Jarní forestgumping

Zatímco na Facebooku na mě vyskakují šťastné obličeje kamarádů na sjezdovkách v Alpách nebo vítězoslavné běžkařské pózy z akademického mistrovství v Novém Městě, já tu pomalu ale jistě zandávám běžecké rukavice hlouěji a hlouběji do šuplíku. No jo, zima, která ani nebyla moc zimou, v Londýně asi pominula, když se ráno probudím, nejen že už není tma jak v ranci, ale také už venku cvrlikají ptáčci! A to už je jaro tu, to je loženka. V parku už to pučí, jak když by byl už duben. Na kraťasy a tričko - které někteří běžci vytáhli jen sluníčko vystrčilo svůj půlpaprsek - to sice ještě není, ale někteří Britové mají asi termoregulaci z jiného podnebného pásu. Ale co, já si přes tričko na sebe frknu svého tenkého modrouše, zapnu se ke krku a jde se. Nejlepší je běhat ráno, když nikde nikdo není. Vzduch je ještě takový svěží, ale už je cítit, že frňák už letos omrzat nebude. V parku hrají zápas mladé fotbalové naděje. Někteří se skoro včera naučili chodit, ale teď už se honí za míčem. Nadšení a ambiciózní rodičové přihlíží za postranní čárou, po zápase pohotově vytáhnout krabičku se svačinou - v lepším případě sendvič, v horším nějakou "ready-made sváču" a spokojeně si vedou svého zabahněného okopaného fotbalistu domů. Potkávám nesčetně pejskařů, občas jsou to rotvajleři s pupkem, co se sotva valí, ale většinou se chlupáčové rozjařeně vrhají napříč zelenou plání, jako by to bylo poprvé a naposledy, co se takhle volně prohání. Když by bmohli mluvit, myslím, že by někteří raplíci vesele hýkali "já běžíííím ,jsem volnýýýýý"... No jo, a pak na okraji parku zase cvak - na vodítko a poslušně capkat podél nohy domů. Běží se mi skvěle, Běžela bych klidně ještě dál, donekonečna. Vzpomínám si, jak jsem loni touhle dobou kňourala a trápila se, zoufala si, že se to nevrátí...a teď, londýnské sluníčko nešimrá jenom ty kvetoucí sněženky, bledule, narcisky a krokusy v parku. Ale šimrá i moje nožky, co se před spaním už zase těší, až ráno hupnou do botek a vyrazí se venčit. Až zase poběží jen tak, někam. Je vlastně jedno, jak rychle, čím víc přemýšlím nad tím, jestli bych náhodou neměla běžet rychleji, tím pomaleji ve skutečnosti běžím. Tak jsem se na to vyprdla, běhám, jak se mi chce - a mě se chce skoro vždycky, že! - a je mi dobře. Běhá se mi skvěle, vrací se mi zpátky ty pocity forestgumpingu, kdy bych dokázala běžet až na konec světa a tam se otočit a doběhnout zase zpátky všem říct, že jsem byla na konci světa...Mám z toho běhání radost. Stýská se mi po kole, je mi smutno, že letos nevyrazím na lyže ani na běžky, občas mě užírá ta městskost a nepříroda, ale když běžím, všechno je hned optimističtější. Občas si říkám, ještě že jsem tehdy do té Kanady jela, nebýt toho, třeba bych běhání nikdy tak nepropadla.. A to by byla jedna děsná škoda, ale také by mi z toho všeho londýnského ruchu, vzruchu, shonu, povinností, starostí, smutků, stresů a trudomyslnosti, co holt občas jde kolem a chytne se mě za nohu, praskla hlava. A všechny ty vědomosti by se rozutekly a bylo by to v kopru.. Jejej, no honem radši půjdu zase zítra ráno běhat! Co vy?