Na skok doma

Tak se to tak nějak stalo, že moje malá sestřička, se kterou jsme si s panenkama hrály na školu a na ponorku z palandy a  které jsem tehdy na táboře nazouvala holinky na hlídku, je Bc. Mám pocit, jako by nedávno maturovala. A pamatuju se, jak jsem si tehdy říkala, že se cítím staře, že se to škvrně, co na táboře nosilo celou dobu tu jednu oblíbenou mikinu (a proč bych já jako ta zodpovědná starší sestra měla něco proti, když ta mikina byla prostě oblíbená), byla to klokanka a na kapse byl Scoobydoo (a když byla špinavá, otočila se naruby, a hned byla čistá!), proměnilo v dámu na maturitním plese. No, a tři roky na to, základy chemika inženýra položeny. Takže jistě chápete, že jsem si tu slávu nemohla nechat ujít!

Pravda, moc dlouho jsem opravdu nepobyla, tímto se omlouvám všem, které jsem nestihla vidět, nebo stihla vidět jen krátce a slibuju, že na Vánoce to vynahradím. A třeba přijedu lépe vybavená na tu zimu, co tam máte. A snad taky nebude pořád pršet, že jo!
Každopádně počasí nezabránilo tomu, abych se v šíííleném dešti šla proběhnout do Prokopáku (děsně jsem se na to těšila, tak co se dalo dělat, přeci kvůli počasí nebudu měnit plány žejo!) nebo abychom si dali luxusní žraso a drinky na oslavu našeho chemika. Darovaná hand-made deskovka "Nuda v laborce" též sklidila úspěch, jak se zdálo, tak to jsem měla radost, přeci jen nejsem úplně design kreativec že.. Mnozí moji podzimní návštavu využili ke svátečním či předčasným narozeninovým gratulacím, takže jsem si připadal, jako když přišel ježíšek. Nového kamaráda, luxusního výkonného tyčového mixéra na tu skvělou dýňovou polívku s pomerančem a zázvorem jsem ale musela nechat doma, neb by ho chudáka do letadla nevzali. Ale všechno ostatní už letělo se mnou, včetně květiny! No, a cesta teda, řeknu vám, kapitola sama pro sebe. Nic podobného už bych nemusela zažít. Začalo to nevinně vlastně už cestou metrem na letiště, kdy jsem ještě z Luk hehehe volala Markét, že jsem zbytečně spěchala, že tu jsem brzo a tak.. No a hnedka na Zličíně jí samozřejmě volám znovu. Zapoměla jsem ty jediný dvě věci, který jsem měla přivézt z Prahy - běhací camelback batůžek na dlouhé běhy a Honzův ipod, co zapomněl v trumfíkovi po dovolené. Ehm, a kufr jsem měla sice skoro plný, ale ani batoh ani ipod tam nebyl. Naštěstí je moje sestřička nejen Bc, ale také velmi ochotná a pohotová, takže zpátky na Luka, chňapnout batoh a ipod a druhý kolo, směr letiště. Tím eskapáda cesty domů ale nekončila. Původně jsme měli odlétat v jedenáct večer, ale když bylo jedenáct a my stále čekali v té hale, kde nás měl vyzvednout autobus, co nás doveze před letadlo, bylo trochu ehm jasné, že budeme mít zpoždění. Ze zcela nepochopitelných důvodů nám pak poslali pouze jeden autobus - se mě měli zeptat a řekla bych jiim, že není šance, že se do něj všichni ty lidi vejdou. No, takže jsme čekali na další autobus, místní letištní staff nehnul ani brvou a my jsme čekali. Paráda. Když se přivalil další bus, lidi se doněj hrnuli jak lavina, přesto se tam ale nějakých šest lidí nevešlo. Ojojoj, to byla dřina vysvětlit lidem v těch dvou autobusech, že se asi budou muset trochu smáčknout, že prostě pro šest lidí další autobus nepřijede. No a korunu tomu všemu dali, když mi chňapli kufr, co jsem měla jako příruční zavazadlo (a ve kterým proto nemohl být ten mixér!) a že prý půjde na odbavení. Jak jako? No že prostě si ho vyzvednu na odbavení. Žádná další diskuse. Supr. Šance, že nestihnu autobus z letiště stoupla na 200 %. Paráda. Ale tak asi letí plné letadlo a tak ty větší kufry dali dolů, to holt dává smysl. Byla jsem běsná, když dvě řady sedadel za mnou byly úplně prázdné! Milý Ryanaire, to si děláš srandu ne?! Každopádně při odletu jsme měli asi 35 minut zpoždění, vybíjel se mi telefon, kufr jsem měla na odbavení, byla jsem vzteklá.. Asi nemusím dodávat, že ten bus jsem samožřejmě nestihla, jednak jsem asi 20 minut čekala v šíleně dlouhé frontě na pasové kontrole, pak dalších 20 minut na kufr, no a tak sice můj původní lístek byl na bus v 0:35, ale tomu pánovi, co to kontoloval, mě bylo asi líto, tak jsem se nasáčkovala do busu, co tam zrovna stál. Tímto se omlouvám tomu, kdo měl na tehle bus jízdenku, ale nedostal se dovnitř, protože bylo plno. Nechápu, byly asi dvě hodiny v noci a lidí všude jak blázen! Jděte spát! Londýn klasika, provoz trochu lepší než přes den, ale "vymeteno" teda ani náááhodou. I běžce jsem viděla. Ridiculous lifestyle. Autobus mě vyprdnul na Liverpool street, naštěstí asi 15 minut před odjezdem nočního busu k nám. No, a kolem čtvrté hodiny ranní už jsem to drncala tichou spící ulicí u nás. Potichoučku jsem dala kytičku do vody, ohlásila příjezd, padla do postele a spala. Parádní cesta, řeknu vám, Zlaté Heathrow!
Takže tolik k mé navštěvě domoviny. Až na ten peprný návrat to byl super výlet :)

Indický projekt

Kromě běhání se Honza nadchnul také do indické kuchyně, Enthusiasticky líčí každý gastronomický zážitek z práce, jeho indická kolegyně jim totiž občas nosí ňamičky na ochutnávku, posledním hitem bylo kořeněné (samozřejmě příšerně pálivé, tedy nepoživatelné) zobání, takový nevinně vypadající slaný mix cornflakes, oříšků, cizrny, hrášku a další havěti z rýžové mouky, všechno hezky v koření indických barev, prostě pálivé už na první pohled. To bylo radosti, když jsme tu parádu objevili tady u nás Tescu! Obvykle je náš týdenní velký nákup pro Honzu velmi votravná aktivita, ale s indickým zobáním to byla úplně jiná dimenze. Mezitím, co si Honza vybíral a zkoumavě prohlížet další podivnosti v indickém regálu, jsem postupně snosila do košíku vše další na našem seznamu, a mohlo se jet k pokladně. No a vrcholem indického nadšení byl páteční večer, kdy při sestavování seznamu na nákup Honza představil svůj sobotní projekt taštičky samosas. Jo, jeden pokus, a až na trochu tlustší těsto úspěšný, už proběhl loni, ale tentokrát bylo v plánu postupovat přesně podle receptu od pravé Indky. Dokonce jsme dokoupili všechno možné potřebné koření (třeba hořčičných semínek teď máme jak na nakládání dvaceti sklenic okurek!), jen chilli bylo přislíbeno nějak trochu omezit, abych třeba mohla i ochutnat já. Díky patří i naším bývalím australským spolubydlícím, kteří nám tu nechali k použití váhu, Honza se rozhodl držet se striktních gramáží v receptu, takže přišla vhod. No, a až na pár hořčičných semínek, které strachy vyskákaly z pánve, se podařilo vytvořit voňavou směsici, vše podle plánu, teď už jen udělat ty taštičky a dát péct. A pak jíst, to hlavně! Fází balení směsi do těsta se z Honzova projektu stal tak trochu náš společný projekt, ale dohromady jsme pokořili tenoučké pláty těsta (takhle tenké, promoučené, nelepící se těsto jsem v životě neviděla!) a ačkoli naše taštičky vypadaly spíš jako váčky nebo pytlíčky, výsledek byl tak chutný, že sem ani nemůžu dát fotku, protože prostě zmizely, než jsem je stihla vyfotit. Ehm, a i bez chilli pálily tak, že nebýt jogurtu jsem zbytek večera větrala pusu, ale jinak supr projekt!

Běžecký víkend

Ač se podzim už nenápadně vkrádá i sem do Londýna, počasí je pořád docela mírumilovné, máme za sebou už snad třetí nebo čtvrtý slunečný víkend v řadě, z čeho jsme blažení, protože není přeci nad běžecké počasí! Honza začal intenzivně pracovat na své kariéře nadšeného dálkového běžce, celý týden koukal do mapy a plánoval super dlouhý víkendový běh. Gramin Connect se stal v posledních týdnech nejnavštěvovanšjěí stránkou a měli nedovedete si představit ten smutek, vztek a neštěstí, když byl garmin před během vybitý! Jojo, z Honzy se stal nadšený běžec, se vším všudy, od běžeckých bot, přes statistiky v garmin connectu, surfování po recenzích na jiné sporttestery a okukování salomoňáckých S-Lab běžeckých vestiček a batůžků až po závodnické záměry a plány. Ačkoli já teď mám spoustu času, a tak běhám jako čečetka hezky každý den, a neskroměn musím říct, že mi to teď i docela běhá!, skoro jsem se začínala bát, abych ten Honzův ďábelský běžecký plán přežila ve zdraví!
V sobotu ráno Honza skoro nemohl dospat, natěšěný na náš běh. Venku bylo úplně běžecké počasí, tak jsme si dali běžeckou snídani, kterou já potřebuju tak dvě hoďky strávt, než můžu běžet, mezitím si Honza lupne ještě jedno snídaňové kolo, tentokrát myslím toustíky s vajíčkem. Pravidelný a hlavně dostatečný přísun energie během našeho výletu (žádný závodění!) byl zpočátku velkou Honzovou obavou (a mojí taky, protože když Honza dostane hlad, ojoj, to nechcete zažít!), zejména protože tu nemáme žádný batůžek (ani tu S-Labáckou vestičku že), museli jsme to trochu logisticky prokomat. To se nakonec docela povedlo, poslední půlku toustíku s nutellou, která se nevešla do kapsičky, Honza pohotově sňamnul, a se sušenkama, pitíčkem a dvěma banány v každé ruce (byla jsem jak pistolník hehe!) jsme vyrazili. Nejdřív hezky přes park, jak to známe, pak jsme proběhli k Barnes bridge a dál pěšinkou podél vody, co vede až k Chiswick bridge.

Řeka byla přelidněná veslaři, kteří brázdili vodu pod vedením trenérů, kteří je megafonem hecovali z vedlejšího (motorového) člunu. Přes Chiswick bridge jsme přeběhli na druhou stranu a místo toho, abychom se jako minulý víkend vraceli zpátky směrem k Hammersmith bridge (což byla nakonec dvacítka), jsme se vydali do nových končin pěšinkou vedoucí podél Kew gardens až k Richmond bridge. Tam nás čekalo kruté stoupání (ani ne tak tím převýšením, jako spíš tím, že bylo jediné na celé trase) nahoru do Richmond parku, kde jsme si dopřáli pauzičku a svačinku na patnáctém kilometru. Zpátky k vodě jsme pak z parku proběhli klidnou rezidenční čtvrtí, bez zaprděných výfuků aut, což bylo fajn. No, a pak už jsme byli zpět na naší známé trase, hezky po Barnes trail lesem a kolem pivovaru zpátky. Juch! Nakonec krásných 26 kiláčků, parádička! Tak akorát na to si udělat pozdnější obídek, pak samozřejmě kafíčko a hlavně, HLAVNĚ vyčíst Garmina!! Odpoledne jsme pak už jen šli vychodit nožky do Poundlandu (kam jsme šli pro dvě věci a jako vždy vyšli ven se třemi dalšími, magie obchodu, kde je všechn jen za libru) a k trhovci, který měl úplně neskutečně výhodnou akci na hroznové víno, takže máme úplně ovocné žraso. Žádná velká párty to s námi včera veče nebyla, v jedenáct už jsme spali jak dřeváky, ale dnešní vstávání bylo až překvapivě lehké a svěží, žádný jeřáb nebyl třeba. Takže super pohoda. Jdem si užít ještě pěkné počasí, dokud je, zítra má lejt jak blázen, tak to pěkne vyjde na nějaký ten rest day. Hlavně se nepřetrénovat, žejo!

Zrcadlo

Chachá, už mám spravenou klávesnici na počítači, takže už si nebudete muset domýšlet háčky a čárky a hlavně já konečně budu moct plně využívat funkcí mého počítače a přestanu okupovat ten Honzův! Další pozitivní zprávou je náš lehce upravený set-up našeho bytečku. Respektive, vytvořili jsme prostornější a útulnější předsíň, získali jsme novou skříň a vyexpedovali náš botník do chodby, ale hlavně, a to by Honza speciálně rád vyzdvihl, máme nové obří zrcadlo. Bylo to tak. Jedné krásné minulé neděle šel takhle vyhodit odpadky, a když se vracel, dveře se tak nějak podivně otvíraly, jako by je nemohl pořádně otevřít, že má plné ruce.

Zvědavě jsem se šla podívat a chvilkově jsem zkoprněla. Opravdu jen chvilkově, protože jsem samozřejmě hned přiskočila, abych mu podržela dveře, když se dovnitř soukal s obřím, ale opravdu obřím - slovy větším než on sám - zrcadlem. Nadšenej a vysmátej mi hned pohotově vypráví, že to našel u popelnice, že tam někdo nechal rozebranou celou skříň a tohle je jen jedna část. No chápete to? Kdybych to přivlekla já, tak neřeknu, ale Honza! Od popelnice! Jako bych ho slyšela vždycky když jsem si u popelnice nebo na ulici vyhozené vyhlídla něco hrozně super, posledně to byl takový mini vysavač, takový retro luxík, vážně skvělej! Ale šli jsme běhat, tak přeci s ním nepoběžím, chtěla jsem ho vzít cestou zpátky, ale pak už tam nebyl. No ale Honza kušnil jak blázen, že jsem prase, že to domu v žádným případě nebereme, ani náhodou .. (a ty podobný řečičky, co měl i na běhání, a na brokolici...) Takže jsem prostě byla pořádně vykulený, když domu přivlekl to zrcadlo. Parádně nám pasuje ke zdi a je vopravdu giga! Můžu si třeba vzít na hlavu tak metr vysoký turban a pořád se ta můžu prohlížet a uvidím se celá, no není to báječný! Vlastně jsem si doteď nemyslela, že bych takový celotělový zrcado potřebovala, ale teď když ho máme, není nad to se v něm prohlížet, že. Honza v něm teď pravidelně kontroluje svůj vyběhaný lýtkový sval nebo testuje spokojenost či nespokojenost se svým ranním modelem těsně před odchodem do práce. Zrcadlo stojí přímo proti dveřím našeho pokoje, takže když se ráno vypotácím ven, trochu se leknu, kdo mi ukradl pyžamo, ale jinak je to super zlepšovák našeho bytu!

Jak jsme osireli...ale ne na dlouho!

Jak uz jsem predesilala v jednom predchozim prispevku, nasi spolubydlici se tento tyden definitivne odstehovali. Nebo teda, odjeli na ctyri tydne na dovolenou, a az se vrati, budou uz bydlet jinde, jen si sem prijdou vyzvednout ty hromady veci, co si tu s nasim svolenim uskladnili v obyvaku. Vyklizeni a uklizeni pokojicku a dalsich prostor, jako treba skrinek v kuchyni, se samozrejme neobeslo bez radneho trideni a neprekvapive i vyhazovani, misty bordeli, misty bohuzel jidla nebo funkcnich veci...no, co nadelate, plejtvaci, jsem o tom uz vypravela. Kazdopadne jsme obdrzeli snusku veci, ktere bych asi normalne nikdy nekoupila, ale tak kdyz nas takhle podarovali, proc ne, ze, aspon ze to nevyhodili!

V prubehu tydne se jejich pokoj stale vice a vice vyprazdnoval, obcas tedy na ukor zaplnujiciho se obyvaku, ale v poradku. No, a pak prisel predvecer jejich odjezdu. Na vsechny to najednou tak nejak dolehlo. Je to skoda, ze se stehujou pryc... A co teprve az budou v unoru odjizdet uplne! Svorne jsme se vsichni ctyri shodli, ze jsme meli sakra stesti na spolubydlici particku, panove na stridacku pronesli za sebe a za nas damy kratke neformalni proslovy a podekovani, uzijte si dovolenou, az se vratite, skocime na vecu, keep in touch a pak uz jen oddrncela kolecka jejich kufru a v byte zbylo prazdno. (A vecer uz na Facebooku provokativni fotky, jak se vItalii cpou pizzou a ladujou gelatem, sunky!)
Nicmene, neosireli jsme na dlouho! Zacatkem rijna se sem stehuje Anicka s Davidem, moje spoluzacka s gymplu a vlastne i z zurnalistiky a je jeji pritel, kteri se prave prestehovali do Londonu a hledali azyl. Legracni na tom je, ze o tom, ze se nasi spolubydlici stehujou, si Anicka precetla tady na blogu heh. Tak vida, zrejme mame velkou ctenarskou zakladnu! No, takze kazdopadne par dni tu jeste budeme zit s ozvenou, ale pak uz to tu bude uplne ceske doupe!

Kterak efektivita dostala na prdel

Tak dnesnim dnem jsem snad zase o krucek blize k plnohodnotnemu zivotu pracujiciho profesionala. Praci samotnou sice zatim stale nemam, ac teda na jedne fronte se veci zacaly hybat a ceka me tak prvni pruklep (ze tri, pokud ten prvni bude uspesny) v podobe testu na kriticke mysleni a numerickych testu (hehe, snad to nebude moc ostuda!), ale az ta chvile prijde, budu se snad panu zamestnavateli moct vytasit s "national insurance number", ktere se hodi zejmena na to, ze pak clovek treba muze dostat vyplatu, nebo pripadne nemusi platit zdravotni a socialni. Kazdopadne proces zarizovani tohodle "enaj-nambr" je docela obstojnym kukatkem do britske spolecnosti a byrokracie. A pokud si delate nadeje, ze to tady funguje nejak lip, efektivneji, mene byrokraticteji a "proste tak prece ta zapadni Evropa, ne?", mozna vam ted trochu pocucham vas ruzovy oblacek, na kterem plujete. Protoze v mnoha ohledech si tady pripadate, jako kdyby se tu zastavil cas...
Webove stranky mistniho ministerstva prace a socialnich veci jsou pekne prehledne (na rozdil od stranek LSE heh), jen by clovek tak nejak cekal, ze krome informaci tam take najdete to "apply for NI number", na ktere kliknete, vyplnite formular a pak treba mailem vam prijde nejake referenci cislo s terminem a adresou, kam se osobne dostavit, tam si pokecate s milou urednici, vsechno bude desne dlouho trvat (ehm, jak dlouho jim trvalo oznamkovat nase zkousky...), ale nakonec to klapne. No... V reale vse zacina tim, ze zavolate (!!) na dane telefonni cislo. Jak me Honza zkusene poucil, je vhodne volat hned rano, jinak se clovek nedovola..neb lidi, co tam volaji a zadaji o NI number jsou mraky. Tak tedy v 8:01 volam, ozve se pristroj, tak si chvilku mackame cislicka na klavesnici telefonu, ale pak se na druhem konci spojim s milym panem, ktery krome toho, ze vterinu po me odpovedi na jeho otazku "proc zadate o NI number?" se me zepta "proc zadate o NI number?", je docela efektivni. Jak jsem cekala, trochu problem nastane s nasi adresou, jelikoz nas post code v nejakych systemech jeste evidentne chybi (a jako jo, jsou to docela nove byty, ale rozhodne tu tak minimalne ten rok, co tu bydlime, stoji). Znovu a znovu speluju adresu a vysvetluju, ze kdyz Honza tehdy taky zadal o NI number, taky byl tenhle problem (ehm, tehdy dopis nedorazil vubec, respektive dorazil, ale do spatne postovni schranky). No, ale nakonec se zda, ze se vse povedlo, mam datum a cas a misto schuzky, mam referenci cislo, snad vse, co potrebuju. Jeste si pro jistotu zadam o prekontrolovani toho referencniho cisla, ale pan me ujistuje, ze mi to dorazi v dopise. V dopise, ktery doted nedorazil ehm... No neva, jedu tedy do Camden Job Center, nic netusic, jaka spolecenska bouracka me ceka.
U dveri v pruchodu bocni ulici se vine fronta treba dvaceti lidi ruznych narodnosti a etnik. Nekteri tam stoji v teplakach a seslapanych, spinavych keckach. Kravatak, co stoji nekolik mist predemnou tu vypada jak z jineho sveta. Pripadam si jako Alenka v risi divu, citim, jak na me nekteri koukaji. Prekvapive malo jich mluvi anglicky, casto prisli ve dvou a jeden druhemu tlumoci. U vchodu stoji a kouri dva naprosto lhostejni typci. Bez emoci posilaji do fronty nervozni prichozi, kteri nervozne trimaji dopis a doklady v plastovych deskach. Fronta se nakonec pohne a vsichni poklidne vchazi v zastupu dovnitr. To zmate nove prichozi, kteri se hrnou dovnitr, prestoze u vchodu chlapik explicitne hlasi, ze maji jit dovnitr jen ti, co maji schuzku sjednanou na 13:35. Kdyz vchazim dovnitr, venku stale postavaji a cekaji lide, co si krati cas cigaretou nebo balickem chipsu. Uvnitr se radime do dalsi fronty, kterou organizuje jeden z tech lhostejnych chalpiku, o stali u vchodu. Ti lide jsou jako ovce. Nechapave ovce. Snazi se je v chodbe postavit je strane, aby se dalo prochazet, ale pak na konci, kde chodba usti v nejakou mistnost, po nich chce, aby se fronta zlomila a dal vedla po druhe strane chodby...coz se zda nadlidske. Postupne se i ja dostavam k prepazce, kde si me dalsi absolutne lhostejny clovek odskrtne ze seznamu a da mi poradove cislo a posle me posadit se do druheho patra. Zapomente na elektronicka poradova cisla, co mate u nas na poste nebo v bance. Vyvolavaji vas pekne podle papiroveho, sice zalaminovaneho, ale poradne umolousaneho cisla. Slecna, co ceka vedle me, opravuje pisemky z dejepisu. Prikyvuje a fajfkuje spravne odpovedi. Ctu si, ale obcas slysim skrtanec tuzky na papire. Chudak, to nebude za A. Obcas se trochu uchechtne nebo pousmeje a ja si jen rikam, ze doufam, ze se nas skvely pan profesor dejepisu takhle nebavil nad moji pisemkou... Nakonec prochazi rada i na me. Slecna, ktera se me ujala, je jako automat. Je slusna a docela mila, ale pracuje jako stroj. Znudene, rutinne, automaticky dela jeden ukon za druhym. Bere si muj pas, jde ho oskenovat, vytahne formular, ktery ma pekne prosim tri dvojlisty (!!) a zacne ho rucne hulkovym pismem vyplnovat. Reknu vam, nic proti rucnim pracem, ale v jakem jsme stoleti? Nebylo by jednodussi treba mit nejaky system, do ktereho se to elektronicky zapise?..ostatne, stejne jsem pak musela pockat, nez zkontroluji vyplnene dokumenty a kamsi, elektronicky (nebo aspon teda doufam!) zanesou ta data..
A pak taky, ten pocitac, co pred sebou ta slecna mela byl na co? S nepochopenim se zamyslene odebiram zpatky do cekaciho prostoru. Mezitim nez mi vraci muj pas, pozoruju praci urednika u stolu vedle. Mluvi pomalu a durazne artikuluje. Pan, co sedi proti nemu neumi poradne anglicky. A z mistnich zadatelu o NI number se zda neni rozhodne jediny, respektive oproti ostatnim je na tom jeste dobre. Pomerne dost lidi tu sedi po dvojickach, jeden zakaznik, jeden tlumocnik. Nechci si ani predstavovat, jak tem lidem musi byt, kdyz tu shani praci a neumi pritom anglicky...a do toho vseho, pri vsi ucte a bez jakekoli urazky kohokoli, ale neco mi rikalo, ze uplne kvalifikovani zadatele tam nebyli. Konecne vidim, jak slecna nese zpatky muj pas. Dekuji a snazim se ji poprat hezky den, ale moje slova se ztrati v jejim vyvolavani dalsiho cisla, ktere je na rade. Jako na bezicim pasu. Vychazim ven, kde stale ceka fronta dalsich zadatelu. Cestou premyslim o tom skleniku, ve kterem se pohybuju, bubline, kterou
Honza to trefne nazval "ivory tower elite club". Ne, ani trosku si nestezuju. A ac jsem se jezila jako vztekly dikobraz pokazde, kdyz Honza zminil nasi particku jako "circle of excellence", se vsi skromnosti a se vsim respektem pro vsechny ty dnensi ostatni duse musim priznat, ze moje startovni bloky jsou o dost stabilnejsi nez ledasktereho bezce, ktery se dnes se mnou take registroval na beh za pracovni prilezitosti a karierou. Ne ze bych si to asi neuvedomovala predtim, ale obcas jsou zkratka potreba ty chvile a setkani, ktera tomu dodaji ten opravdu realny rozmer.

Cekani na Godota

Tuk tuk tuk. To je email. Vrham se po telefonu. Jeee, strediskova konference... V lepsim pripade email proskenuju, pri horsi nalade ho rovnou smazu. A ceka se dal.

Za poslednich ctrnact dni se email, telefon a LinkedIn stali mymi kazdodennimi spolecniky. Atmosfera zhoustne vzdycky rano kolem devate, kdy se vsichni usazuje ve svych kancelarskych kojich, zapinaji pocitace, oteviraji maily a rikaji si "hele, pise nam nejaka Vrabcova, ze by u nas chtela pracovat". Do jedenacti se ale vetsinou nic nedeje, takze to kolem pul jedenacte balim a vyrazim behat. Hezky to vychazi jako venceni pred obedem a navic uz po tech dvou trech hodinach surfovani po dalsich nabidkach je clovek osezenej/vykoukanej/zpruzenej/vystresovanej, ze nic nenachazi nebo ze mu nikdo neodpovida, takze se to hodi trochu si vycistit hlavu. Odchazim a vypinam wifi na mobilu. Nikdo nepsal. Jdu. Cus. 

Vchazim do dveri a jednim rychlym chmatem hnedka zapinam wifi na mobilu - co kdyby nekdo psal, kdyz jsem byla pryc! S ocekavanim napinam usi a vsugerovavam si to "tuk, tuk, tuk". Nic. A nebo ze by precejen? S napetim oteviram email...hmm..graduate-jobs mi nabizi instant job match..nebo dalsich 50 opportunities in London..obcas pise grandtouch s nabidkami jako treba "skvela prilezitost jet ucit anglictinu do Thajska, idelani pro vas".. No, ale vam budu povidat, tohle proste nejsou ty zpravy, po kterych lacnite. Takze hezky cvicit, protahnout, do sprchy, obed a je tu odpoledne.. Odpo je to vetsinou trochu ruznorodejsi program, ale cekani a ocekavani toho "tuk, tuk, tuk" nebo tech prvnich tonu vyzvaneni bezi tak nejak konstantne na pozadi, jako kulisa, jak ta hudba, co mi tu hraje a ja mezitim pisu. Obcas jako cmuchaci pes, abych nevysla ze cviku, hledam dalsi zajimavosti, zalozku "careers" moje oci na strankach jednotlivych firem dokazou najit rychlosti blesku. Email, pripojuju CV, odeslat, to by bylo. Pripisuju si to na seznam odeslanych zalezitosti. Nedavno jsme prekrocili padesatku. Husty. Vlastne teda super, ze se mi podarilo najit tolik zajimavejch veci, to bych necekala!.. No ale uvidime, neco mi rika, ze tech 150 applications na to jedno misto bude asi chtit hodne ostre lokty. Pisu cover letter. Uz zase se vychvaluju. "Good" nestaci, musis byt "excellent". Odesilam dalsi email. A dalsi. Zkousim roztodivne kombinace klicovych slov, ale pomalu uz mi dochazi kreativita. Nakontaktuju par zajimavych lidi pres LinkedIn. Pak cekam na odpoved. Nekdy jen vidim, ze si ten clovek prohlidnul muj profil, ale odpoved nikde. Cekam dal. Jindy prijde mile prekvapeni, vymenime si par mailu, vypada to slibne, ale ceka se dal. Uvidime, jak to dopadne.

Myslim, ze jsem byla netrpeliva uz od narozeni a pri behu zivotem se mi tuhle nevyhodnou vlastnost bohuzel nepodarilo setrast. Dovedete si tak predstavit, jak mi z tech vsech "uvidime" je! Vlastne to cekani a nejistota je na tom vsem asi nejhorsi. Ale protoze jak je znamo, job se holt nesezene pres noc, zejmena v Londyne, zda se, ze cekat je to jedine, co se da delat. Jasne, taky trochu hledat dal a psat a sjizdet servery s aktualnimi nabidkami ... ale i to nakonec skonci tim cekanim.

Jen doufam, ze tohle cekani neskonci jako v te divadelni hre. Protoze tam Godot nikdy neprisel...