protože naše australská mistrdortyně postoupila do dalšího kola, Oujé, bude se péct znovu, radovali se ti dva doma! Původně byl v plánu nějaký luxusně vypadající cheesecake, ale ten byl pak zřejmě prohlášen za "příliš brzy hotový a jednoduchý", takže další neděli jsme šli hned do přípatrového karamelového, krémového, pompézně fluffy nadýchaného šíleně brutálně sladce vypadajícího megadortu. Aby to bylo dokonalé, jeden světlý korpus se pekl dvakrát (ten první se prý "nepovedl", bylo mi řečeno na vysvětlenou) ..ač na můj vkus s ním vůbec nic nebylo a muffiny upečené z toho zbytku těsta chutnaly úplně normálně jako vanilkové těsto...ale evidentně jsem asi malý kuchaříček... Inu, další neděli jsme měli v lednici tento krásný mega dort, přesně takový ten co vypadá lépe něž chutná, bohužel. Z toho množství karamelu a máslového krému a cukru byste upekli dorty čtyři... Na druhou stranu, to nadšení pro pečení a piplačku, byť v té kuchyni byla celý den, to se musí nechat, smekám. A i nad tím dodržováním receptů a přesným odměřováním, prostě jiná dimenze pečení... Asi jí budu muset ukázat, jak se peče ve stylu "nestrávím v kuchyni své mládí a i tak tu voní mrkvové muffiny"!

Víkendové stresové intemezzo

Víkend pryč a poslední příspěvek je ten týden starý, no co to je, ptají se někteří? To víte, esej nepočká a deadline se ani pro slunečnou sobotu a nedeštivou neděli neposune. Takže co se dá dělat, o víkendu nám to v pokoji pěkně studijně kvasilo. V sobotu odpoledne/večer by se dokonce dalo mluvit o tak trochu prvním testu, a to hned několikaúrovňovém. Moje míra nespokojenosti s vlastním výtvorem se mísila s panikou "nikdy-to-nenapíšu"/"proboha-to-je-příšerný"/"do-háje-vždyť-si-budou-říkat-jak-jsme-sem-tuhle-mohli-vzít"začala pomalu dosahovat hranice "vyšiluju"

(test první úrovně: moje psychika), Honza (test druhé úrovně: náš vztah) statečně ustál všechny moje nevrlé a protivné poznámky - to víte, nebyla jsem v sobotu běhat - prokousával se svými studijními resty z předchozího týdně, ale myslím, že se moc netěší, až budu psát svou dizertaci... každopádně, ač v sobotu odpoledne, natož večer jsem si to nedovedla představit a zuřivě se topila ve změti svých poznámek (to víte, našla jsem tolik děsně zajímavých věcí, přeci jsem to nemohla "prostě přestat číst"), kterých bylo...no, řekněme na první esej, docela hodně...v neděli odpoledne bylo vymalováno. Tedy, jako vždy, stále jsem nebyla spokojená, ale vzhledem k prezentaci, kterou jsem musela připravit (což obnášelo prokousat se třemi - zdá se málo, ale může to být peklo, věřte mi - kapitolami v ehm..zajímavé, ale místy skutečně zbytečně komplikované knize. Inu, zkrátím tohle vyprávění, víkend v čudu esej odevzdaná, prezentace po dnešním maratonském nonstop osmihodinovém výkonu v kuse taky, takže juch!.. Tedy, pořádně si odfrknu až zítra, až bude odprezentováno, ale po pravdě, už teď se mi dýchá tak nějak lehčeji. No, uvidíme, až přijde feedback k eseji, myslím, že moje ego poměrně zabolí. Ale uvidíme. Každopádně, toť ke zpoždění pravidelného toku bloginformací, teď jdu spát, zítra běhat (juch!), zítra jsem kompletně de-stressed a plná psacího elánu!

Výlet do přírody

Ačkoli jsme si mysleli, že ten minulý víkend byl poslední výkřik pěkného počasí před tím, než se zatáhne a už bude setrvale hnusně, ukázalo se, že sluníčko ještě dostalo od deštivého podzimu šanci. Chňapli jsme tak po, teď už asi opravdu poslední, šanci užít si modrou oblohu, a vyrazili jsme na výlet do přírody. Mnoha doporučovanými nedaleko vzdálený Old Deer Park nás namlsal na podobný zážitek, jako byl Deer Park v Dánsku, kde se proháněla stáda srnek hned v blízkosti vás a majestátně kráčící jeleni s parožím budili takový respekt, že se člověk neodvážil jim to jablko nebo mrkev odepřít se slovy "ty už jsi měl dost, nech taky jiným". Slavně jsme tady vyrazili autobusem hnedka ráno a hned na druhý pokus zamířili "k těm srnkám".

Richmond Park

Místo lesa se ale ukázalo, že ta velká zelená plocha, co si říká Old Deer Park, je taková Letná, spousta travičky, na které hráli mladí talenti rugby nebo kam najížděl maringotky s cirkusem. Ale po deerech ani stopičky, ani bobek. Pravda, nebylo se čemu divit, já být srnkou, rozhodně si nevyjdu na pochůzku na otevřenou zelenou pláň, kde fandiví rodiče halasně podporují své ratolesti, co se za hvizdu píšťalek přetahují o rugbyový míč. No, tak ale samozřejmě že jsme naši dnešní přírodní procházku nechtěli nechat jen tak a rozhodli jsme se podél řeky vyrazit do blízkého Richmondu. Samotný náš pan domácí avizoval, že i Richmond určitě zamilujeme a chtě nechtě nutno přiznat, že to odhadl správně. Pro počáteční bloudění jsme nejprve nevěřili, ale odměnou nám byl obří, skutečně gigantický park.

Richmond Park

Tedy, teď už to nebyl takový ten klasický stromovkovitý nebo hvězdovitý park, tohle už byl konečně, neuvěřitelně, spíš prokopákoidní styl parku! (o kterém jsem pomalu přestávala věřit, že něco takového je možné v Londýně najít). Pěšinky, které konečně nebyly asfaltové, místy dokonce bylo bahníčko z nočního deště! Na to, že bylo nedělní slunečné dopoledne tam bylo navíc poměrně málo lidí, kteří se do té plochy tak rozprskli, že jít sem běhat, dost možná potkáte jen pár jiných běžců, co vás míjí, ale jinak třeba nikoho. To bylo dosud nepředstavitelné a otevřelo to úplně jinou dimenzi našemu londýnskému běhání. Pravda, je to 10 minut metrem od nás, ale co, o víkendech se tu nějaká krásná patnáctky naběhne hnedka a to ani nebudete muset kroužit jak rybka v akvárium. No, co vám budu povídat, jsem blažená! Do toho všeho to počasí, krásný podzimní den, ty barevné listy a to sluníčko, co ještě docela hřálo a konečně člověk chvilku nemyslel na to, že má číst nebo přemýšlet nad esejí... Jo, a málem bych zapomněla - nakonec to klaplo i s těmi srnkami a jeleny, protože evidentně všechny z Old Deer Parku zdrhly do Richmondu. Nebylo to sice jako v Dánsku, kde jste si je mohli hladit a krmit je, ale i ta jsme na pár metrů byli svědky několika pasoucích se paroháčů nebo jejich několika líně se na sluníčku opalujících družek. Takže sečteno podtrženo, nedělní výlet na jedničku!

Velitel stáda se pase

A aby toho pozitivního nebylo málo, naše spolubydlící se v práci účastní soutěže o nejlepší dort, takže na něm pracovala dnes skoro celý den. V kuchyni to bylo jako po výbuchu cukrárenského skladu, ale výsledek byl velmi epesní! Pompézně vypadající "Snickers cake" vypadal velmi luxusně (ale také tak sladce, že jen z pohledu na něj trnuly zuby a praskala sklovina). No, a co na tom všem bylo, zejména pro Honzu, nejlepší, že čokoládovo-kávového korpusu bylo nějak víc a toho karamelu a Snickers a polevy a krému a vůbec taky, takže zbylo i na nás. Tak po návratu ze společného běhání si Honza smlsnul na exemplárně vypadajícím muffinu, který byl dokonalou zmenšeninou dortu, který se chladil v lednici. No, vydařený víkend! A teď vzhůru novým dobrodružstvím školního/pracovního týdne!

Bohužel nazoomováno, takže trochu nekvalitní foto, ale paroháč byl jinak relativně fotogenický

Cestou domů po pláni v Richmondu

A teď už skáčeme šipku do dalšího týdne!

I Garfield by nám záviděl!

O tom, že máme obří štěstí, že bydlíme v naší krásné rezidenční čtvrti, kde je klídek a ticho, kde máme v pokoji královsky velikou postel, stůl, skříň, dalších pár kusů nábytku a stále tam zbývá prostor, už tu zmínka byla. Genialita našeho bydlení má ale ještě jednu důležitou dimenzi a tu tvoří naši skvělí spolubydlící. Je to sympatický australský pár, blonďatý beachboy a jeho vostrá vtipná přítelkyně. Přes týden se s nimi příliš nevídáme, odchází do práce brzy a navečer se buď mihneme při vaření večeře v kuchyni, ale častěji se spíš míjíme, když už je každý zapelešený v pokoji. Myslím, že tento druh soužití nám oboustranně vyhovuje, žádné přehnané umělé socializování, občas se zapovídáme a je to fajn, ale žádné stresy se seznamovačkami nebo návrhy na "super fun outdoor activities together"... Zkráka taková přirozeně lidská, normální symbióza. Jsme za to rádi!

Nový rozměr našemu štěstí dodává ještě fakt, že Lina skvěle a ráda vaří a Che tu pracuje jako fyzioterapeut. Oujé! V kontextu naší večerní páteční diskuse o skvělosti pátku a dokonalosti zbytku víkendu se objevil návrh, jestli prý budeme v sobotu večer doma, že jsou v plánu lasagne a že jestli si dáme, jsme zvaní. Vždyť lasagne sjou takové to jídlo, co se vyplatí dělat do celé zapékací misky, pro víc lidí než jen pro dav. Honzovi se zablyštěla očíčka nadšením a myslím, že se na večeři těšil hned jak dojedl snídani (a tu si dal ještě schválně malinkou, si šetřil místečko na večer). No, nutno skutečně uznat, že jsme se napápli solidně, osobně zřejmě zítra vynechám snídani, jakou jsem dostala nálož. No ale odmítněte to, že! Zapékací miska byla plná po okraj, celý byt voněl a já si připadala jako v restauraci, kde mi na talíř naservírovali úhledný čtverec, vzápětí doprovázený bagetkou s bylinkovým máslíčkem, a než jsme se stihli rozkoukat, na stole byla i obří mísa se salátem. K tomu jsme si nalili víno, no prostě luxusní záležitost, kdo by to byl řekl, že si tu budeme žít takhle! Hodovali jsme a povídali a pak už nemohli, ale poslední sousto tam přece nenecháte. A tak se přemůžete a je to tak děsně dobrý a jste tak napápnutí a super prostě. Žvanili jsme o všem možném, až najednou bylo skoro tři čtvrtě na deset! S plnými pupky jsem se odvalili do pokojů no a příští víkend jsme na řadě my! Juch! 

A co škola?

S množícími se dotazy ohledně mé symbiózy s místním akademickou galaxií jsem usoudila, že bych mohla být sdílnější a napsat sem něco málo o tom, co to tu vlastně studuji (protože většině domácího publika zřejmě zbyla jen zmínka o nějaké "komunikaci")...

Takže tedy...

Je čtvrtek, zítra to budou dva plně dokončené, intenzivní a náročné týdny. V žádné ze vzdělávacích institucí, kterými jsem doposud prošla - a to jsem jich na průměr prošla myslím docela dost - nebylo prvních čtrnáct dní intenzivnějších. Vlastně se dá říct, že i v tomto si může LSE připsat solidní trumf. První týden nás ještě pošetřili, protože jsme začali zlehka jen přednáškami. Nicméně to neměnilo nic na množství knih, článků nebo zajímavostí, co nám bylo doporučeno nebo povinně volitelně předloženo k přečtení. Postupně jsme se ale naučili chodit po campusu bez vytištěného plánku jako turisté

, už jsem si našla pár svých oblíbených studijních míst a takové maličkosti jako najít potřebnou knížku v milionech regálů knih v knihovně už mi nezabere mnoho zbytečných minut jako dřív. Takže se dá říct, že se docela symbiozuju v tomto směru.

Proběhlo už i několik neformálních vinotékových či kavárnových setkání se spolužáky, kteří jsou všichni hrozně fajn, inspirativní lidé, z nichž většina z nich mě nepřestává překvapovat svou bystrostí a schopností formulovat své geniální myšlenky. Myslím, že se od nich člověk může hodně naučit. Po několika sáhodlouhých debatách a hovorech a facebookových konverzací a whatsap chatů, během kterých jsem chvíli pochybovala, že vůbec někdo z nás komunikaci studuje, protože dohodnout se zdálo nemožné, vše dobře dopadlo, a slavnostně jsme tak rozděleni do studijních skupinek, které jsou samozřejmě velmi diverzifikované. Konkrétně tedy Švýcarsko, Čína, USA, Pakistán, alespoň v mém případě. Nicméně naše dnešní přes-oběd-se-táhnoucí debata (kvůli které jsme málem přišly pozdě na přednášku, jak jsme se zapovídaly) jen utvrdila mé pocity, že jsme všichni na jedné lodi, Že všichni máme záchvaty paniky a stresu, kdy zjišťujete, že množství čtení se nedá stihnout a že ačkoli je všechno hrozně moc zajímavé, chtě nechtě budete muset přejít k selekci. Po pravdě, sylabus (který tady nazývají outline) je skutečně obsáhlý pro všechny předměty. Témata jednotlivých přednášek jsou skvělá a zajímavá. Přednášející jsou inspirativní a geniální. V knihovně je nekonečno materiálů, které vám jsou plně a plně k dispozici. Neuvěřitelně dokonalé, chce se říct, ale k dokonalosti tomu chybí zhruba 36 hodin denně navíc... Jinými slovy, můj usoudila jsem, že můj následujíc rok bude skutečně studijní...

Něco málo o systému. Předměty tu fungují stejně jako u nás ve formě přednášek a seminářů, některé přednášky údajně nejsou povinné, ale de facto jste si tím podřezali větev pro úspěšné složení zkoušky. Všechny materiály včetně video a audio záznamu jsou na internetu, což je docela pohodlné a usnadní vám to práci s poznámkami. Nevýhodou je, že pokud na to člověk není zvyklý, mírně ho to destabilizuje, protože systémy a studijní metody doposud používal, tu najednou nefungují nebo jsou nadbytečné. Což je věc, na které pracuji a snad se to i docela daří. Zkrátka je to znát, že systém a přístup ke studiu je tu trochu jiný, a to jak ze strany profesorů, tak ze strany studentů. Mnohem častější náplní je diskuse nebo debata nad interpretací, nejde ani tak o "tupé" nasypání faktů a vědomostí do hlavy (ze které se to po zkoušce prostě vysype), ale spíš o zamýšlení se nad tím, proč to tak je, hledání příčin a rozvíjení kritického úsudku. Podporuje se tu argumentace podložené fakty a profesor se nestaví do pozice "vím všechno, ty seď a poslouchej". I díky tomu je více prostoru pro samotné dotazy a připomínky, které nabízí úhly pohledu, které třeba mě ani nenapadly, ale vlastně jsou geniální. Některé přednášky občas připomínají divadelní hru, a to nejen tím, že se odehrávají v "divadlech", ve velkých sálech s pódiem, ale i tím, že přednášející zaujme publikum tak, že studenti výklad hltají. Nebudu si hrát na dokonalost, jasně že tu je pár lidí, co si ťupe na mobilu nebo plachtí po facebooku, ale pořád je to trochu jiná liga. Pravda, jiná liga to bude třeba i s nároky a známkováním a vůbec vším, co se od nás očekává, ale o tom až jindy, třeba až budu plakat nad svým prvním špatným hodnocením eseje...

Rozvrh mám každý týden skoro stejný, v pondělí volníčko (takže knihovna a číst), v úterý mám přednášku a seminář, středa je zabijácká, to jsem ve škole až do šesti odpoledne a čtvrtek je můj statistický den (viz dále). Jo a pak je pátek a to jsem se zapsala na nepovinné kurzy akademického psaní, efektivního čtení, takové workshopy, co radí těm, co nejsou rodilí Britové, jak to všechno zmáknout a ještě třeba mít dobré známky. První seance bude zítra, tak uvidíme. Každopádně do tohodle máme ještě dvě skupinové aktivity, jedna probíhá týdně (tzv. discussion groups - diskuze nad tématy přednášek a seminářů, cílem je spojovat znalosti napříč předměty, abychom měli ucelenější přehled) a druhá jednou za čtrnáct dní (tzv. tutorial groups - řeší se nejrůznější problém,y neporozumění textu nebo zadání, jak psát esej, co a proč je potřeba, rady a tipy a tak všechno možné, co se vztahuje k našemu studijnímu životu). Takže tolik o mé vytíženosti, zbytek času člověk stráví přípravou, ale nebojte, běhat chodím ráno :)

Tak a teď odstavec pro ty, které zajímá trochu konkrétněji, o tu vlastně studuji, pokud patříte tedy mezi ty, co se spokojí s "komunikací", můžete to přeskočit. Můj obor se jmenuje Social and Public Communication, což jakkoli vám to zní obyčejně nebo divně nebo podřadně nebo obřadně, je obor hrozně zajímavý, nabídka předmětů na LSE je geniální a tak nějak pořád věřím, že se mi to bude hodit v mém cestování nějakou případnou budoucí kariérou... Každopádně je to obor, který se tu vyučuje pod departmentem Sociální psychologie. Takže se šťouráme v komunikaci z obou pohledů jak psychologie, tak sociologie (což pro někoho z vás možná zní jako děsná nuda, ale není). Konkrétně co se předmětů týče, mám v tomto semestru celkem čtyři: Social Psychology of Communication a Societal Psychology, dále pak dva předměty zaměřené na metody výzkumu: Methods for research in social psychology a Quantitative methods. Nebudu vás nudit detailním popisem a vyprávěním o jednotlivých předmětech (pokud jste zvědaví, dejte vědět, ráda vám o tom napíšu), jen jeden stojí za to zdůraznit. Začnu takhle: když jsme na gymplu v oktávě měli poslední hodinu matematiky, myslela jsem si, že jsem s čísly nadobro  hotová. Kalkulačku jsem od té doby nepoužila (leda na mobilu) a bylo mi tak dobře. Stav se přiblížil kolapsu, když jsem zjistila, že Terezko nenene, ještě si započítáš. Jo, je to tak, v rámci kvantitativních metod výzkumu máme povinně jeden předmět. Samozřejmě, že jsem si vybrala tu základní úroveň, která předpokládá, že ze statistiky neumíte nic, ale i tak! Semináře probíhají v počítačové učebně a pracujeme se statistickým programem, který spoustu věcí dělá za vás..pokud je tam umíte zadat... No, takže ve zkratce řečeno, po Vánocích se vracím s kalkulačkou a hýčkám si Honzu, který kvantitativní metody studoval - něco mi říká, že možná tu bude nutné nějaké doučování. (a doučovat mě matiku nikomu nepřeju!)

Každopádně toť můj zimní semestr, který končí 12. prosince. Do té doby musím odevzdat pár esejů, vymyslet téma disertace... a naštěstí zkoušky mám až v letním semestru (takže to vůbec nezapomenu jsem chtěla říct hehe..ba ne, máme prý mít opakovací seance či co..). A už se děsně těším na příští semestr, to máme volitelné předměty, já šmátla evidentně po těch nejvíc žádaných, takže to chtěla trochu zaargumentovat, proč po tom kurzu tak lačníte, ale evidentně se podařilo a s radostí vám tedy oznamuji, že na jaře mě čeká Consumers Psychology a Social and Organizational Decision-Making. Juch! :)

No, takže asi tolik k současnému stavu místního akademična. Jak jsem už psala, je to super, zázemí, přístup, jiná liga, přála bych to všem. Ostatně, když už za to člověk platí takové částky, aspoň že to stojí za to. Nebo aspoň zatím. Pravda, už jsem četla i pár textů, které čtete pořád dokola a vůbec tomu nerozumíte a navíc se zdá, že to vůbec nesouvisí s ničím, co vás zajímá nebo co se bude dít na přednášce.. A to pak máte hlavu jak balon a říkáte si "to nezvládnu, nedá se to zvládnout.." a kontrolka v hlavě vám bliká jak rozbitý semafor...Ale pak se to nějak setřepe a zase se vám chce tančit: http://sfglobe.com/?id=13124&src=share_fb_new_13124 

Občas je to náročné, když se v sedm dohrabete konečně domů, máte hlad, jste unavení, ideálně ještě mokří od slejváku, v depresi, že jste nad textem strávili tolik času a nic z toho, ale není žádná maminka, co by doma navařila, žádné "večeři máš v troubě". A jindy zase jdete z inspirativní přednášky, třeba výjimečně svítí sluníčko a to vám zvedne náladu a najednou všechno má smysl.

I maličkosti pak potěší, třeba dneska ta slečna, co seděla vedle mě ve studovně, přestala popotahovat a normálně se vysmrkala, Protrhla tak evidentně pomyslnou hranici ostychu veřejného smrkání, protože poté se vysmrkali ještě další dva lidé, no není to geniální, konečně se tam dalo v klidu číst!

...

Už zase žvaním, půjdu radši ještě chvíli něco číst, další vyprávění zase někdy příště, škola volá, juch! 

Podzimní nudle

Definitivně začal podzim. Běhání v kraťasech odzvonilo, na mokrých chodnících se válí barevné listí, neustálá vlhkost ve vzduchu a vítr způsobují, že můj účes občas připomíná ovci ve větráku, a přestože místní sice chodí stále nalehko, my už na svetr oblékáme o vrstvu víc. Abychom se nenastudili, že! (Bohužel, zdá se, že to nepomáhá, Honza už likviduje jeden balíček papírových kapesníků za druhým.) Když se ale projdete po campusu, zachvátí vás pocit zmatenosti - zima? léto? podzim?...outfit hemžících se studentů ve vás totiž lehce vyvolá pochyby o tom, jaké roční období skutečně je. Někteří už chodí zabalení  kabátu a čepici (studenti z teplých krajin), zato pár slečen cupitá v šatičkách, jako by bylo pětadvacet a slunce. Někdo už vytáhl huňatou šálu a kozačky, jiní se drží svých kraťasů nebo se prochází jen v tenoučké bavlněné košili. (A ke všemu ani nemají náznaky husí kůže, já na jejich místě jsem naježená jak štětka do záchoda!) No, a potom jsme tu my, co chodíme oblečeni prostě tak nějak podzimně. 

Ale proč o tom píši - místní domorodci jsou evidentně zvyklí, a tak je žádná rýmička asi neskolí, ale po pravdě, těch tu na campusu zase tolik není. Ten zbytek, většina nás zdegenerovaných panelákových krysiček, co jsou zchoulostivělí z přetopeného bytu, občas trochu klepeme kosu (když holt někdo uvěří předpovědi počasí a blbě se oblékne), místy si připadáme jako eskymácí (ve srovnání s ostatními máme na sobě v průměru dvě až tři vrstvy víc). Fór je v tom, že ať děláte, co děláte, odskáčete to tak jako tak, jen jinou formou. Přesněji tedy, buď se oblékáte málo a dostanete rýmičku (naštěstí ne můj případ), nebo se oblékáte dostatečně, ale pak v knihovně do ticha posloucháte otravné popotahování svých nastuzených kolegů. Pravda, jsem na popotahování trochu policajt (ostatně jako dcera ORL lékaře jsem jistě uměla smrkat ještě dřív než chodit), ale jen si to představte. Sedíte v "silent zone" v knihovně (knihovna je rozdělená na zóny podle hlasitosti, někde se můžete bavit normálně, jinde jen šeptat, jinde se nesmí mluvit vůbec - právě v té silent zóně třeba), snažíte se přelouskat povinné čtení na přednášku, odstavec musíte občas přečíst třikrát a stále nevíte, o co jde, a do toho se v pravidelných intervalech ozve z různých konců místnosti hlasité popotáhnutí, vcucnutí nudle, co už nosní dírkou teče, teče, skoro ukápla na stránku knihy, ale šupš, rychlý hlasitý skr-vdech a je zpátky..a začínáme znovu. Zase ticho, nudle jede nosním tunelem gravitací směrem k desce školu. Už už vykukuje na denní světlo, ale skr, ticho studovny prořízne hlasité popotažení, nudle je sice kdesi v hloubi něčího nosu, ale vaše soustředění a klidné čtení je zase přerušeno. Je to k zbláznění, skoro se vám chce se zvednout a nabídnout té slečně kapesník. Nebo se zeptat toho chlapce, jestli mu nepřipadá nechutné, neslušné a tak vůbec, nepohodlné, že popotahuje... Ne, dobře, neudělala jsem ani jedno z toho. Ale stálo mě to neuvěřitelné sebeovládání a musím uznat, že jsem byla ráda, že mi zbývalo posledních pár stránek k přečtení... 

Ráda bych řekla, že doufám, že tohle podzimní rýmičkové smrkací počasí brzy skončí, ale vzhledem k tomu, že teprve teď začalo a něco mi říká, že v tomhle stylu pojedeme až do prosince, možná si radši pořídím dostatečně velkou krabici tahacích papírových kapesníků... 

Deštníková velmoc

Zatímco během prvních dní k nám byl Londýn co se počasí týče velmi přívětivý, teď naplno odhaluje svou pravou tvář. Dnes v pořadí druhý deštivý den, ačkoli nutno uznat, že modrou oblohu jsme za ty dva dny ještě stále viděli, jinými slov ještě není nejhůř! Každopádně přestože jsem deštivý zkušeňák z Dánska, místní pršavo má poněkud jiný nádech. Jedna příjemná věc je ta, že nemusím každý den do školy na kole (mimochodem by to byla pěkná projížďka,jen když si vezmu že metrem se jede skoro půl hodiny..nehledě na nebezpečnost místních řidičů..), další pak asi hlavně to, že se tu ještě naštěstí tak moc neochladilo. Na svetřík to už jen není, ale ještě není takový ten pravý podzim, vlhko a kosa, co vám zalézá nejen za nehty, ale hezky pod kůži po celém těle, bez ohledu jak skvělý goretex na sobě máte.

No, ale přeci jen je tu na té deštivé náladě a rozpoložení lidí něco jiného. Možná se mi to jen zdá, ale mám třeba pocit, že si tu oproti Dánsku méně lidí skutečně užívá to, že neprší. A když pak začne, z výrazů v obličeji je sice zřejmá jistá míra rezignace a smíření s místním podnebím, na druhou stranu, na to, vzhledem k tomu, že tu prší prakticky 333 dní v roce, člověk očekává, že si tu lidé deštěm nebudou nechávat kazit náladu, ne. Připadá mi to tu spíš jako upadání do jakéhosi stavu apatie, vytáhnout deštník a schovat pod něj hlavu jako želva. A to je vlastně možná ono! V Dánsku nosili deštník jen cizinci nebo dámy spěchající na ples ve večerní róbě (a to možná ani ty ne, kolikrát jsem viděla dámičku v kostýmku a lodičkách potaženou jakousi pláštěnkou a svištěla si to do práce). Ta dánská outdoorovost tomu tady chybí. Když začne krápat, všichni vytasí jako šavli z opasku deštník z kabelky. V Dánsku když začalo pršet, možná pár lidí zrychlilo krok, možná pár si jich nasadilo kapuci, ale jinak nic, život běžel jako by se nic nedělo. Tady mi občas připadá, že se lidé až zbytečně zachmuří, přitom ta deštníková show na ulicích a všechno to k tomu je vlastně docela legrační. Včera, když jsem se vracela ze školy, lilo. Neměla jsem deštník (ráno to vypadlo, že nebude pršet, předpověď sice zněla, že večer pršet bude, ale přeci s tím deštníkem nebudu vláčet, že, to radši přijdu jak mokrá myš..no nic, poučení z toho bylo takové, že dnes jsem si - ač nutno podotknout po několika Honzových výzvách - deštník vzala). U stanice metra, která je kousek od řeky navíc docela hodně foukalo, což způsobovalo vtipnou podívanou, protože každý, kdo z deštníkem vyšel ze závětří budovy na přechod, musel prokázat, že jeho deštník je hoden existence ve větrných podmínkách.

A tak se mi za tu chvilku naskytla podívaná na několik krásných i obyčejných deštníků podivných tvarů. Někomu se z něj udělala mísa, některým se ohnulo jen pár drátků, takže paraplíčko měli podivně zploštělé z jedné strany a jiní se zuřivě snažili vykormidlovat ten správný vítr tak, ale deštník přežil, ale zároveň oni nebyli mokří. To bylo obtížné už jen proto, že většina z nich při tom manévrování neviděla na cestu, protože se jim deštníkovina obtiskávala protivětrem na obličej. A do tohodle barevného a nejrůznějšími designy a potisky rozmanitého pelmelu z metra vybíhali dámy na podpadcích nebo kravaťáci v naleštěných polobotkách a roztržitě si brali odpolední noviny London Evening Standard, které jsou k dostání zdarma ve velkých stojanech u stanci metra. Několikastránkové vydání pak zoufale rozkládali a tiskli jako večerníčkovskou čepici nebo jednoduše vypadající stříšku nad hlavou. Vítr sice trhal a otáčel stránky, ale věřím, že některým snaživcům zůstalo pár chloupků na hlavě suchých. Každopádně pro mě to byla skvělá podívaná. Musela jsem se otevřeně zasmát, byla to podivná klauniáda, která připomínala postavičky z cukru, které na dně hrnečku čaje zoufale pobíhají, protože se blíží lidská ruka s vodou z rychlovarné konvice. Co na druhou stranu rozhodně nelze londýnskému stylu vypořádávání se s deštěm upřít je rozmanitost deštníků. Tolik krásných a nápaditých designů, potisků nebo barevných kombinací jsem asi nikdy neviděla. A vlastně bych se vůbec nedivila, že by deštníky měly své vlastní módní oddělení v obchodech. Pravda, deštník tu koupíte třeba i v trafice, sice možná jen nějaký za pár šupů, ale po pravdě, všichni říkají, že nemá cenu vytvářet si k deštníkům přílišný citový vztah, protože se vám pravděpodobně stejně brzy zničí. Nechce se mi připouštět si, že by se můj putníkatý deštník roztrhal na cucky, ale když občas oknem vidím poryvy větru a kymácející se větve, říkám si, že možná přijde chvíle, kterou můj flekáček neustojí. Ještě možná mají šanci na přežití ty dlouhé velké neskládací deštníky, co mají takovéto dědečkovské vycházkové držadlo, ale to zas asi netoužím po tom, chodit po městě s paraplem jako s vycházkovou holí nebo jako s flintou přes rameno!

                                                                              ...

A na závěr mě ještě napadá taková poznámka na okraj - ačkoli bych se mohlo zdát, že by ze mě mohla být skoro profesionální dešťový analytik, po Dánsku a Londýně už třeba do Bergenu (nebo kde že to je to nejdeštivější místo Evropy) už nejedu!

LSE studna

LSE má mobilní aplikaci. Nejmenuje se příliš kreativně - LSE Mobile - ale dala jsem jí šanci a stáhla si jí do telefonu. Nejprve jsem si myslela, že to s ní dopadne stejně jako s mnoha jiným aplikacemi, které jsem si sice nadšeně stáhla do telefonu, ale víckrát je už nepoužila. Nicméně dnešek tohle pravidlo zlomil. Vlastně šlo o banalitu - měla jsem žízeň a moje lahvička vyschla. Obvykle bych se prostě jen zvedla a došl asi natočit z kohoutku na záchodech, ale to tady jaksi nefunguje, respektive pokud tedy namáte zájem pít sice zdravou, ale pěkně hnusnou teplou vodu. Skutečně, nevím, jestli pod Londýnem se nachází tektonické podloží či co, každopádně skoro z každého kohoutku tu teče teplá voda. U nás doma to není tak zlé, ale že byste si natočili osvěžující chladnou vodu, co v létě zchladí vaše tělo aspoň zevnitř, to tedy skutečně ne.

Má to sice i výhody, třeba dnes ráno, když jsem přišla z běhání, zpocená jak myš a rudá jako rajče, netekla teplá voda. Ale protože tu vlastně nikdy neteče úplně studená, ani když si jen studenou pustíte, sprcha vlastně nebyla ani moc příšerná. I když pravda, táborové potůčky v čele s ledárnou na Božím Daru jsou zkušeností, díky které vám pak vše ostatní připadá jako horká vana. No, každopádně, voda z kohoutků na LSE se nedá pít, pokud si nelibujete v teplé, ale skutečně teplé - kdyby to aspoň byla vlažná - vodě. Měla jsem tu vychytané jedno místo, jedno umývadlo v knihovně, kde tekla studená. Byla to taková moje studna. Ale protože dnes tyhle záchody byly zamčené a dveře zalepené páskou, měla jsem poněkud útrum a nezbylo než najít jinou oázu. A právě tady přišla na řadu LSE aplikace, kde kromě vyhledávání jednotlivých budov na campusu, přístupu do knihovny, vyhledávání osob nebo personalizovaných složek jako jsou rozvrhy nebo reading listy, můžete vyhledávat i fontánky s vodou! Geniální, že! Na celém campusu je jich, jak jsem zjistila, mraky. Jen v knihovně jsou asi čtyři, možná tedy nebylo nutné střežit svou studnu v podobě jednoho umývadla, ale stačilo se trochu dřív poradit s chytrou aplikací. Nevadí.. Hlavně že už vím, kde nám teče studená voda, ač nutno přiznat, že ta teplá se dnes docela hodila, ochladilo se, tak bylo vlastně docela milé ohřát si ručičky...

Být vzorným studentem...

Sedím v knihovně, prokousávám se první knihou z povinného reading listu a čekám na první hodinu jógy. Přistihuji se, že občas jsem do čtení zabraná tak, že si ani nevšimnu, že se studenti u mého stolu vystřídali nebo že ten chlapec, co si zuřivě podtrhával nějaká lejstra vedle mě a dělal si z poznámek barevnou čmáranici, nebo aspoň takhle z dálky to tak vypadalo, už odešel. Někdy zase naopak jen tak vzhlédnu a pozoruji mumraj a to studentské akademické dusno či dychtivo po znalostech. Nebo kariéře? Titulu? Možná trochu všechno. Každopádně místní knihovna a potažmo zatím všechny aspekty LSE, se kterými jsem měla možnost se doposud setkat, tohle rozpoložení hodně podporují. Zázemí, které tu je, je skutečně velmi nadstandardní, nebo se tak alespoň jeví. Technické vymoženosti v podobě online osobních reading listů na jednotlivé předměty nebo elektronické půjčování a vracení knih u skeneru, který vám vše sám načte na kartičku, rozpozná knihu, vy jen párkrát ťupněte na obrazovku a za minutku odcházíte s půjčenou knihou, případně účtenkou, do kdy ji vrátit. Pravda, něco podobného by v naší malé knihovničce na Hollaru asi ani nemělo smysl zavádět. Což je mimo jiné taky další věc, množství knih a regálů s periodiky, které jsem tu prošmejdila, jsem naživo asi nikdy neviděla. A to nutno podotknout, že nejsem nějaký knihomol, co by se za deštivého dne vydržel pelešit celý den s knihou! I tak ale na člověka skočí jakýsi studijní kvas. Tak jen uvidíme, jak dlouho mi tohle knihonadšení vydrží. Ale podle počtu povinných a doporučených knih na seznamu - které sice možná nebudeme muset přečíst všechny, ale minimálně všechny zní dost zajímavě na to, abych je chtěla aspoň prolistovat - kéž by vydrželo hodně dlouho!

Tohle na naše hlavní budova - Old Building

Další skutečně megalomanskou událostí minulého týdne byl tzv. Freshers Fair. V podstatě šlo o představení Studentské unie, jejích aktivit, možností, jak a kam se kdy do čeho zapojit a samozřejmě do jakého klubu nebo "society" spolku nebo společnosti se přidat. Zájem byl evidentně notný, vzhledem k frontě, kterou jsme stáli třeba půl hodiny venku (naštěstí na sluníčku), abychom se vůbec dostali dovnitř. Nejdřív jsem pochybovala, že to bude stát za to, ale když mi Laura (kamarádka z W Communications, co teď dodělala magistra na LSE Media and Communications) říkala, ať si to rozhodně nenechám ujít, vystála jsem i tu frontu. A po pravdě, stálo to za to a nelituji. Jedna výhoda je, že jsem myslím předzásobená propiskami na celý následující rok, ale také jsem si udělala docela reálný obrázek o tom, kolik, ehm, spíš jak fakt hrozně moc, možností máte, pokud se chcete někde angažovat. Jednotlivé spolky se předháněly v nabídce, lákaly na sladkosti a napečené dobroty, někde jste nafasovali plátěnou tašku nebo hrneček, jen to fiklo. V některých patrech vám zase strakali pod nos tablety nejrůznější recruitment companies, které nabízeli pomoc s hledáním stáží nebo případným pracovním místem. Členství zde nabízelo skoro 150 spolků a klubů, od sportovních aktivit a podivných bojových umění přes klasiky jako jsou nejrůznější debatní ligy, mezinárodní fóra nebo studentské noviny, televize či rozhlas, se ale také můžete stát členy například Baking society, která se týdně schází na společné pečící seance a výměny receptů, můžete se angažovat v třídění odpadu nebo jiných udržitelných projektech, můžete se přidat k LSE včelařům nebo nadšeným hráčům Bridge nebo milovníkům Cideru. Kromě spolků nejrůznějších národností (Češi a Slováci mají jeden společný, u stánku jsem potkala dva kluky, co si hnedka chtěla nadšeně plácnout, že mají další skalp do svého spolku, hehe, tak uvidíme, jestli se k nim přidám..) tu nechybí ani spolek feministek, milovníků filmů nebo třeba spolek Woman in Business. No zkrátka asi si tu najde své opravdu každý... Členství se pohybuje kolem 1.5 až dvou liber za rok, u sportovních klubů je to pak víc, ale někteří akční studenti, které jsem tam potkala, měli svůj papírek (na něj jednotlivé spolky, do kterých jste se chtěli pak zapsat, nalepovali čárové kódy, ty se pak na konci u kasy naskenovaly a zaplatilo se) úplně polepený z obou stran... Nevím, kde na to všechno najdou čas, možná se jen řídí heslem "v životopise to vypadá dobře"...

A aby toho nebylo málo, ještě přidám jeden úlovek z dnešního dopoledne. Místní jazykové centrum nabízí totiž skvělou věc a to sou kurzy angličtiny, respektive pomoc s akademickým psaním esejí a komunikačními dovednostmi pro prezentaci a aktivitu na seminářích. Zatím jsem byla jen na informační schůzce, ale nezdá se mi to jako úplně příležitost k zahození. Je mi sice jasné, že dostat z první eseje více než 70 % je nemožné a dostat kolem 60 % je výkon hoden poloboha, ale nejsem si úplně jistá, že se s tím smířilo i moje akademické ego, říkám si proto, že tohle by mohl možná být další bod, který by doplnil můj seznam "udělala jsem maximum". ..Budu o tom ještě chvíli přemýšlet...
Každopádně studenti LSE jsou mimoškolními aktivitami zásobeni opravdu důkladně, takže nebojte, když bych měla pocit, že se tu nudím, můžu se zapsat třeba na včelařství nebo šachy, hehe! Evidentně podmínky pro to být "vzorným studentem" tu jsou naprosto ideální, možnosti nezměrné, zázemí dokonalé, jen se mi zdá, že musíte mít nafukovací hlavu na všechny ty vědomosti a zřejmě i nějakých pár hodin denně navíc, aby člověk stíhal vše, co má... a pak jistě může být premiantem, vzorným studentíkem, co se angažuje, kde to jen jde, uvědomělým dospělákem, co si zvládá budovat skills a background do životopisu, aby pak bez problémů našel zaměstnání a šarmantně proplul mezi konkurencí na trhu práce...

Tohle je náš kámoš tučňák na Campusu před knihkupectvím

No, uvidíme, asi se pro začátek půjdu radši vyzenovat na jógu! ÓÓÓÓÓÓMMMMMMMM!

První déšť a první fotky

Bylo krásné sobotní ráno a skrz žaluzie nám do pokoje svítilo sluníčko. Už jsme si chtěli mnout ruce, že Norové se zase s tím deštěm sekli, ale kolem poledne, kdy jsme měli namířeno na procházku do čtvrti Mayfair, začalo pršet. Nejdřív se zdálo, že to bude jen nenápadný deštík, že to nebude stát ani za rozevření deštníku.

To zamrzí no...ale aspoň mají ptáčkové bazének!

Už po několika minutých a prvních poryvech větru, kdy se nám kapky kydaly na obličej, jsme to přehodnotili, jak s deštníkem, tak s naší procházkou. Londýnské počasí o sobě zkrátka dalo vědět. Tedy, ne že bychom se na to nějak těšili nebo nám bylo líto, že doposud jsme žádný vyloženě deštivý den neměli! Jendou to prost přijít muselo, a tak jsme si nakoupili ingredience na palačinky a když do sebe Honza soukal osmou, myslím, že i přes všechen déšť bylo dobře.
Neděle se meteorologům také povedla, takhle neskutečně slunečno a krásně, to jsem ani netušila, že Anglie vůbec takové počasí umí. Vyrazili jsme proto na obhlídku okolí našeho bytu, respektive konečně jsme se vypravili do nedalekého parku, který nám doporučoval náš pan domácí. Cestou jsme, opět na jeho doporučení, šli oklikou přes obchod zvaný Morrisons. Ti povolanější vědí, pro ostatní: obří supermarket, kde koupíte všechno, ready made food zabírá pouze 2 regály (!!!) a cenově je to ještě výhodnější než naše milované a doposud navštěvované Tesco. A co víc, je to zhruba 10 až 15 minut chůze, autobusem tak dvě tři zastávky. Prostě neuvěřitelné! Když náš pan domácí přišel se 4 avokády, které tam koupil za 99 p, říkali jsme si, že se tam půjdeme aspoň podívat. Myslím, že teď už nebudeme nakupovat jinde. Morrisons prošli naším testem: velký výběr ovoce a zeleniny, pult s masem a rybami, tvaroh a cottage, ricecakes a mléko. Geniální. Po pravdě, nikdy bych si nemyslela, že člověk může být tak nadšený z obyčejného supermarketu, legrační...

Ale abych se dostala k cíli našeho nedělního výletu. Gunnersbury Park, který jsme objevili, zahřál mé přírodně-milovnické ego. Sousta zeleně, rybníček a cestičky, sice asfaltované, takže na běh ne ideální, ale spousta stromů a chlorofylu, čistý vzduch a málo lidí... a hlavně to všechno kousek od nás! Spokojeně jsme prokorzovali park křížem krážem, ven vylezli sice východem, který nás vyplivl neznámo kde, ale podle směru letu letadel (blízko je letiště Heathrow) a spojeným orientačním smyslům obou našich hlav jsme se zorientovali a uťapkaní dorazili na pozdní oběd domů. Každopádně podle předpovědi tu má od zítra začít podzimní období dešťů, tak se trochu obávám té deštivé deprese, ostatně vzpomínka na podzimní pršavé dánské dny není nic, co by člověka úplně hřálo... Ale co, teď je ještě hezky, jdu se proběhnout, juch!

Rybníček v Gunnersbury parku 

Podivné chlupaté píchavé obří kaštany

Sice je už podzim, ale tady kytičky kvetou evidentně podle jiných zákonitostí přírody..

"Obříííí!"

Park hned u výlezu z metra na naší stanici Turnham Green


Další fotky budou!

Bydlíme!

Následující příspěvek bude pravděpodobně stejně dlouhý, jako byla dlouhá cesta k našemu bytu... jen doufám, že na konci jeho čtení nebudete tak vyčerpaní, jako jsme byli my...

Čmuchací četa v Praze

Úplný začátek našeho dobrodružství s londýnským bydlením můžeme směle datovat někdy už do května, kdy jsme poprvé do googlu zadali nesmělé "london flat rent". Plni očekávání jsme nastavovali vyhledávací filtry na dnes už téměř pod kůží zaryté zoople nebo rightmovu (webové stránky pro vyhledávání bydlení). Skoro školácky vzorně jsem si do záložek průběžně ukládala nálezy, které by třeba připadaly v úvahu. Primárním filtrem pro nás byla cena a v neposlední řadě také doba dojíždění. Jako velmi užitečný nástroj jsme hodnotili mapu londýnského metra, která ti po zadání stanice do vyhledávacího řádku na té změti barevných čar ukáže, kde že to vlastně ten byt je. u toho jsme prozatím zůstali, v domnění, že máme přeci dost času. Pro jistotu jsem zažádala o ubytování pro páry na koleji, které LSE poskytovala, Kings nic podobného nenabízí, tak jsme mohli vsadit jen na moje štěstí. Ceny se netvářili příliš přívětivě, ale za přihlášku člověk nic nedá, třeba budeme mít aspoň zadní vrátka. Projíždění zooply a rightmovu (které se staly našimi oblíbenými servery) se zaintegrovalo do jakýchsi pravidelných denních internetových aktivit. Na každou nadějnou nabídku, která prošla užším výběrem, jsme rozesílali maily jako diví. Několikrát jsme dostali i odpověď, jednou jsme dokonce byli taktak blízko... Zpětně mi přijde úsměvné, jak bláhoví jsme tehdy byli, ale za sebe musím přiznat, že jsem tomu chvíli opravdu věřila. Že máme to štěstí, že budeme bydlet u Sherlocka Holmese, v krásném bytě... Bylo to tak blízko, že jsme už odesílali zálohu přes Western Union. A pak přišel telefonát. Že transakci nepovolí. Že se tahle často jedná o podvod a kdesi cosi. Nemělo smysl se přes telefon vztekat, ač jsem byla vytočená na maximum. Píšeme tedy mail, že bohužel transakce nebyla povolená a navrhujeme variantu, že deposit vyřešíme s jejich údajným právníkem přes Honzovu práci. A ouha. Odpověď od té doby žádná. Inzerát na internetu hned zmizel. A já si jen říkala, jestli bych neměla poslat děkovný dopis do Western Union tomu pánovi, na kterého jsem byla tehdy nepříjemná, ač teď se ukázalo, že evidentně zachránil naši peněženku...
A tak jsme hledali dál...
Nechci snad ani vědět, kolik hodin svého života jsme prosurfovali po realitkách, strávili propočítáváním dojezdových vzdáleností, obvoláváním a sjednáváním prohlídek. O to neskutečnější se pak zdálo, když jsme seděli v autobuse směr Londýn, natěšení a odhodlaní, že bez bytu se za ten týden prostě nevracíme. Pozitivní bylo, že už tehdy jsme věděli, že nám byla přidělená kolej. Bezva, aspoň máme jistotu, říkali jsme si. Sice jsme ještě nevěděli, jaké pokoj konkrétně, ale brali jsme to jako plán C, když by nic jiného neklaplo.

Yeees, Londýn!

Když jsme se rozlámaní vykodrcali na Victorii z autobusu, připadali jsme si jako typičtí turisti. Studovali jsme mapu, zmateně vymýšleli, kde nejlépe koupit oyster card a hledali, kudy na to správné metro. Už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo, než jsme se nasáčkovali do prťavé Picadilly line směrem letiště Heathrow. Poprvé jsme slyšeli teď už notoricky známé "mind the gap", které na nás zapůsobilo tak intenzivně, že později dalo jméno tomuto blogu. Bydlení, které jsme na tento týden, který jsme pracovně nazvali "apartment hunt", tedy "lov bytu aneb snaž se, co můžeš, bez bytu se domů nejede", jsme měli domluvené v Housnlow, docela daleko od centra, ale podle fotek na internetu jsme očekávali normální studio s kuchyňkou, koupelnou, velkou postelí, možná skříní a to je vše. Dobrá, že člověk, lterý nám měl předávat klíče, přišel pozdě, jsme ještě skousli. Ostatně, těch 15 minut zpoždění se později ukázalo jako naprosto přehlédnutelný detail v kontextu všeho ostatního. Ne, žádný extra průšvih, jen zkrátka evidentně jsme byli první nájemníci, protože třeba nádobí nám pak domácí do naší  prťavé kóje (spíš než studia, natož bytu) dodal ještě v originálním balení z obchodu. Ručníky na sobě měly visačku IKEA. Varná konvice "smrděla" novotou. Pravda, chvilku to trvalo, ale nakonec jsme měli v kuchyni vše, co jsme potřebovali na polní týdenní podmínky v našem hnízdečku, které mělo stěny jako z papíru a vypadalo spíš jako přestavený zahradní domek nebo kůlnička než primárně obydlí. Ale pak přišel háček, internet. Připojení prostě nefungovalo. Vystřídali se u nás snad tři lidé během dvou hodin, vždy s jiným přístrojem ,jinou wifi sítí a jiným heslem, Ale tablet si řekl, že prostě nic. Už jsme začínali být nervózní a podebraní, zvlášť když už to ypadlo, že přijedeme pozdě na naši první domluvenou prohlídku. Naštěstí byl pan realiťák formát a neměl problém s posunutím prohlídky o dvě hoďky později, takže jsme vše stihli, nakonec i s fungujícím internetem. Dobagovali jsme zbyblou sváču (jak se hodila, byl jí v Praze plný batoh, ale jak se hodila!), já oplakala meloun, který pro příšerné vedro v autobuse nepřežil...a vyrazili jsme na první obhlídku londýnského terénu...

Potters Bar: jako Anglie na dlani

První studio, které jsme se chystali navštívit, bylo na severu Londýna ve městečku Potters Bar. Muselo se jet vláčkem, ale cesta netrvala ani 10 minut. Dalších 10 minut chůze to bylo od nádraží na danou adresu. Dalo se popojet autobusem, ale my statečně vyrazili pěšky, že si to tu aspoň prohlídneme. Nebudu lhát, že jsme si okolí zamilovali. Klidné, typicky anglické městečko se vším, co potřebujete, nádherné rodinné domečky v postranních uličkách, klídek a ticho, zeleň a parky, které nevypadají jako načinčané Versailles... Byli jsme nadšení a netrpělivě čekali na mladého realiťáka,který si to připrděl na malém skútříku. Zvědavě jsme se hrnuli po schodech nahoru. Doprava kuchyň a koupelna, doleva místnost s rozkládací pohovkou, poměrně dost místa... než jsme se nadáli, stáli jsme zase venku a přestože se nás chlapec ptal, jestli se chceme na něco zeptat nebo ještě podívat, my mu odkývali, že v pořádku, najednou jsme stáli na ulici a zjišťovali, že vlastně nic nevíme. Jaké tam bylo topení, podíval ses? Ne, no vidíš, to jsme zapomněli!..A co okna, jak vypadali? Všimnul sis někde pračky?...připadali jsme si jako blázni, ale jelikož jsme na prohlídce bytu byli poprvé, dělali jsme holt tyhle školácké chyby... Každopádně z tohoto krásného malého milého studi sešlo, jednak nebylo možné někam umístit pračku, ale hlavně cenově by to znamenalo výrazný zásah do našeho rozpočtu, protože dojíždění, natož dojíždění vlakem, tu stojí nehorázné (I mean it!) peníze. Inu, tak jsme hledali dál.

Doupě, díra, doupě, díra

O dalších návštěvách se už nebudu rozepisovat tak podrobně, většina z nich končila pohledem jeden na druhého a synchornizovaným "ne". Za zmínku snad stojí jen několik exemplářů, jeden ilustrující pravdu všech pravd, která říká "nikdy nevěř fotkám" - na fotkách krásná velká čistá kuchyň, která ve skutečnosti nebyla ani tak velká, ani tak hezká a už vůbec ne čistá (nejsem nějaký hygienik, ale tohle bylo příliš!). Druhý případ by zase vyžadoval soukromou ochranku, protože kdybych byla úchylák, vyberu si přesně takovouhle temnou uličku zezadu za restauracemi, kde stojí popelnice a chodí kouřit občas někdo z restaurace. A samozřejmě se nám nevyhnulo ani typické obchodní "pushy" jednání typu "za hodinu mi to sem jde podepsat jeden pár, který nese zaplacenou zálohu, tak se rozhodněte hned nebo brzo"... A tak to šlo zhruba do středy, kdy jsme večer vyčerpaní, bez energie hledat něco dál zjistili, že jelikož v pátek ráno jedeme domů, máme krásný jeden celý den na to něco najít. Mimochodem, kolej přestala připadat v pvahu, protože místnost, která nám byla nabídnuta, byla bez kuchyně, sice by nám vařili, ale na pidi prostoru bychom museli platit šílenou částku za to, že bydlíme v rušné, turistické, bez klidu a bez zeleně osídlené části u Paddington station (jo, vedle jsou Kensingotn Gardens, ale nevím, kdo z vás stojí o to se při běhání proplétat mezi turisty, kteří korzují kolem fontán...)..a ještě bychom museli jíst něco, co nám navaří?!

Spásný telefonát

Seděla jsem na wifi před LSE a Honza s odskočil něco vyřešit do práce. Obesílala jsem ještě nějaké byty, co jsme večer předtím našli. Na jeden z nich, byly tam jen dvě fotky, jsme si říkali den předtím, že asi psát nebudeme. Připadala jsem si ale už trochu zoufale, takže jsem posílala smsky a volala úplně všude. A to bylo naše jediné štěstí. Asi pět minut nato mi volá neznámé číslo. Že prý četl moji smsku. Hehe, a já si nemohla vlbec vzpomenout, z jakého bytu ten člověk volá, odeslala jsem smsek asi milion! Ale nakonec jsem investigativně a nenápadně zjistila, odkud ten člověk volá. nabízel prohlídku tak za čtrnáct dní. To jsi se zbláznil, ne, říkám si! A slušně mu vysvětluji naši situaci s odjezdem v pátek a ptám se, jestli bychom nemohli přijet hned. Zasměje se. Docela upřímně Nedivím se mu. Ale kývne na to. Slibuju, že do hodinky tam jsme. Netrpělivě čekám na Honzu, až přijde z práce a honem frčíme směr Turnham Green. Cestou z metra si prohlížíme domečky, je to tu krásné, klidná rezidenční čtvrť, asi ne úplně levné bydlení, ale rozhodně výrazně bezpečnější a příjemnější než předchozí turecké či arabské čtvrti (nic proti, nechci znít xenofobně, snažte se mě pochopit...)...Sice jsme vchod úplně brutálně přešli, ale naštěstí hodný majitel, černoch jménem Berch, nás nanavigoval po telefonu. Vypadá a zní sympaticky. Byt je v nové zástavbě, vypadá to jako celý nový komplex. Připadám si jako v hotelu, vstup na kartu, kamerový systém, parkovací místo asi nevyužijeme, a zřejmě ani místní montessori jesle... Místnost je obří na poměry všeho, co jsme doposud viděli. Patří k ní samostatná koupelna, s Australským párem, který má také svou místnost a koupelnu, se sdílí velká a prostorná kuchyň a poměrně slušně velký obývák. Byt je vybavený, všechno vypadá nově. Luxus. A ten týpek je skvělý. Jako kámoš, gentleman. Milý. Do ničeho nás netlačí. Asi jsme mu sympatičtí, protože nám prý bude byt držet do příštího týdne, pak mu musíme dát vědět, jestli ano nebo ne...Netrvalo to ani den a už jsme mu psali, že to bereme. A to jsme ještě tehdy nevěděli, jaké ohromné štěstí máme! Jak na lokalitu, tak na vybavenost a hlavně na přístup majitele! Doteď nechápu, jak jsme mohli mít takové štěstí!
Z našeho apartment huntu tedy odjíždíme se splněnými povinnostmi. Bylo to naknap. Byl to stres, ale nakonec náhoda nám zahrála do karet a měli jsme štěstí...Byla to úleva. Jenže protože náš byt byl volný až od konce září, vznikl tu další háček - kde budeme bydlet ty tři týdny předtím? Asi správně tušíte, že naše dobrodružství s bydlení ještě neskončilo...

Krůček po krůčku k našemu bytu...

Naše první dočasné bydlení bylo u metra Kilburn Park. Jak jsem psala už dřív, první dny to bylo fajn, protože jsme měli celý byt pro sebe. Když pak přijeli maďarští spolubydlící, už to taková pohodička nebyla, což ale nějak extrémně nevadilo, protože jsme se stejně stěhovali, tentokrát na Perivale, do malého pokojíčku v domečku u polské rodiny. Kromě prostoru a ranních frontách na koupelnu to ale bylo fajn a bez problémů. Přesto jsme se nemohli dočkat, než se nastěhujeme do svého. Zákonitě tomu sice muselo předcházet další balení a stěhování obřích těžkých tašek, ale to už jsme všechno nějak skousli, ač teda vedro a dva přestupy metrem nebyly žádný med. Ale bydlení stojí za to! Stále si nějak nechci připustit, že to není hotel, že tady budeme bydlet nadcházející dva roky zřejmě. Ještě to bude chtít pár návštěv Ikey a doladění skladovacích prostor a nějakého nádobí, třeba mého velkého hrnečku a tak chceme koupit nástěnku, na kterou si jednak vyvěsím svoje čísla ze závodů, a taky očekáváme nějaké pohledy, které nám to tu zútulní, tak klidně piště!

Každopádně tedy zde končí naše honba ta pokladem, máme byt, jsme zabydlení, spokojení, lépe to snad ani dopadnout nemohlo... a přitom to byla všechno jen shoda dobrých náhod a okolností. Jen doufám, že jsme to londýnské štěstí snad nevybrali všechno najednou, něco mi říká, že ve zdejším akademickém světě se nám ještě bude hodit... Ale o tom zase jindy, teď už dobrou noc!