Zrcadlo

Chachá, už mám spravenou klávesnici na počítači, takže už si nebudete muset domýšlet háčky a čárky a hlavně já konečně budu moct plně využívat funkcí mého počítače a přestanu okupovat ten Honzův! Další pozitivní zprávou je náš lehce upravený set-up našeho bytečku. Respektive, vytvořili jsme prostornější a útulnější předsíň, získali jsme novou skříň a vyexpedovali náš botník do chodby, ale hlavně, a to by Honza speciálně rád vyzdvihl, máme nové obří zrcadlo. Bylo to tak. Jedné krásné minulé neděle šel takhle vyhodit odpadky, a když se vracel, dveře se tak nějak podivně otvíraly, jako by je nemohl pořádně otevřít, že má plné ruce.

Zvědavě jsem se šla podívat a chvilkově jsem zkoprněla. Opravdu jen chvilkově, protože jsem samozřejmě hned přiskočila, abych mu podržela dveře, když se dovnitř soukal s obřím, ale opravdu obřím - slovy větším než on sám - zrcadlem. Nadšenej a vysmátej mi hned pohotově vypráví, že to našel u popelnice, že tam někdo nechal rozebranou celou skříň a tohle je jen jedna část. No chápete to? Kdybych to přivlekla já, tak neřeknu, ale Honza! Od popelnice! Jako bych ho slyšela vždycky když jsem si u popelnice nebo na ulici vyhozené vyhlídla něco hrozně super, posledně to byl takový mini vysavač, takový retro luxík, vážně skvělej! Ale šli jsme běhat, tak přeci s ním nepoběžím, chtěla jsem ho vzít cestou zpátky, ale pak už tam nebyl. No ale Honza kušnil jak blázen, že jsem prase, že to domu v žádným případě nebereme, ani náhodou .. (a ty podobný řečičky, co měl i na běhání, a na brokolici...) Takže jsem prostě byla pořádně vykulený, když domu přivlekl to zrcadlo. Parádně nám pasuje ke zdi a je vopravdu giga! Můžu si třeba vzít na hlavu tak metr vysoký turban a pořád se ta můžu prohlížet a uvidím se celá, no není to báječný! Vlastně jsem si doteď nemyslela, že bych takový celotělový zrcado potřebovala, ale teď když ho máme, není nad to se v něm prohlížet, že. Honza v něm teď pravidelně kontroluje svůj vyběhaný lýtkový sval nebo testuje spokojenost či nespokojenost se svým ranním modelem těsně před odchodem do práce. Zrcadlo stojí přímo proti dveřím našeho pokoje, takže když se ráno vypotácím ven, trochu se leknu, kdo mi ukradl pyžamo, ale jinak je to super zlepšovák našeho bytu!

Jak jsme osireli...ale ne na dlouho!

Jak uz jsem predesilala v jednom predchozim prispevku, nasi spolubydlici se tento tyden definitivne odstehovali. Nebo teda, odjeli na ctyri tydne na dovolenou, a az se vrati, budou uz bydlet jinde, jen si sem prijdou vyzvednout ty hromady veci, co si tu s nasim svolenim uskladnili v obyvaku. Vyklizeni a uklizeni pokojicku a dalsich prostor, jako treba skrinek v kuchyni, se samozrejme neobeslo bez radneho trideni a neprekvapive i vyhazovani, misty bordeli, misty bohuzel jidla nebo funkcnich veci...no, co nadelate, plejtvaci, jsem o tom uz vypravela. Kazdopadne jsme obdrzeli snusku veci, ktere bych asi normalne nikdy nekoupila, ale tak kdyz nas takhle podarovali, proc ne, ze, aspon ze to nevyhodili!

V prubehu tydne se jejich pokoj stale vice a vice vyprazdnoval, obcas tedy na ukor zaplnujiciho se obyvaku, ale v poradku. No, a pak prisel predvecer jejich odjezdu. Na vsechny to najednou tak nejak dolehlo. Je to skoda, ze se stehujou pryc... A co teprve az budou v unoru odjizdet uplne! Svorne jsme se vsichni ctyri shodli, ze jsme meli sakra stesti na spolubydlici particku, panove na stridacku pronesli za sebe a za nas damy kratke neformalni proslovy a podekovani, uzijte si dovolenou, az se vratite, skocime na vecu, keep in touch a pak uz jen oddrncela kolecka jejich kufru a v byte zbylo prazdno. (A vecer uz na Facebooku provokativni fotky, jak se vItalii cpou pizzou a ladujou gelatem, sunky!)
Nicmene, neosireli jsme na dlouho! Zacatkem rijna se sem stehuje Anicka s Davidem, moje spoluzacka s gymplu a vlastne i z zurnalistiky a je jeji pritel, kteri se prave prestehovali do Londonu a hledali azyl. Legracni na tom je, ze o tom, ze se nasi spolubydlici stehujou, si Anicka precetla tady na blogu heh. Tak vida, zrejme mame velkou ctenarskou zakladnu! No, takze kazdopadne par dni tu jeste budeme zit s ozvenou, ale pak uz to tu bude uplne ceske doupe!

Kterak efektivita dostala na prdel

Tak dnesnim dnem jsem snad zase o krucek blize k plnohodnotnemu zivotu pracujiciho profesionala. Praci samotnou sice zatim stale nemam, ac teda na jedne fronte se veci zacaly hybat a ceka me tak prvni pruklep (ze tri, pokud ten prvni bude uspesny) v podobe testu na kriticke mysleni a numerickych testu (hehe, snad to nebude moc ostuda!), ale az ta chvile prijde, budu se snad panu zamestnavateli moct vytasit s "national insurance number", ktere se hodi zejmena na to, ze pak clovek treba muze dostat vyplatu, nebo pripadne nemusi platit zdravotni a socialni. Kazdopadne proces zarizovani tohodle "enaj-nambr" je docela obstojnym kukatkem do britske spolecnosti a byrokracie. A pokud si delate nadeje, ze to tady funguje nejak lip, efektivneji, mene byrokraticteji a "proste tak prece ta zapadni Evropa, ne?", mozna vam ted trochu pocucham vas ruzovy oblacek, na kterem plujete. Protoze v mnoha ohledech si tady pripadate, jako kdyby se tu zastavil cas...
Webove stranky mistniho ministerstva prace a socialnich veci jsou pekne prehledne (na rozdil od stranek LSE heh), jen by clovek tak nejak cekal, ze krome informaci tam take najdete to "apply for NI number", na ktere kliknete, vyplnite formular a pak treba mailem vam prijde nejake referenci cislo s terminem a adresou, kam se osobne dostavit, tam si pokecate s milou urednici, vsechno bude desne dlouho trvat (ehm, jak dlouho jim trvalo oznamkovat nase zkousky...), ale nakonec to klapne. No... V reale vse zacina tim, ze zavolate (!!) na dane telefonni cislo. Jak me Honza zkusene poucil, je vhodne volat hned rano, jinak se clovek nedovola..neb lidi, co tam volaji a zadaji o NI number jsou mraky. Tak tedy v 8:01 volam, ozve se pristroj, tak si chvilku mackame cislicka na klavesnici telefonu, ale pak se na druhem konci spojim s milym panem, ktery krome toho, ze vterinu po me odpovedi na jeho otazku "proc zadate o NI number?" se me zepta "proc zadate o NI number?", je docela efektivni. Jak jsem cekala, trochu problem nastane s nasi adresou, jelikoz nas post code v nejakych systemech jeste evidentne chybi (a jako jo, jsou to docela nove byty, ale rozhodne tu tak minimalne ten rok, co tu bydlime, stoji). Znovu a znovu speluju adresu a vysvetluju, ze kdyz Honza tehdy taky zadal o NI number, taky byl tenhle problem (ehm, tehdy dopis nedorazil vubec, respektive dorazil, ale do spatne postovni schranky). No, ale nakonec se zda, ze se vse povedlo, mam datum a cas a misto schuzky, mam referenci cislo, snad vse, co potrebuju. Jeste si pro jistotu zadam o prekontrolovani toho referencniho cisla, ale pan me ujistuje, ze mi to dorazi v dopise. V dopise, ktery doted nedorazil ehm... No neva, jedu tedy do Camden Job Center, nic netusic, jaka spolecenska bouracka me ceka.
U dveri v pruchodu bocni ulici se vine fronta treba dvaceti lidi ruznych narodnosti a etnik. Nekteri tam stoji v teplakach a seslapanych, spinavych keckach. Kravatak, co stoji nekolik mist predemnou tu vypada jak z jineho sveta. Pripadam si jako Alenka v risi divu, citim, jak na me nekteri koukaji. Prekvapive malo jich mluvi anglicky, casto prisli ve dvou a jeden druhemu tlumoci. U vchodu stoji a kouri dva naprosto lhostejni typci. Bez emoci posilaji do fronty nervozni prichozi, kteri nervozne trimaji dopis a doklady v plastovych deskach. Fronta se nakonec pohne a vsichni poklidne vchazi v zastupu dovnitr. To zmate nove prichozi, kteri se hrnou dovnitr, prestoze u vchodu chlapik explicitne hlasi, ze maji jit dovnitr jen ti, co maji schuzku sjednanou na 13:35. Kdyz vchazim dovnitr, venku stale postavaji a cekaji lide, co si krati cas cigaretou nebo balickem chipsu. Uvnitr se radime do dalsi fronty, kterou organizuje jeden z tech lhostejnych chalpiku, o stali u vchodu. Ti lide jsou jako ovce. Nechapave ovce. Snazi se je v chodbe postavit je strane, aby se dalo prochazet, ale pak na konci, kde chodba usti v nejakou mistnost, po nich chce, aby se fronta zlomila a dal vedla po druhe strane chodby...coz se zda nadlidske. Postupne se i ja dostavam k prepazce, kde si me dalsi absolutne lhostejny clovek odskrtne ze seznamu a da mi poradove cislo a posle me posadit se do druheho patra. Zapomente na elektronicka poradova cisla, co mate u nas na poste nebo v bance. Vyvolavaji vas pekne podle papiroveho, sice zalaminovaneho, ale poradne umolousaneho cisla. Slecna, co ceka vedle me, opravuje pisemky z dejepisu. Prikyvuje a fajfkuje spravne odpovedi. Ctu si, ale obcas slysim skrtanec tuzky na papire. Chudak, to nebude za A. Obcas se trochu uchechtne nebo pousmeje a ja si jen rikam, ze doufam, ze se nas skvely pan profesor dejepisu takhle nebavil nad moji pisemkou... Nakonec prochazi rada i na me. Slecna, ktera se me ujala, je jako automat. Je slusna a docela mila, ale pracuje jako stroj. Znudene, rutinne, automaticky dela jeden ukon za druhym. Bere si muj pas, jde ho oskenovat, vytahne formular, ktery ma pekne prosim tri dvojlisty (!!) a zacne ho rucne hulkovym pismem vyplnovat. Reknu vam, nic proti rucnim pracem, ale v jakem jsme stoleti? Nebylo by jednodussi treba mit nejaky system, do ktereho se to elektronicky zapise?..ostatne, stejne jsem pak musela pockat, nez zkontroluji vyplnene dokumenty a kamsi, elektronicky (nebo aspon teda doufam!) zanesou ta data..
A pak taky, ten pocitac, co pred sebou ta slecna mela byl na co? S nepochopenim se zamyslene odebiram zpatky do cekaciho prostoru. Mezitim nez mi vraci muj pas, pozoruju praci urednika u stolu vedle. Mluvi pomalu a durazne artikuluje. Pan, co sedi proti nemu neumi poradne anglicky. A z mistnich zadatelu o NI number se zda neni rozhodne jediny, respektive oproti ostatnim je na tom jeste dobre. Pomerne dost lidi tu sedi po dvojickach, jeden zakaznik, jeden tlumocnik. Nechci si ani predstavovat, jak tem lidem musi byt, kdyz tu shani praci a neumi pritom anglicky...a do toho vseho, pri vsi ucte a bez jakekoli urazky kohokoli, ale neco mi rikalo, ze uplne kvalifikovani zadatele tam nebyli. Konecne vidim, jak slecna nese zpatky muj pas. Dekuji a snazim se ji poprat hezky den, ale moje slova se ztrati v jejim vyvolavani dalsiho cisla, ktere je na rade. Jako na bezicim pasu. Vychazim ven, kde stale ceka fronta dalsich zadatelu. Cestou premyslim o tom skleniku, ve kterem se pohybuju, bubline, kterou
Honza to trefne nazval "ivory tower elite club". Ne, ani trosku si nestezuju. A ac jsem se jezila jako vztekly dikobraz pokazde, kdyz Honza zminil nasi particku jako "circle of excellence", se vsi skromnosti a se vsim respektem pro vsechny ty dnensi ostatni duse musim priznat, ze moje startovni bloky jsou o dost stabilnejsi nez ledasktereho bezce, ktery se dnes se mnou take registroval na beh za pracovni prilezitosti a karierou. Ne ze bych si to asi neuvedomovala predtim, ale obcas jsou zkratka potreba ty chvile a setkani, ktera tomu dodaji ten opravdu realny rozmer.

Cekani na Godota

Tuk tuk tuk. To je email. Vrham se po telefonu. Jeee, strediskova konference... V lepsim pripade email proskenuju, pri horsi nalade ho rovnou smazu. A ceka se dal.

Za poslednich ctrnact dni se email, telefon a LinkedIn stali mymi kazdodennimi spolecniky. Atmosfera zhoustne vzdycky rano kolem devate, kdy se vsichni usazuje ve svych kancelarskych kojich, zapinaji pocitace, oteviraji maily a rikaji si "hele, pise nam nejaka Vrabcova, ze by u nas chtela pracovat". Do jedenacti se ale vetsinou nic nedeje, takze to kolem pul jedenacte balim a vyrazim behat. Hezky to vychazi jako venceni pred obedem a navic uz po tech dvou trech hodinach surfovani po dalsich nabidkach je clovek osezenej/vykoukanej/zpruzenej/vystresovanej, ze nic nenachazi nebo ze mu nikdo neodpovida, takze se to hodi trochu si vycistit hlavu. Odchazim a vypinam wifi na mobilu. Nikdo nepsal. Jdu. Cus. 

Vchazim do dveri a jednim rychlym chmatem hnedka zapinam wifi na mobilu - co kdyby nekdo psal, kdyz jsem byla pryc! S ocekavanim napinam usi a vsugerovavam si to "tuk, tuk, tuk". Nic. A nebo ze by precejen? S napetim oteviram email...hmm..graduate-jobs mi nabizi instant job match..nebo dalsich 50 opportunities in London..obcas pise grandtouch s nabidkami jako treba "skvela prilezitost jet ucit anglictinu do Thajska, idelani pro vas".. No, ale vam budu povidat, tohle proste nejsou ty zpravy, po kterych lacnite. Takze hezky cvicit, protahnout, do sprchy, obed a je tu odpoledne.. Odpo je to vetsinou trochu ruznorodejsi program, ale cekani a ocekavani toho "tuk, tuk, tuk" nebo tech prvnich tonu vyzvaneni bezi tak nejak konstantne na pozadi, jako kulisa, jak ta hudba, co mi tu hraje a ja mezitim pisu. Obcas jako cmuchaci pes, abych nevysla ze cviku, hledam dalsi zajimavosti, zalozku "careers" moje oci na strankach jednotlivych firem dokazou najit rychlosti blesku. Email, pripojuju CV, odeslat, to by bylo. Pripisuju si to na seznam odeslanych zalezitosti. Nedavno jsme prekrocili padesatku. Husty. Vlastne teda super, ze se mi podarilo najit tolik zajimavejch veci, to bych necekala!.. No ale uvidime, neco mi rika, ze tech 150 applications na to jedno misto bude asi chtit hodne ostre lokty. Pisu cover letter. Uz zase se vychvaluju. "Good" nestaci, musis byt "excellent". Odesilam dalsi email. A dalsi. Zkousim roztodivne kombinace klicovych slov, ale pomalu uz mi dochazi kreativita. Nakontaktuju par zajimavych lidi pres LinkedIn. Pak cekam na odpoved. Nekdy jen vidim, ze si ten clovek prohlidnul muj profil, ale odpoved nikde. Cekam dal. Jindy prijde mile prekvapeni, vymenime si par mailu, vypada to slibne, ale ceka se dal. Uvidime, jak to dopadne.

Myslim, ze jsem byla netrpeliva uz od narozeni a pri behu zivotem se mi tuhle nevyhodnou vlastnost bohuzel nepodarilo setrast. Dovedete si tak predstavit, jak mi z tech vsech "uvidime" je! Vlastne to cekani a nejistota je na tom vsem asi nejhorsi. Ale protoze jak je znamo, job se holt nesezene pres noc, zejmena v Londyne, zda se, ze cekat je to jedine, co se da delat. Jasne, taky trochu hledat dal a psat a sjizdet servery s aktualnimi nabidkami ... ale i to nakonec skonci tim cekanim.

Jen doufam, ze tohle cekani neskonci jako v te divadelni hre. Protoze tam Godot nikdy neprisel...

První narozeniny

Tak dnes je tomu přesně rok*, co naše nohy s Honzou ťápli na londýnskou půdu. S osezenými zadky jsme se s hromadou zavazadel vykýblovali z autobusu na Victorii a absolutně turisticky se začali rozhlížet, kudy na metro... Všude děsnejch lidí, naše tašky připomínaly spíš obří žok na kolečkách, klasika, o tom už jsme psali... Vlastně to všechno uteklo hrozně rychle. Na to, že to jsme tu rok, jsme toho tu zažili nemálo, včetně pěkných "ups" a nemilých "downs". Myslím, že jsme se docela sžili jak spolu, tak s místním prostředím. Naučila jsem se vařit ve velkém a běhat po ulicích, kde jsou lidi. Dojíždět někam 40 minut se z "to je děsně daleko, jedu autem" změnilo v "to je pohoda". Z Honzy se stal "Keňan" a myslím, že si tu naběhal rekordní počet kilometrů (a možná padnul i nějaký rychlostní rekord!). Našla jsem si tu kamarády, z nichž většina bohužel teď odfrčí domů na druhý a třetí konec světa, ještě že máme ty technologie a můžeme "keep in touch"! Prožili jsme si několik momentů přírodní deprivace, takže objevení Richmond Parku (a co teprve lesa, LESA!!, ve Wimbledonu!) bylo Vánoce.

Kromě Agáty nám do rodinky sedící nad postelí přibyl ještě Kryštof. Garmin, páteční večer, válení se v naší obří posteli a jídlo mě přeskočili v Honzově preferenčním žebříčku (i když, jídlo možná bylo na předních místech vždycky). Když jsme u toho jídla, oblíbili jsme si paneer a halloumi, ochutnali jsme mandlové a lískooříškové mlíčko, a hlavně oatlyho! A Honza se zamiloval do focaccii (a začal jíst mnoho dalších ňamin, co "přeci nemůžou být dobrý"). Několikrát (a zcela zbytečně), jsme se rozhořčili nad cenami nájmu nebo jízdného. Hlášení "use contacless payment to get on board quicker" nebo "mind the gap" už umíme imitovat s naprostou profesionalitou. Zvykli jsme si na naše bezva spolubydlící, kteří se nám teď bohužel budou stěhovat (takže trneme, kdo se nám sem nastěhuje místo nich!). Stále nás rozčilují turisté a pomalu chodící lidi na chodnících. Už se tolik neděsíme, že auto řídí malé dítě, obří plyšový medvěd nebo pes (kteří ve skutečnosti sedí na sedadle spolujezdce). Poměrně úspěšní jsme byli v turistických aktivitách, ač teda to British museum si pořád šetříme na to ošklivé počasí! Ochutnali jsme tradiční fish&chips, byli v typickém britském pubu, ještě na ten anglický čaj a sušenky musíme! No a samozřejmě za sebou máme veleúspěšný studijní (a Honza i pracovní) rok, že! Ještě tu fotku z promoce sem pak musím frknout a bude to ta pravá experience from study abroad. Ne, o studijních dojmech z LSE a Kings třeba jindy, ještě nevím známku z diplomky, tak nebudeme radši čeřit klidné vody...
..tohle je jen letmý výčet z dílny "stalo se loni". Bylo toho jistě mnohem více, takže tady jsou jen ty highlights, co mě napadly (Honza tentokrát nebyl příliš konstruktivní, protože na mojí otázku, jaké jsou pro něj highlights uplynulého roku, dostalo se mi odpovědi "koprovka"...ehm, měli jsme k večeři koprovku, takže to je poslední myšlenková stopa, která zřejmě zůstala v mozku/žaludku...)

Každopádně rok za námi, rok před námi...takže vstříc novým zážitkům a "Štěpánku, pravou!"

* Pravda teda je, že úplně první nádech "čerstvého" londýnského vzduchu to nebyl, o několik týdnů předtím jsme si to tu prubli nanečisto při lovu našeho bytečku... ale to se nepočítá, vopravdický rok jsme tu spolu začali prostě počítat až v září.