Jak jsme osireli...ale ne na dlouho!

Jak uz jsem predesilala v jednom predchozim prispevku, nasi spolubydlici se tento tyden definitivne odstehovali. Nebo teda, odjeli na ctyri tydne na dovolenou, a az se vrati, budou uz bydlet jinde, jen si sem prijdou vyzvednout ty hromady veci, co si tu s nasim svolenim uskladnili v obyvaku. Vyklizeni a uklizeni pokojicku a dalsich prostor, jako treba skrinek v kuchyni, se samozrejme neobeslo bez radneho trideni a neprekvapive i vyhazovani, misty bordeli, misty bohuzel jidla nebo funkcnich veci...no, co nadelate, plejtvaci, jsem o tom uz vypravela. Kazdopadne jsme obdrzeli snusku veci, ktere bych asi normalne nikdy nekoupila, ale tak kdyz nas takhle podarovali, proc ne, ze, aspon ze to nevyhodili!

V prubehu tydne se jejich pokoj stale vice a vice vyprazdnoval, obcas tedy na ukor zaplnujiciho se obyvaku, ale v poradku. No, a pak prisel predvecer jejich odjezdu. Na vsechny to najednou tak nejak dolehlo. Je to skoda, ze se stehujou pryc... A co teprve az budou v unoru odjizdet uplne! Svorne jsme se vsichni ctyri shodli, ze jsme meli sakra stesti na spolubydlici particku, panove na stridacku pronesli za sebe a za nas damy kratke neformalni proslovy a podekovani, uzijte si dovolenou, az se vratite, skocime na vecu, keep in touch a pak uz jen oddrncela kolecka jejich kufru a v byte zbylo prazdno. (A vecer uz na Facebooku provokativni fotky, jak se vItalii cpou pizzou a ladujou gelatem, sunky!)
Nicmene, neosireli jsme na dlouho! Zacatkem rijna se sem stehuje Anicka s Davidem, moje spoluzacka s gymplu a vlastne i z zurnalistiky a je jeji pritel, kteri se prave prestehovali do Londonu a hledali azyl. Legracni na tom je, ze o tom, ze se nasi spolubydlici stehujou, si Anicka precetla tady na blogu heh. Tak vida, zrejme mame velkou ctenarskou zakladnu! No, takze kazdopadne par dni tu jeste budeme zit s ozvenou, ale pak uz to tu bude uplne ceske doupe!

Kterak efektivita dostala na prdel

Tak dnesnim dnem jsem snad zase o krucek blize k plnohodnotnemu zivotu pracujiciho profesionala. Praci samotnou sice zatim stale nemam, ac teda na jedne fronte se veci zacaly hybat a ceka me tak prvni pruklep (ze tri, pokud ten prvni bude uspesny) v podobe testu na kriticke mysleni a numerickych testu (hehe, snad to nebude moc ostuda!), ale az ta chvile prijde, budu se snad panu zamestnavateli moct vytasit s "national insurance number", ktere se hodi zejmena na to, ze pak clovek treba muze dostat vyplatu, nebo pripadne nemusi platit zdravotni a socialni. Kazdopadne proces zarizovani tohodle "enaj-nambr" je docela obstojnym kukatkem do britske spolecnosti a byrokracie. A pokud si delate nadeje, ze to tady funguje nejak lip, efektivneji, mene byrokraticteji a "proste tak prece ta zapadni Evropa, ne?", mozna vam ted trochu pocucham vas ruzovy oblacek, na kterem plujete. Protoze v mnoha ohledech si tady pripadate, jako kdyby se tu zastavil cas...
Webove stranky mistniho ministerstva prace a socialnich veci jsou pekne prehledne (na rozdil od stranek LSE heh), jen by clovek tak nejak cekal, ze krome informaci tam take najdete to "apply for NI number", na ktere kliknete, vyplnite formular a pak treba mailem vam prijde nejake referenci cislo s terminem a adresou, kam se osobne dostavit, tam si pokecate s milou urednici, vsechno bude desne dlouho trvat (ehm, jak dlouho jim trvalo oznamkovat nase zkousky...), ale nakonec to klapne. No... V reale vse zacina tim, ze zavolate (!!) na dane telefonni cislo. Jak me Honza zkusene poucil, je vhodne volat hned rano, jinak se clovek nedovola..neb lidi, co tam volaji a zadaji o NI number jsou mraky. Tak tedy v 8:01 volam, ozve se pristroj, tak si chvilku mackame cislicka na klavesnici telefonu, ale pak se na druhem konci spojim s milym panem, ktery krome toho, ze vterinu po me odpovedi na jeho otazku "proc zadate o NI number?" se me zepta "proc zadate o NI number?", je docela efektivni. Jak jsem cekala, trochu problem nastane s nasi adresou, jelikoz nas post code v nejakych systemech jeste evidentne chybi (a jako jo, jsou to docela nove byty, ale rozhodne tu tak minimalne ten rok, co tu bydlime, stoji). Znovu a znovu speluju adresu a vysvetluju, ze kdyz Honza tehdy taky zadal o NI number, taky byl tenhle problem (ehm, tehdy dopis nedorazil vubec, respektive dorazil, ale do spatne postovni schranky). No, ale nakonec se zda, ze se vse povedlo, mam datum a cas a misto schuzky, mam referenci cislo, snad vse, co potrebuju. Jeste si pro jistotu zadam o prekontrolovani toho referencniho cisla, ale pan me ujistuje, ze mi to dorazi v dopise. V dopise, ktery doted nedorazil ehm... No neva, jedu tedy do Camden Job Center, nic netusic, jaka spolecenska bouracka me ceka.
U dveri v pruchodu bocni ulici se vine fronta treba dvaceti lidi ruznych narodnosti a etnik. Nekteri tam stoji v teplakach a seslapanych, spinavych keckach. Kravatak, co stoji nekolik mist predemnou tu vypada jak z jineho sveta. Pripadam si jako Alenka v risi divu, citim, jak na me nekteri koukaji. Prekvapive malo jich mluvi anglicky, casto prisli ve dvou a jeden druhemu tlumoci. U vchodu stoji a kouri dva naprosto lhostejni typci. Bez emoci posilaji do fronty nervozni prichozi, kteri nervozne trimaji dopis a doklady v plastovych deskach. Fronta se nakonec pohne a vsichni poklidne vchazi v zastupu dovnitr. To zmate nove prichozi, kteri se hrnou dovnitr, prestoze u vchodu chlapik explicitne hlasi, ze maji jit dovnitr jen ti, co maji schuzku sjednanou na 13:35. Kdyz vchazim dovnitr, venku stale postavaji a cekaji lide, co si krati cas cigaretou nebo balickem chipsu. Uvnitr se radime do dalsi fronty, kterou organizuje jeden z tech lhostejnych chalpiku, o stali u vchodu. Ti lide jsou jako ovce. Nechapave ovce. Snazi se je v chodbe postavit je strane, aby se dalo prochazet, ale pak na konci, kde chodba usti v nejakou mistnost, po nich chce, aby se fronta zlomila a dal vedla po druhe strane chodby...coz se zda nadlidske. Postupne se i ja dostavam k prepazce, kde si me dalsi absolutne lhostejny clovek odskrtne ze seznamu a da mi poradove cislo a posle me posadit se do druheho patra. Zapomente na elektronicka poradova cisla, co mate u nas na poste nebo v bance. Vyvolavaji vas pekne podle papiroveho, sice zalaminovaneho, ale poradne umolousaneho cisla. Slecna, co ceka vedle me, opravuje pisemky z dejepisu. Prikyvuje a fajfkuje spravne odpovedi. Ctu si, ale obcas slysim skrtanec tuzky na papire. Chudak, to nebude za A. Obcas se trochu uchechtne nebo pousmeje a ja si jen rikam, ze doufam, ze se nas skvely pan profesor dejepisu takhle nebavil nad moji pisemkou... Nakonec prochazi rada i na me. Slecna, ktera se me ujala, je jako automat. Je slusna a docela mila, ale pracuje jako stroj. Znudene, rutinne, automaticky dela jeden ukon za druhym. Bere si muj pas, jde ho oskenovat, vytahne formular, ktery ma pekne prosim tri dvojlisty (!!) a zacne ho rucne hulkovym pismem vyplnovat. Reknu vam, nic proti rucnim pracem, ale v jakem jsme stoleti? Nebylo by jednodussi treba mit nejaky system, do ktereho se to elektronicky zapise?..ostatne, stejne jsem pak musela pockat, nez zkontroluji vyplnene dokumenty a kamsi, elektronicky (nebo aspon teda doufam!) zanesou ta data..
A pak taky, ten pocitac, co pred sebou ta slecna mela byl na co? S nepochopenim se zamyslene odebiram zpatky do cekaciho prostoru. Mezitim nez mi vraci muj pas, pozoruju praci urednika u stolu vedle. Mluvi pomalu a durazne artikuluje. Pan, co sedi proti nemu neumi poradne anglicky. A z mistnich zadatelu o NI number se zda neni rozhodne jediny, respektive oproti ostatnim je na tom jeste dobre. Pomerne dost lidi tu sedi po dvojickach, jeden zakaznik, jeden tlumocnik. Nechci si ani predstavovat, jak tem lidem musi byt, kdyz tu shani praci a neumi pritom anglicky...a do toho vseho, pri vsi ucte a bez jakekoli urazky kohokoli, ale neco mi rikalo, ze uplne kvalifikovani zadatele tam nebyli. Konecne vidim, jak slecna nese zpatky muj pas. Dekuji a snazim se ji poprat hezky den, ale moje slova se ztrati v jejim vyvolavani dalsiho cisla, ktere je na rade. Jako na bezicim pasu. Vychazim ven, kde stale ceka fronta dalsich zadatelu. Cestou premyslim o tom skleniku, ve kterem se pohybuju, bubline, kterou
Honza to trefne nazval "ivory tower elite club". Ne, ani trosku si nestezuju. A ac jsem se jezila jako vztekly dikobraz pokazde, kdyz Honza zminil nasi particku jako "circle of excellence", se vsi skromnosti a se vsim respektem pro vsechny ty dnensi ostatni duse musim priznat, ze moje startovni bloky jsou o dost stabilnejsi nez ledasktereho bezce, ktery se dnes se mnou take registroval na beh za pracovni prilezitosti a karierou. Ne ze bych si to asi neuvedomovala predtim, ale obcas jsou zkratka potreba ty chvile a setkani, ktera tomu dodaji ten opravdu realny rozmer.

Cekani na Godota

Tuk tuk tuk. To je email. Vrham se po telefonu. Jeee, strediskova konference... V lepsim pripade email proskenuju, pri horsi nalade ho rovnou smazu. A ceka se dal.

Za poslednich ctrnact dni se email, telefon a LinkedIn stali mymi kazdodennimi spolecniky. Atmosfera zhoustne vzdycky rano kolem devate, kdy se vsichni usazuje ve svych kancelarskych kojich, zapinaji pocitace, oteviraji maily a rikaji si "hele, pise nam nejaka Vrabcova, ze by u nas chtela pracovat". Do jedenacti se ale vetsinou nic nedeje, takze to kolem pul jedenacte balim a vyrazim behat. Hezky to vychazi jako venceni pred obedem a navic uz po tech dvou trech hodinach surfovani po dalsich nabidkach je clovek osezenej/vykoukanej/zpruzenej/vystresovanej, ze nic nenachazi nebo ze mu nikdo neodpovida, takze se to hodi trochu si vycistit hlavu. Odchazim a vypinam wifi na mobilu. Nikdo nepsal. Jdu. Cus. 

Vchazim do dveri a jednim rychlym chmatem hnedka zapinam wifi na mobilu - co kdyby nekdo psal, kdyz jsem byla pryc! S ocekavanim napinam usi a vsugerovavam si to "tuk, tuk, tuk". Nic. A nebo ze by precejen? S napetim oteviram email...hmm..graduate-jobs mi nabizi instant job match..nebo dalsich 50 opportunities in London..obcas pise grandtouch s nabidkami jako treba "skvela prilezitost jet ucit anglictinu do Thajska, idelani pro vas".. No, ale vam budu povidat, tohle proste nejsou ty zpravy, po kterych lacnite. Takze hezky cvicit, protahnout, do sprchy, obed a je tu odpoledne.. Odpo je to vetsinou trochu ruznorodejsi program, ale cekani a ocekavani toho "tuk, tuk, tuk" nebo tech prvnich tonu vyzvaneni bezi tak nejak konstantne na pozadi, jako kulisa, jak ta hudba, co mi tu hraje a ja mezitim pisu. Obcas jako cmuchaci pes, abych nevysla ze cviku, hledam dalsi zajimavosti, zalozku "careers" moje oci na strankach jednotlivych firem dokazou najit rychlosti blesku. Email, pripojuju CV, odeslat, to by bylo. Pripisuju si to na seznam odeslanych zalezitosti. Nedavno jsme prekrocili padesatku. Husty. Vlastne teda super, ze se mi podarilo najit tolik zajimavejch veci, to bych necekala!.. No ale uvidime, neco mi rika, ze tech 150 applications na to jedno misto bude asi chtit hodne ostre lokty. Pisu cover letter. Uz zase se vychvaluju. "Good" nestaci, musis byt "excellent". Odesilam dalsi email. A dalsi. Zkousim roztodivne kombinace klicovych slov, ale pomalu uz mi dochazi kreativita. Nakontaktuju par zajimavych lidi pres LinkedIn. Pak cekam na odpoved. Nekdy jen vidim, ze si ten clovek prohlidnul muj profil, ale odpoved nikde. Cekam dal. Jindy prijde mile prekvapeni, vymenime si par mailu, vypada to slibne, ale ceka se dal. Uvidime, jak to dopadne.

Myslim, ze jsem byla netrpeliva uz od narozeni a pri behu zivotem se mi tuhle nevyhodnou vlastnost bohuzel nepodarilo setrast. Dovedete si tak predstavit, jak mi z tech vsech "uvidime" je! Vlastne to cekani a nejistota je na tom vsem asi nejhorsi. Ale protoze jak je znamo, job se holt nesezene pres noc, zejmena v Londyne, zda se, ze cekat je to jedine, co se da delat. Jasne, taky trochu hledat dal a psat a sjizdet servery s aktualnimi nabidkami ... ale i to nakonec skonci tim cekanim.

Jen doufam, ze tohle cekani neskonci jako v te divadelni hre. Protoze tam Godot nikdy neprisel...

První narozeniny

Tak dnes je tomu přesně rok*, co naše nohy s Honzou ťápli na londýnskou půdu. S osezenými zadky jsme se s hromadou zavazadel vykýblovali z autobusu na Victorii a absolutně turisticky se začali rozhlížet, kudy na metro... Všude děsnejch lidí, naše tašky připomínaly spíš obří žok na kolečkách, klasika, o tom už jsme psali... Vlastně to všechno uteklo hrozně rychle. Na to, že to jsme tu rok, jsme toho tu zažili nemálo, včetně pěkných "ups" a nemilých "downs". Myslím, že jsme se docela sžili jak spolu, tak s místním prostředím. Naučila jsem se vařit ve velkém a běhat po ulicích, kde jsou lidi. Dojíždět někam 40 minut se z "to je děsně daleko, jedu autem" změnilo v "to je pohoda". Z Honzy se stal "Keňan" a myslím, že si tu naběhal rekordní počet kilometrů (a možná padnul i nějaký rychlostní rekord!). Našla jsem si tu kamarády, z nichž většina bohužel teď odfrčí domů na druhý a třetí konec světa, ještě že máme ty technologie a můžeme "keep in touch"! Prožili jsme si několik momentů přírodní deprivace, takže objevení Richmond Parku (a co teprve lesa, LESA!!, ve Wimbledonu!) bylo Vánoce.

Kromě Agáty nám do rodinky sedící nad postelí přibyl ještě Kryštof. Garmin, páteční večer, válení se v naší obří posteli a jídlo mě přeskočili v Honzově preferenčním žebříčku (i když, jídlo možná bylo na předních místech vždycky). Když jsme u toho jídla, oblíbili jsme si paneer a halloumi, ochutnali jsme mandlové a lískooříškové mlíčko, a hlavně oatlyho! A Honza se zamiloval do focaccii (a začal jíst mnoho dalších ňamin, co "přeci nemůžou být dobrý"). Několikrát (a zcela zbytečně), jsme se rozhořčili nad cenami nájmu nebo jízdného. Hlášení "use contacless payment to get on board quicker" nebo "mind the gap" už umíme imitovat s naprostou profesionalitou. Zvykli jsme si na naše bezva spolubydlící, kteří se nám teď bohužel budou stěhovat (takže trneme, kdo se nám sem nastěhuje místo nich!). Stále nás rozčilují turisté a pomalu chodící lidi na chodnících. Už se tolik neděsíme, že auto řídí malé dítě, obří plyšový medvěd nebo pes (kteří ve skutečnosti sedí na sedadle spolujezdce). Poměrně úspěšní jsme byli v turistických aktivitách, ač teda to British museum si pořád šetříme na to ošklivé počasí! Ochutnali jsme tradiční fish&chips, byli v typickém britském pubu, ještě na ten anglický čaj a sušenky musíme! No a samozřejmě za sebou máme veleúspěšný studijní (a Honza i pracovní) rok, že! Ještě tu fotku z promoce sem pak musím frknout a bude to ta pravá experience from study abroad. Ne, o studijních dojmech z LSE a Kings třeba jindy, ještě nevím známku z diplomky, tak nebudeme radši čeřit klidné vody...
..tohle je jen letmý výčet z dílny "stalo se loni". Bylo toho jistě mnohem více, takže tady jsou jen ty highlights, co mě napadly (Honza tentokrát nebyl příliš konstruktivní, protože na mojí otázku, jaké jsou pro něj highlights uplynulého roku, dostalo se mi odpovědi "koprovka"...ehm, měli jsme k večeři koprovku, takže to je poslední myšlenková stopa, která zřejmě zůstala v mozku/žaludku...)

Každopádně rok za námi, rok před námi...takže vstříc novým zážitkům a "Štěpánku, pravou!"

* Pravda teda je, že úplně první nádech "čerstvého" londýnského vzduchu to nebyl, o několik týdnů předtím jsme si to tu prubli nanečisto při lovu našeho bytečku... ale to se nepočítá, vopravdický rok jsme tu spolu začali prostě počítat až v září.

London comeback

Přestože jsme si ani jeden z nás Londýn zas tak úplně nezamilovali, musím uznat, že jsem se sem zpátky vlastně docela těšila. Bylo to trochu zvláštní, odjíždět pro tentokrát s cílem odevzdat diplomku a najít si práci, ale asi je to prostě taková další kapitola.... Na letišti jsem se chvíli zacítila trošku staře, když se mnou z Prahy letěla slečna do Londýna evidentně na roční studijní pobyt do rodiny (obří kufry, celá rodina se přišla rozloučit, včetně hloučku kamarádů, na letišti v Londonu jí vyzvedávali s cedulkou se jménem...). Já vzpomínala, jak jsem letěla tehdy do Kanady, na ten pocit na tom letišti, loučení a všechno...a jak už tohle mám "za sebou". Vedle mě v letadle seděla slečna, který zase jela na půlroční pobyt do Skotska, tak mi to připomnělo Dánsko, jak jsem se kodrcala se všemi věcmi, a jak i tohle už mám "za sebou".. Už to není ani jako loni, kdy jsem jako si natěšený studentík tehdy v autobuse přemítala, jaké to asi na tom LSE bude... A i tohle už mám vlastně tak trochu "za sebou"...takže chtě nechtě (a že já bych klidně ještě studovala, víte!), welcome in the real world, baby!

Bohužel, londýnské přivítání však nebylo nejpřívětivější, zatímco z Prahy jsme odlétali s krásnými 25 stupni a modrou slunečnou oblohou, čím blíž nad Británií, tím větší mračna se stahovala. Průlet tou šedí při přistání nebyl žádný med, a co teprve když jsme klesli na runway a kapky začaly bičovat miniaturní okýnka a jak hopíky se odrážely od povrchu křídel letadla. Evidentně to nebyl jen letní deštík, protože u výdeje zavazadel byla přes půl haly obří louže, jako že fakt obří a třeba centimetr a půl hluboká v ploše. Dámy na podpatku byly tentokrát ve výhodě, ostatní z nás se opatrně po špičkách proťapkávali k běžícímu pásu, aby chňapli své zavazadlo a pak ho jako brodem vesele na kolečkách provlekli tou louží zpátky k východu. Mokro zespodu bylo fuk, neb venku lilo jak blázen, z mé tašky se jen za cestu od metra stala pěkně nacucaná houba. Můj krásný puntíkatý deštník samozřejmě zůstal prozíravě ve třetím šuplíku tady v Londýně, takže jsem měla zapůjčenou provizorní kostkovanou variantu, která ovšem pokulhávala při rozevření už doma v Praze. No co, cestu snad přežije a pak ho vyhodím, říkala jsem si. A taky že jo, všechna čest, před největším plavajzem zachránil, ale pak přišly ty dva osudné poryvy, z deštníku byla mísa, pak zas deštník, pak zas mísa...a mísou už zůstal. Nějakým zázrakem se mi toho chudáka podařilo zkrotit a sklapnout, ale se vším vděkem asi půjde do koše...
Prázdný byteček mě přivítal suchem a teplem, to jsem ocenila nejvíce, méně už tu úplně prázdnou ledničku. Také škoda, že ten plný koš se špinavým prádlem a žádnou zbylou zásobičku pracího prášku jsem objevila až poté, co jsem se celá mokrá vrátila z Tesca se základním zásobováním.
Další misí bylo pak odevzdání diplomky. Musím přiznat, že jsem se cítila docela pyšně, na ty stránky a stránky textu, co jsem vyprodukovala. Žvaním hodně, ale tolik jsem toho asi nikdy nenapsala..a zřejmě se ani žádný další trumf konat nebude. Takže jsem si ten pocit (z doufejme dobře odvedené práce) docela užívala. Odevzdala jsem své dvě kopie v kanceláři naší administrátorky, ona si odfajfkovala mé jméno...a bylo. Byl to trochu zvláštní pocit, jako že ..a to je všechno? Skoro by se člověku chtělo zeptat, co má dělat dál. Zavalila mě taky trochu vlna úlevy nebo takového toho blaha, že teď už je všechno v pořádku, ale povětšinou mi asi v ten moment nedocházelo, že tohle je asi konec. Pravda, ještě nahrát data do archivu, pár kosmetických úprav, ale jinak konečná. Dveřník u východu (když by tam nějaký byl) by mi řekl:"Přijďte si v prosinci pro diplom a zatím můžete začít hledat práci, To je vše, těšilo nás." A tak mi trochu bylo smutno, že to všechno končí, na druhou stranu musím říct, že to byl fajn pocit. Jo, jasně, ještě nemám ten diplom, ale i tak mě to všechno uvnitř docela hřálo... Cestou zpátky jsem se stavila v knihovně a konečně si půjčila ty knížky, co jsem si celý rok chtěl přečíst, jen na to nebyl čas. Hned cestou domů jsem jednu rozečetla, paráda řeknu vám! Další odměnou pak bylo setkání s Katie a Cristinou, které pěkně prosím začalo kolem dvanácté a prožvanilo se až do půl sedmé. Mezitím se u stolu vedle vystřídaly tři různé skupiny lidí, a my pořád seděly a povídaly, jé, bylo to bezva.
Taky už jsme stihli zkontrolovat naší spásnou oázu přírody ve Wimbledonu, sobotní patnáctka přes Richmond do našich oblíbených "lesů-jako-na-Brdech" potvrdila, že horský pobyt v Rakousku chtě nechtě zanechal velmi pozitivní stopy na naší formě! Škoda, že to všechno půjde do háje, neb tu s bídou našplháme čtyři výškové metry za výběh. No, jak jsme se do horského běhání nadchli a zamilovali (ne že já bych do něj už nebyla nadšená, to spíš Honza je novinkou letošního léta!), přihlášky na nějakou horskou výzvu asi budou muset ještě počkat, Londýn nám pro toho úplně ideální podmínky vskutku nenabízí...

No a na závěr ještě dvě novinky:
- Tramtadadáááá, naši spolubydlící se zasnoubili! :) Oujé, congratulations!
- Fňuk fňuk, zítra mi odjíždí moje nej kamarádka Katie (vrací se do Států) :(   I will miss her!

Tak, a teď už jste úplně up-to-date a přejeme pěkný začátek nového týdne!
(tady je zítra státní svátek, ale má příšerně pršet, takže trochu na prd no... ale tak aspoň spousta času na job search, že heh)

Zbožňuju meloun

Docela jsme si oblíbili piknikování. Ne nějaké velkolepé, ještě nemáme ten pravý piknikový koš, co měl Méďa Béďa, a taky nenosíme deku a papírové talířky.. Ale podobně jako pár víkendů zpátky jsme se vydali teď v sobotu na procházku, cestou to vzali přes obchod a našeho zelináře, kde jsme nakoupili ňaminy a pak zakempili v parku, kde si nacpali pupky tak, že jsem hekala celou cestu domů. Minule to u Honzy vyhrály extra čokoládové brownies, tentokrát šel do "ovocnější varianty" v podobě obřích borůvkových muffinů, no a zapili jsme to naším oblíbeným oatlym (Oat drink)..
No, a samozřejmě aby se ukojily moje králíčekchutě, nesmělo chybět ovocíčko, že! Původní plán byl chňapnout po jahodách (minule se osvědčily!), ale pak jsem tam uviděla ten meloun! A to nešlo odolat! Nebyla jsem si jistá, že mám s sebou lžičku, ale v tu chvíli jsem byla ochotná ho kdyžtak krájet i kreditkou! (pak se ukázalo, že malou plastovou vidličku mám s sebou, takže jsem čtvrtku melouna rozpižlala a porcovala za pomocí tohodle mininástroje). Honza se mi cestou smál, že to nesu tak zbožně, ale mě se tak už sbíhaly sliny, si to nedovedete představit. Pravda, neměla jsem nejlepší náčiní na konzumaci čtvrtky melounu (čehož Honza rád využil a chopil se foťáku, že!), ale nakonec se docela povedlo. V břiše jsem pak měla melounový moře, no řeknu vám, žbluňkala jsem jak žok s vodou, ale bylo mi blaze! Jojo, pikniky jsou fajn. A melouny taky!

"Inspekce" proběhla úspěšně

Minulý týden jsme tu měli "inspekční kontrolu" z Prahy. Trvala od středy do neděle a podle výstupního i průběžného hodnocení obou "inspektorů" jsme, myslím, prošli. Dvoučlennou posádku nadšených cestovatelů jsem si vyzvedla ve středu večer na letišti a prťavou Picadilly line jsme to profrčeli až k nám, "díky" zpoždění jsme ani nemuseli přestupovat. Domů jsme se dokodrcali něco před jedenáctou, takže připravená postýlka, pár kousků ovocné buchty a čerstvě (od Honzy!!) upečeného chleba (příběh: kousek od místa, kde Honza pracuje, je polský obchůdek. Občas si tam Honza chodí kupovat svačinky, a protože je Čech, zdá se, že si ho pan prodavač oblíbil a vždycky mu šoupne něco navíc. Onehdá tak přinesl směs na pohankových chleba, takovou tu jak jí jen smícháte s vodou, droždím, necháte vykynout a pečete... Tak se, shodou okolností před příjezdem rodičů, Honza dal na pekařinu) bodly. Ráno Honza musel do práce, zatímco hosté nad mapou, průvodcem a snídaní plánovali, kde začne to londýnské sightseeing. Společně jsme pak vyrazili do Toweru, opojeni krásou korunovačních klenotů dobře střežených za obřími pancéřovými dveřmi (jak z filmu!) jsme se nadlábli u vody a odpoledne pak přes Regent´s Park prošli k Sherlockovi a pak dál do Hyde Parku, kde jsme si tak relaxačně polenošili, že už z dalšího procházení se sešlo, ještě navrch bodla zmrzka a kafíčko v kavárničce u nás u metra a pak zlatý hřeb, uchozené ťapičky vyléčí ochutnávka místních moků (pivo s čarodejnicí bylo oceněno nejvyšší hodností a dostalo se tak do druhého kola i další den!).

V pátek bychom mohli hovořit o velmi solidním chodeckém výkonu, neb od Big Benu a Parlamentu přes Westmister Abbey, Buckingham Palace (pauza na oběd) jsme to prošli dál do Soho, China town, Picadilly, Trafalgar až do Covent Garden. Ó to nás pálily večer ťapičky! Dokonce i původní plán návštěvy tradiční hospůdky se musel odložit, ale čarodejnice a cidre nezklamali, i když byli v lahvích! Pak přišla sobota (Honza: "Yeeeees!") a s ní ranní výběh a běžecká exkurze do parku (tatínek hned na začátku prohlásil, že si to nechá ujít, a vyrazil ještě na chvíli hlídat peřinu). Následovala odměna v podobě full English, která způsobila chvilkovou demobilizaci, ale po vydýchání jsme se všichni zdárně vypravili směr Borough market (jo, správně, od té doby, co jsme tam poprvé páchli, tam bereme asi všechny návštěvy..ale všem se to libí, hehe!). Cestou podél vody to chvíli vypadalo, že možná přijde deštík, ale anglické počasí jsme zdárně zahnali a zaslouženě si nacpali pupky laskominami z Borough marketu. Jo, a taky jsme koupili třešně a jahody, které byly naprosto exkluzivní! :) Na závěr jsme ještě vklouzli na chvíli do whisky obchůdku (tolik chlastu na jednom místě, no řeknu vám!) a pak to spokojení namířili zpátky na odpoledního šlofíka před návštěvou hospůdky. Procházkou jsme prokorzovali naše místní Champs-Elysées a nakonec zakotvili na doporučení u George, kde na točili asi šestnáct druhů piv a cidrů. Super atmosféra, chutné pití, milá společnost, živá diskuse, no parádička! Vykutáleli jsme se a byla už skoro tma. No, a řeknu vám, že jsem po těch dvou skleničkách cidru spala jako mimino! A protože návštěvníci se již cítili památkově vysyceni (jak někdo může jezdit na čtrnáct dní na sightseeing dovolenou a ještě mnohdy ve třiceti stupních, tomu nerozumím..), v neděli jsme po "light" verzi full English, vlastně takové half English vyrazili do přírody do Richmondu. Výlet jsme završili svačinkou a pak doma pravým indickým luxusním pokrmem, co nám mamka vykouzlila. No, a pak už to smrdělo odjezdem. Ale myslím, že jsme si to užili, akční supr víkend, inspekcí jsme prošli, paneer si domů taky odvezli, no, úspěšný výlet! Jeden z hlavních zážitků, jak se zdálo, byly projížďky metrem ("to je škoda, že už si nepojezdíme"), tak jen že se nemusíte nechávat odradit našim hrůzným vyprávěním o zažehlování a ksichtu na skle! ..No, prostě celkově super pár dní! Užili jsme si to, sranda byla (oujé, srandy kopec byl!), relax byl, sportík byl, napápli jsme se (ty třesně a jahody byly božíííí!)..co víc si přát :)

P.S. Fotky od našeho profesionálního rodinného fotografa budou!