Nastoupila jsem jako obvykle do prvních dveří druhého vagonu a posadila se na své tradiční místo na levém okraji. Vytáhla jsem si knížku a začala si číst. Metro se pomalu rozjelo. Na další zastávce nastoupil starší tělnatý pán s čtečkou a posadil se o pár sedaček vedle mě. Nevěnovala jsem mu příliš pozornosti, nebýt té mladé slečny bych si ho možná ani nevšimla. Od čtení mě vytrhlo jeho hlasité a definitivní "No, no, no, no". Slečna, která se ho evidentně na něco ptala, skoro leknutím poodstoupila, ale celkem duchapřítomně pána upozornila, že by neuškodilo, když by byl o trochu slušnější. V ruce držela hromádku malých papírových kartiček.
Když viděla, že jsem vzhlédla od knížky, usmála se a přistoupila ke mně s dotazem, jestli by mi nevadilo zúčastnit se takového malého uměleckého projektu. Já, umělec každým coulem, jsem se zatvářila na takovou nabídku trochu rozpačitě, ale pak se tedy ptám, o co jde. "Jsem umělkyně, ale nemám žádnou inspiraci. Byla bych hrozně vděčná za jakýkoli nápad nebo návrh," a podávala mi tužku a přehnutou čtvrtku, velikosti zhruba jako vizitka. "Stačí, když to napíšete sem, může to být úplně cokoli..." Převzala jsem si od ní náčiní, ale v rozpacích moc nevěděla, co napsat. Potřebuju asi trochu upřesnění, co za umělkyni, hudebnice, malířka...? "Je to vážně úplně jedno, jsem spíš zaměřená vizuálně, třeba i na video nebo film...ale jestli máte nápad s hudbou, klidně ho napište!" Dobrá. Po pravdě, nevěděla jsem moc, co chudák holce poradit..ale přeci jí neodevzdám prázdný papírek.. Evidentně jí moc lidí ochotných pomoci nebylo. Už jsem pochopila, co to "no, no, no..!" od toho pána znamenalo. Slečna ani nesthla říct "Promiňte mohla bych.." a pán na nic nečekal a odmítal. Podobně to bylo i s ostatními lidmi, přestože vůbec nic nedělali, často buď koukali do mobilu nebo jen civěli před sebe. na slečnin dotaz vrtěli hlavou, jako by jim nabízela o ochutnání holubí nohu... Podala jsem jí vyplněný papírek, s díky so ho zandala do brašničky a na další zastávce přehupsla do dalšího vagonu. Popřála jsem jí hodně štěstí a ještě několikrát se vedle do vagonu koukla, kolik lidí k projektu přiměla. Moc jich nebylo. Měla jsem dobrý pocit, že jsem jí "pomohla"...a stejně si myslím, že to byl spíš nějaký "výzkum" než že by tak skutečně hledala inspiraci. Tak jako tak, škoda, že se nedozvím, jak to dopadlo...
...
Měla jsem tak vykoukané oči z civění do počítače, že jsem chvíli jen tupě seděla a koukala, jak lidé nastupují a vystupují, jak si nemožně stoupají mezi dveře a brání tak plynulému nástupu a výstupu ostatních cestujících... Opět jsem žasla nad nevychovaností některých dětí, co se botičky nebotičky prdelily a ťapkaly po sedačce... Na jedné zastávce se místo vedle mě zaplnilo. Ten pán vypadal zmateně.
Neustále střídavě koukal do plánku metra, který měl v ruce, a konfrontoval ho s plánkem vylepeným na stěně v metru. Pak nevydržel a zeptal se mě, jestli jede správně, Jeho angličtina nebyla precizní, rozhodně cizinec, ale myslím, že pochopil, že jede správně. Trochu se uklidnit. Nevšímala jsem si ho, ale on se se mnou tak nějak sám dal do řeči. Jestli tu bydlím a odkud jsem a co tu dělám...Bla bla bla..Z něj každopadně vypadlo, že je to íránský bývalý politik, co se před 15 lety odstěhoval s rodinou do Británie kvůli politickému přesvědčení. Žije v Cambridge. Z LSE je nadšený, prý když studoval magistra, přednášeli mu nějací profesoři z LSE a bylo to úžasné (fascinating and inspiring!!) ..A třešinkou na dortu bylo, že prý by se chtěl dozvědět něco víc o body language, že jestli prý něco takového ve škole probíráme, že bude rád, když bych mu tu přednášku poslala. Že mi dá vizitku... Vytáhl zmuchlaný papírek. Něco jako když ustřihnete kousek papíru, na to napíšete své jméno, mail a telefon. Teda, jméno a mail byly předtištěné, ale mail byl přeškrtaný, pod ním byl jiný, také přeškrtaný a pod tím ještě jeden.. A telefonní číslo tam borec dopisoval až předemnou v metru. No, vizitku jsem si vzala, ze slušnosti. Když vystupoval, popřála jsem mu hezký den. Ale bylo to podivné setkání...
Žádné komentáře:
Okomentovat