Mozek v posilovně

"No a jak se tam máte?" ozvalo se ze sluchátka...

Víte, myslím, že se máme dobře. Ráno vstáváme na společnou snídani, občas jezdíme do práce a do školy spolu, já občas chodím ráno běhat a pak mažu do školy. Přes den si žijeme své školní a pracovně-školní životy a večer e doma scházíme na večeři. A tak to jde s menšími odchylkami celý pracovní týden. Vlastně by se to mohlo zdát jako hrozně stereotypní život, tedy minimálně podobně stereotypní jako byl ten pražský nebo vídeňský a když se to vezme kolem a kolem, asi i ten kanadský

nebo dánský... Ale nějak mi to ani stereotypní nepřipadá. Stále mě nepřestává překvapovat bystrost spolužáků v diskuzích, pořád mi přednášky připadají zajímavé a inspirativní, s výjimkou několika čtení jsem z doporučených materiálů vesměs nadšená..a vůbec, mám pocit, že můj mozek je tu každý den tak trochu na intenzivním kruhovém tréninku v posilovně. Myslím, že po tomhle roce z něj bude solidní rambo... Ale zpět k tomu stereotypu, jasně, dalo by se mluvit o jakémsi koloběhu křečka v kolečku: studium-běh-jídlo-spánek, opakující se pravidelně v různém pořadí a mírně variabilní intenzitě. Pak tu máte ale navíc takové ty maličkosti, co vás naštvou, potěší, rozesmějí nebo prostě je jen tak potřebujete někomu vyprávět. Mimochodem, s tím žvaněním mi to připomíná naší poslední výpravu za potravou, kdy se Honza starostlivě ptá: "Co se děje, ušli jsme šest kroků a ty jsi nic neřekla?"
...
Nedávno si tady v parku u metra nějaký pán přivezl takový ten pojízdný vozík, co mají třeba
zmrzlináři, s tím rozdílem, že on tam vaří kafe. Vypadá to, že takový pressovač na kolečkách. Když kolem něj ráno běhám, většinou někomu šlehá mléčnou pěnu. Kromě lidí, co kolem spěchají do práce, jeho klientelu paradoxně nejčastěji tvoří místní pejskaři. Není neobvyklé, že si při venčení psa vypijete kafíčko nebo třeba přečtete noviny (což mimochodem vypadá docela legračně, obří formáty novin tu nejsou určené na čtení za chůze, přesto si je někteří hezky na plné rozpětí paží rozevřou hafan si běhá, kde chce ani plouživým krokem obkrouží svou ranní trasu po parkovém chodníčku.
Další druh pejskařů jsou holínkáři. Trávníky tu jsou někdy poměrně rozmáčené a i když na ních nestojí voda, na lakýrky nebo hodobožové polobotky to je škola. Není tak výjimkou, že potkáte štramáka kravaťáka v obleku, co si hupsnul do holínek, chňapnul psa a po venčení se jen přezuej do své naleštěné pracovní obuvi. Stejně tak i dámičky nechávají ne venčení lodičky doma a klidně si k svému business stylu napaří na nohy gumáky.

..
Na pomalou chůzi dětí tu mají speciální zrychlovák. Vypadá jako koloběžka zkřížená s tříkolkou. Oproti klasické koloběžce má vepředu dvě kolečka, takže nevyžaduje držení rovnováhy. Za řidítka je často provlečený popruh, za který je vpředu "zapřažen" spěchající rodič. Díte tak chvilku přibrusluje na koloběžce, občas jen tak spojí na podnožce a nechá se vézt, ale hlavně nezdržuje, že. Evidentně jde o velmi populární hračku, protože normální koloběžku jsme tu skoro neviděli a rodiče, co vláčí klopýtající dítě za sebou taky moc ne. 
...


Jinak pro ty, kteří to ještě nevědí, pořídili jsme si luxusní nový botník! A protože jsem svým povánočním zásobováním vytvořila přetlak ve skladovacích prostorech naší domácnosti, zainvestovali jsme ještě do pár dalších zlepšováků našeho bydlení. Nicméně nenávratně musím konstatovat, že až se budeme někam stehovat, budeme na to potřebovat asi valník, je to děs, kolik má člověk krámů!
...
Tak jo, to byly jen takové víkendové střípky, fotka žádná, jsme v tom bídní... ale polepšíme se, fakt, teď už snad opravdu.. :)
Přeji vám krásný začátek týdne, snad jste si užili víkend jako my naší londýnskou pohodičku! A zítra zase do školy, oujé!

Metro revival

Dlouho se tu neobjevilo naše oblíbené téma londýnského cestování. A protože se mi dnes ráno při cestě do školy přihodila zrovinka taková dechberoucí příhoda, hnedka se s vámi podělím.
Jak možná víte, bydlíme u stanice metra Turnham Green, která je na "zelené" lince District line. Mimo jiné nám tu také staví "modrá" linka Picadilly line, ta tu ale staví ve všední dny jen před sedmou ráno a po půl jedenácté večer. Takže ráno, když čekáte na nástupišti na District line, na vedlejší koleji si to za tu dobu prosmaží třeba klidně tři linky Picadilly, co to hasí z terminálů na Heathrow. No, tak jsem dnes jako obvykle čekala na metro a místo obvyklého hlášení "there is good service on all lines", že všechno jezdí tak, jak má, nahlásili zpoždění na District line a tedy doporučili všem cestujícím nastoupit do Picadilly line, která výjimečně stavěla v naší stanici. Tak jsme se všichni vměstnali do menších vagónu (jsou tak pidi, že třeba Honza si může rovně stoupnout jen v nejvyšším místě, jinak drhne hlavou o strop, případně zářivku) a vesele si to frčeli po naší trase. A samozřejmě jsme si mysleli, jak jsme to tomu zpoždění nenatřeli, Blížila se stanice South Kensington, která je přestupní stanicí na District line a zároveň poslední stanicí na stejné trase směrem na Temple, což je zastávka, kde obvykle vystupuju do školy. Na poslední chvíli mě napadla "spásná" myšlenka (která se ukázala být pěkná blbina) nepřestupovat, vždyť Picadilly jezdí na Holborn, což je stanice od školy asi stejně daleko jako Temple. Věděla jsem, že tam bývá ve špičce hodně lidí, ale nemůže to být přeci tak hrozné, říkala jsem si... (jak-příšerná-mýlka)
Naše metro na Holbornu ještě zastavilo. Na perónu bylo spousta lidí, ale na rozdíl od dvou dalších meter, které stanicí museli jen projet, jsme my mohli aspoň vystoupit. Hlášení ve stanici neustále opakovalo, že z důvodu přeplněného nástupiště a všech dalších chodbiček a tunelů a eskalátorů vedoucích z podzemí na povrch, nebudou metra zastavovat. Není divu, lidé by ani neměli kam vystoupit. Všude byli lidi. Bylo to surresalistický, absurdní, musela jsem se smát. Měli jste vidět ty obličeje lidí v projíždějícím metru. Celí nachystaní stáli u dveří a pak tradá, nestavíme, jede se dál!! Po pravdě ale mě v tom balíku lidí na perónu nebylo o moc líp. Mačkanice. Děs. Dobré dvě nebo tři minuty jsme stáli a nic se nehýbalo. Ani minimální náznak hlemýždího pohybu. Lidé, co spěchali, dospěchali a jen nervózně koukali na hodinky. Nebyl jediný způsob, jak odtud utéct nebo se dostat dopředu. Po chvíli se dav začal popošinovat dopředu a s jistotou mohu říct, že do deseti minut jsme byli na povrchu! Absurdní. Navíc se v chodbičkách ještě připojovala Central line, "červená" linka, na kterou se dá přestoupit.  Dav houstnul, někteří lidé se snažili kličkovat, ale vcelku bezvýsledně. Došlo i na ostré lokty. Přesně tihle nervózní spěchači si snažili probít cestu. Na eskalátoru to vypadalo jako mravenci v mraveništi. Všichni makali jako fretky. A nahoře ve vestibulu turnikety na východ zoufale kvílely přetížením. Poslední kapka absurdična pak byl ten dav lidí, co se chtěla dostat dovnitř do metra, ale protože další lidé by se do tuenlů prostě nevešli, turnikety byly dočasně zablokované a neprůchodné, takže tenhle dav čekal jako zvířátka za mřížemi v ZOO na opačném konci a nervózně vyhlížel, kdy sena turniketech rozsvítí zelená. Byla jsem tak ráda, když jsem viděla oblohu a nadechla se čerstvého vzduchu. Připadala jsem si jako zachráněnec zrovna vytažený z lidské laviny.A řeknu vám, Holborn už opravdu ne!... Slyšela jsem, že někteří si na District line stěžují, ale já jí po dnešku blahořečím! Uf, byl to zážitek, to mi věřte..ale možná lepší si o tom talhle číst než to nutně prožít na vlastní kůži... No, Londýn prostě..klasika.. Mám ráda lidi, ale ..tohle je silnej kalibr, zlatý Aarhus, kde se dalo jezdit na kole (i když se mi do toho deště tolikrát nechtělo, furt lepší než tyhle příšerný všudelidi!)
A víte co je a tom všem asi nejtřešničkovatejší-na-dortu? ..když jsem ráno přicházela na nástupiště, stálo tam metro District line. Mělo ještě otevřené dveře, v pohodě bych stihla nastoupit. Ale bylo tam poměrně plno, tak jsem si říkala, že popojdu dopředu a nastoupím do obvykle prázdných předních vagónu, sednu si, budu si číst.... A ono prd, další District line už nepřijela... Poučení pro příště, nikdy nenechávej ujet District line metro!!!

Z "doma" do "doma"

Oujé, tak jsme tu zpátky. Dali jsme si velmi příjemnou vánoční pauzičku od londýnského hektična, ale teď už zase vesele makáme jako křečci v běhacím kolečku. Musím přiznat, že ačkoli v Praze bylo krásně, cukroví voňavé, stromeček zářící, rodinky spokojené, že nás vidí, do školy jsem se vlastně docela těšila. Další semestr sliboval ještě zajímavější předměty, tentokrát už podle mého výběru, navíc žádná statistika (!!), paráda. Jen teda všechna tahle pozitiva jdou ruku v ruce se ztrojnásobněním počtu esejů či závěrečných prací, které je třeba odevzdat. Je trochu znepokojující, že z prosincového "megamoc", se teď klube spíš něco jako "brutalmegasupergigamoc", ale podle pravidla "už to zvládli i jiní" se to snad nějak setřepe a vše se dobere zdárného konce... Ale nepředbíhejme, na to je ještě spousta času...

I přes povětří, které provázelo Prahu i další města včetně Londýna se našemu letadýlku podařilo přistát, sice s půlhodinovým zpožděním, ale bezpečně jsme tak v pondělí odpoledne dosedli na runway v deštivém šedivém Londýně. Ačkoli je to k nám domů z letiště kousek, ukázalo se, že i takový žbibec může být pěkná štrapáce, zvlášť když nachodíte kilometry jen abyste se dostali od letadla k zavazadlům, natož k východu do metra. Honza mě vyzvedl jako pan domácí na metru, udělali jsme si dobroučkou véču, no prostě jako doma! 

Hned v úterý ráno jsem vyrážela do školy, tenhle semestr má rozvrh rozstrkaný mezi úterý, středu a pátek, ale vypadá to, že i pondělky a čtvrtky budu trávit na campusu. Povinné předměty má sice jenom tři, ale další tři plánuji navštěvovat pro jejich lákavost, zajímavost a potenciální užitečnost a uplatnitelnost v budoucnu. Z těch povinných, jeden méně zábavný a nadšení generující je kvalitativní výzkum s netradičními daty (obrázky, zvuk, chuť, vůně/smrad, pohyby...), z těch dalších dvou, jsem naprosto unešená, přednáší je geniální lidé, náplň je super praktická a inspirativní, zajímavá ..a prostě jsou to skvělé. První z nich je Consumer Psychology, praktický předměty, co vede profesor, co mi asi bude dělat vedoucího diplomové práce,, druhý je pak Organisational and Social Decision Making, který mě třeba naučí, jak nebýt tak nerozhodný člověk haha..Ne, to asi ne, ale přednáší to profesor, co je taky hrozně fajn a vlastně mě přijde zajímavé vědět, podle čeho se v jakých situacích jednotlivci nebo organizace rozhodují a tak.. 

Jinak bylo tedy taky milé se zase sejít s kamarády spolužáky, i když bohužel v tomto semestru už nemáme všichni společný předmět... Ale je fajn, že dvě moje "best friends forever", jak si Honza rád dělá legraci z mých super kamarádek Katie a Cristiny, jsou na Consumer Psychology se mnou, takže se uvidíme aspoň tam. A pak samozřejmě na žvanících sedáncích, study group setkáních nebo dalších "podporujme-se-navzájem-ať-se-z-toho-vyšilování-nezblázníme" meetingů. 

Co se návratu do londýnského života týče, už to nebyl ani takový šok, je výrazně komfortnější se vracet do zabydleného bytečku, nemuset se stěhovat, neřešit, jak dlouho a kudy se dostanu kam, najednou si tu člověk vlastně připadá už docela zabydleně a zaběhle. Na campusu už znáte zkratky, jak co nejrychleji přebíhat mezi budovami nebo kde si musíte natočit lahvičku předem, protože pak už poteče jenom horká voda... 

Ráno, když jde člověk běhat, není tu úplně jako na skalách v Prokopáku, to teda ne, ale co, člověk si zvykne. Je legrační, že když by mi někdo ukáza před půl rokem, kde to budu běhat, za jakou zeleň budu vděčná, asi bych se mu vysmála..ale teď mi i ten náš malý park v Chiswick Gardens přijde vhod. Jo, a abych nezapomněla s tím běhání, všem vám musím vytroubit, že Honza dostal nový sporttester od ježíška, ze kterého je nadšený jak on, tak já! Vjela do něj nová vlna běžeckého elánu, dnes mě dokonce vzal na exkurzi své nově běžecké trasy, kterou objevil, když jsem tu nebyla. 

No, zkrátka se máme dobře tady v tom Londýně v tom novém roce :) Takže běhu zdar, studiu zdar, práci a hledání práce zdar, víkendu zdar a hlavně snídani zdar! (Honza mě rozmazlit luxusním müsli, tak už se těším na snídani!) 

PF 2015

Ať se daří v novém roce!

Předodjezdová

Proč jen existuje syndrom velké tašky? Člověk si balí, dokud je tam místo tak přidává a přidává, a vezmu si jen tenhle svetr nebo i tenhle, je tam místo, beru oba... A pak se stane, že sice jedete domů na měsíc, ale vypadá to, jako byste se stěhovali zpátky. Ba ne, spousta věcí tu ještě zbude (mimochodem, nechápu, jak jsme přežili to několikeré stěhování na začátku, představa, že teď někam převážím všechen svůj majetek, ani za zlatý prase, to si radši na Štědrý den zahladovim!)..ale i tak, z tašky je solidní žok. Tak co, londýnský ježíšek, že.

No, ale každopádně tedy uteklo nám to rychle, za chviličku si budu kupovat úžasně levnou jízdenku na MHD v Praze, báječné! Honza tu ještě týden musí zvládnout hospodařit sám, ale pak už si taky nenechá ujít nějakou tu rodičovskou a prarodičkovskou přízeň... Snad mu to tu rychle uteče, no a kdo byste měl zájem o setkání, hlásím, že možno!

Tak zatím pa, už plachtím!

Jo, a doufám, že tam máte nějakou trochu zimu, takhle "vánočně" to vypadá tady u nás...

Dokonce hadi se nám tu plazí po stromech :) 

Jak se nám z blogu stal týdeník...

Ehm, tak oproti minulým týdnům jsme se v příspěvkování moc nepolepšili. Na druhou stranu, týdenní periodicita je furt periodicita, že... Minulý víkend jsme měli extrémně produktivní víkend. Koupili jsme si nové prostěradlo, samozřejmě aby ladilo k naším sobíkům, že.. Konečně jsme zobyvatelnili náš obývací pokoj, kde je teď krásně prostorně, máme skvělou rozkládací pohovku, na které nám v neděli opět zakempovala návštěva.

Tentokrát se zdržela jen krátce, v pondělí pokračovali dál, ale i tak jsme stihli společně navštívit olympijskou vesničku a stadion a taky nám bylo naservírované luxusní menu dle taktovky Jamieho Olivera. Jo, a taky jsme měli dobroučký horký cider (přece v Anglii nebudeme svařovat víno!). Jen po pravdě nutno přiznat, že alkoholový trénink (který v mém případě nebyl nikdy příliš vytrénovaný), je tentam, myslím, že na Vánoce a zejména na silvestra bude veselo! Každopádně to byl fajn víkend, takže jsme se celí odpočatí nabití novou energií vrhli do závěrečného školního finiše. Nejvyšší laťka, co byla třeba přes týden překonat, byla pro mě středeční skupinová interaktivní shrnující prezentace, kterou jsme měli v rámci mého hlavního předmětu. V kontextu řešení eseje (jo, pořád ještě řeším esej, to je totiž takový oblíbený sport na britské akademické půdě) a konzultací případného vedoucího práce na diplomku (lov nakonec zřejmě úspěšný, juch!) bylo najít čas na synchonizovanou přípravu prezentace s dalšími čtyřmi lidmi skoro nadlidské (nevýhoda hromadných úkolů), ale nakonec to klaplo.

Odměnou nám byla "cofee and tea and biscuits Christmas party", což bylo v zásadě takové neformální příjemné krafání, popíjení čajíčků a kafíček, zobání sušenek a poměrně milé popovídání si jak se spolužáky, tak s profesory. Ve čtvrtek, jako zlatý hřeb tohoto týdne, poslední přednáška a seminář ze statistiky. Ouyesšubadubadoujuch! Teda, ještě to bude hodně bolet, ale zkouška je až v létě, tak jsem si řekla, že teď se tím nebudu stresovat. No, takže tak. Semestr utekl jak když se sfoukne chmýří z pampelišky. Fuk a je to pryč. Bylo to intenzivní. Ještě teda zbývá z vypětím všech sil dokončit a odevzdat esej (ach ta má věčná nespokojenost s vlastními výtvory, kolik by mi ten neperfekcionismus ušetřil času a energie) a pak už podle rady prof. Bradleyho - najít sklenici. Nějakou dost velkou a s dobře těsnícím víčkem. Do ní před Vánocemi nasypat všechny ty zmatky a učenosti a nejasnosti a obavy ze zkoušek a starosti z LESa (jak by řekl Vojta!), pořádně zavíčkovat a postavit někde stranou na poličku, kde může přeplněná nádobička směle počkat až do začátku semestru. Jen si tak říkám, bude velká zavařovačka stačit, nebo bych si měla radši zažádat někde o vypůjčení pořádného sudu?

Od minule doteď

Uznávám, oproti minule jsem se s tím psaním moc nepolepšila. Jenže cílová rovinka je cílová rovinka. Ač se to zdá neuvěřitelné, dnešním dnem jsem oficiálně zakončila devátý, předposlední školní týden. A semestr bude v čudu. Občas mám pocit, že v hlavě mám z toho množství informací spíš zmatek než nějakou ucelenou moudrost, možná dobře, že ty zkoušky budou až v létě, třeba se to rozleží... (nebo rozkydne, že).. Každopádně v kontextu toho, že nadcházející závěrečný týden má být spíš shrnující a opakující, nemáme na semináře žádné další povinné readings! Člověk se z toho skoro cítí nesvůj, úplně jako Samík, co klopká po bytě a hledá kokeše šmejdíte po moodlu a několikrát se přesvědčujete, že tam opravdu není nic, co byste museli číst.. Přebytečnou energii se nakonec většinou rozhodnete vložit do esejování a zřejmě abychom se nenudili (když přeci nebudeme nic moc číst), ve "volném čase" se zabýváme "zábavnými interaktivními skupinovými prezentacemi".. juch! Ne, máme se dobře a myslím, že se nám naší partičce na našem programu docela daří být nad věcí. Černá můra Disertace se nad námi trochu sklání, máme teď hodně přednášek a prezentací jednotlivých profesorů, co nám představují svoje projekty a výzkumy, a samozřejmě každý se nás snaží přesvědčit o "nejzajímavosti" a "nejatraktivnosti" svého tématu. Je to trochu legrační, taková přetahovaná o levnou pracovní sílu (aby se jim nelíbilo, že jim někdo pomůže se sběrem a analýzou dat!). No, po pravdě, snažím si ten příští semestr a letní prázdniny strávené nad psaním a psaním a psaním moc nepředstavovat a snažím se vintegrovat si do hlavy nepaniku a uklidňující hlášení "dá se to zvládnout". Ostatně, stejně teď nemá cenu se stresovat, že.. To vám radši povím o našem minulém víkendu, to vás beztak bude zajímat víc než nějaké studentské fňukání (aneb sama sis navařila holčičko, tak papej..hehe).

Minulý víkend nám tu totiž přistála další návštěva, tentokrát je taková krátká tranzitní, o to však exotičtější. Příliš jižního počasí z Madeiry nám sem nepřiletělo, ale to zas tak nevadilo vzhledem k tomu, že nás celou neděli provázelo sunshine a na prosinec až neobvyklé teploučko. Jako správní průvodci a "skorodomorodci" jsme vzali našeho londýnského nováčka na procházku městem, měli jsme sraz u Sherlocka a odtud to prokroužili RegentsParkem, přes Bloomsbury, samozřejmě náš impressive LSE campus a došli až k vodě, z dálky se pokochali Big Benem (ačkoli ve skutečnosti vypadá stejně jako na obrázcích, ze kterých ho známe ze školy, jen je kolem triliarda lidí, je to taková londýnská "eifelovka"...) a pak naší vycházku zakončili náloží tortil, po které kluci vypadli, že se možná tak odvalí do postele oddechovat. Ani nevím, jak se to stalo, že jsme odpoledne skutečně vyrazili a plánovanou tour po okolí (rádi se chlubíme okolím, kde bydlíme, to jen takové varování pro vás, co se sem chystáte, obrňte se, protože vás to taky čeká!). Jo, a málem bych zapomněla, jako dáreček jsme dostali podivné exotické ovoce, kterému místní říkají bananaananas - přezdíváno bananas. Zelené to tak úplně nevypadá, ale když uzraje, chutná vážně jako něco mezi ananasem a banánem. Ňamina! Díky dovozci, více takových dárečků! 

Takhle vypadá zelený nenakrojený...

Banáno-ananas

A takhle se oloupe to zelené a sladkou světle žlutou dužinu můžete okusovat...

Bude to teď trochu chronologicky zmatené, ale v sobotu (ještě bez návštěvy) jsme konečně navštívili Camden. Na doporučení jsme se vydali pěšmo podél RegentsCanalu a kolem odpoledne se pak ocitli v směsici návštěvníků trhů a mlsounů, co se proplétali mezi stánky s multikulturním občerstvením, co vonělo pod nos tak, že byste si nejradši dali všechno. Vymotali jsme se z tržnice do ulic, kde bylo pořád taky dost lidí, co se šinuli po chodnících od obchůdku k obchůdku. Na rozdíl třeba od Covent Garden byl Camdem víc v retro a tak nějak "design" stylu, třeba úplně super byly obří plastické boty trčící na bočních stěnách několika obchodů.. a tak.. Cestou zpátky jsme, trochu nepředpokládaně, šli pěšky skoro celou cestu domů, protože předcházející pátek, tzv. Black Friday jinak řečeno "bláznivá nákupní horečka" způsobily kalamitu v ulicích v centru. Pozorovali jsme všechno z horního patra autobusu (který se skoro nehýbal, protože všude tekly davy lidí) a myslím, že takhle strašidelnou masu jsem ještě neviděla. Lidé se boxovali navzájem nákupními taškami plnými zboží, co "bylo přeci v akci, no ta nekupto!" Bylo to jako hrnečku vař, kdy přeteklo přes okraj (chodníku) a začalo přetékat na ulici. Autobusy troubily, aby se mohli krokem šinou dál a nabírat zpoždění, mnozí nakupovací borci těžce podcenili situaci a vyrazili autem, což je stálo pořádně dlouhé čekání v koloně.. Hned jak se na chodníku bylo místo, vystoupili jsme a zbytek naší cesty to vzali pěšky. A nepochybně jsme byli doma dřív než kdybychom se šinuli vydýchaným busem...

Regents Canal

Regents Canal vede kolem londýnské ZOO - vlevo voliéra

No, a poslední žhavou novinkou je naše první vánoční atmosféra aneb konečně máme adventní věnec. Pravda, nemá čtyři svíčky, ale aspoň něco. Na to, v jak polních podmínkách se zrodil to s ním dopadlo ještě docela dobře, na fotce ani není poznat, že je to vlastně trochu šišoid... Každopádně asi podobně jako v Praze, vánoční výzdoba, svítíčka a prodej stromečku a dekorací tu frčí na plné obrátky, u Morrissona nám k nakupování hrají koledy, jen teda ten sníh a zima nikde no... A cukroví nám doma po pravdě taky nevoní a z časových důvodů asi ani nevím, jestli vůbec vonět stihne.. Třeba jo, a když ne, budeme si muset na vánočku a perníčky počkat do Čech...

Dnes se u nás stavil i Mikuláš a nechal tu malou nadílku, naštěstí mezi mandarinkami byla jen jedna malinká brambora :)