První dojmy z LSE

Je sice teprve úterý, ale podle množství informací, které můj mozek musí už teď vstřebat, a to urychleně, protože zítra se na něj budou valit další, mám pocit, jakoby školní rok nezačal včera, ale už tak před měsícem. Přitom úplně oficiálně semestr ještě nezačal, všechny vypukne až příští pondělí, tohle je jen taková předehra, které tady říkají "orientation week". Každopádně musím uznat, že mám za sebou dva velmi intenzivní dny, první okamžiky, kdy mě začala zachvacovat panika, jestli jsem tu správě, jestli omylem nepřijali nějakou jinou Terezu Vrabcovou, která má jistě ty supermanovské schopnosti na to, aby to tu zvládla...

Celá má akademická show oficiálně odstartovala včerejší registrací. Jako vzorný prvňáček jsem samozřejmě nemohla dospat (abych udělala Honzovi svačinku do práce a šla se proběhnout přeci). Trochu úmyslně jsem vyrazila o nějakých pár hodin dřív, alespoň se porozhlédnu kolem, Na campusu LSE už jsme se byli s Honzou podívat, když jsme byli v Londýně na našem lovu bytu (mimochodem, už bydlíme "ve svém", takže se v nejbližší době těšte na výživný příspěvek o našem bydlení, stěhování a radostech a starostech, které to doprovázely...), takže jsem zhruba věděla, jak to vypadá z venku. Celý komplex je taková malá vesnička uprostřed centra Londýna. Má vlastní úzké i široké uličky, kde se to teď hemžilo studenty, na cihlových budovách se vyjímaly červeno bílé názvy LSE. Všechno na vás dýchá akademičnem, a to jste teprve venku na ulici! Kromě starých, klasických anglických akademických budov, krásné obří knihovny a nové, luxusní, moderní akademické budovy na campusu nechybí ani tři bary, kavárny, restaurace, knihkupectví, kadeřnictví nebo divadlo. Skutečně takové malé městečko, člověk úplně zapomene, že z druhé strany budovy je rušná silnice, kde je permanentní kolona aut nebo popojíždících autobusů. A právě v těchto uličkách byly včera ráno postavené jeden vedle druhého červené LSE stánky nejrůznějších aktivit, možností a center, které jsou pro studenty k dispozici. Jen než jsem prošla celou řadou, nafasovala jsem látkovou LSE tašku plnou nejrůznějších prospektů od LSE Careers, knihovny, jazykového centra a pomoci s kulturním šokem přes IToddělení, doporučení bezpečnosti na campusu, možnosti studentské unie a třídění odpadu až po ochutnávky fresh juice a pizzy z místní restaurace.

O poznaní méně milé překvapení přišlo na registraci, kde se fronta táhla po schodech až do druhého parta budovy. Moc nerozumím tomu, proč nám tedy posílali rozpis registrací jednotlivých oborů, když pak evidentně všichni přišlo v jeden čas...Ale nakonec fronta postupovala docela rychle, možná i proto, že jsme se zapovídaly s vedle čekající Američankou, která se smála, že jak je zvyklá na všechno "extremely big" ze Států, všechno tady se jí zdá malinké, pokoje, metro,... Jojo, úplně jsem si vzpomněla na Honzu, co by jí na mém místě řekl. Myslím, že ta droboučká slečna ještě menší než já se narozdíl od něj totiž do metra aspoň pohodlně vejde a nemusí drhnout hlavou o strop, případně se bát, že si rozrazí čelo o stropní zářivku... No, ale každopádně už je to černé na bílém, mám svou LSE studentskou kartičku, která dokonce i funguje, jak jsem stihla vyzkoušet při vstupu do knihovny. Lítý boj jsem svedla při aktivaci IT účtu, protože jaksi "á" ve jméně Vrabcová jde na místní klávesnici špatně vložit a pouhé "a" mi systém nepřijal. Inu, zaměstnala jsem dvě slečny a jednoho chlapce na IT help desku, vytvořila se tam pak fronta asi osmi lidí (když jsem přicházela, nikdo tam nebyl), ale nakonec se podařilo. Jen si říkám, jak to řeší třeba ti Číňané nebo Norové s jejich prázdnou množinou ve jméně?! Navzdory technice, která je vždycky proti mě, mám ale nastavěné snad všechny důležité účty a maily, teď už jen s napětím očekávám páteční zápis předmětů.

Tohle je super schodiště v knihovně, je úplně obří a dole v přízemí jsou červené a modré pytle s kuličkami, do kterých se můžete rozvalit, no prostě super!

Co se mých spolužáků týče, přímo na našem programu je nás 17, nebo aspoň tolik nás bylo na dnešní přednášce našeho programu. Zhruba osm z toho jsou Číňané, dále cosi tak pamatuji tak je to dvakrát Norsko, Německo, USA, pak dále Francie, Pakistán, Rwanda, Švýcarsko nebo Rumunsko.Takže poměrně multikulturní skupina. Zatím všichni vypadají poměrně sympaticky a o těch pár lidech, se kterými jsem měla tu čest si i popovídat, můžu říct, že jsou moc fajn a velmi zajímaví lidé. Myslím, že se budeme učit hodně i jeden od druhého, což je super. Mimo jiné jsem dnes měla ještě dvě uvítací přednášky, jednu pro všechny graduate studenty, kde k nám hovořil ředitel a další povolané hlavy LSE, velmi milá a vtipná přednáška, ani bych nečekala, že se při takové příležitosti ta upřímně zasměju. Druhá uvítací přednáška byla z celého departmentu sociální psychologie, kam můj obor patří. Dozvěděla jsem se hodně o možnostech a doplňkových seminářích a aktivitách, mezi nimi třeba kurz effektivního čtení, přednášky na správné psaní esejů, vtipně nazvaný kurz "jak přežít na LSE" nebo třeba jazyková poradna, kde nabízí pomoc jak s akademickou angličtinou při psaném nebo mluveném projevu, ale třeba vám také pomohou zkontrolovat životopis nebo cover letter. Po pravdě, jsem z těch všech možností a zázemí unešená. Spolu se všemi povinnostmi a eseji a prezentacemi a zkouškami a čtením a kdo ví, co na nás ještě vymyslí, nevím, jak to všechno budu stíhat, ale tak nějak jsem si usmyslela, že z toho prostě musím vyždímat maximum, protože to zázemí a možnosti se tu zdají nekonečné a neuvěřitelně zajímavé. Při pročítání materiálů jen z dnešního dne teda začínám trochu panikařit (a to je teprve začátek!), ale ono se to snad nějak setřepe a uklidní... Ale každopádně jsem vám chtěla sdělit, že první dojmy z mé obří akademické master zkušenosti, jsou jen a jen pozitivní a přála bych všem studentům, aby měli taky takové štěstí, co mám já, protože LSE, jak se zdá, dostojí své pověsti a jménu!

Pozn. Fotky jsou jen ilustrační, vlastní fotky jsou stále bezpečně ve foťáku, stále nemáme kabel...ale už ho snad brzy koupíme, juch!

Terezčino první velké pracovní dobrodružství

Když jsem tam koncem srpna během našeho týdenního apartment huntu šla na pohovor, nevěděla jsem moc, co můžu čekat. Podle informací na stránkách společnosti si jakýsi obrázek uděláte, ale reálnou představu člověk stejně získá až na místě. Tehdy jsem z pohovoru odcházela s dobrým pocitem. Milí lidé, milé prostředí, práce, kterou zřejmě nechci dělat celý život, ale za pracovní zkušenost to stát bude. Ostatně, i kdyby to bylo přeci příšerné, ty tři čtyři týdny se to dá vydržet, říkala jsem si. Člověk by přeci měl vědět nejen to, co chce dělat, ale taky co rozhodně neee, že. A tak jsem kývla na třítýdenní stáž v PR, konkrétně v oddělení médií a komunikace poměrně nedávno vzniklé firmy s milým názvem W Communications.

Sídlo poměrně malé společnosti je v samém centru Londýna, jen pár minut chůze z Oxford Circus. Velmi busy prostředí tu bylo po celý den, ulice tu žijí snad ve dne v noci, snad jen jediné štěstí, že od hlavní a nejvíc přelidněné třídy plné obchodů a kaváren, Oxford Street, nás dělila izolovala jedna řada domů a kanceláří. Zkrátka okolím poměrně příznačné místo na kancelář. Když jsem svůj první den, bylo to v úterý hned po našem příjezdu do Londýna, zvonila na malé hnědé tlačítko s nápisem "W Communications", myslím, že jsem pořád tak trochu nevěřila, že jdu opravdu do PR. Jasně, nešlo o žádný plný úvazek, nic co by mě nějak mělo svazovat, ale po pravdě, přestože už jsem na jedné stáži v PR firmě v Praze byla, neměla jsem o PR úplně dobré mínění. Nic proti komukoli, kdo v téhle branži dělá, jen jsem zkrátka nebyla úplně přesvědčená, jestli ten způsob jednání a samotný princip a smysl celého procesu a přístupu k práci, tedy snažit se, tak trochu za každou cenu, někomu daný produkt "vecpat", není trochu proti mým nějakým morálním hodnotám, zásadám, přesvědčení. "Hello, W Communications!", ozvalo se ze sluchátka. Zabzučely dveře a já kráčela po schodech do prvního patra. Nevěděla jsem, jaké to bude, co čekat, na co se připravit... Ale doufala jsem, že tyhle tři týdny mi třeba ukážou trochu víc, o čem PR je a třeba vyvedou z omylu, o čem není. A to se taky stalo.

Velmi milá a usměvavá slečna s extravagantními brýlemi s tlustými obroučkami se mi představila jako Jess a vyzvala mě, ať chviličku počkám, že se mi Debby (místní šéfová HR oddělení, byla jsem u ní na pohovoru) bude za moment věnovat. Zatím jsem se usadila na žluté pohovky v rohu místnosti. Na konferenčním stolku byly ve váze květiny a v pootevřeném, nezavíracím šuplíku byly vyskládané snad všechny tituly dnešních novin. V druhém rohu místnosti byla do žluté barvy laděná kuchyňka. Bylo kolem půl desáté, zrovna tam byl docela frmol, všichni si připravovali snídani. Dva kávovary vrčely o sto šest, někomu z toustovače vyskakovaly tousty, vonělo tu arašídové máslo a chrastily křupinky, co si někdo sypal do misky. Nalevo od pohovek byla velká konferenční místnost s nevtíravým ale nápaditý designem. Opět žlutý, dlouhý stůl, na kterém tehdy ležel konferenční telefon a obří plastová mísa ve tvaru kočičí hlavy plná barevných bonbonů. Na okenním parapetu byl v šanonech seřazené časopisy. Na stěně trčela velká plochá televizní obrazovka. Žluté dřevěné židličky brzy úhledně zastrkané kolem stolu. Poslední, čeho jsem si stihla všimnout, než si mě Debby vyzvedla, byl malý pojízdný dvoupatrový žlutý vozíček. Vypadal trochu jako ten, co na něm v nemocnici vozí pacientům snídaně. S tím rozdílem, že na tomhle byly flašky. Několik lahví piva a cideru a poměrně dost dalších lahví destilátů, likérů a kdo ví, čeho dalšího. Možná aby se neřeklo je ve spodním regálu samozřejmě i nealko, vody, plechovky limonád, coca coly... Debby byla dáma kolem pětatřiceti, čtyřiceti let se zrzavými vlasy, brýlemi a milým úsměvem. Ukázala mi mé pracovní místo, kde mi technik zrovna nastavoval přístupová hesla, Mezitím jsme tak stihli krátké představení a prohlídku kanceláře. Hned vedle velké konferenční místnosti byla ještě jedna, malá konferenční místnost, tehdy zrovna v pohotovosti, asi čtveřice lidí tam horlivě diskutovala nad papíry rozloženými po celém stole. Zbytek prostoru zabíraly čtyři rovnoběžné řady stolů, u kterých z obou stran seděli mladí lidí. Postupně mi byly představeny všechny tři týmy, které společnost má. Úplně vzadu místnosti seděl finanční správce a digitální vývojáři, Největší tým tvořilo asi 12 lidí, šlo o tzv. consumers team, o trochu menší byl tým entertainment a nejmenší jsme byli my, media and communications. Ale říkalo se nám zkráceně jen "media". Stejně tak jsem záhy zjistila, že W Communications tu také nikdo moc nepoužívá, že se tu jednoduše říká zkrácené "W". Náš tým tvořilo 5 lidí, přičemž mou hlavní "školitelkou a zadavatelkou úkolů" byla Emily, velmi sympaticky působící blondýnka, která seděla jen ob jedno místo vedle mě. V přední části místnosti byl recepční stoleček, kde seděla právě ta Jess, která mi otevírala bzučákem dole dveře. Hned za ní seděly dámy z HR oddělení, ale jinak byla místa kolem určená nám,  stážistů, který tu říkají ani ne tak interns, jako je obvyklé, ale "work experience". Což je ostatně dost příznačné, ale o tom později. Celkem je v "provozu" vždycky 5 stážistů, když jsem přišla já, byli jsme teda jen čtyři ale další den se hned přidala další. Usadili mě vedle Shruti, Britky původem z Indie. Byla velmi ochotná a ze začátku mi pomáhala i s velmi triviálními úkony jako byly třeba některé excelové operace nebo screen shoty, neb nejsem úplně člověk sžitý s Mac technikou a britským nastavením všeho tak mi to chvilku trvalo, než jsem se otrkala. Ukázalo se, že jsem jedná, kdo je na work experience v media týmu, což bylo na jednu stranu fajn, na druhou stranu, když se mě něco valilo, valilo se to pouze a jenom na mě...každá mince má dvě strany, hehe.. Hned na začátek mi na stole přistál seznam klientů, které W má. Z mediální sféry to bylo třeba Evening Standard, Independent, Johnston press nebo Viacom. Většinu z nich jsem neznala, nevěděla moc, co dělají, ale na začátek to bylo vlastně trochu jedno, protože každý úkol, který mi zadali, byl vlastně dostatečně podrobně vysvětlen. Seznámila jsem se se svým pracovním mailem, do kterého přibývala doručená poštu skoro rychlostí kus za vteřinu. Jeden z mailů obsahoval i tabulku s tzv. týdenní rotou, kde byly mezi nás stážisty rozděleny povinnosti, které jsme měli kromě jiné práce v kanceláři na triku. První z nich byly noviny. Každý den ráno totiž probíhá jakési hromadné čtení novin. Tedy, všechny denní tituly se rozmístí v konferenční místnosti na stůl a kolem deváté si stážisté a další sesednou, každý popadne nějaký titul a začne ho pročítat. Když se narazí na nějaký zajímavý článek nebo nápad, případně dokonce článek o nějakém z klientů W, jednoduše ho vytrhnete a předáte povolanějším. No, takže si prostě ráno vždycky přečtete noviny, což je super! Povinnosti nás, stážistů, je v tomto ohledu jednoduchá, leč stojí vás deset minut dřívějšího vstávání, Když na vás vyjde řada starat se o "papers", cestou do práce se stavíte vedle v trafice, chňapnete po balíku novin připraveném pro W, nahlásíte prodavači, že to jde na účet W a ještě před devátou musí být noviny rozložené v místnosti na stole. Pak je po dočtení musíte zase sbalit, rozrochněné stránky srovnat a vyskládat tituly přesně do toho šuplíku, co jsme je tam viděla první den. Schovávají se vždy noviny jen z celého předchozího týdne, zbytek se recykluje. To je mimochodem další úkol, recyklování. Na papír a plasty jsou speciálně označené pytle, takže se musíte postarat o to, aby byly sbalené a kolem šesté odpoledne vynesené na ulici (!!!) k odvezení. Dalším úkolem jsou výlety na poštu. Ta je tady v centru na každém rohu, takže žádnou GPS nepotřebujete, spíš jen systém britské pošty je poněkud vícevrstvý a různorodější, než je u nás, takže občas to chce dobré vysvětlovací schopnosti, abyste se s osobou na přepážce domluvili. Například jednou jsem šla na poštu se dvěma prázdnými bublinkovými obálkami, do kterých jsem měla koupit a vložit předplacenou prázdnou obálku a poslat. Po pravdě, než se mi podařilo vysvětlit slečně, že posílám prázdnou obálku v prázdné obálce, stálo mě to docela dost sil a jí poměrně dost minut. Ale zadařilo se. Další test mluvících schopností je, když na vás vyjde recepce během oběda. každý má nárok na hodinovou pauza na oběd, takže i Jess, která sedí na recepci. Místo ní tam je každý den někdo z nás na tu hodinku než se napápne. V praxi to znamená zvedat bzučák a pouštět lidi dovnitř, zvedat telefon (což je poměrně stresující protože telefon má malou hlasitost a ti lidé mluví dost tiše a rychle, takže si často připadáte jako dementi, že se pořád ptáte, jestli to můžou zopakovat.. a vůbec pecka je, když vám diktují mailovou adresu!). Chvilku jsem si říkala, jestli z toho nezblbnu a nebudu svůj telefon také zvedat větou "Hi, W"...A tyhle každodenní povinnosti se točí mezi námi stážisty vždycky celý týden. Další velmi milá okolnost je kuchyňka. Volně k dispozici je tam snídaně, respektive toasty, arašídové máslo a marmelády, případně výběr z několika druhů müsli, vloček, křupinek nebo cornflakes, včetně jednoho druhu bez lepku. A samozřejmě nechybí vločky na porridge a tekutý med! V jedné z lednic je místo na uskladnění vlastních potravin, dále volně k použití mléko, jak normální, tak mandlové pro lactose intolerant. Kromě toho je dvakrát až třikrát do týdne objednáván košíček ovoce, je to od nějaké donáškové firmy "fruity office", takže jsme měli ovocnou kancelář. Což je super, zvlášť pro milovníky, jako jsem já, že! Dva kávovary, toastovač a rychlovarná konvice na čaj, případně jejich oblíbený čaj s mlékem. Pro klientské meetingy a schůzky je určená druhá lednice, respektive zde se skladují chlazené nápoje, hroznové víno nebo okurka a máta, které se do velkého džbánu krájí vždy se studenou vodou na pití. Kromě toho jsme bylo jako stážisté instruováni, jaké nádobí brát, pokud máme za úol připravit pohoštění na jednání nebo meeting, jaké sušenky naskládat na talíře a kolik kávy a jakého druhu navařit. No, zkrátka z kuchyňského hlediska je to tu zajištěné, to rozhodně ano. Vlastně to na mě působilo docela dobře, když jsem prosklenými dveřmi viděla jednání,na kterém na stole bylo připravené to malé občerstvení...
Ještě než přejdu k samotným osobním zážitkům, radostem a stresům, které mě během mé experience potkali, krátce se zmíním o věkovém průměru zde zaměstnaných. Ukázalo se totiž, že můj odhad věku je dost nepřesný a špatný. Že jsou tu převážně mladí lidé mě nepřekvapuje, tipovala jsem j třeba na 27 nebo kolem 30, proto zjištění, že taková Emily je ročník 93! nebo že kluk, kterému je 27 je tu považován za vykopávku, bylo trochu šokující. Pravda, v Británii to chodí trochu jinak než u nás, po bakaláři tu většina lidí jde pracovat a spousta z nich si magisterský titul prostě ani nedodělává, nebo dodělává, ale až když pracuje full-time a má nějaké peníze...Ale  každopádně tahle nízký věkový průměr mě jednoduše překvapil. a utvrdil v tom, že odhad věku není moje silná disciplína...

Dobrodružství začíná

První dny byly tvrdou školou. Všechno vám trvá dlouho, neorientujete se spoustu věcí je nových, připadáte si pomalí. Valí na bás další a další věci. Jsou milí, ale je to stres. Úplně první dva dny byly muka. Kromě běžných úkonů (vytváření media listů, databází, podkladů pro klienty, klipování vydaných článků, odpovídání na maily) jsem obvolávala novináře kvůli online debatě o skotské nezávislosti. Nerada telefonují s cizími lidmi i v češtině, natož anglicky a natož o události, o které mi nebylo poskytnuto příliš informací, protože jsem jen přebrala práci po někom předchozím. Sposuta lidí není milá, další část drmolí a tváří se nasupeně, když napoprvé nerozumíte jejich mailové adrese nebo jménu. No, když na to vzpomínám zpětně, přijde mi neuvěřitelné, že jsem se nerozplakala, protože to bylo skutečně stresující. Chvíli jsem si říkala, že jestli to takhle půjde dál, ten tlak asi neustojím. na první den to byl skutečně docela záhul. Ale pak se vše už jen a jen v lepší obrátilo. První týden se to rozbíhalo, druhý to bylo lepší a třetí už jsem se dostala i k poměrně kreativním věcem a projektům a mám pocit, že moje názory i někdo poslouchal. Bylo to teda také hodně díky Emily, která byla opravdu ochotná, hodně i pomáhala, dávala mi feedback a já měla pocit, že to najednou mělo aspoň trochu smysl, ne jen že dělám něco, protože mě o to někdo požádal stylem "prosím, máš čas, můžeš prosím udělat tohle, díky díky"...Pravda, občas jsem dělala i vocasácký, což ale asi jinak nejde. Bylo fajn, že jsem se účastnila všech týmových meetingů, dokonce jsme od jednoho klienta dostali pozvání na páteční oběd, takže jsem byla s media týmem na obědě v pravé italsképizzerii (Italka, kterou jsme měli v týmu, říkala, že to je nejlepší pizza v Londýně,úplně si šušňala, jak to je dobroučké).Vždycky v pátek bylo tzv. company meeting, takové neformální setkání, kde se diskutovalo  tom, co se povedlo v uplynulém týdnu, co je v plánu na příští týden, takové pracovní small talks... Popíjelo se víno, mlsal popcorn, sušenky a chipsy, bylo to milé, ale zároveň..ti lidé žili prací. Bavilo je hrozně moc to, co dělají. To je super, o tom žádná! Já chodila od devíti do šesti, oni tam byli údajně už před osmou a odcházeli kolem osmé. Ačkoli tam byla velmi kamarádská atmosféra a ti lidé se znali mezi sebou asi docela dlouho, přesto pokaždé, když se bavili, bylo tématem jejich hovoru práce. Nevím, ale snad jsem byla jen ve špatný čas na špatném místě, ale doufám, že se občas bavili i o jiných věcech, Doufám, moje zkušenost nic z toho bohužel nepotvrdila. Přišlo by mi to smutné, když by všichni ti mladí, jistě talentovaní, chytří a akční lidé, žili jen prací... Dny docela ubíhaly, někdy se mi zdálo, že čas plyne pomalu, ale občas to bylo zase docela fajn. Sledovala jsem práci ostatních týmů, chování a diskuse o klientech a dárečcích, co se jim posílaly... S ostatními stážisty jsem se nejprve příliš nekamarádila, protože jednak v našem media týmu jsem byla sama, druhak se zdálo, že o nějaké kamarádění ani nemají moc zájem. Tedy, zdálo. Jednou jsme odcházely společně s Leou, která seděla naproti a stážovala v consumers týmu. Byla tu o týden déle, tak se mě vyptávala a docela jsme se zapovídaly. Byla unešená mými plány a mou minulostí stejně tak jako já byla unešena tou její. Dívka z Paříže, co vyrůstala v Singapuru, studovala v Montrealu na McGill (!!!) a teď byla tady. Zjistily jsme, že si můžeme povídat francouzsky, což bylo skvělé, a vlastně tak nějak celkově jsme si docela rozuměly. Jak lidsky, tak i v tom, že obě jsme neuvažovaly o kariéře v PR. Naopak nově příchozí stážistka, Laura, Maďarka, co shodou okolností teď dostudovala magistra na LSE, vymetala všelijaké stáže a internship, aby nabyla potřebou profesní zkušenost, aby se mohla dál věnovat svému vysněnému oboru, tedy PR. Naše trio bylo hlavně posledních pár dní docela milá změna a příjemné zpestření každodenního kolotoče 9to6 ...

Beru PR na milost

Jak už jsem říkala, poslední týden jsem si užila ze všech nejvíc. Už jsem celkem mrštně zvládala klipovat jednotlivé články, screenshot teď zvládnu už i po slepu, uměla jsem pracovat s databázemi, ve kterých jsem se ze začátku ztrácela. Měla jsem pocit, že můj názor někoho zajímá, dostávala jsem na starosti kreativní práci a byla chválená za odvedené výsledky. Ve volném čase jsem diskutovala s Laurou o tajích a tipech na LSE nebo si kvitovala s Leou ve francouzštině absurditu některých úkolů, které nám byly zadány (jen poznámka, Lea byla v consumers týmu a myslím, že se jí sešlo nejvíc vopruzáckých a absurdních úkolů než komukoli jinému, bylo mi jí až líto!). Náš poslední páteční den byl vlastně takovým velmi milým zakončením. Opět se konal zmiňované company meeting, tentokrát jsme se s Leou přiťukly proseccem na šťastně ukončenou šichtu, dostaly jsme každá obří přání s děkovnými vzkazy, poukaz na nákup v Top Shopu (evidentně šíleně oblíbený obchod s oblečením), obálku s proplacenými výdaji (první londýnské vydělané peníze!!!), přátelské objetí a přání šťastných kroků na rozloučenou. Bylo to pěkné. Nic přehnaně dojemného, ale měla jsem z toho najednou dobrý pocit, a to nejen kvůli těm několika librám v obálce!

Šly jsme s Laurou a Leou na metro a povídaly si. Bylo to fajn. Najednou jsem měla dobrou náladu, dobrý pocit, že to mělo smysl. Cestou v metru jsem pak přemýšlela, ohlížela se zpět na ty tři týdny v W. Byl a to obří zkušenost, Zážitek. Zjištění, že člověk se učí neuvěřitelně rychle, zvlášť když musí a nic jiného mu nezbývá.

Byly situace, kdy jsem si přála, aby tohle všechno bylo už za mnou, momenty, kdy jsem sama sobě říkala, jestli tohle mám zapotřebí. Jestli mi to za to stojí. Jindy mě zachvátil pocit jaké si hrdosti a snahy posouvat se někam dál. Úplně klidně jsem se mohla na takovéhle šaškárny vybodnout a užívat si prázdnin a přijet až rovnou do školy... Jsem ráda, že jsem to neudělala. Jsem ráda, že jsem šla za zkušeností, i když mi ty první dny naháněly slzy do očí. Ačkoli vím, že PR asi nebude můj šálek kávy, obdivuju lidi, co tam pracují, co jsou entusiastičtí a nadšení, co vidí smysl v tom, co dělají pro své klienty. Já ho tam totiž pro sama sebe nevidím. A podstupovat to málo kreativity s takovou velkou dávkou stresu mi za to osobně asi nestojí. Na druhou stranu, postoj k PR se těmito třemi týdny asi trošku změnil. Už asi nebudu koukat na ty lidi tak skrz prsty, protože vlastně nemám pocit, že by třeba náš media tým úplně vnucoval své nápady médiím tak, že bych z toho měla morální skvrny na srdci. Jo, consumers nebo entertainement tým, tam to jelo, ale u nás ani ne. Což je mile zjištění. Takže beru PR na milost, ale víte, každého baví něco jiného a já teď vím, že se asi budu raději realizovat někde jinde. A PR přenechám otrkanějším a těm, co mají ostřejší lokty a více přesvědčivý tón hlasu v telefonu...

Závěrem tedy asi jen to, že jedno dobrodružství mi skončilo, v pondělí mi začíná druhé. Těším se. Těším se na všechna další, kéž by každé z nich bylo takovou obří zkušeností, jakou byly tyto tři týdny...

Krátké běhy beru na milost

Byly časy, kdy jsem vůbec neběhala a běhání neměla ráda. A byly to hezké časy. Pak jsem běhu přišla na chuť, nejprve trošku, pak trochu víc a nakonec se tak stalo, že jsem běhala docela hodně. S radostí, nadšením, plná euforie jsem se vracela ze svých výběhů po Prokopáku, dostala dárek sporttester, pobláznila další členy rodiny, nadchla pro běžecké oblečení maminku a pro některé články v RUNu tatínka...moje okolí a zdálo se, že i mé tělo, začali brát běhání jako součást mého já, integrovanou jako kód kdesi uvnitř. Čím dál tím víc jsem se se utvrzovala v tom, že bez běhání mi nějaké věci prostě nejdou, nedaří se nebo mám prostě jen špatnou náladu. Jsem nevrlá a protivná. Přitom stačí jen vyběhnout ven, na hodinku se ztratit, propotit tričko a vrátit se s endorfiny, vyčištěnou hlavou, pocitem lepší kondice, tak nějak lepšího startu do nového dne. Milovala jsem to a chvíli se zdálo, že toho moje tělo vydrží hodně. Vydrží, ale i ten nejtlustší kmen jednou pilou přepižláte.

Tehdy v Dánsku jsem pižlala a pižlala, až se pila změnila v motorovku a bylo zle. Lízala jsem se z toho pěkně dlouho, nikomu to nepřeju a po pravdě mám štěstí, že se mi dostalo takové podpory a zázemí. Když jsem po dlouhé době opět obula běžecké botky a chystala se vyrazit, bylo jasné, že na žádnou klasikou "deset a víc" štreku se vydat nemůžu. Vždycky mi říkali "tak běž jen na chvilku, jen na tři kiláčky, jen na půl hoďky..." Dřív jsem se ofrňovala. Že to nemá cenu, že to je prd, že to ani nestojí za to, že to chce aspoň tu hodinku...osm kilásků byla ten krátký výběh. Teď už črtnáct dní vstávám kvůli běhání kolem půl šesté až šesté. Vybíhám do ospalých prázdných ulic za světla pouličních lamp. Teprve se rozednívá a málokdy vůbec potkám někoho v naší ulici. To jen pár snících postav zívá a mžourá do světel občas se míhajícího automobilu. Když bych chtěla běžet deset  a víc, musea bych si ještě přivstat. A koupit čelovku a světlici pro případ nouze.. a tak vůbec, to by prostě nešlo. Londýn zkrátka zatím změnil mé běžecké hodnoty. Beru krátké běhy na milost, protože jsou zatím tím jediným, co tady během týdne mohu mít. A dlouhé výběhy po okolí si holt musí nechat na víkend. Tak dobrou noc, jdu spát, zítra brzy vstávám na svůj krátký běh, svoji půl hodinku, někdy skoro třičtvrtěhodinku, blaha. I ta za to vstávání do tmy totiž stojí!

Každý den něco nového

Možná už to zavání trapným opakováním,  ale zdejší metro nás nepřestává překvapovat (Honza: ,,A zřejmě nikdy nepřestane!"). Včerejší cesta domů byla opět zážitkem, tentokrát hned dvojitým. Ten první alespoň částečně demonstruje video, které jsem si neodpustila natočit, bez ohledu na to, že jsem si těch pár vteřin připadala jako stereotypní Asiat, který při každé neobvyklé situaci vytáhne mobil/tablet/kameru a začne vše dokumentovat.
Ne, nemyslete si, že jsme se přidali k této frontě, co se tlačila dovnitř jako hovězí skrz mlýnek. Ostatně už minule jsme takhle odhodlaně vyrazili davem na další stanici, jen trochu škoda, že nám nedošlo, že když vyrazíme směrem na Bond Street, což je zastávka ve směru blíže k našemu domovu, přijede tam nejspíš to metro z toho narvaného přecpaného Oxford Circus... Včera jsme proto byli chytřejší a nasměrovali naše proplouvání mezi éterickými bytostmi přelidněného Londýna směrem opačným tedy o jednu, ač vzdálenější, ale zato Oxford Circus předcházející, stanici Tottenham Court Road. Metro bylo opravdu prázdnější a my si užívali poslední zbytky kyslíku, než se nahrnou ty davy z Oxford Circus. Ehm, tedy, mysleli jsme si, že to jsou poslední molekuly vzduchu a očekávali jsme, že při příjezdu do stanice bude na nástupišti hlava na hlavě. K našemu rozčarování, překvapení, údivu a absolutnímu nepochopení se tomu tak ale vůbec nestalo. Na perónu se nepřítomně tvářilo pár lidí, kteří nastoupili, někteří ještě měli místo k sezení, dveře se zavřely, mind the doors, nástupiště bylo téměř prázdné a náš vlak poloprázdný odjížděl. No chápete to?! Na vlastní oči jsem viděla a natáčela ty davy na Oxford Cicus! Popojdeme o 15 min chůze jinam a dav nikde? ...Londýn nás skutečně učí každý den něco nového...

Objevujeme Londýn

Máme za sebou další dobrodružný víkend. Sobota měla lehce vyčerpávající nádech, ačkoli ráno to tak ještě vůbec nevypadlo. Po klidném snídaňovém startu jsme natěšeně vyrazili na obhlídku londýnské čtvrti Covent Garden. Anglické uličky s malými obchůdky s nejrůznějším drobnostmi, designovým oblečením drahých luxusních i no name značek, hudebními nástroji či knížkami. Rohové domy často zdobily dekorace klasického anglického pubu, jehož cedule lákaly na "happy hours", přestože bylo teprve kolem jedenácté dopoledne. I když byl víkend, uličky a ulice docela žily, když zrovna ne na chodníku, auta, taxíky nebo případně neohroženě zatáčející dvoupatrové autobusy to náležitě doháněly. Na zahrádkách nebo za okny restaurací bylo vidět turistům či místním do talíře, ze kterého spokojeně pořádali poctivý brunch, který se kolem dvanácté hodiny začal měnit v různorodé obědové menu. Naším cílem však bylo velké tržiště Covent Garden Piazza, relativně rozlehlý, dvoupatrový areál pasáží a průchodů plný nejrůznějších stánků a obchůdků, kaváren a restaurací. Hlavní obdélníkové nádvoříčko v přízemí zabírala z velké části kavárna v italském stylu, dojem Itálie dokreslovala i živá hudba, kterou produkovala pětičlenná skupinka mladých muzikantů. V druhé části přízemního nádvoříčka se na obřích pánvích míchala paella a jakási grilovaná zelenina, z ochozu v prvním patře, ze kterého jsme hemžení dole sledovali, to vypadalo nádherně! Kolem jedlíků a debužírovačů se proplétali po všech stranách skupinky lidí, zřejmě z většiny turistů, kteří zvědavě nahlíželi do výloh, občas jen nakoukli dovnitř, někteří už rozráželi cestu nejen pro sebe, ale i tašku či tašky, kterými byli obtěžkaní.Horní část komplexu tvořilo vlastní tržiště s nejrůznějšími stánky, od pohlednic a plakátů, přes kýčovité, méně kýčovité až nápadité dekorace, šátky, náramky, obrázky, památeční tiskátka, dětské dřevěné hračky, miniatury kytar slavných hudebních skupin nebo dresů slavných fotbalistů, až po oblečky pro psy ve stylu britské vlajky. Prázdno mezi stánky tedy rozhodně nebylo, ale tady to člověku vlastně ani nějak nevadí, alespoň to dokresluje atmosféru. O poznání horší to pak bylo směrem na Leicester Square a Picadilly Circus, kam jsme se vydali uličkami prokličkovat na piknik do St.James Parku. Cestou jsme museli ještě udělat zastávku v M&M obchodě. Obří třípatrové království těchto "lentilek" bylo provoněné čokoládou a zdálo se být rájem pro děti i dospělé, a jak se zdá, s designem M&M můžete mít úplně cokoli, od triček, plyšáků, hrnečků, klíčenek, polštářů až po nejrůznější dekorační předměty, památeční mince nebo jednoduše obří skleněné lahve plné, jak jinak, než M&M bonbonů. Orgie, které se v děly u barevné stěny s obrovskými dávkovači jednobarevných či smíšených bonbonů, připomínaly nálet dětí na obchod s čokoládovými pralinkami zdarma. Každý pak hrdě odcházel s barevným pytlíčkem nebo rovnou celou igelitkou nákupu z M&M.
Obědové rozjímání nám trochu narušovalo holubí hejno, které jako supí roj obcházelo naši lavičku. Park byl plný veverek, které ochočené rády mlsaly odvážným a štědrým turistům z ruky, takže jsme měli během jídla i veselou podívanou. Když totiž slečna, která veverku před námi na trávníku krmila, už usoudila, že víc ze své svačiny veverce nedá, zrzka jí drze a zákeřně skočila zezadu na kalhoty, hezky vysoko až do výše stehen, a úspěšně si tak vynutila další kousek.
Nás původní odpolední program byl narušen krátkou/dlouhou (krátká byla zamýšlena, ale dlouhá byla ve skutečnosti) návštěvou místních obchodů. Ani ne tak z nezbytnosti jako spíše z představy, že tolik investovaného času a energie by přišlo vniveč, jsme dotáhly naše nakupovací snahy do konce (Honza je fešák!), ale to nás nezkušené nakupovače znavilo už příliš na to, abychom se trmáceli kamkoli dál, než do našeho blízkého Tesca a do prťavého pokojíčku pod peřinu. Usnula jsem jako mimino, přestože mi do obličeje údajně svítil displej, na kterým si Honza ještě četl...
Nedělní otevření očí a pohled oknem ven bylo jedno velké překvapení. Obloha byl úplně modrá, po mráčku ani stopy a sluníčko nás lákalo ven. Tohle že je ta deštivá Anglie? Pravda, i místní uznávají a kroutí hlavou nad teplotami a sluníčkem, na září prý dosti neobvyklými. Ale co, nám to nevadí, ještě abychom si stěžovali! Spíš jen doufám, že se nám to nesečte a nebude pak období dešťů trvat třeba konstantně měsíc.. Každopádně takovému počasí se nedalo odolat, nejdřív jsme vyrazili na nedělní výběh, v září v tričku s krátkým rukávem, sluncem v zádech, v přírodě (ano, i v Londýně je občas, jak se ukazuje, náznak přírody), idylka. Pověsili jsme vyprané prádlo, slupli pár obložených tortil a vyrazili na další objevný výlet. Tentokrát nám inspirací byl nás malý průvodce. Rozlehlý park Hampstead Heath vypadal na mapě jako něco mezi Hvězdou a Divokou Šárkou u nás. Plni očekávání, že si uděláme procházku v lese a v přírodě, kdy nebudou slyšet auta, ani se drát davy lidí přes sebe jsme nasedali do metra (které bylo mimochodem poloprázdné!). Jen co jsme na stanici Hampstead vykoukli na povrch, bylo jasné, že v této čtvrti rozhodně žádní chudáci nežijí. Krásné domečky s barevnými dveřmi i obří luxusně vypadající vily dýchaly pravou Anglií, zaparkovaná nablýskaná auta jen podtrhávala náš dojem, že tady bydlet by bylo sice nádherné, ale také velmi drahé. Kličkovali jsme uličkami a obdivovali architekturu cihlových domečků, obřích prosvětlených oken nebo malovaných barevných dveří. Jedna z hlavních ulic pak ústila přímo do zeleně, a přesně tam jsme mířili. Zástavba domů a vilek se změnila ve stromy, pěšinku a les. Hluk z ulice vystřídalo ticho přírody, narušené snad jen kolemjdoucími procházkáři. Nemohla jsem uvěřit svým očím a uším, neskutečné, v Londýně je opravdu místo, kde je klid a vzduch nezačmuzený smrady z výfuk aut! Vyšli jsme z leda na obří louku, na které seděli jako třešně poházené v bublanině lidé, někteří poknikovali, někteří vegetili, jiné venčili psa, děti nebo sebe. Sluníčko svítilo, na rybníčku, ke kterému se louka svažovala, pluly kačeny, stačilo jen rozložit si deku, vyndat frisbee, jít si chvíli házet, pak si možná číst nebo se něco učit... jo, tady by to šlo. Po pravdě, turistika po památkách je fajn, Big Ben a London Bridge jsou fajn, ale tenhle park má za mě zatím za celý Londýn nejvyšší skóre. A vlastně mě zahřálo u srdce, že tady něco takhle zeleného je. Bylo nádherně, tak jsme si užili procházku, vyškrábali se na Parlament Hill, ze kterého byl slibovaný výhled na město, bohužel však stromy byly poněkud košaté, takže žádná hitparáda. Ale myslím, že nám to vlastně bylo trochu jedno. Vyvenčili jsme se, nadýchali čerstvého vzduchu, pošušňali ouška tichem a pak vyrazili opět zpátky domů. Bohužel nás čekala ještě jedna eskapáda s nakupováním, velké Tesco nám zavřeli asi 3 minuty před nosem (a to byly prosím čtyři odpoledne!), takže mě Honza cestou domů skoro okusoval. Nakonec nás zachránil jakýsi obchůdek s polskými potravinami, který jsme tedy nejprve málem nenašli, Honza už se smiřoval s tím, že si bude muset dát dnes další kolo vloček nebo porridge, ale nakonec to dobře dopadlo. Tedy, nakoupili jsme, ale ukázalo se, že zřejmě ještě bude háček dostat se domů. Pamatovali jsme si sice jméno naší ulice, nikoli ale jména jakýchkoli ulic okolo. Myslím, že dvacet minut, možná půl hodinky bloudění po rezidenční čtvrti nás to stálo, já se málem počůrala, Honza málem hlady okousal kůru z každého stromu, který jsme míjeli. Chvilkami to vypadlo skutečně beznadějně, zdálo se, že chodíme v kruzích. Což se tedy také potvrdilo, ale naštěstí se nám pak podařilo doběhnout autobus, který nás dovezl už do známých vod a my se došinuli domů. Uťapkaní a unavení, ale po jídle bylo hnedka líp. No, a zítra hurá do dalšího týdne, juch!

Pozn. fotky máme, ale jsou ve foťáku, ke kterému jsem bohužel zapomněla kabel..tak až ho koupíme, budou i fotky...pardon :)

Statistika nuda je...

...má však cenné údaje!

Neklesejme na mysli,

ona nám to vyčíslí!

Ti z vás, kteří si někdy blog na blogspotu zakládali, ví, druhým to prozradím, že na daném účtu lze kromě mnoha estetických a vzhledových úprav stránky, přidávání příspěvků nebo komentářů nebo doporučování článků skrz nejrůznější sociální sítě možné i sledovat statistiky návštěvnosti blogu. Tuto genialitu jsem prozradila Honzovi dneska ráno (ne dřív, protože mi prostě nedošlo, že je normální, že to lidé, co nikdy neměli blog, neví) a setkalo se to s nečekaným úspěchem. Chvilku to dokonce vypadalo tak, že Honza stráví celý zbytek dne na pohovce se statistikami, v jakých zemích už kdo koukal na náš blog a investigací, jak je možné, že na náš blog koukal někdo v jižní Americe a tak vůbec. Každopádně nutno podotknout, že některá čísla jsou velmi mile překvapující, respektive buď někteří z vás pravidelně jen tak ze sportu otevírají a zavírají náš blog a načítají tak počet zobrazení stránky za den, pokud ne (a to jsme jen a jen rádi), zdá se, že se asi opravdu zajímáte o to, jak se máme, to nás těší! Snad se vám budeme i nadále odvděčovat dalšími příspěvky, ač některé jsou jistě tak trochu "slovním průjmem"....

Aby jste si ty statistiky ale také vychutnali (když říkám, že z toho byl Honza blažený), uvádíme pár překvapivých údajů: třeba dnes byl blog zobrazen 73 krát (což už teď je o 25 víc, než bylo včera!), nejčastěji (překvapivě) v Čechách, ale evidentně na něj ze zvědavosti kliklo i několik mých kamarádů ze Států, Kanady a Německa. No, chudáci, v zahraničí si asi moc nepočetli...

Tak jen díky za vaši přízeň, hehe!

A na závěr ještě poznámka - příspěvky většinou spontánně nasmažím přímo na blog, žádné rozmýšlení a přečítání a kontrolování po sobě. Prostě datlím do klávesnice svůj tok myšlenek, občas se zamyslím nad něčím jiným nebo přeruším psaní v půlce věty, a tak se klidně může stát, že čtete a najednou se vám zdá, že věta nedává smysl. Jo, oi to se stává, Snažím se, aby to nebylo moc často, ale číst si příspěvky po sobě nechci, myslím, že by jim to ubralo na autentičnosti a kouzle toho prvního sdělení. Berte to tedy, prosím, tak... Ano, jsou tu překlepy a možná pár směšných chyb. Možná se někde opakuju nebo něco nedává smysl, ale aspoň je to autentické, žádná školní slohová práce.. místy příběhy bez pointy, místy ale zase snad zajímavé, úsměvné nebo když ani to ne, aspoň snad dokumentační či informativní. Achjo, už se zase vykecávám, užvaněnost je děsná vlastnost! Ale Honza se zatím statečně tváří, že mu to nevadí :) Juch!

Vajíčkovadlo

Dnešní ráno bylo ve znamení objevů, které směle můžeme přidat do naší kolonky "smart". Ačkoli jsme vstávali poměrně brzo, prvenství v kuchyni dnes patřilo domorodcům. Mladší syn (kolem 5 nebo 6 let) už byl samozřejmě vzhůru, starší syn (kolem 16 let) ještě samozřejmě spal (a neviděli jsme ho ani v těch půl jedenácté, kdy jsme odcházeli), maminka si energicky sypala do misky cereálie (tak energicky, že to bylo slyšet přes dveře až k nám do pokoje, který pravda, sousedí s kuchyní, ale přeci jen..cereálie?! ..navíc, podle mého investigativního smyslu pro detail, to byly jakési CinniMinis na polský způsob) a tatínek si zřejmě vařil tři vajíčka, která jsem jen tak periferně zhlédla klokotat v malém rendlíčku na sporáku.

Připravovala jsem nám snídani a mezitím do kuchyně vtrhl tatínek rodiny, že si tu už pěkně dlouho vaří vajíčka, že na ně zapomněl. Slil vodu, vajíčka nandal do misky a odnesl si je do pokoje nahoru (mimochodem,další podivná věc - žádnou průzkumnou výpravu po cizím bytě/domě jsme nepodnikali, ale dle našich dojmů si každý příslušnících rodiny nosí snídani do pokoje, zatím máme podezření, že se tu nenachází jídelna nebo jídelní stůl). Když jsem se natahovala pro varnou konvici, všimla jsem si podivného předmětu, který zbyl na dně prázdného rendlíku, ve kterém se vařily ty vajíčka. Vypadalo to jako takové plastové vajíčko, na jedné straně placaté, takže pěkně pohodlně leželo na dně. Pod průhlednou hmotou byly vidět rysky, vždy s popiskem stupně uvařenosti vajíčka (viz ilustrační obrázek). Pravděpodobně tedy během vaření po určitě době dosáhne barva dané rysky a vy tak poznáte, že vajíčka jsou hotová. Zřejmě se tatínkovi rodiny toto udělátko ráno rozžhavilo do ruda, když tak energicky vypínal sporák a honem sléval vroucí vodu...