Uuufff, pátek!

Pátek. Když člověk začne pracovat na full time, najednou to slovo začne znít tak trochu jinak, tak trochu jako "uuufff". Peprnou třešničkou je pak po týdnu totálně vyžraná lednička, která pro milovníky snídaně (zde!) neznamená nic moc jiného než výlet s batůžkem do Tesca. Dneska se poštěstilo, lednička sice vypadá uboze, ale ještě přežijem, takže se tradiční páteční vycházka na nákup odkládá. Zvlášť dneska je to docela milé, neb mě události tohoto pracovního týdne poněkud znavily. No, a tím se vlastně konečně dostávám k tomu aspoň ve zkratce popsat, co vlastně dělám. Smlouva v malé sustainability consultancy mi vypršela koncem ledna, a protože to s nějakým prodloužením vypadalo dost mlžně, poohlížela jsem se po něčem jiném a vida, klaplo to. Ozvala se mi jedna docela velká mezinárodní firma (jmenuje se Havi Global Solutions pro ty, co by si to chtěli googlit), která se zaměřuje hlavně na supply chain management a to zejména obalových materiálů. Já pracuju v sustainability "týmu" - uvozovky protože tým jsem já a můj šéf Phil - a role je zaměřená na sustainability reporting. Kromě toho se částečně podílím i na dalších projektech, hlavně díky skvělýmu šéfovi, který se snaží mě zapojit do různých věcí, takže mám spoustu příležitosí absorbovat novinky jako houba. Momentálně teda dokončujeme hlavní reporting projekt, který probíhá globálně jak v Evropě, tak v Severní Americe a APMEA (Asia, Pacific, Middle East, Australia). Moje zodpovědnost teda byla původně jen za Evropu, ale vzhledem ke komplexitě dodacího řetězce v APMEA a množství dat a dodavatelů se teď částečně pokrýváme i APMEA, což dává té práci skutečně globální rozměr. Různá časová pásma, emaily v čínštině, zdvořilostní přípony v osloveních...a tak. Celý projekt probíhá prostřednictvím online platformy, která má pro reporting období 2015 premiéru. No, a nutno říct, že co se implementace týče, byla tam mnohá škobrtnutí, jejichž výsledkem je právě to "uuufff", se kterým v pátek občas vkročím domů. Ale nestěžuju si, aspoň se nenudím. Třeba dneska jsem po telefonu ve francouzštině instruovala jednoho dodavatele, jak zadat data do toho systému. To v kontextu toho, že celý systém operuje v angličtin,ě bylo v kombinaci s faktem, že jsem francouzsky pěkně dlouho nemluvila, způsobilo, že jsem se docela zapotila. Jooo, jak si asi nozí říkáte, jak můžu něco takového dělat, když v téhle oblasti nemám žádnou zkušenost? Že to je poněkud o krok vedle od toho, co jsem studovala? Jako....jo, taky jsem si to myslela. A pořádt teda nejsem odborník na druhy papíru a složení kelímků na kafe, ale docela hodně věcí jsem se naučila a v některých ohledech se mi vlastně zdá, že se mi předchoyí zkušenosti vlastně docela hodí. Inu, ve ztkratce tedy tolik, jsem spokojená, vycházím s šéfem, kanceláře máme v krasném moderním business parku, cestování do práce mi trvá 40 - 50 minut, což na Londýn vlastně docela jde, myslím, že bych si neměla stěžovat. Protože jsem to já, tak si samozřejmě stěžuju, na zpožděný nebo zrušený vlaky a nekompetentnost některých dodavatelů a chybí mi nějaká pořádná partička lidí z práce, se kterou bychom občas mohli něco podniknout, ale co se dá dělat. Mám se fajn, je pátek, uuufff.

Back on the track

Je to se mnou asi těžké i tak, ale když nemůžu běhat, je to ještě horší. Březen toho byl celkem slušnou ukázkou. Dal by se tak trochu nazvat měsícem testování Honzovy trpělivosti, mé odolnosti nepropadat trudomyslnosti, tedy tak trochu zkouškou vztahu. Prošli jsme, takže dobrý. Zachránilo to pár flectorů, diclofenac a v další fází pak nedaleké bazén a podržte se - posilovna!
Jojo, něco se zase jaksi pokazilo a začala mě bolet noha. A jak to tak vždycky v tomto smutném bolavém období bývá, bolavá noha je nejen stopka běhání, ale bohužel mnohdy i třeba doběhnutému metru, v horším případě pár krokům do kuchyně pro pití...

Běhací botky a kamarád Garmin tak opuštěně vzdychli pokaždé, kdy jsem se šourala kolem. No a z nemoct-nic-dělací mrzutosti mě (a Honzu asi taky) zachránil nedaleký bazén, kam jsem se začala chodit máchat. Nejdřív jsem chodila občas ráno přes týden i potom o víkendu, ale s novou prací už jsem ranní plavby přes týden nestíhala, takže se moje lachtanění skrouhlo jen na víkendy. Což ano, správně mě tak úplně neuspokojovalo. Když se tak ukázalo, že v posilovně, kam chodí Honza, je nejen vstup 24/7, ale také spinning, jóga, pilates a kdesi cosi, řekla jsem si, že to zkusím. Nejsem úplně posilovňácký indoor typ, takže zejména první (nikoli však pouze ta!) návštěva pro mě byla dosti zážitek, ale musím říct, že se spinnerem, na kterém v pět ráno nikdo jiný nejezdí, jsem se docela sžila. A vlastně i ty gymnastické míče a bosu, co doma člověk nemá, se hodí. Činky a funící borce s obříma bicákama radši obcházím obloukem, ale jinak je to docela fajn. Za poslední týden už jsem zkusila zase trochu popobíhat, protože nožky už se snad umoudřila, tak se zatím můžu jenom tak plížit, ale snad to všechno zase přijde. Budík nám zvoní v 4:45 tak jako tak, takže buď hupsnu na spiner nebo veslovací trénažér nebo si pofuním při běhu podél řeky. Takže vlastně dobrý. Forma je v kýbli teda, ale co se dá dělat, žejo. Hlavně že jsme zdraví, juch!

London life update: shrnutí hlavních událostí prosinec 2015 - únor 2016

Je 28. března a včera to byly přesně čtyři měsíce, co jsem přidala poslední příspěvek. Ostuda! A vlastně i docela škoda, ne že byste byli neinformovaní jínými kanály než tady, ale tak nějak mi to připadá fajn mít památku na tyhle londýnský časy. Zrovna včera jsem tak pročítala blog jednoho kamaráda, co je teď na semestr v Šanghaji, a tak mě to nakoplo, že si říkám, že sice Londýn není taková exotika, ale už jen za tu památku (a potěšení babiček a dalších rodinných příslusníků, kterým se tímto omlouvám za publikační odmlku) to stojí.
Přihlašuji se tedy na blog a koukám, že poslední příspěvek je 27. listopadu. Když bych byla pes a měla ocas, ostudně bych ho stáhla mezi zadní nohy a odklopkala na hanbu.
Rozklikávám seznam příspěvků a s překvapením nacházím tři rozepsané, nepublikované příspěvky. Vida, a prej že dotahuju věci do konce... Ehm...
Každopádně teda na rovinu říkám, že každý detail, co se stal od listopadu 2015 tady rozepisovat nebudu, beztak jsem vám všechno vyžvanila během Vánoc, ale tak nějaký ty highlights byly, takže aspoň ve stručnosti...

V prosinci, krásném předvánočním čase, který kromě kýčovitých světýlek v oknech a vánočních slev v obchodech vypadál vánočně možná tak díky našemu adventnímu věnci (který jsem ani nestihla vyfotit vlastně, ale byl pěknej!), jsem měla promoci. Kvůli omezenému počtu vstupenek se té slávy bohužel nemohli zúčastnit všichni, kteří by si to zasloužili, ale kutil fotograf taťka sestříhal super video, takže památka je! No, takže tedy to je oficiální, mám na to i papír. Ceremonie byla decentní, slavnostní, milá, vlastně milé překvapení a bylo to fajn. Každý den bych v tom oblečku s čepicí asi chodit nemusela, ale takhle to bylo docela legrační... Rodičové si to užili, Honza přiběhl o polední pauze z práce na focení, takže všechno dobrý.

Další důležitou novinkou je můj nový běžecký kamarád. Jmenuje se Garmin, zařídili ho rodiče a je to můj pomocníček při běhání. Poté, co jsem během říja a listopadu, mých úspěšných běžeckých měsíců, naběhala celkem 650 km se rocičové rozhodli, že je potřeba, abych měla nějakého hlídače. Ne že by Honzovi nevěřili, ale tak začal běhat, přestal jíst maso.. a tak... Takže asi tu byla obava ze střetu zájmů. Každopádně jsem se s novým kámošem dost sžila, změří sice i to, co snad radši ani nechcete vědět, ale kolem a kolem je to super pomocník.

Můj nový běžecký kamarád

Pak byly Vánoce, které byly fajn, no a pak přišel rok 2016, který nám příliš pozitivně nezačal. Z Prahy jsem odjížděla s těžkým srdcem, vlastně jsem i docela pochybovala, jestli je to tak správně. Ale bylo potřeba jít dál. Zvednout se a začít hledat nový konec provázku, který by šel na domotané klubíčko navázat. Dlouho jsem se budila v naději, že všechno to byl jen zlý sen. Bylo mi smutno a byla jsem vděčná Honzovi, že tu nejsem sama. Tak nějak jsme to tu spolu kouleli. Pořád je mi občas smutno, ale je líp!

Než jsme stačili mrknout, byl konec ledna, který byl zároveň koncem mé pracovní smlouvy mého part time jobu. Naštěstí jsem až neuvěřitelně plynule - doslova v pátek konec v prvním, v pondělí začátek v druhém jobu - proplachtila do nového jobu. Doteď myslím, že můžu mluvit o neuvěřitelném štěstí. Po pravdě se asi nikdy nedozvím, co mě odlišilo od těch ostatních zájemců, ale muselo to být něco hodně husťáckýho, když mě vzali, přestože (jak jsem se později dozvěděla) jsem měla nejmenší sustainability zkušenosti ze všech uchazečů. A nechci se vychloubat, ale ne, nebyla jsem jediný uchazeč :)

Od února jsem tedy plně zaměstnaný jedinec, se všemi aspekty jako je každodenní dojíždění (sad face) nebo pravidelný měsíční plat (happy face). Taky jsme v únoru oslavili Honzovy narozky (starouš!) a naše výročí (první pětiletka splněná). Markét odfrčela do Lille a rodičové se vyrazili rekreovat k protinožcům, takže jsem si naplánovala výlet za Markét, abych jako správná starší ségra zkontrolovala, jestli si mění ponožky, čístí zuby a jí dost ovoce a zeleniny. No a za společný prodloužený víkend jsme toho stihly převelice, návštěvu skvělé místní ZOO (doporučuji!!), prošmejdění nejrůznějších tržišť, procházek městem zakončených kafíčkem a ňamičkou a samozřejmě konzumaci nesčetně vína, kozích sýrů, croissantů a baget. What a life!
A s časovým posunem trvala cesta zpátky do Londýna jenom půl hoďky!...plus teda to 40 minutový zpoždění, ale jinak doceka fofr, dík Eurostare!

..to je zatím vše, příště - a nebudeto až za 4 měsíce - napíšu o novinkách v březnu, o nové práci a o Velikonocích!

Máme se dobře

Začaly se množit poznámky a stížnosti na konto neaktualizovaného blogu. Že tu prý nic nového není, a že byste si prý rádi početli. Tak se omlouvám za prodlevu - a ne uplně krátkou - mám toho teď docela hodně. nebo jako nezas tak moc, abych nezvládla vychrlit sem trochu toho slovního průjmu, ale tak nějak se to sešlo, že jsem vždycky prostě dělala něco jinýho.

Ehm, a teď se budete ptát, co že jsem to teda dělala, když jsem tak busy a akční. Tákže...pěkně po pořádku.

Už tehdy v říjnu na Markét promoci mi přišel mail z jedné z té stovky firem, do kterých jsem psala, že by  možná něco měli, že to je sice jen krátkodobý projekt na tři týdny zatím, ale že jestli bych měla zájem. Olala, jistěže. Malá sustainability consultancy (pro ty, kteří neradi tyto anglické termíny, vysvětlení zde *), která se jmenuje Article 13 (www.article13.com) a sídlí kousek od místa, kde bydlíme, Mám to dveře-dveře tak 25 minut, no parádička! A ještě je to na Ealing Broadway, což je od nás směrem dál od centra, takže žádné lisování a tlačenkování v metru, juch! No, takže jsme si zavolali s touhle firmou, kromě toho, že jsem celý hovor musela křečovitě držet telefon na stejném místě (na milimetry!), aby kvůli špatnému signálu hovor nevypadl (a pak to jednou stejně vypadlo, tak nic no), vše vypadalo super slibně, ani mě nechtěli vidět a ve středu 21. října už jsem naklusávala do práce. Původní smlouva byla na na tři týdny, tři dny v týdnu, jen pomoc a tím projektem. Jo a ten projekt, jeho cílem je vytvoření jakési strategie s praktickými tipy a doporučeními, které budou organizacím a firmám pomáhat zaintegrovat prvky etického obchodu do své kultury. Zaměřuje se to specificky na textilní průmysl a takže bylo potřeba najít a pročíst nejrůznější dokumenty a reporty, od lidskoprávních mezinárodních úmluv přes už existující příručky a návody pro firmy až po CSR reports (výroční zprávy společenské odpovědnosti firem). Dalším zdrojem informací byly rozhovory a nejrůznější články a kreativních způsobech a inovacích v téhle oblasti, co jaká firma dělá, co jaká firma nedělá a měla/mohla by dělat, jaké dopady by mohlo mít, když takhle nebo tamta firma zavede/nezavede nějakou konkrétní službu..a tak. Bohužel musím být takto nekonkrétní, neb jsem se písemně zavádala, jak už to v těchto firmách bývá, k tzv. "confidentiality agreement", což je takový souhlas s tím, že informace o klientovi a vůbec detaily toho projektu jsou důvěrnou informací, takže zůstávají mezi zdmi naší kanceláře a nevynáší se ven.

No, takže já jsem tam byla jako posila týmu na tenhle projekt, což bylo super, zajímavé, zábavné, a přidanou hdnotu to mělo i v tom, že evidentně jsem se osvědčila, protože mi nabídli, jestli tam nechci zůstat až do ledna. Takže jsem jim na to kývla, no a do Vánoc máme vystaráno. Tři dny v týdnu chodím sem, no a ty zbylé dva?

* Je to konzultantská firmička, která se specializuje v oblasti udržitelnosti, strategického vývoje a společenské odpovědnosti firem. Svým klientům, kterými jsou jak velké korporáty (např. Nestlé), tak normální menší firmy (např. ) nebo neziskovky, nabízí radu a pomoc s integrací společenských hodnot, principů a ochrany životního prostředí do korporátní kultury. Snaží se tranformovat organizace, jejich členy a další zúčastněné jednotky k chování, které je odpovědnější nejen vůči organizaci samotné, jejím ziskům a růstu, ale také k ostatní společnosti a životnímu prostředí.

Při mém čmuchání po nějakém jobu jsem narazila i na jeden podnik, vlastně by se dalo říct neziskovku, která dělá konzultantské projekty v různých obodech  odvětvích a nabízí tak studentům, absolventům, nebo prostě komukoli, kdo se chce něco naučit v téhle branži, chce získat pracovní zkušenost a vybrousit svoje schopnosti a dovednosti nejen tak, aby to vypadalo dobře v životopise, který bude posílat na další pracovní pozice, abyse zapojili do nějakého z thle projektů. Je to v podstatě consulting, takže stejná věc jako je to, kde pracuju, s tím, že tohle je pro bono, takže by se dalo říct, že dobrovolnictví, s tím rozdílem, že jde o "vopravdickej business". Není to jako "pojďte, budeme si hrát jako že máme klienta, který má tohle problém a my mu teda pomůžeme". Pracujeme v reálným klientem, konkrétně je to teda jeden digitální start-up, který má konkrétní problém nebo spíš požadavky, co by od nás potřebovali, konkrétně je to analýza celého odvětví, ve kterém se pohybuje (což je sport a média), profilace a segmantace jejich zákazníků a potenciální návrhy pro budoucí vývoj jejich business strategie. Fungujeme v šestičlenném týmu, osobně se scházíme tak jednou týdně, jinak veškěré komunikace je online, ať už přes skype nebo přes nejrůznější platformy na řízení a management projektů nebo sdílení nápadů, návrhů nebo pokroku v našem projektu. Časová náročnost vychází pěkně, očekává se tak 10 hodin týdně, takže ty zbylé dva dny, co nechodím do práce, pracuju na tomhle. No, a zatím super, když by to mělo dopadnou tak, že jediné, co si z toho odnesu, je ta zkušenost a skills and knowledge, co jsem získala doteď, budu spokojená astálo to za to. Nehledě na to, že se zdá, že na tuhle pracovní zkušenost firmy hodně slyší, evidentně je pravda, že to zlepšuje "employability skills", jinými slovy, vypadá t, že jsem si tímhle docela výrazně potunila svoje CV. Takže bezva!

No, a do Vánoc teda plány zdržet se těchto dvou věcí a ideálně od ledna přesedlat na nějakého jiného oře, ideálně full-time už řádnou prácičku. Zatím se rýsují hned dvě schůzky s bezva lidmi ze zajímavých firem na příští týden, tak uvidíme, jak to dopadne!

A abych nežvanila pracovně jen o mě, Honza má taky novou práci. Zanechal své kolegy napospas arogantnímu workoholickému šéfovi a teď je spokojen, Ne že by ráno vyskočil z postele a juchal radostí, že už vstává a může další den do nové skvělé práce, ale vypadá spokojeněji. Dělá zábavnější věci, setkává se s klienty, dokonce byl teďna pracovním vejletě někde u Cambridge, šunka jedna! Takže fajn. Poslední den v jeho staré práci mu kolegové dokonce nachystali rozlučku, domů přinesl celý jeden zbylý cheesecake a jako dáreček od své indické kolegyně dostal indickou kuchařku (věděla, že mu chutná indická kuchyně, že občas něco vaří a že rád a s nadšením ochutnával indické dobroty, co nosila do kanceláře). No, řeknu vám, nidky bych si nemyslela, že bude mít takovou radost z kuchařky! Jako je krásná, to rozhodně, ale stejně, kdybyste ho viděli, celý večer listoval a vybíral, co si uděláme, co bude jeho "projekt"... A pár věcí už jsme i měli a až na jeden pokus to bylo vynikající! (samozřejmě jsme vynechali ty chilli papričky,co byly na seznamu ingrediencí). Ten jeden trochu nevydařený pokus ovšem stojí za zmínku, aspoň pro pobavení. Jak všichni vědí, pálivé jídlo nemám ráda. Nebudu se ani snažit říkat "moc nemusím", protože prostě nevidím jedinou výhodu jídla, u kterého jeinou chuť, kterou cítíte, je, že to děsně pálí, takže všechny ty další chutné ingredience, jsou tak možná náplň do vašeho žaludku, ale nic z toho. No, a to jsem tak jednou přišla z práce a Honza vařil, Už když jsem vešla do kuchyně, začala jsem kašlat, jak to čpělo ve vzduchu, Honza spatřil můj děs v očích a s úmyslem hasit oheň, než se rozšíří mě uklidňoval, že tam dal "jen jednu papričku". Nevědomky tak pouze přilil benzin do ohně. "Jako celou?!" vytřeštila jsem na něj oči. "No..ale byla malá! A už jí tu půl hodiny vyvařuju!". Ehm, ukázalo se, že tam Honza prostě podle receptu namydil jednu celou zelenou chilli papričku, bohužel tu nejpálivěši svého druhu a bohužel z ní nevyndal ani ta zrníčka. Luxusně vypadající zeleninový pokrm s lilkem a rajčaty se tak bohužel rázem změnil v ďábelskou variantu "znič si svoje chuťové buňky aneb ať jíš co jíš, jediné, co cítíš, je pálivost". No byl to děs, pálilo to příšerně, a to jsem k tomu snědla půl kila bílého jogurtu. I Honzovi vyrazily krůpěje potu na čele. Plnou pánev téhle hořlaviny se nám nepodařilo zdolat, tak jí Honza postupně následující tři dny ředil půl litrem bílého jogurtu a smíchané s řádnou dávkou těstovin se to "dalo pozřít", jak říkal. Trochu neštastně, když jsme pao koukali na další recepty, u chilli papriček v ingrediencích bylo občas napsáano "vyndejte zrnička,pokud nechete, aby to tak pálilo". "To to nemohli napsat i k tamtomu receptu?!" rozčiloval se Honza... Inu, chybami s čloběk učí, celou chilli papričku už jsme do jídla nikdy nedali a to lilkovo-rajčatové jídlo bez ní bylo exkluzivní! Jo, a to balení těch chilli papriček, bylo jich tam třeba šest, Honza dojídal ještě několik týdnů. A vždycky jen po půlce papričky, na těstoviny, na pizzu... No prostě sranda.

Taky tu pořád vesele běháme. Už jsme dvakrát pokořili třicítku o víkendu. Honza naplánoval bezvaa trasu, pěkným terénem, na to, že jsme v Londýně, tak i docela příjemný povrch a relativně v přírodě. Po své první třicítce vypadal Honza trochu znaveně, ale minulý víkend, když to vyšlona nějakých 32 km a kousek, vypadal už výrazně svěžeji, takže myslím, že už lze s klidem říct, že je z něj prostě bežec! Dokonce jednou ráno vstával se mnou a šli jsme běhat spolu. A ránem myslím půl šestou, což je pro Honzu obvykle ještě prostě noc. Zřejmě to teda byl na dlouhou dobu poslední společný běh takhle brzo ráno, ale o víkendu běháme společně jak čečetky. A někdy i v týdnu, jako třeba teď. Zrvna vyrážíme, tak končím, pokračování příště!

Na skok doma

Tak se to tak nějak stalo, že moje malá sestřička, se kterou jsme si s panenkama hrály na školu a na ponorku z palandy a  které jsem tehdy na táboře nazouvala holinky na hlídku, je Bc. Mám pocit, jako by nedávno maturovala. A pamatuju se, jak jsem si tehdy říkala, že se cítím staře, že se to škvrně, co na táboře nosilo celou dobu tu jednu oblíbenou mikinu (a proč bych já jako ta zodpovědná starší sestra měla něco proti, když ta mikina byla prostě oblíbená), byla to klokanka a na kapse byl Scoobydoo (a když byla špinavá, otočila se naruby, a hned byla čistá!), proměnilo v dámu na maturitním plese. No, a tři roky na to, základy chemika inženýra položeny. Takže jistě chápete, že jsem si tu slávu nemohla nechat ujít!

Pravda, moc dlouho jsem opravdu nepobyla, tímto se omlouvám všem, které jsem nestihla vidět, nebo stihla vidět jen krátce a slibuju, že na Vánoce to vynahradím. A třeba přijedu lépe vybavená na tu zimu, co tam máte. A snad taky nebude pořád pršet, že jo!
Každopádně počasí nezabránilo tomu, abych se v šíííleném dešti šla proběhnout do Prokopáku (děsně jsem se na to těšila, tak co se dalo dělat, přeci kvůli počasí nebudu měnit plány žejo!) nebo abychom si dali luxusní žraso a drinky na oslavu našeho chemika. Darovaná hand-made deskovka "Nuda v laborce" též sklidila úspěch, jak se zdálo, tak to jsem měla radost, přeci jen nejsem úplně design kreativec že.. Mnozí moji podzimní návštavu využili ke svátečním či předčasným narozeninovým gratulacím, takže jsem si připadal, jako když přišel ježíšek. Nového kamaráda, luxusního výkonného tyčového mixéra na tu skvělou dýňovou polívku s pomerančem a zázvorem jsem ale musela nechat doma, neb by ho chudáka do letadla nevzali. Ale všechno ostatní už letělo se mnou, včetně květiny! No, a cesta teda, řeknu vám, kapitola sama pro sebe. Nic podobného už bych nemusela zažít. Začalo to nevinně vlastně už cestou metrem na letiště, kdy jsem ještě z Luk hehehe volala Markét, že jsem zbytečně spěchala, že tu jsem brzo a tak.. No a hnedka na Zličíně jí samozřejmě volám znovu. Zapoměla jsem ty jediný dvě věci, který jsem měla přivézt z Prahy - běhací camelback batůžek na dlouhé běhy a Honzův ipod, co zapomněl v trumfíkovi po dovolené. Ehm, a kufr jsem měla sice skoro plný, ale ani batoh ani ipod tam nebyl. Naštěstí je moje sestřička nejen Bc, ale také velmi ochotná a pohotová, takže zpátky na Luka, chňapnout batoh a ipod a druhý kolo, směr letiště. Tím eskapáda cesty domů ale nekončila. Původně jsme měli odlétat v jedenáct večer, ale když bylo jedenáct a my stále čekali v té hale, kde nás měl vyzvednout autobus, co nás doveze před letadlo, bylo trochu ehm jasné, že budeme mít zpoždění. Ze zcela nepochopitelných důvodů nám pak poslali pouze jeden autobus - se mě měli zeptat a řekla bych jiim, že není šance, že se do něj všichni ty lidi vejdou. No, takže jsme čekali na další autobus, místní letištní staff nehnul ani brvou a my jsme čekali. Paráda. Když se přivalil další bus, lidi se doněj hrnuli jak lavina, přesto se tam ale nějakých šest lidí nevešlo. Ojojoj, to byla dřina vysvětlit lidem v těch dvou autobusech, že se asi budou muset trochu smáčknout, že prostě pro šest lidí další autobus nepřijede. No a korunu tomu všemu dali, když mi chňapli kufr, co jsem měla jako příruční zavazadlo (a ve kterým proto nemohl být ten mixér!) a že prý půjde na odbavení. Jak jako? No že prostě si ho vyzvednu na odbavení. Žádná další diskuse. Supr. Šance, že nestihnu autobus z letiště stoupla na 200 %. Paráda. Ale tak asi letí plné letadlo a tak ty větší kufry dali dolů, to holt dává smysl. Byla jsem běsná, když dvě řady sedadel za mnou byly úplně prázdné! Milý Ryanaire, to si děláš srandu ne?! Každopádně při odletu jsme měli asi 35 minut zpoždění, vybíjel se mi telefon, kufr jsem měla na odbavení, byla jsem vzteklá.. Asi nemusím dodávat, že ten bus jsem samožřejmě nestihla, jednak jsem asi 20 minut čekala v šíleně dlouhé frontě na pasové kontrole, pak dalších 20 minut na kufr, no a tak sice můj původní lístek byl na bus v 0:35, ale tomu pánovi, co to kontoloval, mě bylo asi líto, tak jsem se nasáčkovala do busu, co tam zrovna stál. Tímto se omlouvám tomu, kdo měl na tehle bus jízdenku, ale nedostal se dovnitř, protože bylo plno. Nechápu, byly asi dvě hodiny v noci a lidí všude jak blázen! Jděte spát! Londýn klasika, provoz trochu lepší než přes den, ale "vymeteno" teda ani náááhodou. I běžce jsem viděla. Ridiculous lifestyle. Autobus mě vyprdnul na Liverpool street, naštěstí asi 15 minut před odjezdem nočního busu k nám. No, a kolem čtvrté hodiny ranní už jsem to drncala tichou spící ulicí u nás. Potichoučku jsem dala kytičku do vody, ohlásila příjezd, padla do postele a spala. Parádní cesta, řeknu vám, Zlaté Heathrow!
Takže tolik k mé navštěvě domoviny. Až na ten peprný návrat to byl super výlet :)

Indický projekt

Kromě běhání se Honza nadchnul také do indické kuchyně, Enthusiasticky líčí každý gastronomický zážitek z práce, jeho indická kolegyně jim totiž občas nosí ňamičky na ochutnávku, posledním hitem bylo kořeněné (samozřejmě příšerně pálivé, tedy nepoživatelné) zobání, takový nevinně vypadající slaný mix cornflakes, oříšků, cizrny, hrášku a další havěti z rýžové mouky, všechno hezky v koření indických barev, prostě pálivé už na první pohled. To bylo radosti, když jsme tu parádu objevili tady u nás Tescu! Obvykle je náš týdenní velký nákup pro Honzu velmi votravná aktivita, ale s indickým zobáním to byla úplně jiná dimenze. Mezitím, co si Honza vybíral a zkoumavě prohlížet další podivnosti v indickém regálu, jsem postupně snosila do košíku vše další na našem seznamu, a mohlo se jet k pokladně. No a vrcholem indického nadšení byl páteční večer, kdy při sestavování seznamu na nákup Honza představil svůj sobotní projekt taštičky samosas. Jo, jeden pokus, a až na trochu tlustší těsto úspěšný, už proběhl loni, ale tentokrát bylo v plánu postupovat přesně podle receptu od pravé Indky. Dokonce jsme dokoupili všechno možné potřebné koření (třeba hořčičných semínek teď máme jak na nakládání dvaceti sklenic okurek!), jen chilli bylo přislíbeno nějak trochu omezit, abych třeba mohla i ochutnat já. Díky patří i naším bývalím australským spolubydlícím, kteří nám tu nechali k použití váhu, Honza se rozhodl držet se striktních gramáží v receptu, takže přišla vhod. No, a až na pár hořčičných semínek, které strachy vyskákaly z pánve, se podařilo vytvořit voňavou směsici, vše podle plánu, teď už jen udělat ty taštičky a dát péct. A pak jíst, to hlavně! Fází balení směsi do těsta se z Honzova projektu stal tak trochu náš společný projekt, ale dohromady jsme pokořili tenoučké pláty těsta (takhle tenké, promoučené, nelepící se těsto jsem v životě neviděla!) a ačkoli naše taštičky vypadaly spíš jako váčky nebo pytlíčky, výsledek byl tak chutný, že sem ani nemůžu dát fotku, protože prostě zmizely, než jsem je stihla vyfotit. Ehm, a i bez chilli pálily tak, že nebýt jogurtu jsem zbytek večera větrala pusu, ale jinak supr projekt!

Běžecký víkend

Ač se podzim už nenápadně vkrádá i sem do Londýna, počasí je pořád docela mírumilovné, máme za sebou už snad třetí nebo čtvrtý slunečný víkend v řadě, z čeho jsme blažení, protože není přeci nad běžecké počasí! Honza začal intenzivně pracovat na své kariéře nadšeného dálkového běžce, celý týden koukal do mapy a plánoval super dlouhý víkendový běh. Gramin Connect se stal v posledních týdnech nejnavštěvovanšjěí stránkou a měli nedovedete si představit ten smutek, vztek a neštěstí, když byl garmin před během vybitý! Jojo, z Honzy se stal nadšený běžec, se vším všudy, od běžeckých bot, přes statistiky v garmin connectu, surfování po recenzích na jiné sporttestery a okukování salomoňáckých S-Lab běžeckých vestiček a batůžků až po závodnické záměry a plány. Ačkoli já teď mám spoustu času, a tak běhám jako čečetka hezky každý den, a neskroměn musím říct, že mi to teď i docela běhá!, skoro jsem se začínala bát, abych ten Honzův ďábelský běžecký plán přežila ve zdraví!
V sobotu ráno Honza skoro nemohl dospat, natěšěný na náš běh. Venku bylo úplně běžecké počasí, tak jsme si dali běžeckou snídani, kterou já potřebuju tak dvě hoďky strávt, než můžu běžet, mezitím si Honza lupne ještě jedno snídaňové kolo, tentokrát myslím toustíky s vajíčkem. Pravidelný a hlavně dostatečný přísun energie během našeho výletu (žádný závodění!) byl zpočátku velkou Honzovou obavou (a mojí taky, protože když Honza dostane hlad, ojoj, to nechcete zažít!), zejména protože tu nemáme žádný batůžek (ani tu S-Labáckou vestičku že), museli jsme to trochu logisticky prokomat. To se nakonec docela povedlo, poslední půlku toustíku s nutellou, která se nevešla do kapsičky, Honza pohotově sňamnul, a se sušenkama, pitíčkem a dvěma banány v každé ruce (byla jsem jak pistolník hehe!) jsme vyrazili. Nejdřív hezky přes park, jak to známe, pak jsme proběhli k Barnes bridge a dál pěšinkou podél vody, co vede až k Chiswick bridge.

Řeka byla přelidněná veslaři, kteří brázdili vodu pod vedením trenérů, kteří je megafonem hecovali z vedlejšího (motorového) člunu. Přes Chiswick bridge jsme přeběhli na druhou stranu a místo toho, abychom se jako minulý víkend vraceli zpátky směrem k Hammersmith bridge (což byla nakonec dvacítka), jsme se vydali do nových končin pěšinkou vedoucí podél Kew gardens až k Richmond bridge. Tam nás čekalo kruté stoupání (ani ne tak tím převýšením, jako spíš tím, že bylo jediné na celé trase) nahoru do Richmond parku, kde jsme si dopřáli pauzičku a svačinku na patnáctém kilometru. Zpátky k vodě jsme pak z parku proběhli klidnou rezidenční čtvrtí, bez zaprděných výfuků aut, což bylo fajn. No, a pak už jsme byli zpět na naší známé trase, hezky po Barnes trail lesem a kolem pivovaru zpátky. Juch! Nakonec krásných 26 kiláčků, parádička! Tak akorát na to si udělat pozdnější obídek, pak samozřejmě kafíčko a hlavně, HLAVNĚ vyčíst Garmina!! Odpoledne jsme pak už jen šli vychodit nožky do Poundlandu (kam jsme šli pro dvě věci a jako vždy vyšli ven se třemi dalšími, magie obchodu, kde je všechn jen za libru) a k trhovci, který měl úplně neskutečně výhodnou akci na hroznové víno, takže máme úplně ovocné žraso. Žádná velká párty to s námi včera veče nebyla, v jedenáct už jsme spali jak dřeváky, ale dnešní vstávání bylo až překvapivě lehké a svěží, žádný jeřáb nebyl třeba. Takže super pohoda. Jdem si užít ještě pěkné počasí, dokud je, zítra má lejt jak blázen, tak to pěkne vyjde na nějaký ten rest day. Hlavně se nepřetrénovat, žejo!