Deštníková velmoc

Zatímco během prvních dní k nám byl Londýn co se počasí týče velmi přívětivý, teď naplno odhaluje svou pravou tvář. Dnes v pořadí druhý deštivý den, ačkoli nutno uznat, že modrou oblohu jsme za ty dva dny ještě stále viděli, jinými slov ještě není nejhůř! Každopádně přestože jsem deštivý zkušeňák z Dánska, místní pršavo má poněkud jiný nádech. Jedna příjemná věc je ta, že nemusím každý den do školy na kole (mimochodem by to byla pěkná projížďka,jen když si vezmu že metrem se jede skoro půl hodiny..nehledě na nebezpečnost místních řidičů..), další pak asi hlavně to, že se tu ještě naštěstí tak moc neochladilo. Na svetřík to už jen není, ale ještě není takový ten pravý podzim, vlhko a kosa, co vám zalézá nejen za nehty, ale hezky pod kůži po celém těle, bez ohledu jak skvělý goretex na sobě máte.

No, ale přeci jen je tu na té deštivé náladě a rozpoložení lidí něco jiného. Možná se mi to jen zdá, ale mám třeba pocit, že si tu oproti Dánsku méně lidí skutečně užívá to, že neprší. A když pak začne, z výrazů v obličeji je sice zřejmá jistá míra rezignace a smíření s místním podnebím, na druhou stranu, na to, vzhledem k tomu, že tu prší prakticky 333 dní v roce, člověk očekává, že si tu lidé deštěm nebudou nechávat kazit náladu, ne. Připadá mi to tu spíš jako upadání do jakéhosi stavu apatie, vytáhnout deštník a schovat pod něj hlavu jako želva. A to je vlastně možná ono! V Dánsku nosili deštník jen cizinci nebo dámy spěchající na ples ve večerní róbě (a to možná ani ty ne, kolikrát jsem viděla dámičku v kostýmku a lodičkách potaženou jakousi pláštěnkou a svištěla si to do práce). Ta dánská outdoorovost tomu tady chybí. Když začne krápat, všichni vytasí jako šavli z opasku deštník z kabelky. V Dánsku když začalo pršet, možná pár lidí zrychlilo krok, možná pár si jich nasadilo kapuci, ale jinak nic, život běžel jako by se nic nedělo. Tady mi občas připadá, že se lidé až zbytečně zachmuří, přitom ta deštníková show na ulicích a všechno to k tomu je vlastně docela legrační. Včera, když jsem se vracela ze školy, lilo. Neměla jsem deštník (ráno to vypadlo, že nebude pršet, předpověď sice zněla, že večer pršet bude, ale přeci s tím deštníkem nebudu vláčet, že, to radši přijdu jak mokrá myš..no nic, poučení z toho bylo takové, že dnes jsem si - ač nutno podotknout po několika Honzových výzvách - deštník vzala). U stanice metra, která je kousek od řeky navíc docela hodně foukalo, což způsobovalo vtipnou podívanou, protože každý, kdo z deštníkem vyšel ze závětří budovy na přechod, musel prokázat, že jeho deštník je hoden existence ve větrných podmínkách.

A tak se mi za tu chvilku naskytla podívaná na několik krásných i obyčejných deštníků podivných tvarů. Někomu se z něj udělala mísa, některým se ohnulo jen pár drátků, takže paraplíčko měli podivně zploštělé z jedné strany a jiní se zuřivě snažili vykormidlovat ten správný vítr tak, ale deštník přežil, ale zároveň oni nebyli mokří. To bylo obtížné už jen proto, že většina z nich při tom manévrování neviděla na cestu, protože se jim deštníkovina obtiskávala protivětrem na obličej. A do tohodle barevného a nejrůznějšími designy a potisky rozmanitého pelmelu z metra vybíhali dámy na podpadcích nebo kravaťáci v naleštěných polobotkách a roztržitě si brali odpolední noviny London Evening Standard, které jsou k dostání zdarma ve velkých stojanech u stanci metra. Několikastránkové vydání pak zoufale rozkládali a tiskli jako večerníčkovskou čepici nebo jednoduše vypadající stříšku nad hlavou. Vítr sice trhal a otáčel stránky, ale věřím, že některým snaživcům zůstalo pár chloupků na hlavě suchých. Každopádně pro mě to byla skvělá podívaná. Musela jsem se otevřeně zasmát, byla to podivná klauniáda, která připomínala postavičky z cukru, které na dně hrnečku čaje zoufale pobíhají, protože se blíží lidská ruka s vodou z rychlovarné konvice. Co na druhou stranu rozhodně nelze londýnskému stylu vypořádávání se s deštěm upřít je rozmanitost deštníků. Tolik krásných a nápaditých designů, potisků nebo barevných kombinací jsem asi nikdy neviděla. A vlastně bych se vůbec nedivila, že by deštníky měly své vlastní módní oddělení v obchodech. Pravda, deštník tu koupíte třeba i v trafice, sice možná jen nějaký za pár šupů, ale po pravdě, všichni říkají, že nemá cenu vytvářet si k deštníkům přílišný citový vztah, protože se vám pravděpodobně stejně brzy zničí. Nechce se mi připouštět si, že by se můj putníkatý deštník roztrhal na cucky, ale když občas oknem vidím poryvy větru a kymácející se větve, říkám si, že možná přijde chvíle, kterou můj flekáček neustojí. Ještě možná mají šanci na přežití ty dlouhé velké neskládací deštníky, co mají takovéto dědečkovské vycházkové držadlo, ale to zas asi netoužím po tom, chodit po městě s paraplem jako s vycházkovou holí nebo jako s flintou přes rameno!

                                                                              ...

A na závěr mě ještě napadá taková poznámka na okraj - ačkoli bych se mohlo zdát, že by ze mě mohla být skoro profesionální dešťový analytik, po Dánsku a Londýně už třeba do Bergenu (nebo kde že to je to nejdeštivější místo Evropy) už nejedu!

LSE studna

LSE má mobilní aplikaci. Nejmenuje se příliš kreativně - LSE Mobile - ale dala jsem jí šanci a stáhla si jí do telefonu. Nejprve jsem si myslela, že to s ní dopadne stejně jako s mnoha jiným aplikacemi, které jsem si sice nadšeně stáhla do telefonu, ale víckrát je už nepoužila. Nicméně dnešek tohle pravidlo zlomil. Vlastně šlo o banalitu - měla jsem žízeň a moje lahvička vyschla. Obvykle bych se prostě jen zvedla a došl asi natočit z kohoutku na záchodech, ale to tady jaksi nefunguje, respektive pokud tedy namáte zájem pít sice zdravou, ale pěkně hnusnou teplou vodu. Skutečně, nevím, jestli pod Londýnem se nachází tektonické podloží či co, každopádně skoro z každého kohoutku tu teče teplá voda. U nás doma to není tak zlé, ale že byste si natočili osvěžující chladnou vodu, co v létě zchladí vaše tělo aspoň zevnitř, to tedy skutečně ne.

Má to sice i výhody, třeba dnes ráno, když jsem přišla z běhání, zpocená jak myš a rudá jako rajče, netekla teplá voda. Ale protože tu vlastně nikdy neteče úplně studená, ani když si jen studenou pustíte, sprcha vlastně nebyla ani moc příšerná. I když pravda, táborové potůčky v čele s ledárnou na Božím Daru jsou zkušeností, díky které vám pak vše ostatní připadá jako horká vana. No, každopádně, voda z kohoutků na LSE se nedá pít, pokud si nelibujete v teplé, ale skutečně teplé - kdyby to aspoň byla vlažná - vodě. Měla jsem tu vychytané jedno místo, jedno umývadlo v knihovně, kde tekla studená. Byla to taková moje studna. Ale protože dnes tyhle záchody byly zamčené a dveře zalepené páskou, měla jsem poněkud útrum a nezbylo než najít jinou oázu. A právě tady přišla na řadu LSE aplikace, kde kromě vyhledávání jednotlivých budov na campusu, přístupu do knihovny, vyhledávání osob nebo personalizovaných složek jako jsou rozvrhy nebo reading listy, můžete vyhledávat i fontánky s vodou! Geniální, že! Na celém campusu je jich, jak jsem zjistila, mraky. Jen v knihovně jsou asi čtyři, možná tedy nebylo nutné střežit svou studnu v podobě jednoho umývadla, ale stačilo se trochu dřív poradit s chytrou aplikací. Nevadí.. Hlavně že už vím, kde nám teče studená voda, ač nutno přiznat, že ta teplá se dnes docela hodila, ochladilo se, tak bylo vlastně docela milé ohřát si ručičky...

Být vzorným studentem...

Sedím v knihovně, prokousávám se první knihou z povinného reading listu a čekám na první hodinu jógy. Přistihuji se, že občas jsem do čtení zabraná tak, že si ani nevšimnu, že se studenti u mého stolu vystřídali nebo že ten chlapec, co si zuřivě podtrhával nějaká lejstra vedle mě a dělal si z poznámek barevnou čmáranici, nebo aspoň takhle z dálky to tak vypadalo, už odešel. Někdy zase naopak jen tak vzhlédnu a pozoruji mumraj a to studentské akademické dusno či dychtivo po znalostech. Nebo kariéře? Titulu? Možná trochu všechno. Každopádně místní knihovna a potažmo zatím všechny aspekty LSE, se kterými jsem měla možnost se doposud setkat, tohle rozpoložení hodně podporují. Zázemí, které tu je, je skutečně velmi nadstandardní, nebo se tak alespoň jeví. Technické vymoženosti v podobě online osobních reading listů na jednotlivé předměty nebo elektronické půjčování a vracení knih u skeneru, který vám vše sám načte na kartičku, rozpozná knihu, vy jen párkrát ťupněte na obrazovku a za minutku odcházíte s půjčenou knihou, případně účtenkou, do kdy ji vrátit. Pravda, něco podobného by v naší malé knihovničce na Hollaru asi ani nemělo smysl zavádět. Což je mimo jiné taky další věc, množství knih a regálů s periodiky, které jsem tu prošmejdila, jsem naživo asi nikdy neviděla. A to nutno podotknout, že nejsem nějaký knihomol, co by se za deštivého dne vydržel pelešit celý den s knihou! I tak ale na člověka skočí jakýsi studijní kvas. Tak jen uvidíme, jak dlouho mi tohle knihonadšení vydrží. Ale podle počtu povinných a doporučených knih na seznamu - které sice možná nebudeme muset přečíst všechny, ale minimálně všechny zní dost zajímavě na to, abych je chtěla aspoň prolistovat - kéž by vydrželo hodně dlouho!

Tohle na naše hlavní budova - Old Building

Další skutečně megalomanskou událostí minulého týdne byl tzv. Freshers Fair. V podstatě šlo o představení Studentské unie, jejích aktivit, možností, jak a kam se kdy do čeho zapojit a samozřejmě do jakého klubu nebo "society" spolku nebo společnosti se přidat. Zájem byl evidentně notný, vzhledem k frontě, kterou jsme stáli třeba půl hodiny venku (naštěstí na sluníčku), abychom se vůbec dostali dovnitř. Nejdřív jsem pochybovala, že to bude stát za to, ale když mi Laura (kamarádka z W Communications, co teď dodělala magistra na LSE Media and Communications) říkala, ať si to rozhodně nenechám ujít, vystála jsem i tu frontu. A po pravdě, stálo to za to a nelituji. Jedna výhoda je, že jsem myslím předzásobená propiskami na celý následující rok, ale také jsem si udělala docela reálný obrázek o tom, kolik, ehm, spíš jak fakt hrozně moc, možností máte, pokud se chcete někde angažovat. Jednotlivé spolky se předháněly v nabídce, lákaly na sladkosti a napečené dobroty, někde jste nafasovali plátěnou tašku nebo hrneček, jen to fiklo. V některých patrech vám zase strakali pod nos tablety nejrůznější recruitment companies, které nabízeli pomoc s hledáním stáží nebo případným pracovním místem. Členství zde nabízelo skoro 150 spolků a klubů, od sportovních aktivit a podivných bojových umění přes klasiky jako jsou nejrůznější debatní ligy, mezinárodní fóra nebo studentské noviny, televize či rozhlas, se ale také můžete stát členy například Baking society, která se týdně schází na společné pečící seance a výměny receptů, můžete se angažovat v třídění odpadu nebo jiných udržitelných projektech, můžete se přidat k LSE včelařům nebo nadšeným hráčům Bridge nebo milovníkům Cideru. Kromě spolků nejrůznějších národností (Češi a Slováci mají jeden společný, u stánku jsem potkala dva kluky, co si hnedka chtěla nadšeně plácnout, že mají další skalp do svého spolku, hehe, tak uvidíme, jestli se k nim přidám..) tu nechybí ani spolek feministek, milovníků filmů nebo třeba spolek Woman in Business. No zkrátka asi si tu najde své opravdu každý... Členství se pohybuje kolem 1.5 až dvou liber za rok, u sportovních klubů je to pak víc, ale někteří akční studenti, které jsem tam potkala, měli svůj papírek (na něj jednotlivé spolky, do kterých jste se chtěli pak zapsat, nalepovali čárové kódy, ty se pak na konci u kasy naskenovaly a zaplatilo se) úplně polepený z obou stran... Nevím, kde na to všechno najdou čas, možná se jen řídí heslem "v životopise to vypadá dobře"...

A aby toho nebylo málo, ještě přidám jeden úlovek z dnešního dopoledne. Místní jazykové centrum nabízí totiž skvělou věc a to sou kurzy angličtiny, respektive pomoc s akademickým psaním esejí a komunikačními dovednostmi pro prezentaci a aktivitu na seminářích. Zatím jsem byla jen na informační schůzce, ale nezdá se mi to jako úplně příležitost k zahození. Je mi sice jasné, že dostat z první eseje více než 70 % je nemožné a dostat kolem 60 % je výkon hoden poloboha, ale nejsem si úplně jistá, že se s tím smířilo i moje akademické ego, říkám si proto, že tohle by mohl možná být další bod, který by doplnil můj seznam "udělala jsem maximum". ..Budu o tom ještě chvíli přemýšlet...
Každopádně studenti LSE jsou mimoškolními aktivitami zásobeni opravdu důkladně, takže nebojte, když bych měla pocit, že se tu nudím, můžu se zapsat třeba na včelařství nebo šachy, hehe! Evidentně podmínky pro to být "vzorným studentem" tu jsou naprosto ideální, možnosti nezměrné, zázemí dokonalé, jen se mi zdá, že musíte mít nafukovací hlavu na všechny ty vědomosti a zřejmě i nějakých pár hodin denně navíc, aby člověk stíhal vše, co má... a pak jistě může být premiantem, vzorným studentíkem, co se angažuje, kde to jen jde, uvědomělým dospělákem, co si zvládá budovat skills a background do životopisu, aby pak bez problémů našel zaměstnání a šarmantně proplul mezi konkurencí na trhu práce...

Tohle je náš kámoš tučňák na Campusu před knihkupectvím

No, uvidíme, asi se pro začátek půjdu radši vyzenovat na jógu! ÓÓÓÓÓÓMMMMMMMM!

První déšť a první fotky

Bylo krásné sobotní ráno a skrz žaluzie nám do pokoje svítilo sluníčko. Už jsme si chtěli mnout ruce, že Norové se zase s tím deštěm sekli, ale kolem poledne, kdy jsme měli namířeno na procházku do čtvrti Mayfair, začalo pršet. Nejdřív se zdálo, že to bude jen nenápadný deštík, že to nebude stát ani za rozevření deštníku.

To zamrzí no...ale aspoň mají ptáčkové bazének!

Už po několika minutých a prvních poryvech větru, kdy se nám kapky kydaly na obličej, jsme to přehodnotili, jak s deštníkem, tak s naší procházkou. Londýnské počasí o sobě zkrátka dalo vědět. Tedy, ne že bychom se na to nějak těšili nebo nám bylo líto, že doposud jsme žádný vyloženě deštivý den neměli! Jendou to prost přijít muselo, a tak jsme si nakoupili ingredience na palačinky a když do sebe Honza soukal osmou, myslím, že i přes všechen déšť bylo dobře.
Neděle se meteorologům také povedla, takhle neskutečně slunečno a krásně, to jsem ani netušila, že Anglie vůbec takové počasí umí. Vyrazili jsme proto na obhlídku okolí našeho bytu, respektive konečně jsme se vypravili do nedalekého parku, který nám doporučoval náš pan domácí. Cestou jsme, opět na jeho doporučení, šli oklikou přes obchod zvaný Morrisons. Ti povolanější vědí, pro ostatní: obří supermarket, kde koupíte všechno, ready made food zabírá pouze 2 regály (!!!) a cenově je to ještě výhodnější než naše milované a doposud navštěvované Tesco. A co víc, je to zhruba 10 až 15 minut chůze, autobusem tak dvě tři zastávky. Prostě neuvěřitelné! Když náš pan domácí přišel se 4 avokády, které tam koupil za 99 p, říkali jsme si, že se tam půjdeme aspoň podívat. Myslím, že teď už nebudeme nakupovat jinde. Morrisons prošli naším testem: velký výběr ovoce a zeleniny, pult s masem a rybami, tvaroh a cottage, ricecakes a mléko. Geniální. Po pravdě, nikdy bych si nemyslela, že člověk může být tak nadšený z obyčejného supermarketu, legrační...

Ale abych se dostala k cíli našeho nedělního výletu. Gunnersbury Park, který jsme objevili, zahřál mé přírodně-milovnické ego. Sousta zeleně, rybníček a cestičky, sice asfaltované, takže na běh ne ideální, ale spousta stromů a chlorofylu, čistý vzduch a málo lidí... a hlavně to všechno kousek od nás! Spokojeně jsme prokorzovali park křížem krážem, ven vylezli sice východem, který nás vyplivl neznámo kde, ale podle směru letu letadel (blízko je letiště Heathrow) a spojeným orientačním smyslům obou našich hlav jsme se zorientovali a uťapkaní dorazili na pozdní oběd domů. Každopádně podle předpovědi tu má od zítra začít podzimní období dešťů, tak se trochu obávám té deštivé deprese, ostatně vzpomínka na podzimní pršavé dánské dny není nic, co by člověka úplně hřálo... Ale co, teď je ještě hezky, jdu se proběhnout, juch!

Rybníček v Gunnersbury parku 

Podivné chlupaté píchavé obří kaštany

Sice je už podzim, ale tady kytičky kvetou evidentně podle jiných zákonitostí přírody..

"Obříííí!"

Park hned u výlezu z metra na naší stanici Turnham Green


Další fotky budou!

Bydlíme!

Následující příspěvek bude pravděpodobně stejně dlouhý, jako byla dlouhá cesta k našemu bytu... jen doufám, že na konci jeho čtení nebudete tak vyčerpaní, jako jsme byli my...

Čmuchací četa v Praze

Úplný začátek našeho dobrodružství s londýnským bydlením můžeme směle datovat někdy už do května, kdy jsme poprvé do googlu zadali nesmělé "london flat rent". Plni očekávání jsme nastavovali vyhledávací filtry na dnes už téměř pod kůží zaryté zoople nebo rightmovu (webové stránky pro vyhledávání bydlení). Skoro školácky vzorně jsem si do záložek průběžně ukládala nálezy, které by třeba připadaly v úvahu. Primárním filtrem pro nás byla cena a v neposlední řadě také doba dojíždění. Jako velmi užitečný nástroj jsme hodnotili mapu londýnského metra, která ti po zadání stanice do vyhledávacího řádku na té změti barevných čar ukáže, kde že to vlastně ten byt je. u toho jsme prozatím zůstali, v domnění, že máme přeci dost času. Pro jistotu jsem zažádala o ubytování pro páry na koleji, které LSE poskytovala, Kings nic podobného nenabízí, tak jsme mohli vsadit jen na moje štěstí. Ceny se netvářili příliš přívětivě, ale za přihlášku člověk nic nedá, třeba budeme mít aspoň zadní vrátka. Projíždění zooply a rightmovu (které se staly našimi oblíbenými servery) se zaintegrovalo do jakýchsi pravidelných denních internetových aktivit. Na každou nadějnou nabídku, která prošla užším výběrem, jsme rozesílali maily jako diví. Několikrát jsme dostali i odpověď, jednou jsme dokonce byli taktak blízko... Zpětně mi přijde úsměvné, jak bláhoví jsme tehdy byli, ale za sebe musím přiznat, že jsem tomu chvíli opravdu věřila. Že máme to štěstí, že budeme bydlet u Sherlocka Holmese, v krásném bytě... Bylo to tak blízko, že jsme už odesílali zálohu přes Western Union. A pak přišel telefonát. Že transakci nepovolí. Že se tahle často jedná o podvod a kdesi cosi. Nemělo smysl se přes telefon vztekat, ač jsem byla vytočená na maximum. Píšeme tedy mail, že bohužel transakce nebyla povolená a navrhujeme variantu, že deposit vyřešíme s jejich údajným právníkem přes Honzovu práci. A ouha. Odpověď od té doby žádná. Inzerát na internetu hned zmizel. A já si jen říkala, jestli bych neměla poslat děkovný dopis do Western Union tomu pánovi, na kterého jsem byla tehdy nepříjemná, ač teď se ukázalo, že evidentně zachránil naši peněženku...
A tak jsme hledali dál...
Nechci snad ani vědět, kolik hodin svého života jsme prosurfovali po realitkách, strávili propočítáváním dojezdových vzdáleností, obvoláváním a sjednáváním prohlídek. O to neskutečnější se pak zdálo, když jsme seděli v autobuse směr Londýn, natěšení a odhodlaní, že bez bytu se za ten týden prostě nevracíme. Pozitivní bylo, že už tehdy jsme věděli, že nám byla přidělená kolej. Bezva, aspoň máme jistotu, říkali jsme si. Sice jsme ještě nevěděli, jaké pokoj konkrétně, ale brali jsme to jako plán C, když by nic jiného neklaplo.

Yeees, Londýn!

Když jsme se rozlámaní vykodrcali na Victorii z autobusu, připadali jsme si jako typičtí turisti. Studovali jsme mapu, zmateně vymýšleli, kde nejlépe koupit oyster card a hledali, kudy na to správné metro. Už si ani nepamatuji, jak dlouho to trvalo, než jsme se nasáčkovali do prťavé Picadilly line směrem letiště Heathrow. Poprvé jsme slyšeli teď už notoricky známé "mind the gap", které na nás zapůsobilo tak intenzivně, že později dalo jméno tomuto blogu. Bydlení, které jsme na tento týden, který jsme pracovně nazvali "apartment hunt", tedy "lov bytu aneb snaž se, co můžeš, bez bytu se domů nejede", jsme měli domluvené v Housnlow, docela daleko od centra, ale podle fotek na internetu jsme očekávali normální studio s kuchyňkou, koupelnou, velkou postelí, možná skříní a to je vše. Dobrá, že člověk, lterý nám měl předávat klíče, přišel pozdě, jsme ještě skousli. Ostatně, těch 15 minut zpoždění se později ukázalo jako naprosto přehlédnutelný detail v kontextu všeho ostatního. Ne, žádný extra průšvih, jen zkrátka evidentně jsme byli první nájemníci, protože třeba nádobí nám pak domácí do naší  prťavé kóje (spíš než studia, natož bytu) dodal ještě v originálním balení z obchodu. Ručníky na sobě měly visačku IKEA. Varná konvice "smrděla" novotou. Pravda, chvilku to trvalo, ale nakonec jsme měli v kuchyni vše, co jsme potřebovali na polní týdenní podmínky v našem hnízdečku, které mělo stěny jako z papíru a vypadalo spíš jako přestavený zahradní domek nebo kůlnička než primárně obydlí. Ale pak přišel háček, internet. Připojení prostě nefungovalo. Vystřídali se u nás snad tři lidé během dvou hodin, vždy s jiným přístrojem ,jinou wifi sítí a jiným heslem, Ale tablet si řekl, že prostě nic. Už jsme začínali být nervózní a podebraní, zvlášť když už to ypadlo, že přijedeme pozdě na naši první domluvenou prohlídku. Naštěstí byl pan realiťák formát a neměl problém s posunutím prohlídky o dvě hoďky později, takže jsme vše stihli, nakonec i s fungujícím internetem. Dobagovali jsme zbyblou sváču (jak se hodila, byl jí v Praze plný batoh, ale jak se hodila!), já oplakala meloun, který pro příšerné vedro v autobuse nepřežil...a vyrazili jsme na první obhlídku londýnského terénu...

Potters Bar: jako Anglie na dlani

První studio, které jsme se chystali navštívit, bylo na severu Londýna ve městečku Potters Bar. Muselo se jet vláčkem, ale cesta netrvala ani 10 minut. Dalších 10 minut chůze to bylo od nádraží na danou adresu. Dalo se popojet autobusem, ale my statečně vyrazili pěšky, že si to tu aspoň prohlídneme. Nebudu lhát, že jsme si okolí zamilovali. Klidné, typicky anglické městečko se vším, co potřebujete, nádherné rodinné domečky v postranních uličkách, klídek a ticho, zeleň a parky, které nevypadají jako načinčané Versailles... Byli jsme nadšení a netrpělivě čekali na mladého realiťáka,který si to připrděl na malém skútříku. Zvědavě jsme se hrnuli po schodech nahoru. Doprava kuchyň a koupelna, doleva místnost s rozkládací pohovkou, poměrně dost místa... než jsme se nadáli, stáli jsme zase venku a přestože se nás chlapec ptal, jestli se chceme na něco zeptat nebo ještě podívat, my mu odkývali, že v pořádku, najednou jsme stáli na ulici a zjišťovali, že vlastně nic nevíme. Jaké tam bylo topení, podíval ses? Ne, no vidíš, to jsme zapomněli!..A co okna, jak vypadali? Všimnul sis někde pračky?...připadali jsme si jako blázni, ale jelikož jsme na prohlídce bytu byli poprvé, dělali jsme holt tyhle školácké chyby... Každopádně z tohoto krásného malého milého studi sešlo, jednak nebylo možné někam umístit pračku, ale hlavně cenově by to znamenalo výrazný zásah do našeho rozpočtu, protože dojíždění, natož dojíždění vlakem, tu stojí nehorázné (I mean it!) peníze. Inu, tak jsme hledali dál.

Doupě, díra, doupě, díra

O dalších návštěvách se už nebudu rozepisovat tak podrobně, většina z nich končila pohledem jeden na druhého a synchornizovaným "ne". Za zmínku snad stojí jen několik exemplářů, jeden ilustrující pravdu všech pravd, která říká "nikdy nevěř fotkám" - na fotkách krásná velká čistá kuchyň, která ve skutečnosti nebyla ani tak velká, ani tak hezká a už vůbec ne čistá (nejsem nějaký hygienik, ale tohle bylo příliš!). Druhý případ by zase vyžadoval soukromou ochranku, protože kdybych byla úchylák, vyberu si přesně takovouhle temnou uličku zezadu za restauracemi, kde stojí popelnice a chodí kouřit občas někdo z restaurace. A samozřejmě se nám nevyhnulo ani typické obchodní "pushy" jednání typu "za hodinu mi to sem jde podepsat jeden pár, který nese zaplacenou zálohu, tak se rozhodněte hned nebo brzo"... A tak to šlo zhruba do středy, kdy jsme večer vyčerpaní, bez energie hledat něco dál zjistili, že jelikož v pátek ráno jedeme domů, máme krásný jeden celý den na to něco najít. Mimochodem, kolej přestala připadat v pvahu, protože místnost, která nám byla nabídnuta, byla bez kuchyně, sice by nám vařili, ale na pidi prostoru bychom museli platit šílenou částku za to, že bydlíme v rušné, turistické, bez klidu a bez zeleně osídlené části u Paddington station (jo, vedle jsou Kensingotn Gardens, ale nevím, kdo z vás stojí o to se při běhání proplétat mezi turisty, kteří korzují kolem fontán...)..a ještě bychom museli jíst něco, co nám navaří?!

Spásný telefonát

Seděla jsem na wifi před LSE a Honza s odskočil něco vyřešit do práce. Obesílala jsem ještě nějaké byty, co jsme večer předtím našli. Na jeden z nich, byly tam jen dvě fotky, jsme si říkali den předtím, že asi psát nebudeme. Připadala jsem si ale už trochu zoufale, takže jsem posílala smsky a volala úplně všude. A to bylo naše jediné štěstí. Asi pět minut nato mi volá neznámé číslo. Že prý četl moji smsku. Hehe, a já si nemohla vlbec vzpomenout, z jakého bytu ten člověk volá, odeslala jsem smsek asi milion! Ale nakonec jsem investigativně a nenápadně zjistila, odkud ten člověk volá. nabízel prohlídku tak za čtrnáct dní. To jsi se zbláznil, ne, říkám si! A slušně mu vysvětluji naši situaci s odjezdem v pátek a ptám se, jestli bychom nemohli přijet hned. Zasměje se. Docela upřímně Nedivím se mu. Ale kývne na to. Slibuju, že do hodinky tam jsme. Netrpělivě čekám na Honzu, až přijde z práce a honem frčíme směr Turnham Green. Cestou z metra si prohlížíme domečky, je to tu krásné, klidná rezidenční čtvrť, asi ne úplně levné bydlení, ale rozhodně výrazně bezpečnější a příjemnější než předchozí turecké či arabské čtvrti (nic proti, nechci znít xenofobně, snažte se mě pochopit...)...Sice jsme vchod úplně brutálně přešli, ale naštěstí hodný majitel, černoch jménem Berch, nás nanavigoval po telefonu. Vypadá a zní sympaticky. Byt je v nové zástavbě, vypadá to jako celý nový komplex. Připadám si jako v hotelu, vstup na kartu, kamerový systém, parkovací místo asi nevyužijeme, a zřejmě ani místní montessori jesle... Místnost je obří na poměry všeho, co jsme doposud viděli. Patří k ní samostatná koupelna, s Australským párem, který má také svou místnost a koupelnu, se sdílí velká a prostorná kuchyň a poměrně slušně velký obývák. Byt je vybavený, všechno vypadá nově. Luxus. A ten týpek je skvělý. Jako kámoš, gentleman. Milý. Do ničeho nás netlačí. Asi jsme mu sympatičtí, protože nám prý bude byt držet do příštího týdne, pak mu musíme dát vědět, jestli ano nebo ne...Netrvalo to ani den a už jsme mu psali, že to bereme. A to jsme ještě tehdy nevěděli, jaké ohromné štěstí máme! Jak na lokalitu, tak na vybavenost a hlavně na přístup majitele! Doteď nechápu, jak jsme mohli mít takové štěstí!
Z našeho apartment huntu tedy odjíždíme se splněnými povinnostmi. Bylo to naknap. Byl to stres, ale nakonec náhoda nám zahrála do karet a měli jsme štěstí...Byla to úleva. Jenže protože náš byt byl volný až od konce září, vznikl tu další háček - kde budeme bydlet ty tři týdny předtím? Asi správně tušíte, že naše dobrodružství s bydlení ještě neskončilo...

Krůček po krůčku k našemu bytu...

Naše první dočasné bydlení bylo u metra Kilburn Park. Jak jsem psala už dřív, první dny to bylo fajn, protože jsme měli celý byt pro sebe. Když pak přijeli maďarští spolubydlící, už to taková pohodička nebyla, což ale nějak extrémně nevadilo, protože jsme se stejně stěhovali, tentokrát na Perivale, do malého pokojíčku v domečku u polské rodiny. Kromě prostoru a ranních frontách na koupelnu to ale bylo fajn a bez problémů. Přesto jsme se nemohli dočkat, než se nastěhujeme do svého. Zákonitě tomu sice muselo předcházet další balení a stěhování obřích těžkých tašek, ale to už jsme všechno nějak skousli, ač teda vedro a dva přestupy metrem nebyly žádný med. Ale bydlení stojí za to! Stále si nějak nechci připustit, že to není hotel, že tady budeme bydlet nadcházející dva roky zřejmě. Ještě to bude chtít pár návštěv Ikey a doladění skladovacích prostor a nějakého nádobí, třeba mého velkého hrnečku a tak chceme koupit nástěnku, na kterou si jednak vyvěsím svoje čísla ze závodů, a taky očekáváme nějaké pohledy, které nám to tu zútulní, tak klidně piště!

Každopádně tedy zde končí naše honba ta pokladem, máme byt, jsme zabydlení, spokojení, lépe to snad ani dopadnout nemohlo... a přitom to byla všechno jen shoda dobrých náhod a okolností. Jen doufám, že jsme to londýnské štěstí snad nevybrali všechno najednou, něco mi říká, že ve zdejším akademickém světě se nám ještě bude hodit... Ale o tom zase jindy, teď už dobrou noc!

První dojmy z LSE

Je sice teprve úterý, ale podle množství informací, které můj mozek musí už teď vstřebat, a to urychleně, protože zítra se na něj budou valit další, mám pocit, jakoby školní rok nezačal včera, ale už tak před měsícem. Přitom úplně oficiálně semestr ještě nezačal, všechny vypukne až příští pondělí, tohle je jen taková předehra, které tady říkají "orientation week". Každopádně musím uznat, že mám za sebou dva velmi intenzivní dny, první okamžiky, kdy mě začala zachvacovat panika, jestli jsem tu správě, jestli omylem nepřijali nějakou jinou Terezu Vrabcovou, která má jistě ty supermanovské schopnosti na to, aby to tu zvládla...

Celá má akademická show oficiálně odstartovala včerejší registrací. Jako vzorný prvňáček jsem samozřejmě nemohla dospat (abych udělala Honzovi svačinku do práce a šla se proběhnout přeci). Trochu úmyslně jsem vyrazila o nějakých pár hodin dřív, alespoň se porozhlédnu kolem, Na campusu LSE už jsme se byli s Honzou podívat, když jsme byli v Londýně na našem lovu bytu (mimochodem, už bydlíme "ve svém", takže se v nejbližší době těšte na výživný příspěvek o našem bydlení, stěhování a radostech a starostech, které to doprovázely...), takže jsem zhruba věděla, jak to vypadá z venku. Celý komplex je taková malá vesnička uprostřed centra Londýna. Má vlastní úzké i široké uličky, kde se to teď hemžilo studenty, na cihlových budovách se vyjímaly červeno bílé názvy LSE. Všechno na vás dýchá akademičnem, a to jste teprve venku na ulici! Kromě starých, klasických anglických akademických budov, krásné obří knihovny a nové, luxusní, moderní akademické budovy na campusu nechybí ani tři bary, kavárny, restaurace, knihkupectví, kadeřnictví nebo divadlo. Skutečně takové malé městečko, člověk úplně zapomene, že z druhé strany budovy je rušná silnice, kde je permanentní kolona aut nebo popojíždících autobusů. A právě v těchto uličkách byly včera ráno postavené jeden vedle druhého červené LSE stánky nejrůznějších aktivit, možností a center, které jsou pro studenty k dispozici. Jen než jsem prošla celou řadou, nafasovala jsem látkovou LSE tašku plnou nejrůznějších prospektů od LSE Careers, knihovny, jazykového centra a pomoci s kulturním šokem přes IToddělení, doporučení bezpečnosti na campusu, možnosti studentské unie a třídění odpadu až po ochutnávky fresh juice a pizzy z místní restaurace.

O poznaní méně milé překvapení přišlo na registraci, kde se fronta táhla po schodech až do druhého parta budovy. Moc nerozumím tomu, proč nám tedy posílali rozpis registrací jednotlivých oborů, když pak evidentně všichni přišlo v jeden čas...Ale nakonec fronta postupovala docela rychle, možná i proto, že jsme se zapovídaly s vedle čekající Američankou, která se smála, že jak je zvyklá na všechno "extremely big" ze Států, všechno tady se jí zdá malinké, pokoje, metro,... Jojo, úplně jsem si vzpomněla na Honzu, co by jí na mém místě řekl. Myslím, že ta droboučká slečna ještě menší než já se narozdíl od něj totiž do metra aspoň pohodlně vejde a nemusí drhnout hlavou o strop, případně se bát, že si rozrazí čelo o stropní zářivku... No, ale každopádně už je to černé na bílém, mám svou LSE studentskou kartičku, která dokonce i funguje, jak jsem stihla vyzkoušet při vstupu do knihovny. Lítý boj jsem svedla při aktivaci IT účtu, protože jaksi "á" ve jméně Vrabcová jde na místní klávesnici špatně vložit a pouhé "a" mi systém nepřijal. Inu, zaměstnala jsem dvě slečny a jednoho chlapce na IT help desku, vytvořila se tam pak fronta asi osmi lidí (když jsem přicházela, nikdo tam nebyl), ale nakonec se podařilo. Jen si říkám, jak to řeší třeba ti Číňané nebo Norové s jejich prázdnou množinou ve jméně?! Navzdory technice, která je vždycky proti mě, mám ale nastavěné snad všechny důležité účty a maily, teď už jen s napětím očekávám páteční zápis předmětů.

Tohle je super schodiště v knihovně, je úplně obří a dole v přízemí jsou červené a modré pytle s kuličkami, do kterých se můžete rozvalit, no prostě super!

Co se mých spolužáků týče, přímo na našem programu je nás 17, nebo aspoň tolik nás bylo na dnešní přednášce našeho programu. Zhruba osm z toho jsou Číňané, dále cosi tak pamatuji tak je to dvakrát Norsko, Německo, USA, pak dále Francie, Pakistán, Rwanda, Švýcarsko nebo Rumunsko.Takže poměrně multikulturní skupina. Zatím všichni vypadají poměrně sympaticky a o těch pár lidech, se kterými jsem měla tu čest si i popovídat, můžu říct, že jsou moc fajn a velmi zajímaví lidé. Myslím, že se budeme učit hodně i jeden od druhého, což je super. Mimo jiné jsem dnes měla ještě dvě uvítací přednášky, jednu pro všechny graduate studenty, kde k nám hovořil ředitel a další povolané hlavy LSE, velmi milá a vtipná přednáška, ani bych nečekala, že se při takové příležitosti ta upřímně zasměju. Druhá uvítací přednáška byla z celého departmentu sociální psychologie, kam můj obor patří. Dozvěděla jsem se hodně o možnostech a doplňkových seminářích a aktivitách, mezi nimi třeba kurz effektivního čtení, přednášky na správné psaní esejů, vtipně nazvaný kurz "jak přežít na LSE" nebo třeba jazyková poradna, kde nabízí pomoc jak s akademickou angličtinou při psaném nebo mluveném projevu, ale třeba vám také pomohou zkontrolovat životopis nebo cover letter. Po pravdě, jsem z těch všech možností a zázemí unešená. Spolu se všemi povinnostmi a eseji a prezentacemi a zkouškami a čtením a kdo ví, co na nás ještě vymyslí, nevím, jak to všechno budu stíhat, ale tak nějak jsem si usmyslela, že z toho prostě musím vyždímat maximum, protože to zázemí a možnosti se tu zdají nekonečné a neuvěřitelně zajímavé. Při pročítání materiálů jen z dnešního dne teda začínám trochu panikařit (a to je teprve začátek!), ale ono se to snad nějak setřepe a uklidní... Ale každopádně jsem vám chtěla sdělit, že první dojmy z mé obří akademické master zkušenosti, jsou jen a jen pozitivní a přála bych všem studentům, aby měli taky takové štěstí, co mám já, protože LSE, jak se zdá, dostojí své pověsti a jménu!

Pozn. Fotky jsou jen ilustrační, vlastní fotky jsou stále bezpečně ve foťáku, stále nemáme kabel...ale už ho snad brzy koupíme, juch!

Terezčino první velké pracovní dobrodružství

Když jsem tam koncem srpna během našeho týdenního apartment huntu šla na pohovor, nevěděla jsem moc, co můžu čekat. Podle informací na stránkách společnosti si jakýsi obrázek uděláte, ale reálnou představu člověk stejně získá až na místě. Tehdy jsem z pohovoru odcházela s dobrým pocitem. Milí lidé, milé prostředí, práce, kterou zřejmě nechci dělat celý život, ale za pracovní zkušenost to stát bude. Ostatně, i kdyby to bylo přeci příšerné, ty tři čtyři týdny se to dá vydržet, říkala jsem si. Člověk by přeci měl vědět nejen to, co chce dělat, ale taky co rozhodně neee, že. A tak jsem kývla na třítýdenní stáž v PR, konkrétně v oddělení médií a komunikace poměrně nedávno vzniklé firmy s milým názvem W Communications.

Sídlo poměrně malé společnosti je v samém centru Londýna, jen pár minut chůze z Oxford Circus. Velmi busy prostředí tu bylo po celý den, ulice tu žijí snad ve dne v noci, snad jen jediné štěstí, že od hlavní a nejvíc přelidněné třídy plné obchodů a kaváren, Oxford Street, nás dělila izolovala jedna řada domů a kanceláří. Zkrátka okolím poměrně příznačné místo na kancelář. Když jsem svůj první den, bylo to v úterý hned po našem příjezdu do Londýna, zvonila na malé hnědé tlačítko s nápisem "W Communications", myslím, že jsem pořád tak trochu nevěřila, že jdu opravdu do PR. Jasně, nešlo o žádný plný úvazek, nic co by mě nějak mělo svazovat, ale po pravdě, přestože už jsem na jedné stáži v PR firmě v Praze byla, neměla jsem o PR úplně dobré mínění. Nic proti komukoli, kdo v téhle branži dělá, jen jsem zkrátka nebyla úplně přesvědčená, jestli ten způsob jednání a samotný princip a smysl celého procesu a přístupu k práci, tedy snažit se, tak trochu za každou cenu, někomu daný produkt "vecpat", není trochu proti mým nějakým morálním hodnotám, zásadám, přesvědčení. "Hello, W Communications!", ozvalo se ze sluchátka. Zabzučely dveře a já kráčela po schodech do prvního patra. Nevěděla jsem, jaké to bude, co čekat, na co se připravit... Ale doufala jsem, že tyhle tři týdny mi třeba ukážou trochu víc, o čem PR je a třeba vyvedou z omylu, o čem není. A to se taky stalo.

Velmi milá a usměvavá slečna s extravagantními brýlemi s tlustými obroučkami se mi představila jako Jess a vyzvala mě, ať chviličku počkám, že se mi Debby (místní šéfová HR oddělení, byla jsem u ní na pohovoru) bude za moment věnovat. Zatím jsem se usadila na žluté pohovky v rohu místnosti. Na konferenčním stolku byly ve váze květiny a v pootevřeném, nezavíracím šuplíku byly vyskládané snad všechny tituly dnešních novin. V druhém rohu místnosti byla do žluté barvy laděná kuchyňka. Bylo kolem půl desáté, zrovna tam byl docela frmol, všichni si připravovali snídani. Dva kávovary vrčely o sto šest, někomu z toustovače vyskakovaly tousty, vonělo tu arašídové máslo a chrastily křupinky, co si někdo sypal do misky. Nalevo od pohovek byla velká konferenční místnost s nevtíravým ale nápaditý designem. Opět žlutý, dlouhý stůl, na kterém tehdy ležel konferenční telefon a obří plastová mísa ve tvaru kočičí hlavy plná barevných bonbonů. Na okenním parapetu byl v šanonech seřazené časopisy. Na stěně trčela velká plochá televizní obrazovka. Žluté dřevěné židličky brzy úhledně zastrkané kolem stolu. Poslední, čeho jsem si stihla všimnout, než si mě Debby vyzvedla, byl malý pojízdný dvoupatrový žlutý vozíček. Vypadal trochu jako ten, co na něm v nemocnici vozí pacientům snídaně. S tím rozdílem, že na tomhle byly flašky. Několik lahví piva a cideru a poměrně dost dalších lahví destilátů, likérů a kdo ví, čeho dalšího. Možná aby se neřeklo je ve spodním regálu samozřejmě i nealko, vody, plechovky limonád, coca coly... Debby byla dáma kolem pětatřiceti, čtyřiceti let se zrzavými vlasy, brýlemi a milým úsměvem. Ukázala mi mé pracovní místo, kde mi technik zrovna nastavoval přístupová hesla, Mezitím jsme tak stihli krátké představení a prohlídku kanceláře. Hned vedle velké konferenční místnosti byla ještě jedna, malá konferenční místnost, tehdy zrovna v pohotovosti, asi čtveřice lidí tam horlivě diskutovala nad papíry rozloženými po celém stole. Zbytek prostoru zabíraly čtyři rovnoběžné řady stolů, u kterých z obou stran seděli mladí lidí. Postupně mi byly představeny všechny tři týmy, které společnost má. Úplně vzadu místnosti seděl finanční správce a digitální vývojáři, Největší tým tvořilo asi 12 lidí, šlo o tzv. consumers team, o trochu menší byl tým entertainment a nejmenší jsme byli my, media and communications. Ale říkalo se nám zkráceně jen "media". Stejně tak jsem záhy zjistila, že W Communications tu také nikdo moc nepoužívá, že se tu jednoduše říká zkrácené "W". Náš tým tvořilo 5 lidí, přičemž mou hlavní "školitelkou a zadavatelkou úkolů" byla Emily, velmi sympaticky působící blondýnka, která seděla jen ob jedno místo vedle mě. V přední části místnosti byl recepční stoleček, kde seděla právě ta Jess, která mi otevírala bzučákem dole dveře. Hned za ní seděly dámy z HR oddělení, ale jinak byla místa kolem určená nám,  stážistů, který tu říkají ani ne tak interns, jako je obvyklé, ale "work experience". Což je ostatně dost příznačné, ale o tom později. Celkem je v "provozu" vždycky 5 stážistů, když jsem přišla já, byli jsme teda jen čtyři ale další den se hned přidala další. Usadili mě vedle Shruti, Britky původem z Indie. Byla velmi ochotná a ze začátku mi pomáhala i s velmi triviálními úkony jako byly třeba některé excelové operace nebo screen shoty, neb nejsem úplně člověk sžitý s Mac technikou a britským nastavením všeho tak mi to chvilku trvalo, než jsem se otrkala. Ukázalo se, že jsem jedná, kdo je na work experience v media týmu, což bylo na jednu stranu fajn, na druhou stranu, když se mě něco valilo, valilo se to pouze a jenom na mě...každá mince má dvě strany, hehe.. Hned na začátek mi na stole přistál seznam klientů, které W má. Z mediální sféry to bylo třeba Evening Standard, Independent, Johnston press nebo Viacom. Většinu z nich jsem neznala, nevěděla moc, co dělají, ale na začátek to bylo vlastně trochu jedno, protože každý úkol, který mi zadali, byl vlastně dostatečně podrobně vysvětlen. Seznámila jsem se se svým pracovním mailem, do kterého přibývala doručená poštu skoro rychlostí kus za vteřinu. Jeden z mailů obsahoval i tabulku s tzv. týdenní rotou, kde byly mezi nás stážisty rozděleny povinnosti, které jsme měli kromě jiné práce v kanceláři na triku. První z nich byly noviny. Každý den ráno totiž probíhá jakési hromadné čtení novin. Tedy, všechny denní tituly se rozmístí v konferenční místnosti na stůl a kolem deváté si stážisté a další sesednou, každý popadne nějaký titul a začne ho pročítat. Když se narazí na nějaký zajímavý článek nebo nápad, případně dokonce článek o nějakém z klientů W, jednoduše ho vytrhnete a předáte povolanějším. No, takže si prostě ráno vždycky přečtete noviny, což je super! Povinnosti nás, stážistů, je v tomto ohledu jednoduchá, leč stojí vás deset minut dřívějšího vstávání, Když na vás vyjde řada starat se o "papers", cestou do práce se stavíte vedle v trafice, chňapnete po balíku novin připraveném pro W, nahlásíte prodavači, že to jde na účet W a ještě před devátou musí být noviny rozložené v místnosti na stole. Pak je po dočtení musíte zase sbalit, rozrochněné stránky srovnat a vyskládat tituly přesně do toho šuplíku, co jsme je tam viděla první den. Schovávají se vždy noviny jen z celého předchozího týdne, zbytek se recykluje. To je mimochodem další úkol, recyklování. Na papír a plasty jsou speciálně označené pytle, takže se musíte postarat o to, aby byly sbalené a kolem šesté odpoledne vynesené na ulici (!!!) k odvezení. Dalším úkolem jsou výlety na poštu. Ta je tady v centru na každém rohu, takže žádnou GPS nepotřebujete, spíš jen systém britské pošty je poněkud vícevrstvý a různorodější, než je u nás, takže občas to chce dobré vysvětlovací schopnosti, abyste se s osobou na přepážce domluvili. Například jednou jsem šla na poštu se dvěma prázdnými bublinkovými obálkami, do kterých jsem měla koupit a vložit předplacenou prázdnou obálku a poslat. Po pravdě, než se mi podařilo vysvětlit slečně, že posílám prázdnou obálku v prázdné obálce, stálo mě to docela dost sil a jí poměrně dost minut. Ale zadařilo se. Další test mluvících schopností je, když na vás vyjde recepce během oběda. každý má nárok na hodinovou pauza na oběd, takže i Jess, která sedí na recepci. Místo ní tam je každý den někdo z nás na tu hodinku než se napápne. V praxi to znamená zvedat bzučák a pouštět lidi dovnitř, zvedat telefon (což je poměrně stresující protože telefon má malou hlasitost a ti lidé mluví dost tiše a rychle, takže si často připadáte jako dementi, že se pořád ptáte, jestli to můžou zopakovat.. a vůbec pecka je, když vám diktují mailovou adresu!). Chvilku jsem si říkala, jestli z toho nezblbnu a nebudu svůj telefon také zvedat větou "Hi, W"...A tyhle každodenní povinnosti se točí mezi námi stážisty vždycky celý týden. Další velmi milá okolnost je kuchyňka. Volně k dispozici je tam snídaně, respektive toasty, arašídové máslo a marmelády, případně výběr z několika druhů müsli, vloček, křupinek nebo cornflakes, včetně jednoho druhu bez lepku. A samozřejmě nechybí vločky na porridge a tekutý med! V jedné z lednic je místo na uskladnění vlastních potravin, dále volně k použití mléko, jak normální, tak mandlové pro lactose intolerant. Kromě toho je dvakrát až třikrát do týdne objednáván košíček ovoce, je to od nějaké donáškové firmy "fruity office", takže jsme měli ovocnou kancelář. Což je super, zvlášť pro milovníky, jako jsem já, že! Dva kávovary, toastovač a rychlovarná konvice na čaj, případně jejich oblíbený čaj s mlékem. Pro klientské meetingy a schůzky je určená druhá lednice, respektive zde se skladují chlazené nápoje, hroznové víno nebo okurka a máta, které se do velkého džbánu krájí vždy se studenou vodou na pití. Kromě toho jsme bylo jako stážisté instruováni, jaké nádobí brát, pokud máme za úol připravit pohoštění na jednání nebo meeting, jaké sušenky naskládat na talíře a kolik kávy a jakého druhu navařit. No, zkrátka z kuchyňského hlediska je to tu zajištěné, to rozhodně ano. Vlastně to na mě působilo docela dobře, když jsem prosklenými dveřmi viděla jednání,na kterém na stole bylo připravené to malé občerstvení...
Ještě než přejdu k samotným osobním zážitkům, radostem a stresům, které mě během mé experience potkali, krátce se zmíním o věkovém průměru zde zaměstnaných. Ukázalo se totiž, že můj odhad věku je dost nepřesný a špatný. Že jsou tu převážně mladí lidé mě nepřekvapuje, tipovala jsem j třeba na 27 nebo kolem 30, proto zjištění, že taková Emily je ročník 93! nebo že kluk, kterému je 27 je tu považován za vykopávku, bylo trochu šokující. Pravda, v Británii to chodí trochu jinak než u nás, po bakaláři tu většina lidí jde pracovat a spousta z nich si magisterský titul prostě ani nedodělává, nebo dodělává, ale až když pracuje full-time a má nějaké peníze...Ale  každopádně tahle nízký věkový průměr mě jednoduše překvapil. a utvrdil v tom, že odhad věku není moje silná disciplína...

Dobrodružství začíná

První dny byly tvrdou školou. Všechno vám trvá dlouho, neorientujete se spoustu věcí je nových, připadáte si pomalí. Valí na bás další a další věci. Jsou milí, ale je to stres. Úplně první dva dny byly muka. Kromě běžných úkonů (vytváření media listů, databází, podkladů pro klienty, klipování vydaných článků, odpovídání na maily) jsem obvolávala novináře kvůli online debatě o skotské nezávislosti. Nerada telefonují s cizími lidmi i v češtině, natož anglicky a natož o události, o které mi nebylo poskytnuto příliš informací, protože jsem jen přebrala práci po někom předchozím. Sposuta lidí není milá, další část drmolí a tváří se nasupeně, když napoprvé nerozumíte jejich mailové adrese nebo jménu. No, když na to vzpomínám zpětně, přijde mi neuvěřitelné, že jsem se nerozplakala, protože to bylo skutečně stresující. Chvíli jsem si říkala, že jestli to takhle půjde dál, ten tlak asi neustojím. na první den to byl skutečně docela záhul. Ale pak se vše už jen a jen v lepší obrátilo. První týden se to rozbíhalo, druhý to bylo lepší a třetí už jsem se dostala i k poměrně kreativním věcem a projektům a mám pocit, že moje názory i někdo poslouchal. Bylo to teda také hodně díky Emily, která byla opravdu ochotná, hodně i pomáhala, dávala mi feedback a já měla pocit, že to najednou mělo aspoň trochu smysl, ne jen že dělám něco, protože mě o to někdo požádal stylem "prosím, máš čas, můžeš prosím udělat tohle, díky díky"...Pravda, občas jsem dělala i vocasácký, což ale asi jinak nejde. Bylo fajn, že jsem se účastnila všech týmových meetingů, dokonce jsme od jednoho klienta dostali pozvání na páteční oběd, takže jsem byla s media týmem na obědě v pravé italsképizzerii (Italka, kterou jsme měli v týmu, říkala, že to je nejlepší pizza v Londýně,úplně si šušňala, jak to je dobroučké).Vždycky v pátek bylo tzv. company meeting, takové neformální setkání, kde se diskutovalo  tom, co se povedlo v uplynulém týdnu, co je v plánu na příští týden, takové pracovní small talks... Popíjelo se víno, mlsal popcorn, sušenky a chipsy, bylo to milé, ale zároveň..ti lidé žili prací. Bavilo je hrozně moc to, co dělají. To je super, o tom žádná! Já chodila od devíti do šesti, oni tam byli údajně už před osmou a odcházeli kolem osmé. Ačkoli tam byla velmi kamarádská atmosféra a ti lidé se znali mezi sebou asi docela dlouho, přesto pokaždé, když se bavili, bylo tématem jejich hovoru práce. Nevím, ale snad jsem byla jen ve špatný čas na špatném místě, ale doufám, že se občas bavili i o jiných věcech, Doufám, moje zkušenost nic z toho bohužel nepotvrdila. Přišlo by mi to smutné, když by všichni ti mladí, jistě talentovaní, chytří a akční lidé, žili jen prací... Dny docela ubíhaly, někdy se mi zdálo, že čas plyne pomalu, ale občas to bylo zase docela fajn. Sledovala jsem práci ostatních týmů, chování a diskuse o klientech a dárečcích, co se jim posílaly... S ostatními stážisty jsem se nejprve příliš nekamarádila, protože jednak v našem media týmu jsem byla sama, druhak se zdálo, že o nějaké kamarádění ani nemají moc zájem. Tedy, zdálo. Jednou jsme odcházely společně s Leou, která seděla naproti a stážovala v consumers týmu. Byla tu o týden déle, tak se mě vyptávala a docela jsme se zapovídaly. Byla unešená mými plány a mou minulostí stejně tak jako já byla unešena tou její. Dívka z Paříže, co vyrůstala v Singapuru, studovala v Montrealu na McGill (!!!) a teď byla tady. Zjistily jsme, že si můžeme povídat francouzsky, což bylo skvělé, a vlastně tak nějak celkově jsme si docela rozuměly. Jak lidsky, tak i v tom, že obě jsme neuvažovaly o kariéře v PR. Naopak nově příchozí stážistka, Laura, Maďarka, co shodou okolností teď dostudovala magistra na LSE, vymetala všelijaké stáže a internship, aby nabyla potřebou profesní zkušenost, aby se mohla dál věnovat svému vysněnému oboru, tedy PR. Naše trio bylo hlavně posledních pár dní docela milá změna a příjemné zpestření každodenního kolotoče 9to6 ...

Beru PR na milost

Jak už jsem říkala, poslední týden jsem si užila ze všech nejvíc. Už jsem celkem mrštně zvládala klipovat jednotlivé články, screenshot teď zvládnu už i po slepu, uměla jsem pracovat s databázemi, ve kterých jsem se ze začátku ztrácela. Měla jsem pocit, že můj názor někoho zajímá, dostávala jsem na starosti kreativní práci a byla chválená za odvedené výsledky. Ve volném čase jsem diskutovala s Laurou o tajích a tipech na LSE nebo si kvitovala s Leou ve francouzštině absurditu některých úkolů, které nám byly zadány (jen poznámka, Lea byla v consumers týmu a myslím, že se jí sešlo nejvíc vopruzáckých a absurdních úkolů než komukoli jinému, bylo mi jí až líto!). Náš poslední páteční den byl vlastně takovým velmi milým zakončením. Opět se konal zmiňované company meeting, tentokrát jsme se s Leou přiťukly proseccem na šťastně ukončenou šichtu, dostaly jsme každá obří přání s děkovnými vzkazy, poukaz na nákup v Top Shopu (evidentně šíleně oblíbený obchod s oblečením), obálku s proplacenými výdaji (první londýnské vydělané peníze!!!), přátelské objetí a přání šťastných kroků na rozloučenou. Bylo to pěkné. Nic přehnaně dojemného, ale měla jsem z toho najednou dobrý pocit, a to nejen kvůli těm několika librám v obálce!

Šly jsme s Laurou a Leou na metro a povídaly si. Bylo to fajn. Najednou jsem měla dobrou náladu, dobrý pocit, že to mělo smysl. Cestou v metru jsem pak přemýšlela, ohlížela se zpět na ty tři týdny v W. Byl a to obří zkušenost, Zážitek. Zjištění, že člověk se učí neuvěřitelně rychle, zvlášť když musí a nic jiného mu nezbývá.

Byly situace, kdy jsem si přála, aby tohle všechno bylo už za mnou, momenty, kdy jsem sama sobě říkala, jestli tohle mám zapotřebí. Jestli mi to za to stojí. Jindy mě zachvátil pocit jaké si hrdosti a snahy posouvat se někam dál. Úplně klidně jsem se mohla na takovéhle šaškárny vybodnout a užívat si prázdnin a přijet až rovnou do školy... Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jsem ráda, že jsem šla za zkušeností, i když mi ty první dny naháněly slzy do očí. Ačkoli vím, že PR asi nebude můj šálek kávy, obdivuju lidi, co tam pracují, co jsou entusiastičtí a nadšení, co vidí smysl v tom, co dělají pro své klienty. Já ho tam totiž pro sama sebe nevidím. A podstupovat to málo kreativity s takovou velkou dávkou stresu mi za to osobně asi nestojí. Na druhou stranu, postoj k PR se těmito třemi týdny asi trošku změnil. Už asi nebudu koukat na ty lidi tak skrz prsty, protože vlastně nemám pocit, že by třeba náš media tým úplně vnucoval své nápady médiím tak, že bych z toho měla morální skvrny na srdci. Jo, consumers nebo entertainement tým, tam to jelo, ale u nás ani ne. Což je mile zjištění. Takže beru PR na milost, ale víte, každého baví něco jiného a já teď vím, že se asi budu raději realizovat někde jinde. A PR přenechám otrkanějším a těm, co mají ostřejší lokty a více přesvědčivý tón hlasu v telefonu...

Závěrem tedy asi jen to, že jedno dobrodružství mi skončilo, v pondělí mi začíná druhé. Těším se. Těším se na všechna další, kéž by každé z nich bylo takovou obří zkušeností, jakou byly tyto tři týdny...