Návštěvníci

Obvykle mě ze školy nikdo nevyzvedává, ale minulou středu na mě čekalo překvápko. Teda, bylo to předem domluvený překvápko, ale i tak potěšilo. Na návštěvu nám na pár dní přijela Markét s Vojtou, tak to byla velmi pozitivní změna takhle při konci rutinně fofrujícího konce semestru. Trochu povinně se nejprve museli účastnit prohlídky campusu LSE, ale beztak jsme cestu na metro (i metrem) spíš prožvanili, měla jsem pocit, že jsme se neviděli leta!

Z obýváku se stala na pár dní "luxusní" ubytovna, rozkládací pohovka sice není úplně pětihvězdičkový kus nábytku a mejdlíčko a čokoládičku jsme teda taky nepřichytali, ale celkově myslím, že se naši hosté snad cítili komfortně. Původně jsem se trochu strachovala, v čem budeme pro čtyři jedlíky vařit, aby nám to nepřetékalo, ale nakonec jsme to docela vymysleli. Lednička už praskala ve švech, tak samozřejmě jsme se na hlášenou návštěvu řádně vybavili, ať už to byla předem objednaná full english nebo jen uvítací koláč z blum nebo sušenky k čaji. Po večeři jsme si připili na maminčiny narozeniny cidrem, opět se taky ukázala naše třeskutě špatná picí forma, neb jsme si s Honzou skleničku šušňali dvounásobně dlouho než naši mladší parťáci, a protože to bylo v půlce týdnu (středy jsou vždycky krizovka), po skleničce jsme pořádně zvláčněli a museli omladinu, které jiskřily očíčka na další sklenku, se zíváním opustit. No děs, naše alkoholová resistance je bídná.

Mimochodem, návštěva přijela tak napůl jako ježíšek a napůl přihopkala jako velikonoční zajíček, dostali jsme spoustu dobrot (těm luxusním pekanovým ořechům se to už krátí!), takové malé vánoce. Ve čtvrtek jsem musela na dopoledne do školy, a tak se Markét s Vojtou vydali prozkoumávat Londýn společně, ale po obědě jsem se k nim přidala, prošli jsme Covent garden, Soho a China town a namíchali si ochutnávku barevných M&M lentilek. Zvídavci pak pokračovali do muzea, já se jako menší zvídavec vydala domů za esejí.
V pátek měli Markét s Vojtou taky pěkně nabito, já to zabalila ve škole, semestr v čudu, možná historicky poslední seminář a přednáška, jojo..  A odpoledne jsme měli rezervaci na takovou londýnskou vyhlídku. Jmenuje se to Sky Garden a je to na střeše jednoho z obřích mrakodrapů. Výtah bás tam vysviští za několik vteřin, jen vám praská v uších, jak se je snažíte odlehnout. Ani nevíte jak se ocitnete v 35. patře, kde je teda luxusni bar a kavárna (což nás zas tak nezajímalo), ale hlavně se tudy dá projít na venkovní "ochoz", kde má člověk pak celkem ptačí pohled na Londýn. Legrační je, že aby na tom venkovním ochozu nebylo přelidněno, pouští tam dvěmaa vchody, a regulují počet. Dva lidi se dokochají, dva lidi můžou dovnitř. Tak jsme museli chvilku čekat, ale stálo to za to, Zatím nejlepší místo, když se chcete podívat na Londýn z výšky! No a samozřejmě jsme taky prozkoumali to indoor "zahradu", co tam byla. Nepředstavujte si nic obřího, spíš je to vtipně naisnatlované, terasovitá zahrádka, kytičky a keře sjou dokonce kropeny specuálním zavlažováním, uprostřed lavičky, kdy si můžete sednout a romanticky rozjímat, přitom jste vlastně v takovám podkroví mrakodrapu. Prosklené stěny a okna a výhled z nich neustále připomíná, jak je Londýn obří, je vidět docela daleko.

Výhled ze Sky Garden

Londýýýýn!

Ta "garden" v té Sky Garden

Sisteeeers!!!

Sobota byla takovým gastronomickým zlatým hřebem. Z iniciativy Markét s Vojtou jsme se ráno byli proběhnout, taková běžecká exkurze okolím. Museli jsme se pochlubit naším "anglickým"parkem s kamenným můstkem, střihli jsme to podél kanálu zpátky a ještě si stihli projít naše místní "Champs-Elysées". No, a pak následovala samozřejmě řádná odměna v podobě prvotřídní full english (bonus pro návštěvy). Odhmotněni jídlem jsme chvíli oddechovali, ale pak chytli druhý dech a vyrazili na procházku podél vody, od Tate Modern přes Globe, Milenium bridge až na Borough market. Jako minule jsme šmejdili mezi davy lidí,ochutnávali sýry a jiné ňaminy, tentokrát jsem tam nemohla nechat ta děsně šťavnaťoučká jablíčka (ze čtyř přežili cestu domů jen dvě, první padlo hned po koupi), kluci si vychutnali zaslíbený zvěřinový burger, Markét se držela butgerové klasiky a já zaexperimentovala s vegetariánským burgerem, luxusní jako nikdy! Jako třešničku na dortu jsme si na cestu koupili brownies (já klasicky outsiderovsky semínkovou ovesnou šušenku) a vydali jsme se doužít si odpoledne do Science muzea.

Full English

Pánské zvěřinové burgery

Markét a její burger

No a v neděli nás volala příroda. Namazané svačinky, sbalit baťůžek a vyrážíme na výlet za jelenama Richmondu. Počasí bylo až neuvěřitelně přívětivé, jeleni se slunili a Markét je zuřivě dokumentovala. Proťapkali jsme parkem až do Kingstonu, městečka jehož návštěvu nám už dlouho doporučoval náš pan domácí. Prošmějdili jsme centrum a zakorzovali si chvíli na promenádě podél vody, v kavárničkách se slunily dámičky na kafíčku, rodinky s kočárky a dětmi vyrazili na nedělní rodinné procházky a samozřejmě živé byly i všechny přilehlé obchůdky a nákupní třídy. A aby toho nebylo málo, báječný relax day jsme podtrhli gurmánským zážitkem s fish and chips. Obří ryba a kupa hranolek tlustých jako jeden Honzův nebo dva moje ukazováčky všem nacpala pupky, doma jsem si udělali pohodičku se zbylým cidrem a deskovou, a protože nám návštěvníci odjížděli vprostřed noci, zapíchli jsme to docela brzy.

Jeleni, co se sluní

Svačinááá!

Fish and chips I

Fish and chips II

Sežráno!

Vstávačka v půl třetí a pak znovu v půl šesté, žádná pecka musím říct. Ale Markét s Vojtou se u nás snad líbilo, my jsme si to taky moc užili, po dlouhé době to byl křížem krážem relax víkend! Navíc jsme dostali nadílku z Čech a k tomu všemu ještě překvápko a nový přírůstek do kuchyně. Bylo fajn na chvíli úplně vypnout, neždímat mozek elegantními výplody eseje a je tak si užít víkend, zvlášť s tak prima parťákama, jako je skvělá sister a její skvělý boyfried! Více takových návštěv :)

Starosti pryč, máme se tu dobře!

Objevily se jisté narážky na obsah a tón příspěvků na tomto blogu. Že prý to nevyznívá, jako bych se tu měla dobře a byla tu spokojená. A že čtenáři pak mohou být mystifikováni, že si třeba můžou myslet, že mě Honza zlobí nebo že zápřah na LSE je od nevidim do nevidim a nic z toho a že jediné světlé chvilky jsou víkendy nebo že se tu držíme zkrátka kvůli "londýnským cenám"...

Pokud jste žili v těchto obavách, a třeba se je jen neodvážili vyslovit, ráda bych vás tímto uklidnila,

Mám se tu dobře. Honza se, myslím, má taky dobře.
S koncem semestru máme i víc času, což je taky pozitivní.
Měli jsme tu milou návštěvu, v jejíž společnosti jsme strávili jeden z nejlepších a nejvíc refreshing víkendů v Londýně vůbec.
Píšu eseje na témata, která mě zajímají, takže to je vlastně docela zábava.
Neustále si říkáme, jaké máme štěstí na spolubydlící a vůbec místo, kdy bydlíme, návštěvy snad potvrdí, že si žijeme jako králové!
Rozmazlujeme se! Ne nutně návštěvami luxusních restaurací, ale domů si nějakou tu ňamičku vždycky koupíme. (snad byste se nebáli, že si upřu ranní nálož ovoce a večerní nálož zeleniny!)
Společné soužití nás ještě neomrzelo, mám pocit, že si žijeme docela harmonicky a v symbióze :)
...
Jasně, pořád tu jsou takové hnidy jako:
- nacpané metro
- lidi, co se chovají jako ovce
- hektično, lidi, auta, hluk => Londýn
- stejská se mi po jezdění na kole, inlinech, běhání po Brdech... a tak
- žádná nebo "moc parková" příroda
- je tu draho

...ale kolem a kolem za mě hlásím, že celkově si nežijeme vůbec špatně!

Tak, doufám, že to zahnalo případné pochybnosti :)

Na okraj jen podotýkám a opakuji, že tenhle blog je sice informační kanál, kudy tečou londýnské zprávičky do Čech, ale zároveň je to pro mě prostor pro moji potřebu slovního průjmu a vyžvanění se. Samozřejmě, jako doma, tak i tady, někdy je lepší den, někdy je to na prd. Někdy mám splín, fňukám, že nemůžu běhat nebo že bych se nejradši teleportovala někam do přírody. Jindy jsem zase blažená z úspěšného interview nebo produktivního dne. A podle toho se to promítá do příspěvků sem, Tak to, prosím, mějte na mysli, když čtete, velmi nerada bych se zprostředkovaně dozvídala, že se šušká, že jsme tu nešťastní, neblažení, utrápení, a kdysi cosi.
Nezastírám, že přehnanou láskou jsem k Londýnu nezahořela. Na věky věků se tu rozhodně neusazujeme. Ale to se přeci nevylučuje s tím, že se tu teď máme dobře, že!

"Neboj, mají se dobře, četl jsem to na blogu"

Osmý a devátý týden po paměti

Tak koukám, že to tu pěkně pustne. Poslední příspěvek z 1. března, to máme krásné třítýdenní manko. Nejbláznivější a nejhektičtější týden z celých deseti. Dvě prezentace, z toho jedna na článek, který jsem si musela přečíst čtyřikrát a pak stejně předstírat, že tomu rozumím.. Do toho jsme měli cvičné setkání naší diplomkové skupinky, které se nám protáhlo pěkně do devíti večer, na to prdněte ještě dvoje konzultace a zkoušku nanečisto a to celé podtrhněte tím, že Honza byl nemocný a mě se zasekla noha. Řeknu vám, týden za všechny prachy. S jazykem u kolen jsme to dovlčili do pátku, škoda teda, že jsme se na ten krásný jarní víkend koukali jenom z okýnka. Bylo to naprd, co vám budu povídat. Měla jsem splín, nemohla běhat, nic o co byste stáli...

No, ale protože mi pátkem minulého týdne skončil semestr a v pondělí nám odjela návštěva, už vopravdicky nemám žádnou výmluvu a konečně tedy zase usedám, aby sem něco málo nadatlila. Takže, kdy že jsme to skončili? Druhý březen to byl začátek našeho osmého týdne semestru.

Pak se to přehouplo do devátého týdne. Začalo to smrdět (nebo vonět) koncem semestru. V pondělí jsme byli na prohlídce v parlamentu, dostali jsme se tam nějak protekčně přes bývalou studentku. Bohužel se tam nesmělo fotit, takže se s vámi ani moc nepodělím, ale bylo to fajn. Trochu jsem musela zašmátrat ve své dějepisné paměti, která teda není příliš hvězdná, ale zřejmě jsem na tom byl pořád líp než někteří moje čínští spolužáci, kteří se přiznali, že během prohlídky zuřivě googlili historické souvislosti na telefonu. Zbytek týdne jsem si jinak vyčlenila na paní esejů, koncem semestru se nám sem chystala návštěva, tak jsem si chtěla udělat fórka dopředu. O víkendu jsme konečně vítězoslavně pokořili slavný Borough market, který je AMAZING!! Všechny návštěvy nechť se připraví na to, že je tam vezmeme, protože to fakt stojí za to! Od ovoce a zeleniny (kde bych utratila majlant, když bych měla hotovost), přes sýry, maso, ryby, olivy nebo pečivo, prostě na cokoli si vzpomenete, burgery, indická kuchyně, vegetariánské ňaminy, ovesné sušenky nebo zmrzlina z kozího mléka, no prostě cokoli... tak to byla taková třešnička na dortu, kterou jsme se pěkně naboostovali energií do finiše - posledního týdne semestru.

Oznámení

Tak vážení, slavnostně vám představujeme nového člena naší domácnosti. Jmenuje se virtuální Jamie, sehnali jsme ho v neuvěřitelné super výhodné nekupto-když-to-stojí-jen-pět-liber akci, zatím čeká, než dostane svoje slovo, ale od příštího týdne začínáme! Tímto bychom rádi poděkovali našim Británií protřelým kamarádům za inspiraci a doporučení!!

Máme nové povlečení!

...Tak co, kdo přijedete na návštěvu? 

Jarní londýnská procházka

I přes zatažené rolety nás probudilo sluníčko a modrá obloha. Nemohla jsem si samozřejmě nechat ujít jarní ranní běh - někdo musel zkontrolovat jarní pučení i v Gunnersbery parku, že! - ale pak už jsme zadali Agátě úkol, ať nám v našem průvodci najde nějakou pěknou procházku, nějaký výlet, kde jsme ještě nebyli. Chvilku jí to trvalo, stěžovala si, že tam jsou samá muzea, a že na ty je teď přece moc pěkně, a nakonec navrhla, že bychom mohli vyrazit na procházku podél řeky, od Toweru přes London Bridge a věhlasný Borough market, kolem Shakespearova Globu až po Tate Modern. Osobně mě na tom nejvíc lákal ten market, o kterém mnozí moji spolužáci velmi často básnili. Chybička ovšem byla, že jsme se nepodívali, jak jezdí metro, a ukázalo se, že - jak to často o víkendech bývá - v úseku, který potřebujeme, tento víkend metro nejezdí. Operativně jsme se tak vydali na procházku v opačném směru a na nějakou výluku šibalsky vyzráli. Bylo nádherně, jako a slunečné pláži, nad kterou někdo zapnul hodně silný větrák. Fučelo jak blázen, a tak jsme zanedlouho měli fešácky vyfoukané účesy, za které lidi platí majlant u kadeřníka! Každopádně procházka velmi příjemná, dokonce se nám v jedné trochu postranní ulici stalo, že jsme několik vteřin neviděli ani živáčka!! ..což je na centrum Londýna naprosto neuvěřitelné a po pravdě to bylo velmi blahopůsobící. Po nábřeží to byla trošku kolonáda, ale taková poklidná, nikdo se nepřetahoval o lázeňské oplatky... Okolní hospůdky a kavárny lákaly svým vzhledem, a to jsme ještě ani neviděli jídelní lístek! No, a pak přišel ten nemilý já-hlava-děravá-moment, kdy jsem dorazili na místo Borough marketu, ale žádný market tam nebyl, jednoduše protože v neděli se přeci nemarketuje...Co na to říct víc, než že jsem byla zklamaná, chvíli jsem se vztekala, že mě to nenapadlo dřív se podívat, ale tak procházka to byla i tak pěkná, tak jsme si nekazili den, cestou domů nakoupili na rybičkovou pomazánku, kterou si Honza objednal, a poklidným tempem si užili sluníčka ještě v naší klidné domácí čtvrti. A víte co bylo bezva? tak půl hodinky poté se zatáhlo a začalo zuřivě pršet! Cheché, jsme to vychmátli ale dobře! Ale na Borough market holt musíme někdy jindy, no...

Vlevo pohled na City, vpravo kolonáda South Bank

City

Saint Paul´s Cathedral

Nedělní chvilka gastronomie

Nedělní den byl ve znamení gastronomické kulinařiny. Honza inspirován ochutnávkami od kolegů z práce přišel s návrhem, že bychom si mohli udělat zeleninové karbanátky. Proč ne, že jo, nikdy jsem takovou věc sice nedělala a co se pamatuju tak ani nejedla, ale jdeme do toho. Samozřejmě jsme se před velkým pátečním nákupem u Morissona nepodívali, z čeho se ta nádhera vyrábí, takže byl nákup odložen. Nepřekvapivě jsme se však nepodívali ani v sobotu, takže nezbylo jen nakoupit stylem "tohle by se tam dalo taky dát, ne?" .

Doma jsme vyložili hlávku kapusty, pár malých růžičkových kapustiček, cizrnu, z domácích zásob jsme přichystali koření, vločky a sýr a chystali jsme se to všechno smíchat dohromady a upéct. Rozvařenou kapustu jsme chtěli rozmixovat, první pokus se ale úplně nepovedl, neb jsme zvolili špatný mixer - měl jen takové prťavoučké nože co nadělaly kaši u dna, ale jinak niz z toho. Celý plný hrnec kapusty by to rozhodně nenasekalo. Úspěšně jsme tak museli našpinit ještě jeden mixer, tentokrát starého známého velkého pana Mixera. No, tím komínem, co tam můžete za pochodu přisypávat, se řinula pára, jak se horká kapusta sekala na kousíčky, jak když se Shreckovi kouří z uší. Ale vida, plná mísa zelené kaše, přimíchaná žlutá kaše z cizrny, nastrouhaný sýr, koření, vločkama zahustit na kaši a vyhňahňat placičky...No, a myslím, že na první karbanátkový pokus dost dobrý!
Tím ovšem naše gastronomické explorace nekončily, největší grády nás teprve čekaly aneb naši spolubydlící se rozhodli, že přešel čas, abychom ochutnali pravou australštinu. Na první pohled sklenička nevypadá o moc jinak než sklenička Nutelly. Když jí otevřete a přičichnete dovnitř, už to ale rozhodně jako Nutella nevoní. Stále to tak vypadá, lepivá vazká hnědě vypadající hmota, kterou jak jsme správně odhadli, si mažou na toasty nebo krekry.. Každopádně, jak jsem už říkala, zapomeňte na čokoládovo-oříškovou vůni, tohle parádně smrdí, trochu vzdáleně to připomíná zatuchlou sojovku.

No, ale co, neodmítneš, když ti to nabízí s výrazem, že je to něco, co rozhodně musíš ochutnat, A po pravdě, šlo zřejmě o jedinečnou příležitost, takže jsem statečně otočila svou lžičku a na druhý konec uďoubla tak půl centimetru té podivné hmoty. Trochu mě překvapil hrozivý výraz a horečné "to je hrozně moc, to si jen lízni, jen trošičku" ...Dobrá, nechám si poradit, zvlášť když jsou to domorodci... Uňoumla jsem si ždibíček a pikovteřinu nato byla zatraceně ráda, že jen ten mikrokousíček! Měla jsem pocit, že někdo vysušil všechny oceány a moře a tu sůl, co zbyla mi nacpal do pusy. Absolutně nechápu, jak tak malinkej kousíček něčeho může být tak hrozně slanej. Jednak jsem teda čekala - asi podle nutella předpokladu - že to bude sladký..jeden velký omyl. A pak jsem trochu čekala, že to bude dobrý, když o tom básnili jako o krásně vzpomínce na dětství, láska, na které vyrostli jako děti a blablabla. Bohužel chuť připomínala spíš hodně zahuštěnou sojovku, s podviný neidentifikovatelným vocasem. Ještě štěstí, že jsem měla v mističce ještě zbyteček rýže, kterým jsem to mohla zajíst. No přátelé, pravá australská pochoutka si nebude nic pro mě... Ze zvědavosti jsem se pak koukala, co ta paráda je, a základem jsou snad kvasnice či co, ni podivnost největší. Tak jen když by vám někdo nabízel jako úžasnou dobrotu pravé australské Vegemite, vzpomeňte si na mě! A doporučení a tuhle slanoslanouslanotinu ode mě rozhodně nečekejte!

Jarní forestgumping

Zatímco na Facebooku na mě vyskakují šťastné obličeje kamarádů na sjezdovkách v Alpách nebo vítězoslavné běžkařské pózy z akademického mistrovství v Novém Městě, já tu pomalu ale jistě zandávám běžecké rukavice hlouěji a hlouběji do šuplíku. No jo, zima, která ani nebyla moc zimou, v Londýně asi pominula, když se ráno probudím, nejen že už není tma jak v ranci, ale také už venku cvrlikají ptáčci! A to už je jaro tu, to je loženka. V parku už to pučí, jak když by byl už duben. Na kraťasy a tričko - které někteří běžci vytáhli jen sluníčko vystrčilo svůj půlpaprsek - to sice ještě není, ale někteří Britové mají asi termoregulaci z jiného podnebného pásu. Ale co, já si přes tričko na sebe frknu svého tenkého modrouše, zapnu se ke krku a jde se. Nejlepší je běhat ráno, když nikde nikdo není. Vzduch je ještě takový svěží, ale už je cítit, že frňák už letos omrzat nebude. V parku hrají zápas mladé fotbalové naděje. Někteří se skoro včera naučili chodit, ale teď už se honí za míčem. Nadšení a ambiciózní rodičové přihlíží za postranní čárou, po zápase pohotově vytáhnout krabičku se svačinou - v lepším případě sendvič, v horším nějakou "ready-made sváču" a spokojeně si vedou svého zabahněného okopaného fotbalistu domů. Potkávám nesčetně pejskařů, občas jsou to rotvajleři s pupkem, co se sotva valí, ale většinou se chlupáčové rozjařeně vrhají napříč zelenou plání, jako by to bylo poprvé a naposledy, co se takhle volně prohání. Když by bmohli mluvit, myslím, že by někteří raplíci vesele hýkali "já běžíííím ,jsem volnýýýýý"... No jo, a pak na okraji parku zase cvak - na vodítko a poslušně capkat podél nohy domů. Běží se mi skvěle, Běžela bych klidně ještě dál, donekonečna. Vzpomínám si, jak jsem loni touhle dobou kňourala a trápila se, zoufala si, že se to nevrátí...a teď, londýnské sluníčko nešimrá jenom ty kvetoucí sněženky, bledule, narcisky a krokusy v parku. Ale šimrá i moje nožky, co se před spaním už zase těší, až ráno hupnou do botek a vyrazí se venčit. Až zase poběží jen tak, někam. Je vlastně jedno, jak rychle, čím víc přemýšlím nad tím, jestli bych náhodou neměla běžet rychleji, tím pomaleji ve skutečnosti běžím. Tak jsem se na to vyprdla, běhám, jak se mi chce - a mě se chce skoro vždycky, že! - a je mi dobře. Běhá se mi skvěle, vrací se mi zpátky ty pocity forestgumpingu, kdy bych dokázala běžet až na konec světa a tam se otočit a doběhnout zase zpátky všem říct, že jsem byla na konci světa...Mám z toho běhání radost. Stýská se mi po kole, je mi smutno, že letos nevyrazím na lyže ani na běžky, občas mě užírá ta městskost a nepříroda, ale když běžím, všechno je hned optimističtější. Občas si říkám, ještě že jsem tehdy do té Kanady jela, nebýt toho, třeba bych běhání nikdy tak nepropadla.. A to by byla jedna děsná škoda, ale také by mi z toho všeho londýnského ruchu, vzruchu, shonu, povinností, starostí, smutků, stresů a trudomyslnosti, co holt občas jde kolem a chytne se mě za nohu, praskla hlava. A všechny ty vědomosti by se rozutekly a bylo by to v kopru.. Jejej, no honem radši půjdu zase zítra ráno běhat! Co vy?