Zkoušky

Přiznám se, že jsem si musela otevřít diář a zalistovat pár stránek zpátky, abych snad aspoň trochu navázala na vykopávku v podobě předchozího příspěvku. Ani ne tak že bych si nepamatovala, co se dělo, spíš se to všechno tak nějak slilo, jak když padáte z koruny stromu...jedna větev, další větev, břink, hele hnízdo, čau veverko, další větev, ojoj kmen, už tam budem a pak kec ho a jste na zemi na zadku, ani nevíte jak se to tak rychle stalo. Když se ohlídnu za posledním měsícem, mám na jednu stranu pocit, že to uteklo tak rychle, úplně jsme to prosvištěli, šup šup a je po zkouškách, vymalováno. Na druhou stranu teda musím uznat, že si vzpomínám na několik zatraceně dlouhých momentů, zejména když se ocasíte doma u učení, ze všeho nejradši byste dělali tisíc jiných, samozřejmě mnohem zábavnějších, věcí, než se soustředili na učení. A ta ještě hodina, co jste si usnesli, že se ještě budete učit, se vleeečeee... No znáte to. V každém případě předzkouškové a zkouškové období v místním podání bylo nezapomenutelným zážitkem. Podle plánu se mi relativně dařilo postupně se prokousávat materiály a do toho téměř dokončit sběr dat na diplomku. Takže dobrý. Docela. Zjistila jsem, že moje schopnost dělání si poznámky z knih není tak dokonalá, jak jsem se domnívala, respektive celkem zřetelně se rozvíjela během roku. Proto se tak některé poznámky, co jsem si pracně dělala během prvních týdnů, ukázaly jako úplně naprd, o to víc pak člověka potěšilo, že každým týdnem byly výpisky konstruktivnější a užitečnější. Obvykle nejsem úplně skupinový studijní typ, ale všichni tu tak nadšeně mluvili o studijních skupinkách, že jsem si začala říkat, že by na tom možná mohlo něco být. No, a když pak psaly holky, že by mě rády do party, jestli mám zájem, říkala jsem si, proč ne, dáme tomu šanci, Nakonec se to ukázalo jako velmi produktivní a efektivně strávený čas. Nikdy bych nevěřila, že to tak bude, ale byla jsem nadšená. Opět mě překvapila genialita mých spolužáků, na essay based zkoušku byla výměna myšlenek a názorů neuvěřitelně užitečná. Honza si samozřejmě dělal srandu, že máme svůj "circle of excellence", ale trochu si říkám, že určitě jen záviděl, že žádnou study group neměl. Vlastně, to je taky pravda, jsme měli takové první společné zkouškové. Asi uhádnete, kdo byl kliďas a kdo vyšiloval, ehm, pomlčím... Honza den před zkouškou ležel v posteli, předstíral, že si čte v knihách nebo listuje v prezentacích, papír a tužka na poznámky na míle daleko...naopak já jsem zahubila takových stromů, papírů z poznámkama byly stohy! Hezky všechny zvýrazněno, barvičky, ...a on si ležel jak salám, ani špetka stresu. No, prostě byste asi našli pár rozdílů.. Navíc měl Honza zkoušky dřív, takže když já tu potom bláznila se statistikou, pan právník už zívačka, pohodička, kouknem se na film... To je teda další věc, která byla trochu pak už na prd, na učení jsme měli mega moc času. Na že by to bylo špatně, ale vyvolává to celkem intenzivní pocit, že ta zkouška bude těžká jak prase (confirmed afterwards) a navíc se pak už dostanete do fáze, kdy něco víte, ale protože pořád a vždycky můžete vědět ještě víc, číst další články, další knihy, další materiály...ta trochu dostanete takový pocit, že už ať radši to přijde, že už se jen prodlužuje trápení... Měla jsem zkoušky začátkem června, konkrétně 3. a 4., hnedka za sebou. Oplakala jsem kvůli nim účast na svém oblíbeném Králi Šumavy, kde naši rodinu tak letos reprezentoval jen tatínek. Příští rok si to ale už ujít nenechám!! No, a pak se teda konečně nachýlila ta chvíle CH, kdy už nebylo zbytí, mě bylo k zblití, ale se svou růžovou (byla nejlevnější) kalkulačkou, skriptama, poznámkama a ovocným tvarůžkem jsem vykročila na svou první (a garantuju vám, že poslední) zkoušku ze statistiky. Řeknu vám, celej tenhle podnik byl takovej nějakej.. no trochu chyba byla zapsat si tu statistiku v zimním semestru a kvalitativní metody v letním, skoro jsem to měla udělat opačně.. ale tak dobrá.. Pak teda zjištění, že si toho moc nepamatuju docela zabolelo, přednášky něco osvětlily, něco zůstalo zatemněné doteď.. Na opakovací přednášce nám vesele ukazovali graf úspěšnosti studentů na tomto kurzu, většina se pyšnila poměrně solidními výkony v zónách merit nebo distinction. Brnkačka, ne? K dispozici jsme měli předchozí testy z minulých let, sice bez výsledků, ale s holkama jsme si kontrolovaly odpovědi na předchozí tři roky a (k mému úžasu, překvapení a dojetí) se naše odpovědi z velké míry shodovaly. Bezva.

Statistika 

Začínala jsem z toho mít docela dobrý pocit, že by to nemusela být katastrofa. Předchozí roky se typy otázek opakovaly, takže bych měla být v pohodě. I tak mi teda bylo pěkně zle, jako vždycky. V učebně, kde jsme měli každý přidělené číslo stolečku, na velké obrazovce běžel čas, Odpočítávaly se vteřiny do začátku. Chce se mi čůrat. Ne, nechce, Budu zvracet. Ne, nebudu. Bude to dobrý. Do háje už chci psát. Všichni nervózní, bledá tváře prosebně zíraly na odpočítávající čas. Už. Už! Otočila jsem první stránku a když jsem neviděla očekávaný box plot, trochu ve mě hrklo. Ve všech předchozích letech to tak bylo..ale tvrdili, že otázky můžou být v různém pořadí, Zběžně jsem prolistovala zbytek a když jsem svůj box plot očekávaný nenašla, trochu mě to znervóznilo, ale dobrý, jdem na to. (to jsem ještě nevěděla, jak sakra jiná a jak zatraceně těžší takhle zkouška bude). Zbytek tu líčit dopodrobna nebudu, ale pro zájemce ráda poskytnu barvité vyprávění. Jako perličku snad jen dodám, že zkouška byla na dvě hodiny a začínala v 14:30. Dle instrukcí nám mělo být hlášeno posledních 30 minut na což jsem, zabraná do kalkulačkového datlení, naprosto zapomněla. A jak tak většinou zkoušky začínají a končí v celou, za deset minut čtyři se mě zmocnila naprostá panika, že zbývá deset minut a já nemám hotovo. Pocit, že tuhle zkoušku nedám. ..a že musím udělat co můžu, v těch posledních deseti minutách. Ehm, nedovedete si představit tu úlevu, když se ve čtyři ozvalo "máte posledních 30 minut". Musela jsem se sama sobě pousmát, jakej jsem matlák. No, a pokračovala jsem ve statistikování, byl to teda děs, kéž to dobře dopadlo. Po dvou hodinách jsme se všichni vytrmáceli z učeben s vyždímanými mozky, pár lidí mělo na krajíčku, bzučelo to tam jak v úle, jak si všichni stěžovali. Ojejej, bylo na co. Třeba otázka začínající "tohle jsem sice nebrali, ale vymyslete to.." všem evidentně zvedla mandle, jako dikobrazi jsme se ježili... No, po pravdě, možná si mohli odpustit to "testy se rok od roku nemění, když pochopíte náplň testů z předchozích let, jste v pohodě, ostatně, stejně má většina lidí merit nebo distinction".. a proslýchalo se, že se chystají udělat razii na distinction šťastlivce, že prý je jich moc.. a že se teda testy ztíží..Hm, možná to nemuselo být letos, hehe.. Tak uvidiíme. Každopádně jsme s pochroumaným egem a šrámy na studijní duši se sklopenýma ušima doklopkali domů a další den, hurá na tříhodinovou esej zkouškovou párty. Na začátek je teda třeba říct, že tahle zkouška mě děsila od samého prvního týdne. Deset otázek, vyber si tři a za tři hodiny (už jen ten fakt, že to trvá tři hodiny!) napiš tři eseje. Ti, co vědí, jaký porod byl pro mě psát eseje během roku, věčná nespokojenost s první větou..ještě si to rozmyslet.. za hodinu na tyhle serepetičky nebude čas. Navíc kdo ví, jací kříženci ty otázky budou (témata se překrývala a kombinovala různě dohromady). V praxi to znamenalo, že cokoli může souviset s čímkoli, takže moje příprava skončila kreslením bublinových mind maps, u kterých jsem doufala, že v okamžiku O se mi nějak vybaví... Po statistické újmě, kdy, jak říkala jedna spolužačka "každý výsledek bude překvapení", mi bylo dost ouzko, ale vidět ostatní, že jsou na tom stejně bylo celkem všeříkající. No, a musím uznat, že byli s otázkami docela štědří. Teda, vše probíhalo podle očekávání.

Social Psychology of Communication

První čtení otázek, panika, uklidni se a přečti si to v klidu ještě jednou, oukej, na tuhlo otázku umím odpovědět, bezva, to bude první, na tuhle umím odpovědět, bezva, druhá, sakra, co třetí, tahle? nebo tahle? nevim, sakra, musím se rozhodnout, tak tahle (a pak v průběhu psaní té třetí si říkáte, no, možná jsem se přeci jen měla rozhodnout pro tamtu). Jo, a taky tu poslední esje jsem nestihla dopsat. Poslední odstavec je v bodech, co se dá dělat. Mimochodem, už po první eseji (5 stránek) mi málem upadla ruka. Oujé, už jen další dva... Celkem jsem napsala něco málo přes 15 stránek. Ruka mě bolela ještě druhý den. Ale víte co, je to hotovo, to je hlavní. Najednou jak z vás spadne ten šutrák, bang, rána jak z děla..a je to úleva. Poslední zkouška. Zní to neuvěřitelně. (ehm, jsem si myslela po poslední zkoušce na žurnalistice, že je poslední, všichni "jó, v Británii, tam jsou jen eseje, žádný zkoušky!"...ouha)..takže říkejme tomu poslední zkouška na magistru. Poslední z téhle parády na LSE.

Agáta mi přinesla odměnu :)

...bylo krásně, takže jsme měli ještě chvilkové posezení v parku, výměna dojmů, opojení bez-stresu stavem beztíže.,ale pak se ukázalo, že adrenalin ,co nás držel při životě během učení a zkoušek vyprchal a na nás padla únava je když na nás hodí deku. Naštěstí mě doma čekala luxusní večeře!! (i spolubydlící čuměli, jakej je Honza kouzelník a horečně mě utvrzovali, že to fakt uvařil sám..:)..) a pak jsem po dvou nocích, kdy jsem se budila ze snů hrůzou, že mě před zkouškou někdo zamkne v obří budově s bazénem a saunou a čínská paní mě bude nutit jíst čínskou polívku a já kvůli tomu zmeškám zkoušku, konečně vyspala. Blaho. V pátek jsme pak měli oslavnou piknik párty, pronajali jsme si lodičku a pluli Regent Canalem z Camdenu až k Little Venice a zpátky. Pilo se víno, jedly jahody, fotily selfie a skupinové fotky...a večer jsme završili v American barbecue baru, oujé. Jojo, je to fajn partička. Odcházely jsme s Cristinou, Carol a Katie, někteří tam ještě zůstávali. Všichni se smáli, žvanili jeden přes druhého, plánovali pikniky.. Proplétaly jsme se mezi lidmi na zaplněném chodníku a pravděpodobně se vypadaly jako slečinky slepice, co kvokají, pak se začnou chechtat.. ale bylo to fajn. Mám ty holky ráda, škoda, že jedou pryč... Ale aby nám to tu nesklouzlo do nějaký nostalgie! Před námi byl úžasný a skvělý víkend, o kterém, věřte nebo ne, jsem nedělala vůbec, ale vůbec nic do školy! Myslím, že to byl první víkend od té doby, co tu jsme, kdy jsme ani já ani Honza nemuseli dělat něco do školy. Ale o tom až příště! :)

Mokrý větrák

Co se počasí týče, Británie k nám byla zatím docela milá. Dokonce bych řekla, že se jí podařilo přesvědčit někoho jako jsem já to tom, že umí být i docela přívětivá a že tu furt neprší. Namlsaní z předchozích slunečných dní, kdy jsme běhali v kraťasech a tričku a kdy jsem z běhu z Richmondu přiběhla s vypálenými proužky na lýtkách, neb se mi shrnuly podkolenky, se ale tento týden ukázalo jako velmi zavádějící. Londýn nám v úterý s ve středu ukázal svou větrnou a deštivou stránku. Po pravdě, déšť, mráz, sníh, vedro, všechno fajn.

Ale poryvy jak blázen, kdy si připadáte jak ve větráku, ne, děkuji. Inu, vyrazila jsem, venku polojasno, zatím/zrovna neprší. Jen zajdu za roh, spustí se brutální, ale liják. V sebeobraně vytahuju deštník, který se s funěním tak tak rozevře, jak musí bojovat s větrem, co fuči proti mě. Rázem se z deštníku, který intuitivně nastavuju proti větru, tzn. kolmo se zemí, stane skořápka, která obklíčí mojí hlavu. Křečovitě svírám držadlo úplně nejvýš, co to jde, abych minimalizovala páku při každým poryvu. Varianta sklapnout deštník teď už neexistuje, protože bych si tam musela zaklapnout i hlavu. Kráčím proto jako šermíř po chodníku, deštník před sebou jak kord. Občas ho vychýlím trochu výš a jako myš zpod skříně šmíruju protijdoucí chodce. Když vidím paní vedle mě, těší mě, že nejsem jediný cvok, co to takhle dělá. Pravda, občas se tak tak vyhnu s protijdoucím deštníkovým šermířem. Potkávám ty odevzdané chodce, co si místo paraplíčka nesou nad hlavou potrhanou misku. Fouká příšerně, kapky buší na deštnikovinu, čekám, kdy tam udělají díru. Už chci být v metru. Zážitek dobrý, ale troch trnu, kdy mi vítr puntíkatého fešáka podfoukne a obrátí naruby. To by bylo vymalováno. Ale ne, přežili jsme a víte co? ...když jsem vystupovala na Templu, odkud chodím už pěšky do školy, vyjdu ven a tam modro, slunce, sice fouká, ale suché chodníky... Blázinec!

Plejtváci

Myslím, že co se týče spolubydlících, neměli bychom si stěžovat. Je s nima sranda, jsou milí, myjí po sobě nádobí, čistí si uši a ty pohledy plné nepochopení, když jsme teď v pondělí (byl tu svátek práce, takže volno) vyráželi na dlouhý běh (nakonec patnácka) do Richmondu, by se daly ještě pochopit. Bohužel tu je ale jedna věc, které prostě nerozumím - jejich vyhazování jídla. Nikomu netvrdím, že by měl jíst i slupky od cibule (ale mimochodem, teď jsem četla, že ze zbytku natě od mrkve se dá udělat dost dobrý pesto!), ale vyhodit celou půlku balení špenátu jen proto, že se nevejde do lednice, je trochu bláznivý. A mimochodem, s tím špenátem tomu přidávalo na absurditě to, že si ještě ten den koupili balení nové, které se ale koncem dalšího týdne ocitlo z půlky opět v koši! Nejdřív jsme vyvíjeli teorie "blbec a datum spotřeby", protože většina věcí, které vyhazovali, pocházela třeba v den, kdy to vyhodili nebo den předem. Paradoxně ale těm věcem vůbec nic nebylo! Stačilo použít trochu mozku a zjistit, že přestože ty cherry rajčátka měla datum spotřeby před dvěma dny, vůbec nic jim není a klidně by se dala jíst. Naše teorie byla ale záhy vyvrácena empirickými důkazy, kdy se v koši objevil vyhozený z půlky snědený tvaroh, který procházel až příští týden. Protože ale zrovna přišli s velkým nákupem a v lednici zbylo málo místa...(nelogicky) tvaroh letěl. Přešli jsme tak z teorie "blbec a datum spotřeby" na teorii "málo místa v lednici".

Po několika dalších absurdních incidentech se ale i tato teorie ukázala jako zavádějící. Například se nám v koši objevilo otevřené, ale téměř plné balení slaných sušenek/krekrů. Aby nezvlhly (máme to v kuchyni jak v pralese, že!), otevřený konec byl pro jistotu zabalen do potravinové folie, odhadem bych řekla, že jí na to balení (průměr kulaté sušenky cca 5cm) bylo spotřebováno tak metr krát půl metru (ne, možná přeháním, ale rozhodně to vypadalo zafašočovaně jak když by to schovávali pod vodu a nechtěli to namočit). To už jsem vůbec nechápala. Byly to sušenky, co si tu koupili naši "dočasní" spolubydlící, když Lanai and Che byli na dovolené. No, a nechali je tady...a já nevim, jestli se styděli jíst něco, co koupil někdo cizí či co, nechápu. A není to o tom, že by takovou věc normálně nejedli. Podobně jsem kroutila hlavou nad zbytkem balení Haribáčů gumových medvídků. Datum spotřeby musí mít tak příští rok a v lednici se taky neskladují... Takže naše teorie zase v troskách. Trošku si člověk pak říká, jak jim to říct, aniž by naboural mírumilovné harmonické soužití no... Ale jako ze zbytečně vyhozených jahod, jablek (která pravda, potřebovala vykrojit!) se mi chce plakat.. A to ani nemluvím o tom, že jsou schopní hodit do sušičky třeba jen jeden ručník a nechat ho tam protáčet hodinu kolem dokola. Absurdní, řeknu vám, to teda jo!

Běžecký víkend

Jak mnohým z vás už prozradil Facebook, máme za sebou velmi příjemný a inspirativní (!!) sportovní víkend. Tentokrát ale ani ne tak našimi heroickými výkony - ač běhat jsme samozřejmě byli i v sobotu i v neděli! - jako spíš velkolepou akcí v podobě londýnského maratonu. No, jak říkám, časy, kdy jsem s úsměvem procválala cílovou páskou na 42 kilometrech jsou ty tam, což ale neměnilo nic na tom, že mě při koukání na ty maratonské nadšence pěkně svrběly nožky! Jojo, stojí to za to, už jen kvůli tomu pocitu v cíli. Úplně se mi vybavovaly ty pocity zalykání se nadšením, když si člověk řekne, že právě doběhnul 42 kilometrů... Ještě bych to chtěla někdy zažít. A vlastně, když jsme u toho, Honza má na svém "must do" listu taky ještě jeden maratónek kvůli té prohrané sázce, takže bychom to tak pěkně vlastně mohli spojit že! Každopádně žádný poplach, intenzivní trénink nebo něco podobně cíleného zatím v plánu nemáme, ač teda nutno podotknout, že z Honzy se brzy stane mistr (nebo spíš vlastně Mistr) statistik vyčtených z Garmina. Každý běh podléhá přísnému statistické porovnání, jak se zlepšila tepovka, rychlejší pace ..a tak. Vlastně se ještě divím, že si na svůj sporttester ještě nepořídil ten měkoučký červený polštářek, na který by ho odkládal. No je to legrace, ale mám z toho radost a myslím, že ježíška by to taky potěšilo.

Ale zpátky k tomu maratonu. V sobotu jsem se byla podívat na místní maratonské expo, které se konalo v prostorách asi čtyřikrát větších než je naše výstaviště. Tak těch 35 000 účastníků holt musí být někde vidět no. Hehe. Byl to mazec. Děsnejch lidí. Ale skvělá běžecká atmosféra. Úplně jsem měla chuť běžet. Proplétala jsem se mezi davy, očumovala sportovní oblečky a běžecké vymoženosti nejrůznějších značek, ochutnala jsem pár novinek mezi tyčinkami, jedna z nich byla z chia semínek s vločkama (značka chia change), druhá byla kombinace vloček a červené řepy (značka beet it), obojí doporučuju! Bylo legrační sledovat rodinky provozující tuhle maratonskou turistiku, tatínek běží a maminka s dětmi ho jedou podpořit. Nebo ty páry, co buď on běží a ona ho podporuje (óóó můj hrdina) nebo naopak ona běží a on jí podporuje (je fakt hustá, that is my girl), co korzovaly kolem. A nejabsurdnější na tom všem je, že o běhání se přeci říká, jak je to levný sport, jak vám stačí ty boty, trenky a triko... Hehe, když vidíte tuhle megalomanii, kde jako když fikne necháte spolu s obsahem vaší peněženky i velkou část z částky na kartě, skoro by se o tom chtělo polemizovat... No, ale zážitek fajn, inspirativní! Člověku se hned zachce běžet, třeba na takový skromný "vysněný" čas jako je 3:30.

A mimochodem, když jsme u toho času pod 3:30, v neděli se s námi byla na ten maraton podívat moje kamarádka Katie, která taky nadšeně běhá. Ehm, teda, je to poněkud jiná liga běžce než jsem já, neb má za sebou už několik maratonů včetně Bostonu (kam je ženský kvalifikační čas 3:40) a drží si svůj maratonský osobáček na 3:26! No, prostě nadšená běžkyně.Tak musím říct, že to bylo fajn, dokonce jsme i správně zvolili místo, kde vůbec nebyly davy, stihli jsme jak vozíčkáře a handicapované, tak elitu žen a mužů (jsou to srnky, tu rychlost prostě nechápete!) a pak i "ten zbytek těch pomalých"..co běží tak na 3:05 nebo 3:10...Hustý. Fakt smekám, Vypadá to tak lehce. Připadám si oproti nim jako tank..nebo běžící hrošice. Děsný!

Spolu s námi na závod koukal i neuvěřitelně poslušný psík. A protože byla docela zima a foukalo (přestože srnky běžely v zátopkovských kraťáskách a v plandavém tílečku), používala jsem ho jao takové osobní topeníčko.

Jo, a málem bych zapomněla, cestou na sraz s Katie k nám do vagonu metra nastoupila skupina tak patnácti spíš starších gentlemanů, všichni trička s charitou na podporu Parkinsonovy choroby, evidentně jeli fandit. Měli kasičky, balónky, byli v dobré náladě..a najednou prostě začali zpívat! Ale hrozně hustě, rozděleně na hlasy, kanon, dunivými mužskými hlasy, fakt to bylo hrozně dobrý! To se vám prostě v Praze v metru nestane.. No, tak zazpívali tři písničky a pak bohužel přestoupili do dalšího vagónu, což byla škoda, protože jsme měli ještě pěkných dvacet minut cesty.. Ale prostě supr zážitek! Honza je chtěl natočit, abychom se mohli tady podělit, ale pak nám to přišlo takový blbý...takže si to musíte jen představovat..

No, takže asi tolik k našemu běžeckému víkendu. Samozřejmě mě to navnadilo, už máme nahledaný jeden půlmaraton v St. Albans, menším městečku na sever od Londýna..tak si v červnu asi uděláme výlet... Ale jinak klíííd, já se do žádného velkého tréninkového plánování neženu. Jestli to u někoho hrozí tak u Mistra statistika, který mimochodem před chvíli přiběhl, že to "bylo skvělý!", směje se od ucha k uchu, nadšený jak na Vánoce... No, myslím, že můžu být spokojená. Běhání se z kategorie "nikdy!"dostalo přes kategorii "dám tomu šanci" a "to je dobrý, že se spolu o víkendu půjdeme proběhnout, už se těším" do absolutně top kategorie "jsem nadšený, bylo to fakt skvělý"!

...heleďte, jsem spokojená :)

Shrnutí událostí z posledních dní

Tak se mě včera Lanai, naše spolubydlící, ptala, jak to jde s mým blogem...ehm, tak jsem musela objektivně přiznat, že to žádná pecka není.. ostatně, tomu odpovídá i poslední příspěvek z povelikonočního dubnového víkendu. Přitom po pravdě času mám teď oproti semestru víc, na to bych se vymlouvat neměla. Ale znáte to, pořád je co dělat. Zvlášť když jsem si řekla, že se radši vším tím školním pachtěním budu zabývat teď, a pak si budu v létě válet šunky. 

A běhat s dětma po lese na táboře. 

A juchat na kole. 

Ježiš já se tak těšim! 

Ale nepředbíhat..

Je teprve duben, příští týden začíná opakovací týden, takže startuju mozek..udělat zkoušky, odevzdat projekt, dopsat diplomku...

...

No, ale abyste nebyli ochuzeni o novinky z našeho londýnského života, zde je takové malé shrnutí událostí z posledních dní:

- Po dnešním běhu se mi udělala díra v Craftí kompresní podkolence, což mě děsně štve! Navíc to nepůjde zašít (i kdybych tu měla šítí!), protože by to tlačilo a s dírou běhat nejde, protože to dře do kotníku. Prostě prekérní situace, musím běhat holt v jinejch!

- Když jsme u toho běhání, minulý víkend byl úplně ultra běžecký a ultra rekordní. Bylo nádherně a tak jsme si udělali běžecký výlet do Richmondu. Parádička běžet po něčem jiném než asfaltu (a teda náš park tady je skvělý, ale přecijen milá změna). Úplně jsem si chvíli připadala jako v Prokopáku na skalách nebo jako ve Hvězdě. No parádička, fakt! A navíc jsme si udělali asi letošní kilometrážní rekord, nebo sporttestery ukazovaly necelých 20 km. Škoda těch posledních 500 metrů, co chyběly, ale Honza už měl hlad a tak vůbec, přece tu nebudem kroužit kolem baráku jen abychom naběhli tu dvacítku! ...každopádně ale vejlet božský, užili jsme si to moc, a nebudete věřit, ale Honza taky! Zdá se, že běhu začíná skutečně přicházet na chuť!

Důkaz místo slibů! (19.5 km)

- Zkomplikovaná situace ohledně mojí diplomky se vyřešila, kameru už mám u sebe a můžu vesele pokračovat ve sběru dat. Jen škoda, že na to už nemám ten čas, co jsem si vymezila ty minulé dva týdny, kdy jsem tu proklatou kameru neměla...

- Naše department se stěhuje do jiné budovy, takže původní prostory jsou teď úplně prázdné. Zřejmě to tam vyklidili i ostatní studenti, neb studovnu mám obvykle pro sebe (zatímco ostatní se mačkají v knihovně).

- Potřebovala jsem nějaké knížky z knihovny, tak jsem si udělala jeden studijní den tam. naproti mě seděla slečna, Asiatka a pilně se učila. Tak pilně, že vytištěné dokumenty nejen četla, ale také podtrhávala. Fór byl v tom, že to podtrhávala - a teď se podržte - podle pravítka! Blázinec!

- Naše gastronomické zážitky nekončí, po indickém paneeru, jsme vyzkoušeli ještě kyperský sýr halloumi, děláme si z něj burgery. Navíc, objevili jsme skvělé (a levné!!) instantní směsi na pečení, takže si občas pečeme i čerstvé pečivo. Luxus! O dost lepší než tousťák! 

- Už je tu definitivní jaro. Sluníčko a úplně modro, skoro se zdá, jako by "britské" počasí zmizlo...(ehm, v neděli se to jistě vynahradí těmi hlášeními 8,7 mm deště).

- Honza objevil, že nedalo v našem okolí se každou neděli pořádá food market, tak se musíme vyrazit podívat! Zbožňuju tržiště! A pak taky máme v plánu květinový trh, co nám doporučovala kamarádka.. No, radši nebudu pokračovat, co všechno máme v plánu, protože to bylo na dlouho...

- Dostali jsme voucher na 15 liber do Tesca. Škoda, že jen při nákupu nad 60 liber a přes internet. Inu, i tak jsme se to rozhodli vyzkoušet, strávila jsem tak krásné dvě hodiny šíleným klikáním, které - tramtadadá - dopadalo tak, že asi dvě hodiny před dodávkou nám volali, že nebyla autorizovaná platba!..Takže víte co, asi radši budu zase psát svůj seznam a jezdit se vozíkem po Morrissonu! 

- Přišly nám suprový surikaty!

Velikonoce nevelikonoce

Zatímco do Čech přihopkal velikonoční zajíček se sněhovou nadílkou, tady se rozjelo jaro na plný pecky. S mojí nemocí a bolavou nohou jsme si ho sice bohužel nemohli užít úplně na sto procent, ale jarní vlna se nad Londýnem snad na nějakou chvíli ještě zdrží, tak to doháníme teď! Každopádně, co se našeho nějakého velikonočního slavení, tradicionalisté zacpěte si uši, ale byla to bída. Na Honzovu objednávku jsme teda měli mazanec, ale co se výzdoby, natož vajíček týče, jsem se nezmohla ani na to zelené osení. Ale pozor, úspěšně zahradničím s dvanáctihlavou narciskou, která nám to obšťastňuje pokojíček. Pak nám také dorazila pěkná velikonoční přání, spolu s jarními pozdravy od koťat ve spoďárech už nám visí na naší "nástěnce".

No, a tím ta velikonoční nálada asi tak končí. Mlsní spolubydlící to před svým odjezdem na dovolenou vyladili ještě pár čokoládovými vajíčky, ale jinak naše šmitec. V naději přiučit se nějaké místní "tradici" slavení velikonoc jsme se vydali na doporučovaný Spitalfields and Bricklane market, kde měli hromadu skvělých, leč absolutně nevelikonočních věcí. Mimo jiné, s klidem by se dalo říct, že pokud toužíte ochutnat street food odkudkoli ze světa si vzpomenete, tohle se zdá být ideálním místem.Trochu překvapivě se zdá, že se tu na velikonoce nehraje ani moc v obchodech. Pár kuřátek nebo čokoládová vajíčka lupou asi najdete, ale nic hvězdného. Takže jsme to zabalili a další den šli radši vejletovat k nám do jarního parku. Trochu jako porota jsme se vyvalovali na lavičce a hodnotili, čí pes je hezčí, jaké dítě běhá lehce a kteří běžci jsou navlečení jak kdyby bylo pod nulou. Cestou domů jsme si u trhovce nakoupili ovoce v bargain bowls a bylo nám dobře. Jo, a abych nezapomněla, velikonoční náladu jsme úplně nezazdili - velikonoční zajíček nám přinesl nový přírůstek do zvířátkovské rodinky. Jmenuje se Kryštof, je tu nový, takže v noci občas zabírá polštář nebo se cpe do mezery mezi postelí a zdí, ale Agáta říkala, že si ho vezme pod křídla a všechno ho to naučí :)

Kryštof a dvanáctihlavá narciska

Běžec vegetarián

Nechci se vychloubat, ale myslím, že můžeme začít mluvit o vlivu. Není tomu ani tak moc dávno, co odpovědi typu "No to teda ani náhodou!" nebo "To nemůže být dobrý!" byly tak trochu na pořádku dne. Pak se ale nějakou náhodou - možná konkrétně legrační sázkou (pro ty, co neví, let´s make it public, Honza prohrál sázku o to, že nesním tři pomela a za "odměnu" musí běžet maraton) - to "běh = v žádném případě" postupně přetransformovalo přes "běh = možná tak pětka, rychle, pořádně se zničit, pomalé běhání je nuda" až k neuvěřitelnému "jsem běžec!". Nová běžecká bundička se stala nejlepším přítelem, večer po jejím zakoupení dokonce hrozilo, že bude spát místo Agáty mezi námi v posteli! Ach ta láska :) ..Ruku v ruce se tak samy od sebe začaly objevovat návrhy, že bychom naší případnou dovolenou na kolech v Alpách proložili nějakým tím během (dříve tabu!!!), v Richmondu se běhá pravidelně téměř každý víkend desítka, tak je myslím jen otázka času, kdy vám sem budu přidávat fotky z cíle :) Ale víte co, tak nějak mě to hřeje. Jen se zbavit té zatracené zlobivé bolavé nohy a vyrazíme na ten dlouhý, pomalý, z počátku no-go "v žádném případě" běh společně.

Podobný průběh jako s běháním to bylos určitým jídlem, Takové nepsané pravidlo trochu s rezervou hlásalo, že "když tam není maso, není to jídlo". Jelikož já nejsem nějaký velký masožravec a vaření mám z velké části v gesci já, masová matra se pomalu rozpouštěla. A vida, i zeleninové jídlo může být dobrý, a navíc, jak Honza občas rád polemizuje - nedostatkem vlákniny naše strava asi netrpí, že? :) Každopádně, repertoár složený zhruba z těstovin z tuňákem, těstovin se špenátem, pstruha s bramborovou kaší, burgerů nebo případně "prostě nějak pečeného masa" se poněkud rozšířil, a věřte nebo ne, ještě mi žádný výtvor nebyl hozen na hlavu nebo tvrdě zkritizován (ať žije gentlemanství a slušné vychování, když mi to uvaří a přinesou až pod nos, přece to nemůžu kritizovat! :) ..) Občas vaříme "na objednávku", tak kontinuálně je v kurzu bezmasové chilli, těstovináč, rybičková pomazánka (ale rybičky musí být z Morrissons, z Tesca jsou hnusný a musí tam být kyselé okurky), občas dostanu také prosbu na pudink (děkujeme za dodávku z Čech!) nebo ovocný koláč. No, a s koláčem se nám hezky váže taková veselá historka. Peču, ehm.. "podle receptu". Respektive, mám recept, jako orientační návod, ale často se tak nějak stane, že ty poměry jsou ve skutečnosti trochu jiné. A tak jsem pekla rebarborový koláč. Nebo koláč z blum (náš místní trhovec, kde nakupujeme ovoce a zeleninu, má takovou skvělou věc - říká tomu "bargain bowls", jsou to takové mísy vždycky něčeho, co je "v akci"..každá bargain bowl stojí libru (incredibly cheap!) a je toho mraky!). Půl na půl mouka a vločky, šup šup, na plech, upéct, Honza blažený, spolubydlící blažení, a ještě zbylo v pondělí na svačinku Honzovi do práce. No, a tak s tak stalo, že Honza přikvačil jednak bez krabičky ("nechal jsem jim tam poslední kousek"), s veselou historkou, jak se jeho indická kolegyně nad tou buchtou rozplývala a prosí o recept. Hehe, to mě pobavilo, nejobyčejnější koláč s ovocem a vločkama a takové ovace. No neva, recept baj vočko jsem jí poskytla - že to prý upeče manželovi, že prý "v tom jsou vločky, to je zdravý" ..ehm, ale je tam taky hrnek cukru a půlka másla hehe.. Druhý den, jako že prý děkuje a posílá nám - a Honza začal vyndavat takové pytlíčky z tašky. Nějakým zázrakem nám poslala dózu sladké papriky (koření) a pak - už méně zázrakem - sadu asi šesti různých indických omáček. Instantní pytlíčky se slisovaným koncentrovaným kořením ,co se jen naředí vodou, přidá se maso (hehe, dostáváme se k pointě) a může se jíst (s tunou jogurtu, neb to příšerně pálí). Inu, jak tu máme tak trochu nemasovou policy (způsobenou mým nemasožroutstvím a rybími preferencemi a podtrženou dokumentem o masovém a kuřecí průmyslu a zpracování masa, jmenovalo se to Food inc. pro zvědavce), naskytla se otázka, co do toho hodíme místo masa. Honza chvíli navrhoval, že koupí nějaké "šťastné zdravé bio kuřátko nebo jehňátko, co se páslo na travičce", ale kontrovala jsem poněkud odvážným návrhem - tofu. Připravena chytit Honzovi oči vypadlé údivem zďůlku jsem čekala na no-go "TOFU? NO!" nebo lišáckou gentlemanskou odpověď "no, víš, já měl tofu ve školní jídelně (odvolávání se na "už jse to vyzkoušel a nechutná mi to") a bylo to hnusný a navíc má se tam dávat maso (držme se návodu, že)". Oči z ďůlků ale nakonec vypadly málem mě, protože Honza s naprostým klidem a minimálními pochybami návrh přijal, když jsme tofu kupovali, dokonce se zdálo, že se těší! Stále to ale nevylučovalo variantu, že mi to hodí na hlavu, až to ochutná. Z bezpečnostních důvodů požáru v mých ústech jsme zvolili omáčku s dvěma chilli papričkami (bohužel jsme nafasovali jen dvou a tří papričkové omáčky). Vonělo to krásně, ale už při přičichnutí mě pálila pusa jak čert.

Jo, předesílám, že já nejsem moc měřítko, můj styl "dětská strava"se pálivým věcem vyhýbá obloukem, ale tak experiment, tak jdu do toho. Jako záchranná příloha byl zvolen kuskus a samozřejmě jsme dle rada připravili na stůl mezi sebe celý nově otevřený bílý jogurt (pro info a pozdější reference - kupujeme kilové (1 KG) balení jogurtu). Tak a nadešel okamžik pravdy. Nadešel tak rychle, že jsme to bohužel nestihli fotodokumentovat, ale máme spoustu dalších omáček, takže příště se určitě pochlubíme. No, musím uznat, že to bylo moc dobrý. Ale pálilo to příšerně! Myslím, že jsem snědla víc jogurtu než čehokoli dalšího - po jídle v našem kyblíku jogurtu zbylo něco kolem 200 g.. Troufám si říct, že z těch 800 g jsem tak slušných 600 g zbouchala já! Co byl ale hlavní bod - Honza byl nadšený. Futroval do sebe omáčku s tofu, s TOFU! A myslím, že zaperlil i euforickým výkřikem "odteď už nekupujeme maso, jen tofu a ryby" :) Myslím, že by ho tatínek doma nepoznával :) A víte co? Jako objednávka na další týden bylo tofu s indickou omáčkou :) Tentokrát "zariskoval" a šel do tři chilli papriček, frajersky si dnes dokonce vzal méně jogurtu, že to minule bylo asi "chabý".. No, každopádně, toť historka s tofu. Podobně "nemůže být dobrá" dnes zbožňovaná dýně nebo bulgur, který si musel protrpět několik nedůvěřivých průchodů kolem regálu, než přeřazen z kolonky "nedůvěřuji" do "tyjo, to je dobrý". Nebo třeba takové sojové mléko, což už je u toho mlékomila co říct!...Nebo mrkev s hráškem..brambory s tvarohem..a tak... 

No, myslím, že by na otázku "Jak se změnily tvé stravovací návyky od společného bydlení se tvojí přítelkyní?" by Honza mohl začít psát knihu :) 

P.S. Nebojte ale, myslím, že steak nebo burger si Honza stále rád dá, ostatně, měli jste vidět, jak do něj ten zvěřinový burger tehdy na Borough marketu zasvištěl :)