Překvapení minulého týdne

Uf, máme co dohánět, jak tak vidím datum posledního příspěvku. Ale co se dá dělat, škola a nečekaná návštěva českých domorodců poněkud odsunula blogařinu na vedlejší kolej. Nutno podotknout, že závěry semestru jsou snad všude stejně hektické, bez ohledu na to, jestli jste v Čechách, v Dánsku nebo akademicky vyhlášené Británii. Je to neuvěřitelné, osmý týden je v polovině, před zaslouženou pauzou v ročním maratonu už nás čekají jen dva týdny! Hrozně to letí...
No, ale abych tak ve zkratce shrnula události minulého a právě probíhajícího týdne:
Spádu minulého týdne přidala na obrátkách nečekaná návštěva, která nám tu doslova přistála ve středu večer. Nejprve se zdálo, že budeme mít společnost jen na jeden večer, ale nakonec se tu naši kamarádi zdrželi až do soboty.

Pravda, asi tu bylo trochu chladněji než v jejich původní cílové destinaci (Lisabon), ale přes všechny lapálie a uletěná letadla se zdálo, že se jim u nás líbilo. V sobotu jsme na doporučení našich spolubydlících vyrazili na procházku do místního okolí. Bylo typické britské počasí, válela se mlha, občas poprchávalo, ale aspoň nebyla zima. Pochlubili jsme se našimi místními butiky a obchůdky na našem bulváru, a pak ulicemi cihlových domečků, co se liší snad jen občas barvou nebo úpravou zahrádky zamířili směrem k Chiswick House a jeho přilehlým zahradám. Vlastní budova nevypadá úplně hnusně, ale není to nic, co byste si museli fotit.

V přilehlé kavárně posedávalo pár lidí a na trávníku hrál nadšený tatínek s dětmi fotbal. Džíny nedžíny, v zápalu hry a boje o míč byli všichni od bláta tak, že bych skoro doufala, že jejich maminka používá nový Vanish! Prošli jsme kolem hlavní budovy na travanté prostranství, kde se proháněli psi (minule tu byla, dle vyprávění našich spolubydlících, psí show, jakási přehlídka velkých a malých hafíků a hafanů v absurdních a absurdnějších oblečcích) a děti. Byla to idylka, jako na obrázku, dokonce i s tím britským hnusným sychravým podzimním oparem. Přešli jsme přes kamenný můstek na druhý břeh kanálu, prokorzovali to až k dalšímu mostku, nafotili veverku, co se nenechala nalákat ani na nalezený oříšek, a pak zamířili zpátky domů.

Na odpoledne už nás naši parťáci opustili, takže jsme využili odpoledne na "zásobování", jelikož byla sobota a v sobotu (někdy už v pátek) naše lednička pláče prázdnotou. No, a neděle snad ani nestojí za řeč. Takové to počasí, kdy si nejradši uděláte horkou čokoládu a zalezete s knížkou pod peřinu. Hnus. Ale tak aspoň člověku není líto, že sedí doma střídavě nad esejí a nad povinnými "readings"... Jo, a málem bych zapomněla, Lanai dostala v neděli odpoledne takový podivný záchvat - nejen že ta holka ráda pekařsky megalomaní v kuchyni, ale také evidentně ráda uklízí. Když jsme přišli z naší zdravotní procházky, zrovna čistila vnitřek pračky...

Nejdřív jsme s Honzou nevěděli, moc co říct, ale Ché, jako by přečetl naše výrazy plné otazníků, jen pokrčil rameny se slovy: "Já jí říkal, že to je zbytečný. Začala mýt koupelnu a pak pokračovala dál... Je to blázen, baví jí to..."No chápete to, bydlíme s fajn lidma, z nichž jeden je fyzioterapeut a druhej rád peče a uklízí! Pravda, obojí v trochu megalomanských dimenzích, ale asi bychom si neměli stěžovat...

A co dál...začátek tohodle týdne byl tak rychlý, že už je středa pryč. Všechno při starém, střídavě obíhačka profesorů vůli eseji, noční můra z disertace, včera do toho ještě inspirativní večer s úspěšnými absolventy LSE, co nám přišli sdělit své rady, tipy, triky (a náhody a štěstí) o tom, jak začali svou kariéru a jak se přehoupli z kolonky "student" do kolonky "pracující jedinec"...Můj mozek je proto momentálně jeden velký zmatek, kde jednotlivé myšlenky a témata natahují ručičky z davu a křičí "já jsem tady, přemýšlej o mně" ..a hned vedle se hlásí Esej"ne ne ne, já jsem teď důležitější, přemýšlej o mně!".. a vedle se o pozornost usilovně snaží jednotlivé readings na příští týden a do toho nad tím vším dělá velké "bububu" Mrs. Disertace... Člověk neví, co má dělat dřív. Ale panikařit prý nepomáhá. Nějak to dopadne. Snad dobře. Tak se mějte. Jdu psát esej. Nebo číst? Ne, vlastně bych si měla připravit strukturu na zítřejší konzultace...
...
A tak je to pořád :)

Pozn. ..po dlouhé době zase nějaké fotky!

Dvě židle a letící čas

"Time flies - enjoy!"

(Barbara, koordinátorka EF programů v Kanadě)

Když jsem si dneska psala do diáře další povinnosti na příští týden, nemohla jsem se podivit nad tím, že už je 18. listopadu. Jasně, asi se takhle divím vždycky, že čas tak hrozně letí. Ale i tak, představte si, že za měsíc touhle dobou se budu doma ládovat cukrovím a půlka školního roku bude pryč. Občas si říkám, že v něčem mají mí zaoceánští kamarádi výhodu. Jedou na rok takovou dálku, tak přeci nebudou prozkoumávat jen Londýn. Spousta mých spolužáků je o víkendech až neuvěřitelně akční a aktivní, jezdí na výlety po Británii, po Evropě... nechápu, jak to všechno stíhají. Vždycky jsem si myslela, že můj time management není úplně looserovský, že toho "stíhám" docela hodně, ale evidentně je pořád kam stoupat. Každopádně, původní myšlenkou tohoto poselství bylo, že zkrátka čas děsně letí.

A zatímco na stole se mi střídají různě velké, různé zábavné, někdy nudné, někdy "čtu-to-čtyřikrát-a-stále-nevím-co-tím-autor-myslí" knihy, vedle dvou popsaných bloků s poznámkami se hromadí další a další počmárané papíry a hlava se mi nafukuje do všech stran, aby se tam udělalo ještě trochu místečka na tu jistě zajímavou přednášku, co mě zítra čeká, mám trochu pocit, že ten londýnský, pozemský život mi trochu utíká. Jasně, co bych čekala, studijní pobyt je studijní pobyt, zejména britští akademici to berou doslova.. Ale jen si tak říkám, odpusťte mi ten poetický výraz, jestli mi ten londýnský život trochu "neprotéká mezi prsty"... Jestli by se z toho jedoucího vlaku, který se místy mění na pendolino, nedala přeci jen přidat mezistanice, na které člověk jen tak vystoupí, jako Méďa Béďa s piknikovým košíkem, a bude si moct jen tak pro radost objevovat svět bez výčitek, že přeci by se měl učit a číst a psát a přemýšlet nad disertací a nad esejí a nad prezentací a stresovat se statistikou a .. O víkendech se zdá, že tahle ufuněná mašina občas chvíli stojí v zastávce, tak se můžete nadýchat čerstvého vzduchu, ale než si stihnete pořádně odfrknout, už na vás výpravčí píská, že další vlak dnes nejede, takže jestli nechcete, aby vám frnkli, koukejte sebou hodit a nastupovat. A tak s trochu protaženými nožkami zase naskočíte, zase je pondělí, jede se dál. Smažíte to tou krásnou krajinou, která se za oknem míhá jako dětský výkres na dešti. Připadáte si komicky jako Kvapník ze Včelích medvídků. Občas nemyslíte na to, co všechno svým chvátáním za akademickým puncem přehlížíte a vynecháváte. Samotná jízda vlakem vás pohltí, ostatně, kdo by rád nejezdil vláčkem, že! (vzpomínám na naše letorostí děti, které měli jízdu vlakem jako nejoblíbenější zážitek z výpravy..). Čtete v knihovně, a když vzhlédnete, venku je tma, s leknutím koukáte na hodinky. Nadšeně posloucháte na přednášce a libujete si v genialitě profesora, případně svých bystrých spolužáků, když vás to slůvko "na závěr" uvede do reality, že tahle inspirativní show bohužel brzy skončí...

...a radši budu končit i já, aby se nám z toho symbolického poetična nezamotala hlava. Beztak si asi říkáte: ,,Na co si stěžuje, vždyť tohle je to, co chtěla". A máte pravdu!

...

Ta jedna židle, ta školní, je fajn, pohodlná a myslím, že do budoucna se bude hodit (i kdyby jen jako dekorace do obýváku).
Ta druhá, cestovní, objevná a poznávací, je ale taky lákavá, vábí svou krásou, bezstarostností a zvědavostí. Myslím, že se dá sedět na obou zároveň. Jen musíte vychytat způsob, jak je dostat obě co nejblíž k sobě.

Náš pelíšek má nový kožíšek

Ještě v pátek brzy ráno, když jsem vyrážela na běhat a Honza si ještě slastně pelešil v peřinách jsme měli poměrně akční a ambiciózní plány na sobotní den. Ale znáte to, víkend, nemusíte nikam spěchat, takže si hezky s péčí připravíte snídani, k tomu si naladíte rádio, pohodička, je přeci ten vytoužený víkend. A tak se stalo, že za našimi velkolepými plány jsme vyráželi až kolem půl dvanácté. Cestou na autobus jsme prokorzovali místní hlavní třídou , která je plná malých obchůdků, butiků a kavárniček, kde si mlsná místní smetánka dávala kalorickou nálož v podobě "full English". Na to, že byl víkend, tu bylo živo, ale tak příjemně, žádný přehnaný ruch hektických davů spěchajících do práce nebo z práce, žádné šíleně se řítící taxíky nebo do zatáček strašidelně se do stran kymácející autobusy. Opravu myslím, že máme štěstí, že bydlíme zrovna tady. Jen vzpomínka na to, jak to vypadá u té koleje, kterou nám nabídli (mimochodem, absurdita, jak drahý může být metr čtvereční životního prostoru), kde si možná říkáte "wow", Paddington nebo "wow" Kensington Gardens, ale troubí tam auta, valí se davy turistů s kačery, co drnčí na chodníku...ne, děkuji pěkně. Pravda, když by tu byl pět minut odsud obří les nebo skály jako jsou v Prokopáku, bylo by to ještě o hodně jiné, ale nestěžuju si! No, a tak jsme prokličkovali až na Chiswick Road, tam hupsli do busu a zamířili si prohlédnout krásy čtvrti Hammersmith. Původní plán byl pak pokračovat do Science muzea, které slibovalo spousty interaktivních a zábavných vymožeností, podle popisu to působilo jako u nás liberecký IQ park. Jenže, co se nestalo. Ještě se podíváme sem, ještě sem, musíme dokoupit drogerii, tady jdeme koupit pupalku a Caro (mimochodem, máme luxusní místní Barley Cup alias londýnská varianta českého Cara, oujé, tak snad nám vydrží do Vánoc, než si navezeme zásoby z Čech). Poslední zastávka byla v obřím obchodě Primark, o kterém jsme věděli, že tam mají skvělou sekci "home". Tak blíží se zima, Vánoce, že, tak jsme se rozhodli, že si náš pelíšek trošku zvelebíme. Koupili jsme si zbrusu nové parádní povlečení, takže dneska si budeme hovět jako králové! I naší Agátě se moc líbí, udělali jsme jí novou profilovou fotku. Každopádně, jistě víte, že vybrat povlečení není jen tak, ani nechcete vědět, kolik bylo hodin poté, co jsme se po všech pochůzkách, procházkách a očumování výloh konečně dobabrali domů. Správně jste si všimli, že Science museum ve výčtu aktivit nefiguruje, protože jsme jednoduše zakufrovali. Znáte to, pátek, lednička prázdná, sobotní opulentní snídaně tomu pak dá korunu, takže co se dá dělat, Science museum na nás musí počkat. Ale naše nové povlečení za to stojí, juch!

Naše obří postýlka úplně v novém, dokonce oboustranném povlečení!

"Agáta si změnila svůj profilový obrázek"

Mokrý běh

Naše okno má malou vadu. Což o to, ta špína, která prokoukne, když zrovna svítí sluníčko ve správném úhlu, počká, a až bude tepleji, třeba jí i někdo omyje. Daleko zásadnější, a bohužel neřešitelný (pokud se nechceme stěhovat), je náš výhled. Za normálních okolností příliš nevadí, že když ráno rozhrnete rolety, vidíte přímo na parkoviště, občas na nějakého ranního chodce, co vleče dítko do protější budovy místních Montessori jeslí. Obvykle stačí konzultace oblohy a předpovědi Norů a víte, jak se na ranní běh obléknout. Ztížené podmínky nastanou, pokud obloha je zatažená a chodníky i auta jsou mokré. To totiž přichází v úvahu ten zmiňovaný nedostatek, tedy konkrétně chybějící louže. V Praze vždycky stačilo vykouknout z okna, najít nejbližší louži na chodníku a podle frekvence a velikosti ok se rozhodnout, jestli prší málo (nejsem z cukru, pár kapek nikoho nezabilo) nebo hodně (nesnáším kydání kapek na obličej), tedy jestli se běh koná či nikoli.

Dalším významným pomocníkem v úsudku jsou obvykle poměrně četní ranní chodci, co nám v Praze chodí pod oknem. Když jsou to spíš jen chodící deštníky nebo svižně se pohybující kapuce, často to znamená, že jen smutně uklidíte běhací outfit zpět do skříně. Jenže tady, jak se dnes ukázalo, žádní deštníkaři jako na truc nechodili. Prostě jen mokré chodníky, zatažená obloha, auta jako po dešti...nebo jako při dešti. Norové mi v analýze příliš nepomohli, a protože jsem se na ranní běh těšila už od předchozího večera, odhodlaně jsem vyrazila. A hned prvním krokem ze dveří zjistila svoji omylnost - prší. Nebylo to jemné mrholení, takový mírný až střední stupeň deště s přiměřenými poryvy větru. Tak že jo, přeci celá natěšená nepůjdu domů jen proto, že prší. (..nepochybuju o tom, že si teď říkáte "Ta holka je blázen!"..) Stačilo doběhnou do nejbližšího parku (zhruba 2 minuty běhu) a začalo lejt. Byla jsem mokrá jako myš. Předbíhala jsem lidi, co spěchali pod deštníkem do práce. Autům kmitaly stěrače, a moje botky se ukázaly jako jako pravý negoretex. Jasně, mohla jsem to zabalit a jít se osušit domů. Ale na množství vody nacucaném v mém oblečení by to zřejmě už moc nezměnilo, navíc se mi běželo skvěle a kupodivu mi ani nějak záhadně nevadilo, že se mi kydají kapky na obličej, že by tím tučňákovým hadem (dík Markét!)... Obvyklých promenádníků a venčičů bylo v parku pomálu, ač pár statečných cyklistů obalených nepromokavou textilií jsem potkala. deštníkáři se chumlali do kabátů a někteří na mě koukali jako na cvoka. Nejnadšenější ze všech byl velký černý setr, snad ještě stěně, který se vesele proháněl travnatou plochou, kterou měl dnes neobvykle sám pro sebe. Páníček pod deštníkem svižně kráčel po rozbahněné cestičce, podle oblečení vypadal jako elegantní gentleman manager businessman, zpod kabátu mu koukalo sako a košile s kravatou, o to legračnější bylo, že ty oblekové kalhoty měl na férovku nacpané v černých, po kolena vysokých holínkách. Jednoduše prostě vyrazil venčit psa v gumovkách, tedy, předpokládám, že se asi do kanceláře pak přezul... No každopádně já jsem se hezky mokře proběhla, když jsem pak později dopoledne mířila do školy, překvapivě už nepršelo, že. A tenhle příšerný bonus jsem našla cestou do školy, nemůžu se nepodělit... Hezký páteční večer!

Bydlení na vlastní pěst

Společné bydlení má své kouzlo. Takové oboustranné. Nemusíte stlát postel a uklízet v pokoji, jen se s největší pravděpodobností stane, že časem to bude neúnosné a nečekejte, že to někdo uklidí/ustele za vás. Došla zubní pasta nebo toaleťák? Blbý, měli jste si na to myslet sami. Zuřivě ráno hledáte čisté ponožky nebo to bílé tričko, co jste si chtěli vzít? Nikdo ho nevypral, smůla. Prázdná lednice? Nikdo nenakoupil no... Je skvělé, že si můžete vařit, na co zrovna máte chuť, jen si tedy předem musíte sami nakoupit a pak si to uvařit. Žádná cedulka "večeři máš v troubě"... To teprve člověk docení to "se to nádobí umylo samo" a "se to vypralo, vyžehlilo a složilo mně na postel"... Ne, kdepak, nestěžuju si, myslím, že si žijeme královsky a jsem spokojená. Ale je fér přiznat si,že pohodlíčko v hnízdečku u rodičů je pohodička, medík a luxus prakticky zadarmíčko...
No, a jak si tu tak žijeme spolu, nevyhnutelně se občas stane, že třeba ten talířek od té večerní svačinky neuvěřitelně, neodešel sám od sebe do kuchyně a neumyl se. Nebo že ten pelešinec z peřin je odpoledne úplně stejný pelešinec, jako ráno, když jsem odcházela, že by se to samo neustlalo? Záhadná je také špinavá krabička od svačiny, zase se schovala v té tašce místo toho, aby se lenoška šupajdila umejt a připravit na další dávku obídku na zítra...Znáte to, že!

Velmi zábavnou kapitolu našeho společného soužití tu tvoří stravování. Pro nás oba byly první návštěvy místních supermarketů poměrně objevné, nicméně se zdá, že pro Honzu objevnost v obchodě nekončí. Respektive, kdybych mu ještě tak před rokem dvěma tvrdila, že si jednou bude pochutnávat na dýňové polévce nebo mrkvi s hráškem, asi by se mi vysmál. To bylo: "Mrkev s hráškem!? To není jako něco, co musím mít...", "Dýňová polívka? A to tam jako dáváš zakysanou smetanu, vždyť se to zdrcne!"...škoda, že jste neviděli, jak to pak bagoval, div talíř slastí nevylízal! To bylo pořád: "Slaný palačinky? Palačinky se přece jedí na sladko.." Když jsem navrhla, ať si je dá sladký a že já si udělám slané, s rajčatovým tvarohem, bylo to: "Tvaroh s rajčetem?! To nemůže být dobrý!".. pak mistr zvědavý ochutnal a dnes tu máme piruetku: "To bych nikdy nevěřil že tvaroh s rajčetem bude tak dobrej!" Nebo jsme s sebou dostali koření různé druhy, ale nebyl mezi nimi pepř (po pravdě, na co taky, že). Jenže pepř je přeci "nejlepší a jediný koření, naprosto univerzální, patří do všeho.." Ouha, už dva měsíce jíme bez pepře a je to dobrý! Další legrácka byla s masem. Jídlo = maso, na zeleninové jídlo to bylo vždycky "Ale vždyť v tom není maso?" Teď se před vařením ptám, jestli dnes masujeme nebo ne, a kdo by to byl řekl, že Honzík někdy vyřkne: "Ne, ani ne, není potřeba" Další objevnosti byly třeba s mým osvědčeným receptem s arašídovým máslem a banány: "To bych nikdy neřekl, že arašídový máslo s banánem bude tak dobrý" s červenou čočkou: "Červená čočka a papriky? To se přece nehodí, ne?" nebo řepou s mozarellou: "Řepa s mozarellou? A to se jako jí takhle dohromady?" ... je to takové pěkné, takové objevné. Ne že bych byla mistr kuchař, to asi vůbec, ale vždycky mám tak nějak radost z toho, když něco dobrého chutná ostatním. Honza vypadá spokojeně. Nebo to minimálně velmi dobře předstírá! :)
Mrzí mě, že nemůžu příspěvek doplnit autentickou fotodokumentací, ale třeba se polepším, když se Honza nechá fotit, jak baguje dýni nebo mrkvičku!

Laboratorní krysička

Když bych na to nebyla předem upozorněná svojí kamarádkou Laurou, bývalou studentkou LSE, asi bych si malého nenápadného stánku ani nevšimla a jen tiše prošla kolem. Teď jsem zbystřila hned jak jsem viděla drobné letáčky s drobně natištěným "LSE Behavioral Research Lab". I když jsem od Laury věděla, o co jde a jak to funguje, trpělivě jsem si vyslechla mladého "výzkumníka".
Ve zkratce:
LSE mám laboratoř, která se zabývá výzkume lidského chování. V různých časových obdobích realizuje různě zaměřené experimenty, na které shání dobrovolné účastníky. registrací do systému se automaticky hlásíte k odběru informací o termínech a detailech daného experimentu, sami se pak podle časových nebo zájmových možností mlžete rozhodnout, jestli se daného experimentu chcete nebo nechcete účastnit. Motivací vám může být jednak dobrý pocit z toho, že pomůžete výzkumníkům odhalit nějakou genialitu a usnadníte jim život tím, že se nebudou muset stresovat s naháněním dostatečného vzorku, který budou zkoumat. Druhotná motivace je pak ta finanční. Jen za účast totiž dostanete zaplaceno, mnohdy si vaši "výplatu" ale můžete ještě vylepšit svým jednáním, rozhodováním nebo chováním v experimentu. Obecně je to sice na náhodě, ale více méně to už jen determinuje, jestli částka, která přibude k vaší výplatě za účast, bude velká nebo jen pár šupů. Laura mi tehdy doporučovala, ať se určitě zaregistruji a nějaké studie se zúčastním, že je to zábava a stojí to za to. Vzala jsem si její zkušeneckou radu k srdci a konečně teď v pátek vyrazila do laboratoře jako pokusná krysička. Experimentem, na který jsem se přihlásila, se sledovalo rozhodování a vyjednávací schopnosti. Celkem se nás sešlo asi dvacet, každý jsme byli alokováni k jednomu z počítačů ve speciálně upravené místnosti. Každý měl k dispozici svou kóji, jeden na druhého jsme neviděli a nesměli jsme se spolu během experimentu bavit.
Modelová situace byla následující:
Každý z nás reprezentoval jednu zemi účastnící se summitu o globální změně klimatu, konkrétně předmětem vyjednávání byly emise CO2. Náhodně jsme byli rozděleni do skupin po šesti zemích. Pro zjednodušení představovalo těchto šest zemí celkové jmění a celkové emise CO2. Rostoucí emise způsobují rostoucí globální náklady, každá země se ve vlastním zájmu snaží emise snížit, zároveň ale chce generovat maximální možné zisky, respektive snižovat emise za nejnižší možnou cenu. Cílem simulace jednání je samozřejmě dohoda s ostatními zeměmi. Jednání probíhá v osmi kolech, respektive čtyřech "dvoukolech", kdy pro každé dvoukolo je stanoven určitý "cíl", začínající na 60 % a postupně klesající vždy o 10 %. Pokud se země shodnout, jednání končí, pokud ne, pokračuje se do dalšího kola. Před každým kolem se vám na obrazovce objeví tabulka, do které zadáte procentuální množství emisí, které si země, kterou zastupujete, chce nechat. Program okamžitě zpracuje výsledek, zprůměruje hodnoty ve vaší skupině a pokud celková hodnota nepřesahuje cílovou (tzn. v prvním "dvoukole" kole 60 %, v dalších o 10 % míň), došli jste ke shodě, pokud je někdo "krkna" a chce si nechat 90 %, tak smůla, jednáte dál. V druhé části experimentu se přidává navíc faktor chudých a bohatých zemí, opět náhodně přidělený. Pracujete pak tedy buď s větším nebo menším obnosem peněz, což ovlivňuje vaše procentuální hodnoty emisí. Čím dřív dojdete ke shodě, tím větší pravděpodobnost vyššího zisku pro vás osobně (každá země má původní jmění 1.67 libry, to se násobí procenty v momentě dosažení shody - čím dřív shody dosáhnete, tím vyšší procento emisí si necháváte a tím větší "výplata" vás čeká).

Zároveň můžete sice trvat na vysokém procentu, třeba v mém případě si někdo usmyslel, že nepůjde pod 70 % a tak jsme byli v sedmé rundě a pořád nebyla shoda! Když se ale do osmého kola nedohodnete, nejen že změna klimatu vás sežrala, ale do kapsy vám cvrnkne k účastnické výplatě jen původní jmění, tzn. 1.67 libry.
(..snad to dává trochu smysl a pochopili jste, o co šlo, jestli ne, smiřte se s tím, že šlo o simulaci skupinového jednání na pozadí změny klimatu a je to ..)
Celkově o byl pozitivní zážitek, až teda na začátek (před zahájením experimentu dostanete test, jestli jste pochopili pravidla a o co jde), kdy jedna slečna evidentně měla problém s pochopením principu výpočtu zisku jednotlivých zemí (ehm, trojčlenka?)... V praxi doufám jednání o klimatu takhle počítačově a odlidštěně neprobíhají, ale jako simulace rozhodování a vyjednávání se mi experiment docela líbil. A to i když pominu fakt, že mi za tu hoďku a půl klikání docela solidně zaplatili! Myslím, že příště jim zase ráda půjdu dělat pokusnou krysičku...

Mrazivé podzimní ráno

Když jsme dneska ráno rozhrnuli rolety a vykoukli na parkoviště, už pohledem skrz sklo bylo jasné, že bude venku pěkná kosa. Auta měla namrzlá okýnka, obloha byla modroučká a lidé vytáhli své kabáty s eskymáckými chlupatými kapucami. Bylo to jedno z těch mých oblíbených rán, kdy sluníčko sice teprve vychází, ale když běžíte, cítíte, jak vás hřeje.

Při každém výdechu se vám kouří od pusy jako lokomotivě (dobře se tak maskuje, že funíte, protože páru vypouští z úst i neběžci), než se zahřejete, cítíte, jak vám chladný vzduch ofukuje šunky a skrz větrací průduchy v botách ovívá ťapky. Když dýcháte nosem, za chvíli cítíte, jak vám červená a chladne, jako klaunský frňák. Pochvalovala jsem si, že jsem srabácky vytáhla rukavice. Vyrazila jsem včas, chodníky ještě nebyly plné dětí v uniformičkách a v parcích se pejkaři chumlali to šátků a kabátů, zatímco hafani se proháněli křupající jinovatkou. Mlha, která se povalovala na trávníku se pomalinku zvedala a rozplývala se stejně jako moje vidina běhu "jen tak na chviličku". Bylo tak nádherně, přála bych vám běžet se mnou! Místní postarší gentleman, co si do parku chodí po ránu číst noviny, pokaždé sedí na té samé lavičce, mě opět pokynul, popřál dobré ráno a jako každému probíhajícímu běžci či běžkyni přidal ještě povzbudivé "You look fit today." Proběhla jsem ulicemi kolem místní akademie pro prvňáčky, první uniformovaní žáčci se už shlukovali před hlavním vchodem. Zahnula jsem do dalšího parku, kde se konalo společenské venčení. Dva velcí hafani a jeden mrňous se proháněli a dováděli uprostřed travnaté ploch, zatímco jejich majitelé žvanili a pomalý krokem korzovali po cestičkách a chodníčcích kolem. Ti dva velcí chlupáči se lítali sem a tam a ten malý raťafák se mohl zmrcnout, kmital sem a tak, aby se stíhal, vesel pobíhal od pána ke svým psím kamarádům, radost ze života a z pohybu mu úplně stříkala z uší, prdlouš jako náš Samík... 

Cestou zpátky bylo už sluníčko úplně nahoře na obloze a hřálo mě do zad. Nechtělo se mi zpátky, chtěla jsem dál pokračovat tím mrazivým ránem, tichým parkem, prázdnými ulicemi... Ale bohužel, na takové omluvenky výmluvenky se nehraje. Vyvenčená a spokojená jsem hupsla do sprchy, naaranžovala si snídani, jak to mám ráda, sbalila si svých pět školních švestek a vyrazila na čtvrteční "statistikový" den. No, kéž by šly ty časové úseky "běh" a "přednáška a seminář ze statistiky" vyměnit...

Dveře

Jistě je na londýnské architektuře mnohem více co obdivovat než obyčejné baráky, ale jakožto neodborník a kulturní barbar se spokojím s krásou obyčejností jako jsou třeba dveře. Podobně jako v Montrealu si dávají záležet na schůdcích vedoucím k oběma patrům řadových domků, tady nelze brát na lehkou váhu výběr dveří. Pouhou procházkou v okolí si lehce vytvoříte fotoalbum barev a designů, až se nakonec nebudete ani moct rozhodnout, které jsou ty nejhezčí. Paradoxně estetická stránka tu je mnohým přednější než samotná funkčnost nebo bezpečnost, málokteré dveře mají cosi jako bezpečnostní zámek (vetšinou jen jednoduše zaklapnete), kliku mnohdy nahrazuje otočná kulatá "knob" (což když jdete s plnýma rukama nákupu není ideální a friendly otevírání). Každopádně ale myslím, že galerie fotek dveří bude něco podobného jako když si v Dánsku dělají lidé galerii fotek kol... Pár prvních snímků i můžete prohlídnout teď, časem třeba přibudou další... Prozatím kvízová otázka pro trpělivé a věrné čtenáře: kolik by tak mohlo stát poslání dveří z Londýna do Prahy? (už jste si napsali ježíškovi?...)

 

Tohle je jako vzpomínka na Dánsko...

Dýně, čarodějky a upíři

Letošní halloweenské slavení jsme trochu zanedbali, skončilo to je na pečené dýni k večeři. Každopádně zbytek obyvatel naší čtvrti v čele s dětmi skutečně nezahálel. Malé čarodějky a upírky jsem potkávala už v metru cestou domů, ale pravý rej nastal teprve za setmění, kdy jsem u nás z metra vystupovala. Normálně v tuhle dobu klidná, jen dospěláky, co se vrací z práce, obležená ulice se hemžila rodiči s dětmi v převlecích. Bílé paní a strašidelní kostlivci měli většinou své malé košíčky ve tvaru dýně nebo látkové pytlíčky na sladkosti ještě prázdné, dovedu si ale představit, jak se všemožnými cukrátky ládovaly o pár hodin později. To bude zkažených zoubků... Přešla jsem ulici a klasickou zkratkou pokračovala ulicí plnou vilek a rodinných domků. Je to taková typicky anglická ulice se zděnými domečky, tedy někdy taky luxusními baráky jak kráva, nutno podotknout, zejména kouknete-li se na značku a placatost vozu zaparkovaného před oním palácem.. Každý dům má své krásné dveře (o dveřích vám mimochodem také napíšu) a pak branku na ulici. No, a včera večer se tahle tradiční ulička vypadala tradičně podle amerického halloweenského stylu. V oknech nebo na chodníčcích v zahrádkách hořely zapálené šklebící se dýně, na živých plotech visely imitace pavučin a někde ve větvích dokonce číhal umělý pavouk.

Občas se z přítmí na zahrádce linula tajemná a strašidelná hudba případně byl na dveřích zavěšený kostlivec. Některé domácnosti byly skutečně kreativní a inspirativní ve svém designu a věřím, že být dítětem, převlečenou čarodějkou nebo upírem, obešla bych všechna na strašidelná království už je proto, že to tam tak hezky halloweensky vyzdobili (a v neposlední řadě kvůli těm sladkostem, co tam dobří lidé rozdávají, že). Jak jsem tak s nákupem šla tou ulicí, kde obvykle touhle dobou potkáte jen pár dětí, co je rodiče vedou z odpoledního fotbalu nebo z návštěvy u kamaráda, to teď žilo, malé děti s rodiči, rodiče s dětmi v kočárku, skupinky starších, co už šli odvážně a drsňácky na vlastní pěst, ti všichni přebíhali křížem krážem ulicí z jedné strany na druhou a poctivě vymetaly všechny domy, kde to vypadlo, že to halloweensky za něco stojí. Uvědomila jsem si, že to je vlastně poprvé, kdy vidím slavení Halloweenu tak, jak má být, tedy tak, jak jsme se to učili, hezky děti v převlecích, "door to door", "trick or treat"...A s tou výzdobou jakou si tu dali práci. Bylo to pěkné, takové..halloweenské..a nějak se to sem hodilo, ač to tu asi není úplně emerické prostředí. K tomu všemu, jen co jsem za sebou zaklapla dveře od bytu, z otevřeného pokoje našich spolubydlících se začaly ozývat strašidelné "úúú" zvuky.. Musela jsem se pousmát a předstírala jsem, že se lekám. Na to mi dvojhlasně z pokoje odpověděli ti dva synchronním "trick or treat" !! ...Skoro mi v ten moment bylo líto, že jsem jim žádné "candies" za odměnu nekoupila.No, snad jste měli také Happy Halloween :)