Nedělní den byl ve znamení gastronomické kulinařiny. Honza inspirován ochutnávkami od kolegů z práce přišel s návrhem, že bychom si mohli udělat zeleninové karbanátky. Proč ne, že jo, nikdy jsem takovou věc sice nedělala a co se pamatuju tak ani nejedla, ale jdeme do toho. Samozřejmě jsme se před velkým pátečním nákupem u Morissona nepodívali, z čeho se ta nádhera vyrábí, takže byl nákup odložen. Nepřekvapivě jsme se však nepodívali ani v sobotu, takže nezbylo jen nakoupit stylem "tohle by se tam dalo taky dát, ne?" .
Doma jsme vyložili hlávku kapusty, pár malých růžičkových kapustiček, cizrnu, z domácích zásob jsme přichystali koření, vločky a sýr a chystali jsme se to všechno smíchat dohromady a upéct. Rozvařenou kapustu jsme chtěli rozmixovat, první pokus se ale úplně nepovedl, neb jsme zvolili špatný mixer - měl jen takové prťavoučké nože co nadělaly kaši u dna, ale jinak niz z toho. Celý plný hrnec kapusty by to rozhodně nenasekalo. Úspěšně jsme tak museli našpinit ještě jeden mixer, tentokrát starého známého velkého pana Mixera. No, tím komínem, co tam můžete za pochodu přisypávat, se řinula pára, jak se horká kapusta sekala na kousíčky, jak když se Shreckovi kouří z uší. Ale vida, plná mísa zelené kaše, přimíchaná žlutá kaše z cizrny, nastrouhaný sýr, koření, vločkama zahustit na kaši a vyhňahňat placičky...No, a myslím, že na první karbanátkový pokus dost dobrý!
Tím ovšem naše gastronomické explorace nekončily, největší grády nás teprve čekaly aneb naši spolubydlící se rozhodli, že přešel čas, abychom ochutnali pravou australštinu. Na první pohled sklenička nevypadá o moc jinak než sklenička Nutelly. Když jí otevřete a přičichnete dovnitř, už to ale rozhodně jako Nutella nevoní. Stále to tak vypadá, lepivá vazká hnědě vypadající hmota, kterou jak jsme správně odhadli, si mažou na toasty nebo krekry.. Každopádně, jak jsem už říkala, zapomeňte na čokoládovo-oříškovou vůni, tohle parádně smrdí, trochu vzdáleně to připomíná zatuchlou sojovku.
No, ale co, neodmítneš, když ti to nabízí s výrazem, že je to něco, co rozhodně musíš ochutnat, A po pravdě, šlo zřejmě o jedinečnou příležitost, takže jsem statečně otočila svou lžičku a na druhý konec uďoubla tak půl centimetru té podivné hmoty. Trochu mě překvapil hrozivý výraz a horečné "to je hrozně moc, to si jen lízni, jen trošičku" ...Dobrá, nechám si poradit, zvlášť když jsou to domorodci... Uňoumla jsem si ždibíček a pikovteřinu nato byla zatraceně ráda, že jen ten mikrokousíček! Měla jsem pocit, že někdo vysušil všechny oceány a moře a tu sůl, co zbyla mi nacpal do pusy. Absolutně nechápu, jak tak malinkej kousíček něčeho může být tak hrozně slanej. Jednak jsem teda čekala - asi podle nutella předpokladu - že to bude sladký..jeden velký omyl. A pak jsem trochu čekala, že to bude dobrý, když o tom básnili jako o krásně vzpomínce na dětství, láska, na které vyrostli jako děti a blablabla. Bohužel chuť připomínala spíš hodně zahuštěnou sojovku, s podviný neidentifikovatelným vocasem. Ještě štěstí, že jsem měla v mističce ještě zbyteček rýže, kterým jsem to mohla zajíst. No přátelé, pravá australská pochoutka si nebude nic pro mě... Ze zvědavosti jsem se pak koukala, co ta paráda je, a základem jsou snad kvasnice či co, ni podivnost největší. Tak jen když by vám někdo nabízel jako úžasnou dobrotu pravé australské Vegemite, vzpomeňte si na mě! A doporučení a tuhle slanoslanouslanotinu ode mě rozhodně nečekejte!
Žádné komentáře:
Okomentovat