Back on the track

Je to se mnou asi těžké i tak, ale když nemůžu běhat, je to ještě horší. Březen toho byl celkem slušnou ukázkou. Dal by se tak trochu nazvat měsícem testování Honzovy trpělivosti, mé odolnosti nepropadat trudomyslnosti, tedy tak trochu zkouškou vztahu. Prošli jsme, takže dobrý. Zachránilo to pár flectorů, diclofenac a v další fází pak nedaleké bazén a podržte se - posilovna!
Jojo, něco se zase jaksi pokazilo a začala mě bolet noha. A jak to tak vždycky v tomto smutném bolavém období bývá, bolavá noha je nejen stopka běhání, ale bohužel mnohdy i třeba doběhnutému metru, v horším případě pár krokům do kuchyně pro pití...

Běhací botky a kamarád Garmin tak opuštěně vzdychli pokaždé, kdy jsem se šourala kolem. No a z nemoct-nic-dělací mrzutosti mě (a Honzu asi taky) zachránil nedaleký bazén, kam jsem se začala chodit máchat. Nejdřív jsem chodila občas ráno přes týden i potom o víkendu, ale s novou prací už jsem ranní plavby přes týden nestíhala, takže se moje lachtanění skrouhlo jen na víkendy. Což ano, správně mě tak úplně neuspokojovalo. Když se tak ukázalo, že v posilovně, kam chodí Honza, je nejen vstup 24/7, ale také spinning, jóga, pilates a kdesi cosi, řekla jsem si, že to zkusím. Nejsem úplně posilovňácký indoor typ, takže zejména první (nikoli však pouze ta!) návštěva pro mě byla dosti zážitek, ale musím říct, že se spinnerem, na kterém v pět ráno nikdo jiný nejezdí, jsem se docela sžila. A vlastně i ty gymnastické míče a bosu, co doma člověk nemá, se hodí. Činky a funící borce s obříma bicákama radši obcházím obloukem, ale jinak je to docela fajn. Za poslední týden už jsem zkusila zase trochu popobíhat, protože nožky už se snad umoudřila, tak se zatím můžu jenom tak plížit, ale snad to všechno zase přijde. Budík nám zvoní v 4:45 tak jako tak, takže buď hupsnu na spiner nebo veslovací trénažér nebo si pofuním při běhu podél řeky. Takže vlastně dobrý. Forma je v kýbli teda, ale co se dá dělat, žejo. Hlavně že jsme zdraví, juch!