Mozek v posilovně

"No a jak se tam máte?" ozvalo se ze sluchátka...

Víte, myslím, že se máme dobře. Ráno vstáváme na společnou snídani, občas jezdíme do práce a do školy spolu, já občas chodím ráno běhat a pak mažu do školy. Přes den si žijeme své školní a pracovně-školní životy a večer e doma scházíme na večeři. A tak to jde s menšími odchylkami celý pracovní týden. Vlastně by se to mohlo zdát jako hrozně stereotypní život, tedy minimálně podobně stereotypní jako byl ten pražský nebo vídeňský a když se to vezme kolem a kolem, asi i ten kanadský

nebo dánský... Ale nějak mi to ani stereotypní nepřipadá. Stále mě nepřestává překvapovat bystrost spolužáků v diskuzích, pořád mi přednášky připadají zajímavé a inspirativní, s výjimkou několika čtení jsem z doporučených materiálů vesměs nadšená..a vůbec, mám pocit, že můj mozek je tu každý den tak trochu na intenzivním kruhovém tréninku v posilovně. Myslím, že po tomhle roce z něj bude solidní rambo... Ale zpět k tomu stereotypu, jasně, dalo by se mluvit o jakémsi koloběhu křečka v kolečku: studium-běh-jídlo-spánek, opakující se pravidelně v různém pořadí a mírně variabilní intenzitě. Pak tu máte ale navíc takové ty maličkosti, co vás naštvou, potěší, rozesmějí nebo prostě je jen tak potřebujete někomu vyprávět. Mimochodem, s tím žvaněním mi to připomíná naší poslední výpravu za potravou, kdy se Honza starostlivě ptá: "Co se děje, ušli jsme šest kroků a ty jsi nic neřekla?"
...
Nedávno si tady v parku u metra nějaký pán přivezl takový ten pojízdný vozík, co mají třeba
zmrzlináři, s tím rozdílem, že on tam vaří kafe. Vypadá to, že takový pressovač na kolečkách. Když kolem něj ráno běhám, většinou někomu šlehá mléčnou pěnu. Kromě lidí, co kolem spěchají do práce, jeho klientelu paradoxně nejčastěji tvoří místní pejskaři. Není neobvyklé, že si při venčení psa vypijete kafíčko nebo třeba přečtete noviny (což mimochodem vypadá docela legračně, obří formáty novin tu nejsou určené na čtení za chůze, přesto si je někteří hezky na plné rozpětí paží rozevřou hafan si běhá, kde chce ani plouživým krokem obkrouží svou ranní trasu po parkovém chodníčku.
Další druh pejskařů jsou holínkáři. Trávníky tu jsou někdy poměrně rozmáčené a i když na ních nestojí voda, na lakýrky nebo hodobožové polobotky to je škola. Není tak výjimkou, že potkáte štramáka kravaťáka v obleku, co si hupsnul do holínek, chňapnul psa a po venčení se jen přezuej do své naleštěné pracovní obuvi. Stejně tak i dámičky nechávají ne venčení lodičky doma a klidně si k svému business stylu napaří na nohy gumáky.

..
Na pomalou chůzi dětí tu mají speciální zrychlovák. Vypadá jako koloběžka zkřížená s tříkolkou. Oproti klasické koloběžce má vepředu dvě kolečka, takže nevyžaduje držení rovnováhy. Za řidítka je často provlečený popruh, za který je vpředu "zapřažen" spěchající rodič. Díte tak chvilku přibrusluje na koloběžce, občas jen tak spojí na podnožce a nechá se vézt, ale hlavně nezdržuje, že. Evidentně jde o velmi populární hračku, protože normální koloběžku jsme tu skoro neviděli a rodiče, co vláčí klopýtající dítě za sebou taky moc ne. 
...


Jinak pro ty, kteří to ještě nevědí, pořídili jsme si luxusní nový botník! A protože jsem svým povánočním zásobováním vytvořila přetlak ve skladovacích prostorech naší domácnosti, zainvestovali jsme ještě do pár dalších zlepšováků našeho bydlení. Nicméně nenávratně musím konstatovat, že až se budeme někam stehovat, budeme na to potřebovat asi valník, je to děs, kolik má člověk krámů!
...
Tak jo, to byly jen takové víkendové střípky, fotka žádná, jsme v tom bídní... ale polepšíme se, fakt, teď už snad opravdu.. :)
Přeji vám krásný začátek týdne, snad jste si užili víkend jako my naší londýnskou pohodičku! A zítra zase do školy, oujé!