Předodjezdová

Proč jen existuje syndrom velké tašky? Člověk si balí, dokud je tam místo tak přidává a přidává, a vezmu si jen tenhle svetr nebo i tenhle, je tam místo, beru oba... A pak se stane, že sice jedete domů na měsíc, ale vypadá to, jako byste se stěhovali zpátky. Ba ne, spousta věcí tu ještě zbude (mimochodem, nechápu, jak jsme přežili to několikeré stěhování na začátku, představa, že teď někam převážím všechen svůj majetek, ani za zlatý prase, to si radši na Štědrý den zahladovim!)..ale i tak, z tašky je solidní žok. Tak co, londýnský ježíšek, že.

No, ale každopádně tedy uteklo nám to rychle, za chviličku si budu kupovat úžasně levnou jízdenku na MHD v Praze, báječné! Honza tu ještě týden musí zvládnout hospodařit sám, ale pak už si taky nenechá ujít nějakou tu rodičovskou a prarodičkovskou přízeň... Snad mu to tu rychle uteče, no a kdo byste měl zájem o setkání, hlásím, že možno!

Tak zatím pa, už plachtím!

Jo, a doufám, že tam máte nějakou trochu zimu, takhle "vánočně" to vypadá tady u nás...

Dokonce hadi se nám tu plazí po stromech :) 

Jak se nám z blogu stal týdeník...

Ehm, tak oproti minulým týdnům jsme se v příspěvkování moc nepolepšili. Na druhou stranu, týdenní periodicita je furt periodicita, že... Minulý víkend jsme měli extrémně produktivní víkend. Koupili jsme si nové prostěradlo, samozřejmě aby ladilo k naším sobíkům, že.. Konečně jsme zobyvatelnili náš obývací pokoj, kde je teď krásně prostorně, máme skvělou rozkládací pohovku, na které nám v neděli opět zakempovala návštěva.

Tentokrát se zdržela jen krátce, v pondělí pokračovali dál, ale i tak jsme stihli společně navštívit olympijskou vesničku a stadion a taky nám bylo naservírované luxusní menu dle taktovky Jamieho Olivera. Jo, a taky jsme měli dobroučký horký cider (přece v Anglii nebudeme svařovat víno!). Jen po pravdě nutno přiznat, že alkoholový trénink (který v mém případě nebyl nikdy příliš vytrénovaný), je tentam, myslím, že na Vánoce a zejména na silvestra bude veselo! Každopádně to byl fajn víkend, takže jsme se celí odpočatí nabití novou energií vrhli do závěrečného školního finiše. Nejvyšší laťka, co byla třeba přes týden překonat, byla pro mě středeční skupinová interaktivní shrnující prezentace, kterou jsme měli v rámci mého hlavního předmětu. V kontextu řešení eseje (jo, pořád ještě řeším esej, to je totiž takový oblíbený sport na britské akademické půdě) a konzultací případného vedoucího práce na diplomku (lov nakonec zřejmě úspěšný, juch!) bylo najít čas na synchonizovanou přípravu prezentace s dalšími čtyřmi lidmi skoro nadlidské (nevýhoda hromadných úkolů), ale nakonec to klaplo.

Odměnou nám byla "cofee and tea and biscuits Christmas party", což bylo v zásadě takové neformální příjemné krafání, popíjení čajíčků a kafíček, zobání sušenek a poměrně milé popovídání si jak se spolužáky, tak s profesory. Ve čtvrtek, jako zlatý hřeb tohoto týdne, poslední přednáška a seminář ze statistiky. Ouyesšubadubadoujuch! Teda, ještě to bude hodně bolet, ale zkouška je až v létě, tak jsem si řekla, že teď se tím nebudu stresovat. No, takže tak. Semestr utekl jak když se sfoukne chmýří z pampelišky. Fuk a je to pryč. Bylo to intenzivní. Ještě teda zbývá z vypětím všech sil dokončit a odevzdat esej (ach ta má věčná nespokojenost s vlastními výtvory, kolik by mi ten neperfekcionismus ušetřil času a energie) a pak už podle rady prof. Bradleyho - najít sklenici. Nějakou dost velkou a s dobře těsnícím víčkem. Do ní před Vánocemi nasypat všechny ty zmatky a učenosti a nejasnosti a obavy ze zkoušek a starosti z LESa (jak by řekl Vojta!), pořádně zavíčkovat a postavit někde stranou na poličku, kde může přeplněná nádobička směle počkat až do začátku semestru. Jen si tak říkám, bude velká zavařovačka stačit, nebo bych si měla radši zažádat někde o vypůjčení pořádného sudu?

Od minule doteď

Uznávám, oproti minule jsem se s tím psaním moc nepolepšila. Jenže cílová rovinka je cílová rovinka. Ač se to zdá neuvěřitelné, dnešním dnem jsem oficiálně zakončila devátý, předposlední školní týden. A semestr bude v čudu. Občas mám pocit, že v hlavě mám z toho množství informací spíš zmatek než nějakou ucelenou moudrost, možná dobře, že ty zkoušky budou až v létě, třeba se to rozleží... (nebo rozkydne, že).. Každopádně v kontextu toho, že nadcházející závěrečný týden má být spíš shrnující a opakující, nemáme na semináře žádné další povinné readings! Člověk se z toho skoro cítí nesvůj, úplně jako Samík, co klopká po bytě a hledá kokeše šmejdíte po moodlu a několikrát se přesvědčujete, že tam opravdu není nic, co byste museli číst.. Přebytečnou energii se nakonec většinou rozhodnete vložit do esejování a zřejmě abychom se nenudili (když přeci nebudeme nic moc číst), ve "volném čase" se zabýváme "zábavnými interaktivními skupinovými prezentacemi".. juch! Ne, máme se dobře a myslím, že se nám naší partičce na našem programu docela daří být nad věcí. Černá můra Disertace se nad námi trochu sklání, máme teď hodně přednášek a prezentací jednotlivých profesorů, co nám představují svoje projekty a výzkumy, a samozřejmě každý se nás snaží přesvědčit o "nejzajímavosti" a "nejatraktivnosti" svého tématu. Je to trochu legrační, taková přetahovaná o levnou pracovní sílu (aby se jim nelíbilo, že jim někdo pomůže se sběrem a analýzou dat!). No, po pravdě, snažím si ten příští semestr a letní prázdniny strávené nad psaním a psaním a psaním moc nepředstavovat a snažím se vintegrovat si do hlavy nepaniku a uklidňující hlášení "dá se to zvládnout". Ostatně, stejně teď nemá cenu se stresovat, že.. To vám radši povím o našem minulém víkendu, to vás beztak bude zajímat víc než nějaké studentské fňukání (aneb sama sis navařila holčičko, tak papej..hehe).

Minulý víkend nám tu totiž přistála další návštěva, tentokrát je taková krátká tranzitní, o to však exotičtější. Příliš jižního počasí z Madeiry nám sem nepřiletělo, ale to zas tak nevadilo vzhledem k tomu, že nás celou neděli provázelo sunshine a na prosinec až neobvyklé teploučko. Jako správní průvodci a "skorodomorodci" jsme vzali našeho londýnského nováčka na procházku městem, měli jsme sraz u Sherlocka a odtud to prokroužili RegentsParkem, přes Bloomsbury, samozřejmě náš impressive LSE campus a došli až k vodě, z dálky se pokochali Big Benem (ačkoli ve skutečnosti vypadá stejně jako na obrázcích, ze kterých ho známe ze školy, jen je kolem triliarda lidí, je to taková londýnská "eifelovka"...) a pak naší vycházku zakončili náloží tortil, po které kluci vypadli, že se možná tak odvalí do postele oddechovat. Ani nevím, jak se to stalo, že jsme odpoledne skutečně vyrazili a plánovanou tour po okolí (rádi se chlubíme okolím, kde bydlíme, to jen takové varování pro vás, co se sem chystáte, obrňte se, protože vás to taky čeká!). Jo, a málem bych zapomněla, jako dáreček jsme dostali podivné exotické ovoce, kterému místní říkají bananaananas - přezdíváno bananas. Zelené to tak úplně nevypadá, ale když uzraje, chutná vážně jako něco mezi ananasem a banánem. Ňamina! Díky dovozci, více takových dárečků! 

Takhle vypadá zelený nenakrojený...

Banáno-ananas

A takhle se oloupe to zelené a sladkou světle žlutou dužinu můžete okusovat...

Bude to teď trochu chronologicky zmatené, ale v sobotu (ještě bez návštěvy) jsme konečně navštívili Camden. Na doporučení jsme se vydali pěšmo podél RegentsCanalu a kolem odpoledne se pak ocitli v směsici návštěvníků trhů a mlsounů, co se proplétali mezi stánky s multikulturním občerstvením, co vonělo pod nos tak, že byste si nejradši dali všechno. Vymotali jsme se z tržnice do ulic, kde bylo pořád taky dost lidí, co se šinuli po chodnících od obchůdku k obchůdku. Na rozdíl třeba od Covent Garden byl Camdem víc v retro a tak nějak "design" stylu, třeba úplně super byly obří plastické boty trčící na bočních stěnách několika obchodů.. a tak.. Cestou zpátky jsme, trochu nepředpokládaně, šli pěšky skoro celou cestu domů, protože předcházející pátek, tzv. Black Friday jinak řečeno "bláznivá nákupní horečka" způsobily kalamitu v ulicích v centru. Pozorovali jsme všechno z horního patra autobusu (který se skoro nehýbal, protože všude tekly davy lidí) a myslím, že takhle strašidelnou masu jsem ještě neviděla. Lidé se boxovali navzájem nákupními taškami plnými zboží, co "bylo přeci v akci, no ta nekupto!" Bylo to jako hrnečku vař, kdy přeteklo přes okraj (chodníku) a začalo přetékat na ulici. Autobusy troubily, aby se mohli krokem šinou dál a nabírat zpoždění, mnozí nakupovací borci těžce podcenili situaci a vyrazili autem, což je stálo pořádně dlouhé čekání v koloně.. Hned jak se na chodníku bylo místo, vystoupili jsme a zbytek naší cesty to vzali pěšky. A nepochybně jsme byli doma dřív než kdybychom se šinuli vydýchaným busem...

Regents Canal

Regents Canal vede kolem londýnské ZOO - vlevo voliéra

No, a poslední žhavou novinkou je naše první vánoční atmosféra aneb konečně máme adventní věnec. Pravda, nemá čtyři svíčky, ale aspoň něco. Na to, v jak polních podmínkách se zrodil to s ním dopadlo ještě docela dobře, na fotce ani není poznat, že je to vlastně trochu šišoid... Každopádně asi podobně jako v Praze, vánoční výzdoba, svítíčka a prodej stromečku a dekorací tu frčí na plné obrátky, u Morrissona nám k nakupování hrají koledy, jen teda ten sníh a zima nikde no... A cukroví nám doma po pravdě taky nevoní a z časových důvodů asi ani nevím, jestli vůbec vonět stihne.. Třeba jo, a když ne, budeme si muset na vánočku a perníčky počkat do Čech...

Dnes se u nás stavil i Mikuláš a nechal tu malou nadílku, naštěstí mezi mandarinkami byla jen jedna malinká brambora :) 

Překvapení minulého týdne

Uf, máme co dohánět, jak tak vidím datum posledního příspěvku. Ale co se dá dělat, škola a nečekaná návštěva českých domorodců poněkud odsunula blogařinu na vedlejší kolej. Nutno podotknout, že závěry semestru jsou snad všude stejně hektické, bez ohledu na to, jestli jste v Čechách, v Dánsku nebo akademicky vyhlášené Británii. Je to neuvěřitelné, osmý týden je v polovině, před zaslouženou pauzou v ročním maratonu už nás čekají jen dva týdny! Hrozně to letí...
No, ale abych tak ve zkratce shrnula události minulého a právě probíhajícího týdne:
Spádu minulého týdne přidala na obrátkách nečekaná návštěva, která nám tu doslova přistála ve středu večer. Nejprve se zdálo, že budeme mít společnost jen na jeden večer, ale nakonec se tu naši kamarádi zdrželi až do soboty.

Pravda, asi tu bylo trochu chladněji než v jejich původní cílové destinaci (Lisabon), ale přes všechny lapálie a uletěná letadla se zdálo, že se jim u nás líbilo. V sobotu jsme na doporučení našich spolubydlících vyrazili na procházku do místního okolí. Bylo typické britské počasí, válela se mlha, občas poprchávalo, ale aspoň nebyla zima. Pochlubili jsme se našimi místními butiky a obchůdky na našem bulváru, a pak ulicemi cihlových domečků, co se liší snad jen občas barvou nebo úpravou zahrádky zamířili směrem k Chiswick House a jeho přilehlým zahradám. Vlastní budova nevypadá úplně hnusně, ale není to nic, co byste si museli fotit.

V přilehlé kavárně posedávalo pár lidí a na trávníku hrál nadšený tatínek s dětmi fotbal. Džíny nedžíny, v zápalu hry a boje o míč byli všichni od bláta tak, že bych skoro doufala, že jejich maminka používá nový Vanish! Prošli jsme kolem hlavní budovy na travanté prostranství, kde se proháněli psi (minule tu byla, dle vyprávění našich spolubydlících, psí show, jakási přehlídka velkých a malých hafíků a hafanů v absurdních a absurdnějších oblečcích) a děti. Byla to idylka, jako na obrázku, dokonce i s tím britským hnusným sychravým podzimním oparem. Přešli jsme přes kamenný můstek na druhý břeh kanálu, prokorzovali to až k dalšímu mostku, nafotili veverku, co se nenechala nalákat ani na nalezený oříšek, a pak zamířili zpátky domů.

Na odpoledne už nás naši parťáci opustili, takže jsme využili odpoledne na "zásobování", jelikož byla sobota a v sobotu (někdy už v pátek) naše lednička pláče prázdnotou. No, a neděle snad ani nestojí za řeč. Takové to počasí, kdy si nejradši uděláte horkou čokoládu a zalezete s knížkou pod peřinu. Hnus. Ale tak aspoň člověku není líto, že sedí doma střídavě nad esejí a nad povinnými "readings"... Jo, a málem bych zapomněla, Lanai dostala v neděli odpoledne takový podivný záchvat - nejen že ta holka ráda pekařsky megalomaní v kuchyni, ale také evidentně ráda uklízí. Když jsme přišli z naší zdravotní procházky, zrovna čistila vnitřek pračky...

Nejdřív jsme s Honzou nevěděli, moc co říct, ale Ché, jako by přečetl naše výrazy plné otazníků, jen pokrčil rameny se slovy: "Já jí říkal, že to je zbytečný. Začala mýt koupelnu a pak pokračovala dál... Je to blázen, baví jí to..."No chápete to, bydlíme s fajn lidma, z nichž jeden je fyzioterapeut a druhej rád peče a uklízí! Pravda, obojí v trochu megalomanských dimenzích, ale asi bychom si neměli stěžovat...

A co dál...začátek tohodle týdne byl tak rychlý, že už je středa pryč. Všechno při starém, střídavě obíhačka profesorů vůli eseji, noční můra z disertace, včera do toho ještě inspirativní večer s úspěšnými absolventy LSE, co nám přišli sdělit své rady, tipy, triky (a náhody a štěstí) o tom, jak začali svou kariéru a jak se přehoupli z kolonky "student" do kolonky "pracující jedinec"...Můj mozek je proto momentálně jeden velký zmatek, kde jednotlivé myšlenky a témata natahují ručičky z davu a křičí "já jsem tady, přemýšlej o mně" ..a hned vedle se hlásí Esej"ne ne ne, já jsem teď důležitější, přemýšlej o mně!".. a vedle se o pozornost usilovně snaží jednotlivé readings na příští týden a do toho nad tím vším dělá velké "bububu" Mrs. Disertace... Člověk neví, co má dělat dřív. Ale panikařit prý nepomáhá. Nějak to dopadne. Snad dobře. Tak se mějte. Jdu psát esej. Nebo číst? Ne, vlastně bych si měla připravit strukturu na zítřejší konzultace...
...
A tak je to pořád :)

Pozn. ..po dlouhé době zase nějaké fotky!

Dvě židle a letící čas

"Time flies - enjoy!"

(Barbara, koordinátorka EF programů v Kanadě)

Když jsem si dneska psala do diáře další povinnosti na příští týden, nemohla jsem se podivit nad tím, že už je 18. listopadu. Jasně, asi se takhle divím vždycky, že čas tak hrozně letí. Ale i tak, představte si, že za měsíc touhle dobou se budu doma ládovat cukrovím a půlka školního roku bude pryč. Občas si říkám, že v něčem mají mí zaoceánští kamarádi výhodu. Jedou na rok takovou dálku, tak přeci nebudou prozkoumávat jen Londýn. Spousta mých spolužáků je o víkendech až neuvěřitelně akční a aktivní, jezdí na výlety po Británii, po Evropě... nechápu, jak to všechno stíhají. Vždycky jsem si myslela, že můj time management není úplně looserovský, že toho "stíhám" docela hodně, ale evidentně je pořád kam stoupat. Každopádně, původní myšlenkou tohoto poselství bylo, že zkrátka čas děsně letí.

A zatímco na stole se mi střídají různě velké, různé zábavné, někdy nudné, někdy "čtu-to-čtyřikrát-a-stále-nevím-co-tím-autor-myslí" knihy, vedle dvou popsaných bloků s poznámkami se hromadí další a další počmárané papíry a hlava se mi nafukuje do všech stran, aby se tam udělalo ještě trochu místečka na tu jistě zajímavou přednášku, co mě zítra čeká, mám trochu pocit, že ten londýnský, pozemský život mi trochu utíká. Jasně, co bych čekala, studijní pobyt je studijní pobyt, zejména britští akademici to berou doslova.. Ale jen si tak říkám, odpusťte mi ten poetický výraz, jestli mi ten londýnský život trochu "neprotéká mezi prsty"... Jestli by se z toho jedoucího vlaku, který se místy mění na pendolino, nedala přeci jen přidat mezistanice, na které člověk jen tak vystoupí, jako Méďa Béďa s piknikovým košíkem, a bude si moct jen tak pro radost objevovat svět bez výčitek, že přeci by se měl učit a číst a psát a přemýšlet nad disertací a nad esejí a nad prezentací a stresovat se statistikou a .. O víkendech se zdá, že tahle ufuněná mašina občas chvíli stojí v zastávce, tak se můžete nadýchat čerstvého vzduchu, ale než si stihnete pořádně odfrknout, už na vás výpravčí píská, že další vlak dnes nejede, takže jestli nechcete, aby vám frnkli, koukejte sebou hodit a nastupovat. A tak s trochu protaženými nožkami zase naskočíte, zase je pondělí, jede se dál. Smažíte to tou krásnou krajinou, která se za oknem míhá jako dětský výkres na dešti. Připadáte si komicky jako Kvapník ze Včelích medvídků. Občas nemyslíte na to, co všechno svým chvátáním za akademickým puncem přehlížíte a vynecháváte. Samotná jízda vlakem vás pohltí, ostatně, kdo by rád nejezdil vláčkem, že! (vzpomínám na naše letorostí děti, které měli jízdu vlakem jako nejoblíbenější zážitek z výpravy..). Čtete v knihovně, a když vzhlédnete, venku je tma, s leknutím koukáte na hodinky. Nadšeně posloucháte na přednášce a libujete si v genialitě profesora, případně svých bystrých spolužáků, když vás to slůvko "na závěr" uvede do reality, že tahle inspirativní show bohužel brzy skončí...

...a radši budu končit i já, aby se nám z toho symbolického poetična nezamotala hlava. Beztak si asi říkáte: ,,Na co si stěžuje, vždyť tohle je to, co chtěla". A máte pravdu!

...

Ta jedna židle, ta školní, je fajn, pohodlná a myslím, že do budoucna se bude hodit (i kdyby jen jako dekorace do obýváku).
Ta druhá, cestovní, objevná a poznávací, je ale taky lákavá, vábí svou krásou, bezstarostností a zvědavostí. Myslím, že se dá sedět na obou zároveň. Jen musíte vychytat způsob, jak je dostat obě co nejblíž k sobě.

Náš pelíšek má nový kožíšek

Ještě v pátek brzy ráno, když jsem vyrážela na běhat a Honza si ještě slastně pelešil v peřinách jsme měli poměrně akční a ambiciózní plány na sobotní den. Ale znáte to, víkend, nemusíte nikam spěchat, takže si hezky s péčí připravíte snídani, k tomu si naladíte rádio, pohodička, je přeci ten vytoužený víkend. A tak se stalo, že za našimi velkolepými plány jsme vyráželi až kolem půl dvanácté. Cestou na autobus jsme prokorzovali místní hlavní třídou , která je plná malých obchůdků, butiků a kavárniček, kde si mlsná místní smetánka dávala kalorickou nálož v podobě "full English". Na to, že byl víkend, tu bylo živo, ale tak příjemně, žádný přehnaný ruch hektických davů spěchajících do práce nebo z práce, žádné šíleně se řítící taxíky nebo do zatáček strašidelně se do stran kymácející autobusy. Opravu myslím, že máme štěstí, že bydlíme zrovna tady. Jen vzpomínka na to, jak to vypadá u té koleje, kterou nám nabídli (mimochodem, absurdita, jak drahý může být metr čtvereční životního prostoru), kde si možná říkáte "wow", Paddington nebo "wow" Kensington Gardens, ale troubí tam auta, valí se davy turistů s kačery, co drnčí na chodníku...ne, děkuji pěkně. Pravda, když by tu byl pět minut odsud obří les nebo skály jako jsou v Prokopáku, bylo by to ještě o hodně jiné, ale nestěžuju si! No, a tak jsme prokličkovali až na Chiswick Road, tam hupsli do busu a zamířili si prohlédnout krásy čtvrti Hammersmith. Původní plán byl pak pokračovat do Science muzea, které slibovalo spousty interaktivních a zábavných vymožeností, podle popisu to působilo jako u nás liberecký IQ park. Jenže, co se nestalo. Ještě se podíváme sem, ještě sem, musíme dokoupit drogerii, tady jdeme koupit pupalku a Caro (mimochodem, máme luxusní místní Barley Cup alias londýnská varianta českého Cara, oujé, tak snad nám vydrží do Vánoc, než si navezeme zásoby z Čech). Poslední zastávka byla v obřím obchodě Primark, o kterém jsme věděli, že tam mají skvělou sekci "home". Tak blíží se zima, Vánoce, že, tak jsme se rozhodli, že si náš pelíšek trošku zvelebíme. Koupili jsme si zbrusu nové parádní povlečení, takže dneska si budeme hovět jako králové! I naší Agátě se moc líbí, udělali jsme jí novou profilovou fotku. Každopádně, jistě víte, že vybrat povlečení není jen tak, ani nechcete vědět, kolik bylo hodin poté, co jsme se po všech pochůzkách, procházkách a očumování výloh konečně dobabrali domů. Správně jste si všimli, že Science museum ve výčtu aktivit nefiguruje, protože jsme jednoduše zakufrovali. Znáte to, pátek, lednička prázdná, sobotní opulentní snídaně tomu pak dá korunu, takže co se dá dělat, Science museum na nás musí počkat. Ale naše nové povlečení za to stojí, juch!

Naše obří postýlka úplně v novém, dokonce oboustranném povlečení!

"Agáta si změnila svůj profilový obrázek"

Mokrý běh

Naše okno má malou vadu. Což o to, ta špína, která prokoukne, když zrovna svítí sluníčko ve správném úhlu, počká, a až bude tepleji, třeba jí i někdo omyje. Daleko zásadnější, a bohužel neřešitelný (pokud se nechceme stěhovat), je náš výhled. Za normálních okolností příliš nevadí, že když ráno rozhrnete rolety, vidíte přímo na parkoviště, občas na nějakého ranního chodce, co vleče dítko do protější budovy místních Montessori jeslí. Obvykle stačí konzultace oblohy a předpovědi Norů a víte, jak se na ranní běh obléknout. Ztížené podmínky nastanou, pokud obloha je zatažená a chodníky i auta jsou mokré. To totiž přichází v úvahu ten zmiňovaný nedostatek, tedy konkrétně chybějící louže. V Praze vždycky stačilo vykouknout z okna, najít nejbližší louži na chodníku a podle frekvence a velikosti ok se rozhodnout, jestli prší málo (nejsem z cukru, pár kapek nikoho nezabilo) nebo hodně (nesnáším kydání kapek na obličej), tedy jestli se běh koná či nikoli.

Dalším významným pomocníkem v úsudku jsou obvykle poměrně četní ranní chodci, co nám v Praze chodí pod oknem. Když jsou to spíš jen chodící deštníky nebo svižně se pohybující kapuce, často to znamená, že jen smutně uklidíte běhací outfit zpět do skříně. Jenže tady, jak se dnes ukázalo, žádní deštníkaři jako na truc nechodili. Prostě jen mokré chodníky, zatažená obloha, auta jako po dešti...nebo jako při dešti. Norové mi v analýze příliš nepomohli, a protože jsem se na ranní běh těšila už od předchozího večera, odhodlaně jsem vyrazila. A hned prvním krokem ze dveří zjistila svoji omylnost - prší. Nebylo to jemné mrholení, takový mírný až střední stupeň deště s přiměřenými poryvy větru. Tak že jo, přeci celá natěšená nepůjdu domů jen proto, že prší. (..nepochybuju o tom, že si teď říkáte "Ta holka je blázen!"..) Stačilo doběhnou do nejbližšího parku (zhruba 2 minuty běhu) a začalo lejt. Byla jsem mokrá jako myš. Předbíhala jsem lidi, co spěchali pod deštníkem do práce. Autům kmitaly stěrače, a moje botky se ukázaly jako jako pravý negoretex. Jasně, mohla jsem to zabalit a jít se osušit domů. Ale na množství vody nacucaném v mém oblečení by to zřejmě už moc nezměnilo, navíc se mi běželo skvěle a kupodivu mi ani nějak záhadně nevadilo, že se mi kydají kapky na obličej, že by tím tučňákovým hadem (dík Markét!)... Obvyklých promenádníků a venčičů bylo v parku pomálu, ač pár statečných cyklistů obalených nepromokavou textilií jsem potkala. deštníkáři se chumlali do kabátů a někteří na mě koukali jako na cvoka. Nejnadšenější ze všech byl velký černý setr, snad ještě stěně, který se vesele proháněl travnatou plochou, kterou měl dnes neobvykle sám pro sebe. Páníček pod deštníkem svižně kráčel po rozbahněné cestičce, podle oblečení vypadal jako elegantní gentleman manager businessman, zpod kabátu mu koukalo sako a košile s kravatou, o to legračnější bylo, že ty oblekové kalhoty měl na férovku nacpané v černých, po kolena vysokých holínkách. Jednoduše prostě vyrazil venčit psa v gumovkách, tedy, předpokládám, že se asi do kanceláře pak přezul... No každopádně já jsem se hezky mokře proběhla, když jsem pak později dopoledne mířila do školy, překvapivě už nepršelo, že. A tenhle příšerný bonus jsem našla cestou do školy, nemůžu se nepodělit... Hezký páteční večer!