Fenomén překážení

Ten bezmocný pocit, kdy někam hrozně spěcháte, ale jako na potvoru se před vámi šinou po ulici turisté, co rozjímají nad krásami a rozhlíží se kolem, což je skvělé kromě faktu, že se při tom hlemýždí a jak na kolonádě. Ten hluboký nádech a výdech, který vás stojí se prodrat davem, co stojí sice ve vysmáté přátelsky naladěné skupince, ale bohužel úplně uprostřed dveří, případně jiného zúženého prostoru. Ten vztek, kdy se ploužíte želví rychlostí za někým, jen proto, že zkrátka není místo na "předjíždění" a najednou se ten borec před vámi prostě zastaví a zůstane stát, bez ohledu na to, kde zrovna je. Skoro bych to nazvala jako fenomén překážení.

Třeba v metru je to krásně ilustrativní prostředí, skoro vždycky spousta lidí, co se ženou na jednu nebo na druhou stranu. Jaksi si nemůžete, respektive není to úplně vhodné, se jen tak zastavit a s prominutím čumět, případně čučet do mobilu. Vždycky jsem si myslela, že tohle éterické rozjímání a kouzlo toho postavit se na debilní místo tak, že v horším případě naprosto zašpuntujete průchod, v lepším "jen" vadíte lidem kolem, je česká specialita. Ani ne tak v tom smyslu, že by to jinde jiní nedělali, spíš v kontextu toho, že když je v Londýně tolik lidí, co se všude hemží jak breberky, jakési intuitivní cítění pro nepřekážení je na místě. Bohužel, musím přiznat, že v tomto ohledu to byla moje velká mýlka. Myslím, že doposud mě překážecí davy nebo jednotlivci nikde nerozvzdychali víc, než právě tady. Nechci působit jako neurotik, co nevydrží chvíli počkat, než lidé vyjdou ze dveří, aby mohl projít dovnitř. O pomalost pohybu a přemísťování ani tak nejde, spíš je fascinující, na jakých místech se tu někteří jedinci zastavují. Třeba uprostřed dveří do hlavní budovy, to je přeci ideální místo na to se zastavit a zapovídat o té zajímavé přednášce, co jsme teď měli. Nebo jistě si nedovedete představit lepší místo na telefonování než chodník, který je v důsledku opravy z poloviny uzavřený, a tak se tam tak tak vyhnou dva lidé proti sobě a to ten jeden ještě musí lehce vyhnout boky, aby si nenarazil kyčel o odpadkový koš. No a v téhle zúženině se evidentně telefonuje nejlépe, přestože hned o pár metrů vedle je místa, že byste mohli kolem těla točit obří gymnastickou obručí a nikoho byste netrefili... No, řeknu vám, kouzelné.

A co tomu dává korunu je absurdita, že občas se na vás ten člověk dívá, vidí, že chcete projít, ale... stojí dál a dívá se. Na vás. Jak tam stojíte a chcete projít. a čekáte, až vám uhne. Až přestane překážet. Ve metru takhle občas stojí někdo hnedka u dveří. Na zastávkách, kde vystupuje víc lidí, do něj každý, kdo vystupuje, drcne jako do boxovacího pytle. Paradoxně, onen jedinec tam většinou stále stojí, ani nevystoupí, aby uhnul (což za jistých okolností je pochopitelné, protože by se taky už do vagónu nemusel zpátky vejít), mnohdy se ale ani neposune na stranu, kde je volno. Další kalibr jsou par mobilní duchové, co plují s očima upřenýma do mobilu a ťupou za chůze. Když jdete proti nim, očekáváte, že během psaní střídavě koukají na obrazovku a na cestu, ale dle mého pozorování, obrazovka je to hlavní. Než tedy dojde témě ke střetu, to na vás pak vzhlédnou pohledem "jé, málem jsme do sebe nabourali"... kouzelné. Někdy se těmto střetům dá předejít, když dostatečně mrštně prokličkujete mezi davem, ale občas zkrátka nemáte životní prostor na předjíždění a slalom mezi lidmi, takže se jen necháte hnát masou, která obtéká tohodle protiproudového mobilního jedince jako voda šutr v řece.
...vždycky jsem se snažila si stoupnout někam, kde nebudu ostatním překážet. A když se tak stalo, s omluvami jsem uskakovala na stranu jako hopík od zdi. Tady lidé "uskakují" jako by měli na nohou žvýkačku nebo lepidlo. Někteří dokonce vteřinové...

Pompézní cukrářské dílo

Myslela jsem si,že jsem poměrně prototyp člověka, který rád vaří a peče. Oproti naší spolubydlící jsem ale úplně chabý kalibr, něco jako když srovnáváte instantní čínskou polívku z pytlíku a svíčkovou s domácími knedlíky a pečlivě vykresleným brusinkovým terčem. Jsou lidé, kteří zbožňují obojí, jak za vteřinu připravenou glutamátovou ňaminu, tak celodenní výtvor šéfkuchaření se zástěrou. Nutno přiznat, že za ta polívka z pytlíku vás tedy vyjde o dost levněji a taky při ní zapatláte o dost míň nádobí... ale je pravda, ze když byste chtěli vyhrát gastronomickou kulinářskou soutěž, asi si víc šplhnete se svíčkovou než s nějakou, byť exoticky znějící, pseudo-krevetovou příchutí, že..
V důsledku této dedukce jsme předchozí dvě neděle měli v kuchyni takový malý celodenní pekařský výbuch. Respektive, naše spolubydlící se rozhodla zúčastnit "Bake a cake" soutěže v práci. A samozřejmě je důležité dodat, že byla odhodlaná ji vyhrát. Což ze všech nejvíc ocenila naše mlsná pánská část obyvatelů našeho bytu, protože samozřejmě bylo potřeba dobrovolníky na ochutnávky, že! Legrační na tom všem byla už ta megalomanská předehra, Naše kuchyň je sice vybavená, ale ne tak docela na pečení dortů. Takový dort, co víc než formu na něj potřebujete, že? No, tak to byste se divili čím vším se naše vrchní cukrářka nevybavila! Přišlo mi to až legrační, nejsem tedy úplně člověk, co dodržuje recepty a v každém mezikroku receptu používá předepsané nástroje, ale ..třeba jak se vždycky píše, že dortový korpus máte nechat vychladnout na takové té drátěné mřížce? I tu už máme. Včetně šlehače na těsto, včetně několika kusů podivných a různě velkých odměrek a odměřovadel, všemožných stěrek a potíradel... takže jinými slovy, co se cukrárenské a pekárenské výroby týče, naše domácnost je saturovaná. No, ale k samotné proceduře: první neděle byla "Snickers", tedy první kolo se naše cukrářka rozhodla prorazit se Snickers dortem.

Snickers cake

Osobně mi trnuly zuby už jen při té představě, ale ochutnávači hodnotili výtvor velmi pozitivně! Celý proces výroby byl zatraceně pracný, takzvaně celodenní párty a ňuchňání se s dokonalými detaily. Sice bylo všude práškováno, nádobí halda, a podržte se - celá jedna várka karamelu v mrazáku (to víte, byl to karamel podle receptu, ale nějak se jí na něm něco nezdálo, nechutnal správně, nebylo to ono, takže ho nechala a udělala karamel nový, podle svého receptu...)..ale dílo to bylo pompézní. Kaloricky by vám kousíček stačil na pokrytí denní bazální potřeby, ale evidentně vše dostálo svého účelu, protože naše australská mistrdortyně postoupila do dalšího kola, Oujé, bude se péct znovu, radovali se ti dva doma! Původně byl v plánu nějaký luxusně vypadající cheesecake, ale ten byl pak zřejmě prohlášen za "příliš brzy hotový a jednoduchý", takže další neděli jsme šli hned do přípatrového karamelového, krémového, pompézně fluffy nadýchaného šíleně brutálně sladce vypadajícího megadortu. Aby to bylo dokonalé, jeden světlý korpus se pekl dvakrát (ten první se prý "nepovedl", bylo mi řečeno na vysvětlenou) ..ač na můj vkus s ním vůbec nic nebylo a muffiny upečené z toho zbytku těsta chutnaly úplně normálně jako vanilkové těsto...ale evidentně jsem asi malý kuchaříček... Inu, další neděli jsme měli v lednici tento krásný mega dort, přesně takový ten co vypadá lépe něž chutná, bohužel. Z toho množství karamelu a máslového krému a cukru byste upekli dorty čtyři... Na druhou stranu, to nadšení pro pečení a piplačku, byť v té kuchyni byla celý den, to se musí nechat, smekám. A i nad tím dodržováním receptů a přesným odměřováním, prostě jiná dimenze pečení... Asi jí budu muset ukázat, jak se peče ve stylu "nestrávím v kuchyni své mládí a i tak tu voní mrkvové muffiny"!

Víkendové stresové intemezzo

Víkend pryč a poslední příspěvek je ten týden starý, no co to je, ptají se někteří? To víte, esej nepočká a deadline se ani pro slunečnou sobotu a nedeštivou neděli neposune. Takže co se dá dělat, o víkendu nám to v pokoji pěkně studijně kvasilo. V sobotu odpoledne/večer by se dokonce dalo mluvit o tak trochu prvním testu, a to hned několikaúrovňovém. Moje míra nespokojenosti s vlastním výtvorem se mísila s panikou "nikdy-to-nenapíšu"/"proboha-to-je-příšerný"/"do-háje-vždyť-si-budou-říkat-jak-jsme-sem-tuhle-mohli-vzít"začala pomalu dosahovat hranice "vyšiluju"

(test první úrovně: moje psychika), Honza (test druhé úrovně: náš vztah) statečně ustál všechny moje nevrlé a protivné poznámky - to víte, nebyla jsem v sobotu běhat - prokousával se svými studijními resty z předchozího týdně, ale myslím, že se moc netěší, až budu psát svou dizertaci... každopádně, ač v sobotu odpoledne, natož večer jsem si to nedovedla představit a zuřivě se topila ve změti svých poznámek (to víte, našla jsem tolik děsně zajímavých věcí, přeci jsem to nemohla "prostě přestat číst"), kterých bylo...no, řekněme na první esej, docela hodně...v neděli odpoledne bylo vymalováno. Tedy, jako vždy, stále jsem nebyla spokojená, ale vzhledem k prezentaci, kterou jsem musela připravit (což obnášelo prokousat se třemi - zdá se málo, ale může to být peklo, věřte mi - kapitolami v ehm..zajímavé, ale místy skutečně zbytečně komplikované knize. Inu, zkrátím tohle vyprávění, víkend v čudu esej odevzdaná, prezentace po dnešním maratonském nonstop osmihodinovém výkonu v kuse taky, takže juch!.. Tedy, pořádně si odfrknu až zítra, až bude odprezentováno, ale po pravdě, už teď se mi dýchá tak nějak lehčeji. No, uvidíme, až přijde feedback k eseji, myslím, že moje ego poměrně zabolí. Ale uvidíme. Každopádně, toť ke zpoždění pravidelného toku bloginformací, teď jdu spát, zítra běhat (juch!), zítra jsem kompletně de-stressed a plná psacího elánu!

Výlet do přírody

Ačkoli jsme si mysleli, že ten minulý víkend byl poslední výkřik pěkného počasí před tím, než se zatáhne a už bude setrvale hnusně, ukázalo se, že sluníčko ještě dostalo od deštivého podzimu šanci. Chňapli jsme tak po, teď už asi opravdu poslední, šanci užít si modrou oblohu, a vyrazili jsme na výlet do přírody. Mnoha doporučovanými nedaleko vzdálený Old Deer Park nás namlsal na podobný zážitek, jako byl Deer Park v Dánsku, kde se proháněla stáda srnek hned v blízkosti vás a majestátně kráčící jeleni s parožím budili takový respekt, že se člověk neodvážil jim to jablko nebo mrkev odepřít se slovy "ty už jsi měl dost, nech taky jiným". Slavně jsme tady vyrazili autobusem hnedka ráno a hned na druhý pokus zamířili "k těm srnkám".

Richmond Park

Místo lesa se ale ukázalo, že ta velká zelená plocha, co si říká Old Deer Park, je taková Letná, spousta travičky, na které hráli mladí talenti rugby nebo kam najížděl maringotky s cirkusem. Ale po deerech ani stopičky, ani bobek. Pravda, nebylo se čemu divit, já být srnkou, rozhodně si nevyjdu na pochůzku na otevřenou zelenou pláň, kde fandiví rodiče halasně podporují své ratolesti, co se za hvizdu píšťalek přetahují o rugbyový míč. No, tak ale samozřejmě že jsme naši dnešní přírodní procházku nechtěli nechat jen tak a rozhodli jsme se podél řeky vyrazit do blízkého Richmondu. Samotný náš pan domácí avizoval, že i Richmond určitě zamilujeme a chtě nechtě nutno přiznat, že to odhadl správně. Pro počáteční bloudění jsme nejprve nevěřili, ale odměnou nám byl obří, skutečně gigantický park.

Richmond Park

Tedy, teď už to nebyl takový ten klasický stromovkovitý nebo hvězdovitý park, tohle už byl konečně, neuvěřitelně, spíš prokopákoidní styl parku! (o kterém jsem pomalu přestávala věřit, že něco takového je možné v Londýně najít). Pěšinky, které konečně nebyly asfaltové, místy dokonce bylo bahníčko z nočního deště! Na to, že bylo nedělní slunečné dopoledne tam bylo navíc poměrně málo lidí, kteří se do té plochy tak rozprskli, že jít sem běhat, dost možná potkáte jen pár jiných běžců, co vás míjí, ale jinak třeba nikoho. To bylo dosud nepředstavitelné a otevřelo to úplně jinou dimenzi našemu londýnskému běhání. Pravda, je to 10 minut metrem od nás, ale co, o víkendech se tu nějaká krásná patnáctky naběhne hnedka a to ani nebudete muset kroužit jak rybka v akvárium. No, co vám budu povídat, jsem blažená! Do toho všeho to počasí, krásný podzimní den, ty barevné listy a to sluníčko, co ještě docela hřálo a konečně člověk chvilku nemyslel na to, že má číst nebo přemýšlet nad esejí... Jo, a málem bych zapomněla - nakonec to klaplo i s těmi srnkami a jeleny, protože evidentně všechny z Old Deer Parku zdrhly do Richmondu. Nebylo to sice jako v Dánsku, kde jste si je mohli hladit a krmit je, ale i ta jsme na pár metrů byli svědky několika pasoucích se paroháčů nebo jejich několika líně se na sluníčku opalujících družek. Takže sečteno podtrženo, nedělní výlet na jedničku!

Velitel stáda se pase

A aby toho pozitivního nebylo málo, naše spolubydlící se v práci účastní soutěže o nejlepší dort, takže na něm pracovala dnes skoro celý den. V kuchyni to bylo jako po výbuchu cukrárenského skladu, ale výsledek byl velmi epesní! Pompézně vypadající "Snickers cake" vypadal velmi luxusně (ale také tak sladce, že jen z pohledu na něj trnuly zuby a praskala sklovina). No, a co na tom všem bylo, zejména pro Honzu, nejlepší, že čokoládovo-kávového korpusu bylo nějak víc a toho karamelu a Snickers a polevy a krému a vůbec taky, takže zbylo i na nás. Tak po návratu ze společného běhání si Honza smlsnul na exemplárně vypadajícím muffinu, který byl dokonalou zmenšeninou dortu, který se chladil v lednici. No, vydařený víkend! A teď vzhůru novým dobrodružstvím školního/pracovního týdne!

Bohužel nazoomováno, takže trochu nekvalitní foto, ale paroháč byl jinak relativně fotogenický

Cestou domů po pláni v Richmondu

A teď už skáčeme šipku do dalšího týdne!

I Garfield by nám záviděl!

O tom, že máme obří štěstí, že bydlíme v naší krásné rezidenční čtvrti, kde je klídek a ticho, kde máme v pokoji královsky velikou postel, stůl, skříň, dalších pár kusů nábytku a stále tam zbývá prostor, už tu zmínka byla. Genialita našeho bydlení má ale ještě jednu důležitou dimenzi a tu tvoří naši skvělí spolubydlící. Je to sympatický australský pár, blonďatý beachboy a jeho vostrá vtipná přítelkyně. Přes týden se s nimi příliš nevídáme, odchází do práce brzy a navečer se buď mihneme při vaření večeře v kuchyni, ale častěji se spíš míjíme, když už je každý zapelešený v pokoji. Myslím, že tento druh soužití nám oboustranně vyhovuje, žádné přehnané umělé socializování, občas se zapovídáme a je to fajn, ale žádné stresy se seznamovačkami nebo návrhy na "super fun outdoor activities together"... Zkráka taková přirozeně lidská, normální symbióza. Jsme za to rádi!

Nový rozměr našemu štěstí dodává ještě fakt, že Lina skvěle a ráda vaří a Che tu pracuje jako fyzioterapeut. Oujé! V kontextu naší večerní páteční diskuse o skvělosti pátku a dokonalosti zbytku víkendu se objevil návrh, jestli prý budeme v sobotu večer doma, že jsou v plánu lasagne a že jestli si dáme, jsme zvaní. Vždyť lasagne sjou takové to jídlo, co se vyplatí dělat do celé zapékací misky, pro víc lidí než jen pro dav. Honzovi se zablyštěla očíčka nadšením a myslím, že se na večeři těšil hned jak dojedl snídani (a tu si dal ještě schválně malinkou, si šetřil místečko na večer). No, nutno skutečně uznat, že jsme se napápli solidně, osobně zřejmě zítra vynechám snídani, jakou jsem dostala nálož. No ale odmítněte to, že! Zapékací miska byla plná po okraj, celý byt voněl a já si připadala jako v restauraci, kde mi na talíř naservírovali úhledný čtverec, vzápětí doprovázený bagetkou s bylinkovým máslíčkem, a než jsme se stihli rozkoukat, na stole byla i obří mísa se salátem. K tomu jsme si nalili víno, no prostě luxusní záležitost, kdo by to byl řekl, že si tu budeme žít takhle! Hodovali jsme a povídali a pak už nemohli, ale poslední sousto tam přece nenecháte. A tak se přemůžete a je to tak děsně dobrý a jste tak napápnutí a super prostě. Žvanili jsme o všem možném, až najednou bylo skoro tři čtvrtě na deset! S plnými pupky jsem se odvalili do pokojů no a příští víkend jsme na řadě my! Juch! 

A co škola?

S množícími se dotazy ohledně mé symbiózy s místním akademickou galaxií jsem usoudila, že bych mohla být sdílnější a napsat sem něco málo o tom, co to tu vlastně studuji (protože většině domácího publika zřejmě zbyla jen zmínka o nějaké "komunikaci")...

Takže tedy...

Je čtvrtek, zítra to budou dva plně dokončené, intenzivní a náročné týdny. V žádné ze vzdělávacích institucí, kterými jsem doposud prošla - a to jsem jich na průměr prošla myslím docela dost - nebylo prvních čtrnáct dní intenzivnějších. Vlastně se dá říct, že i v tomto si může LSE připsat solidní trumf. První týden nás ještě pošetřili, protože jsme začali zlehka jen přednáškami. Nicméně to neměnilo nic na množství knih, článků nebo zajímavostí, co nám bylo doporučeno nebo povinně volitelně předloženo k přečtení. Postupně jsme se ale naučili chodit po campusu bez vytištěného plánku jako turisté

, už jsem si našla pár svých oblíbených studijních míst a takové maličkosti jako najít potřebnou knížku v milionech regálů knih v knihovně už mi nezabere mnoho zbytečných minut jako dřív. Takže se dá říct, že se docela symbiozuju v tomto směru.

Proběhlo už i několik neformálních vinotékových či kavárnových setkání se spolužáky, kteří jsou všichni hrozně fajn, inspirativní lidé, z nichž většina z nich mě nepřestává překvapovat svou bystrostí a schopností formulovat své geniální myšlenky. Myslím, že se od nich člověk může hodně naučit. Po několika sáhodlouhých debatách a hovorech a facebookových konverzací a whatsap chatů, během kterých jsem chvíli pochybovala, že vůbec někdo z nás komunikaci studuje, protože dohodnout se zdálo nemožné, vše dobře dopadlo, a slavnostně jsme tak rozděleni do studijních skupinek, které jsou samozřejmě velmi diverzifikované. Konkrétně tedy Švýcarsko, Čína, USA, Pakistán, alespoň v mém případě. Nicméně naše dnešní přes-oběd-se-táhnoucí debata (kvůli které jsme málem přišly pozdě na přednášku, jak jsme se zapovídaly) jen utvrdila mé pocity, že jsme všichni na jedné lodi, Že všichni máme záchvaty paniky a stresu, kdy zjišťujete, že množství čtení se nedá stihnout a že ačkoli je všechno hrozně moc zajímavé, chtě nechtě budete muset přejít k selekci. Po pravdě, sylabus (který tady nazývají outline) je skutečně obsáhlý pro všechny předměty. Témata jednotlivých přednášek jsou skvělá a zajímavá. Přednášející jsou inspirativní a geniální. V knihovně je nekonečno materiálů, které vám jsou plně a plně k dispozici. Neuvěřitelně dokonalé, chce se říct, ale k dokonalosti tomu chybí zhruba 36 hodin denně navíc... Jinými slovy, můj usoudila jsem, že můj následujíc rok bude skutečně studijní...

Něco málo o systému. Předměty tu fungují stejně jako u nás ve formě přednášek a seminářů, některé přednášky údajně nejsou povinné, ale de facto jste si tím podřezali větev pro úspěšné složení zkoušky. Všechny materiály včetně video a audio záznamu jsou na internetu, což je docela pohodlné a usnadní vám to práci s poznámkami. Nevýhodou je, že pokud na to člověk není zvyklý, mírně ho to destabilizuje, protože systémy a studijní metody doposud používal, tu najednou nefungují nebo jsou nadbytečné. Což je věc, na které pracuji a snad se to i docela daří. Zkrátka je to znát, že systém a přístup ke studiu je tu trochu jiný, a to jak ze strany profesorů, tak ze strany studentů. Mnohem častější náplní je diskuse nebo debata nad interpretací, nejde ani tak o "tupé" nasypání faktů a vědomostí do hlavy (ze které se to po zkoušce prostě vysype), ale spíš o zamýšlení se nad tím, proč to tak je, hledání příčin a rozvíjení kritického úsudku. Podporuje se tu argumentace podložené fakty a profesor se nestaví do pozice "vím všechno, ty seď a poslouchej". I díky tomu je více prostoru pro samotné dotazy a připomínky, které nabízí úhly pohledu, které třeba mě ani nenapadly, ale vlastně jsou geniální. Některé přednášky občas připomínají divadelní hru, a to nejen tím, že se odehrávají v "divadlech", ve velkých sálech s pódiem, ale i tím, že přednášející zaujme publikum tak, že studenti výklad hltají. Nebudu si hrát na dokonalost, jasně že tu je pár lidí, co si ťupe na mobilu nebo plachtí po facebooku, ale pořád je to trochu jiná liga. Pravda, jiná liga to bude třeba i s nároky a známkováním a vůbec vším, co se od nás očekává, ale o tom až jindy, třeba až budu plakat nad svým prvním špatným hodnocením eseje...

Rozvrh mám každý týden skoro stejný, v pondělí volníčko (takže knihovna a číst), v úterý mám přednášku a seminář, středa je zabijácká, to jsem ve škole až do šesti odpoledne a čtvrtek je můj statistický den (viz dále). Jo a pak je pátek a to jsem se zapsala na nepovinné kurzy akademického psaní, efektivního čtení, takové workshopy, co radí těm, co nejsou rodilí Britové, jak to všechno zmáknout a ještě třeba mít dobré známky. První seance bude zítra, tak uvidíme. Každopádně do tohodle máme ještě dvě skupinové aktivity, jedna probíhá týdně (tzv. discussion groups - diskuze nad tématy přednášek a seminářů, cílem je spojovat znalosti napříč předměty, abychom měli ucelenější přehled) a druhá jednou za čtrnáct dní (tzv. tutorial groups - řeší se nejrůznější problém,y neporozumění textu nebo zadání, jak psát esej, co a proč je potřeba, rady a tipy a tak všechno možné, co se vztahuje k našemu studijnímu životu). Takže tolik o mé vytíženosti, zbytek času člověk stráví přípravou, ale nebojte, běhat chodím ráno :)

Tak a teď odstavec pro ty, které zajímá trochu konkrétněji, o tu vlastně studuji, pokud patříte tedy mezi ty, co se spokojí s "komunikací", můžete to přeskočit. Můj obor se jmenuje Social and Public Communication, což jakkoli vám to zní obyčejně nebo divně nebo podřadně nebo obřadně, je obor hrozně zajímavý, nabídka předmětů na LSE je geniální a tak nějak pořád věřím, že se mi to bude hodit v mém cestování nějakou případnou budoucí kariérou... Každopádně je to obor, který se tu vyučuje pod departmentem Sociální psychologie. Takže se šťouráme v komunikaci z obou pohledů jak psychologie, tak sociologie (což pro někoho z vás možná zní jako děsná nuda, ale není). Konkrétně co se předmětů týče, mám v tomto semestru celkem čtyři: Social Psychology of Communication a Societal Psychology, dále pak dva předměty zaměřené na metody výzkumu: Methods for research in social psychology a Quantitative methods. Nebudu vás nudit detailním popisem a vyprávěním o jednotlivých předmětech (pokud jste zvědaví, dejte vědět, ráda vám o tom napíšu), jen jeden stojí za to zdůraznit. Začnu takhle: když jsme na gymplu v oktávě měli poslední hodinu matematiky, myslela jsem si, že jsem s čísly nadobro  hotová. Kalkulačku jsem od té doby nepoužila (leda na mobilu) a bylo mi tak dobře. Stav se přiblížil kolapsu, když jsem zjistila, že Terezko nenene, ještě si započítáš. Jo, je to tak, v rámci kvantitativních metod výzkumu máme povinně jeden předmět. Samozřejmě, že jsem si vybrala tu základní úroveň, která předpokládá, že ze statistiky neumíte nic, ale i tak! Semináře probíhají v počítačové učebně a pracujeme se statistickým programem, který spoustu věcí dělá za vás..pokud je tam umíte zadat... No, takže ve zkratce řečeno, po Vánocích se vracím s kalkulačkou a hýčkám si Honzu, který kvantitativní metody studoval - něco mi říká, že možná tu bude nutné nějaké doučování. (a doučovat mě matiku nikomu nepřeju!)

Každopádně toť můj zimní semestr, který končí 12. prosince. Do té doby musím odevzdat pár esejů, vymyslet téma disertace... a naštěstí zkoušky mám až v letním semestru (takže to vůbec nezapomenu jsem chtěla říct hehe..ba ne, máme prý mít opakovací seance či co..). A už se děsně těším na příští semestr, to máme volitelné předměty, já šmátla evidentně po těch nejvíc žádaných, takže to chtěla trochu zaargumentovat, proč po tom kurzu tak lačníte, ale evidentně se podařilo a s radostí vám tedy oznamuji, že na jaře mě čeká Consumers Psychology a Social and Organizational Decision-Making. Juch! :)

No, takže asi tolik k současnému stavu místního akademična. Jak jsem už psala, je to super, zázemí, přístup, jiná liga, přála bych to všem. Ostatně, když už za to člověk platí takové částky, aspoň že to stojí za to. Nebo aspoň zatím. Pravda, už jsem četla i pár textů, které čtete pořád dokola a vůbec tomu nerozumíte a navíc se zdá, že to vůbec nesouvisí s ničím, co vás zajímá nebo co se bude dít na přednášce.. A to pak máte hlavu jak balon a říkáte si "to nezvládnu, nedá se to zvládnout.." a kontrolka v hlavě vám bliká jak rozbitý semafor...Ale pak se to nějak setřepe a zase se vám chce tančit: http://sfglobe.com/?id=13124&src=share_fb_new_13124 

Občas je to náročné, když se v sedm dohrabete konečně domů, máte hlad, jste unavení, ideálně ještě mokří od slejváku, v depresi, že jste nad textem strávili tolik času a nic z toho, ale není žádná maminka, co by doma navařila, žádné "večeři máš v troubě". A jindy zase jdete z inspirativní přednášky, třeba výjimečně svítí sluníčko a to vám zvedne náladu a najednou všechno má smysl.

I maličkosti pak potěší, třeba dneska ta slečna, co seděla vedle mě ve studovně, přestala popotahovat a normálně se vysmrkala, Protrhla tak evidentně pomyslnou hranici ostychu veřejného smrkání, protože poté se vysmrkali ještě další dva lidé, no není to geniální, konečně se tam dalo v klidu číst!

...

Už zase žvaním, půjdu radši ještě chvíli něco číst, další vyprávění zase někdy příště, škola volá, juch! 

Podzimní nudle

Definitivně začal podzim. Běhání v kraťasech odzvonilo, na mokrých chodnících se válí barevné listí, neustálá vlhkost ve vzduchu a vítr způsobují, že můj účes občas připomíná ovci ve větráku, a přestože místní sice chodí stále nalehko, my už na svetr oblékáme o vrstvu víc. Abychom se nenastudili, že! (Bohužel, zdá se, že to nepomáhá, Honza už likviduje jeden balíček papírových kapesníků za druhým.) Když se ale projdete po campusu, zachvátí vás pocit zmatenosti - zima? léto? podzim?...outfit hemžících se studentů ve vás totiž lehce vyvolá pochyby o tom, jaké roční období skutečně je. Někteří už chodí zabalení  kabátu a čepici (studenti z teplých krajin), zato pár slečen cupitá v šatičkách, jako by bylo pětadvacet a slunce. Někdo už vytáhl huňatou šálu a kozačky, jiní se drží svých kraťasů nebo se prochází jen v tenoučké bavlněné košili. (A ke všemu ani nemají náznaky husí kůže, já na jejich místě jsem naježená jak štětka do záchoda!) No, a potom jsme tu my, co chodíme oblečeni prostě tak nějak podzimně. 

Ale proč o tom píši - místní domorodci jsou evidentně zvyklí, a tak je žádná rýmička asi neskolí, ale po pravdě, těch tu na campusu zase tolik není. Ten zbytek, většina nás zdegenerovaných panelákových krysiček, co jsou zchoulostivělí z přetopeného bytu, občas trochu klepeme kosu (když holt někdo uvěří předpovědi počasí a blbě se oblékne), místy si připadáme jako eskymácí (ve srovnání s ostatními máme na sobě v průměru dvě až tři vrstvy víc). Fór je v tom, že ať děláte, co děláte, odskáčete to tak jako tak, jen jinou formou. Přesněji tedy, buď se oblékáte málo a dostanete rýmičku (naštěstí ne můj případ), nebo se oblékáte dostatečně, ale pak v knihovně do ticha posloucháte otravné popotahování svých nastuzených kolegů. Pravda, jsem na popotahování trochu policajt (ostatně jako dcera ORL lékaře jsem jistě uměla smrkat ještě dřív než chodit), ale jen si to představte. Sedíte v "silent zone" v knihovně (knihovna je rozdělená na zóny podle hlasitosti, někde se můžete bavit normálně, jinde jen šeptat, jinde se nesmí mluvit vůbec - právě v té silent zóně třeba), snažíte se přelouskat povinné čtení na přednášku, odstavec musíte občas přečíst třikrát a stále nevíte, o co jde, a do toho se v pravidelných intervalech ozve z různých konců místnosti hlasité popotáhnutí, vcucnutí nudle, co už nosní dírkou teče, teče, skoro ukápla na stránku knihy, ale šupš, rychlý hlasitý skr-vdech a je zpátky..a začínáme znovu. Zase ticho, nudle jede nosním tunelem gravitací směrem k desce školu. Už už vykukuje na denní světlo, ale skr, ticho studovny prořízne hlasité popotažení, nudle je sice kdesi v hloubi něčího nosu, ale vaše soustředění a klidné čtení je zase přerušeno. Je to k zbláznění, skoro se vám chce se zvednout a nabídnout té slečně kapesník. Nebo se zeptat toho chlapce, jestli mu nepřipadá nechutné, neslušné a tak vůbec, nepohodlné, že popotahuje... Ne, dobře, neudělala jsem ani jedno z toho. Ale stálo mě to neuvěřitelné sebeovládání a musím uznat, že jsem byla ráda, že mi zbývalo posledních pár stránek k přečtení... 

Ráda bych řekla, že doufám, že tohle podzimní rýmičkové smrkací počasí brzy skončí, ale vzhledem k tomu, že teprve teď začalo a něco mi říká, že v tomhle stylu pojedeme až do prosince, možná si radši pořídím dostatečně velkou krabici tahacích papírových kapesníků...