Nedělní chvilka gastronomie

Nedělní den byl ve znamení gastronomické kulinařiny. Honza inspirován ochutnávkami od kolegů z práce přišel s návrhem, že bychom si mohli udělat zeleninové karbanátky. Proč ne, že jo, nikdy jsem takovou věc sice nedělala a co se pamatuju tak ani nejedla, ale jdeme do toho. Samozřejmě jsme se před velkým pátečním nákupem u Morissona nepodívali, z čeho se ta nádhera vyrábí, takže byl nákup odložen. Nepřekvapivě jsme se však nepodívali ani v sobotu, takže nezbylo jen nakoupit stylem "tohle by se tam dalo taky dát, ne?" .

Doma jsme vyložili hlávku kapusty, pár malých růžičkových kapustiček, cizrnu, z domácích zásob jsme přichystali koření, vločky a sýr a chystali jsme se to všechno smíchat dohromady a upéct. Rozvařenou kapustu jsme chtěli rozmixovat, první pokus se ale úplně nepovedl, neb jsme zvolili špatný mixer - měl jen takové prťavoučké nože co nadělaly kaši u dna, ale jinak niz z toho. Celý plný hrnec kapusty by to rozhodně nenasekalo. Úspěšně jsme tak museli našpinit ještě jeden mixer, tentokrát starého známého velkého pana Mixera. No, tím komínem, co tam můžete za pochodu přisypávat, se řinula pára, jak se horká kapusta sekala na kousíčky, jak když se Shreckovi kouří z uší. Ale vida, plná mísa zelené kaše, přimíchaná žlutá kaše z cizrny, nastrouhaný sýr, koření, vločkama zahustit na kaši a vyhňahňat placičky...No, a myslím, že na první karbanátkový pokus dost dobrý!
Tím ovšem naše gastronomické explorace nekončily, největší grády nás teprve čekaly aneb naši spolubydlící se rozhodli, že přešel čas, abychom ochutnali pravou australštinu. Na první pohled sklenička nevypadá o moc jinak než sklenička Nutelly. Když jí otevřete a přičichnete dovnitř, už to ale rozhodně jako Nutella nevoní. Stále to tak vypadá, lepivá vazká hnědě vypadající hmota, kterou jak jsme správně odhadli, si mažou na toasty nebo krekry.. Každopádně, jak jsem už říkala, zapomeňte na čokoládovo-oříškovou vůni, tohle parádně smrdí, trochu vzdáleně to připomíná zatuchlou sojovku.

No, ale co, neodmítneš, když ti to nabízí s výrazem, že je to něco, co rozhodně musíš ochutnat, A po pravdě, šlo zřejmě o jedinečnou příležitost, takže jsem statečně otočila svou lžičku a na druhý konec uďoubla tak půl centimetru té podivné hmoty. Trochu mě překvapil hrozivý výraz a horečné "to je hrozně moc, to si jen lízni, jen trošičku" ...Dobrá, nechám si poradit, zvlášť když jsou to domorodci... Uňoumla jsem si ždibíček a pikovteřinu nato byla zatraceně ráda, že jen ten mikrokousíček! Měla jsem pocit, že někdo vysušil všechny oceány a moře a tu sůl, co zbyla mi nacpal do pusy. Absolutně nechápu, jak tak malinkej kousíček něčeho může být tak hrozně slanej. Jednak jsem teda čekala - asi podle nutella předpokladu - že to bude sladký..jeden velký omyl. A pak jsem trochu čekala, že to bude dobrý, když o tom básnili jako o krásně vzpomínce na dětství, láska, na které vyrostli jako děti a blablabla. Bohužel chuť připomínala spíš hodně zahuštěnou sojovku, s podviný neidentifikovatelným vocasem. Ještě štěstí, že jsem měla v mističce ještě zbyteček rýže, kterým jsem to mohla zajíst. No přátelé, pravá australská pochoutka si nebude nic pro mě... Ze zvědavosti jsem se pak koukala, co ta paráda je, a základem jsou snad kvasnice či co, ni podivnost největší. Tak jen když by vám někdo nabízel jako úžasnou dobrotu pravé australské Vegemite, vzpomeňte si na mě! A doporučení a tuhle slanoslanouslanotinu ode mě rozhodně nečekejte!

Jarní forestgumping

Zatímco na Facebooku na mě vyskakují šťastné obličeje kamarádů na sjezdovkách v Alpách nebo vítězoslavné běžkařské pózy z akademického mistrovství v Novém Městě, já tu pomalu ale jistě zandávám běžecké rukavice hlouěji a hlouběji do šuplíku. No jo, zima, která ani nebyla moc zimou, v Londýně asi pominula, když se ráno probudím, nejen že už není tma jak v ranci, ale také už venku cvrlikají ptáčci! A to už je jaro tu, to je loženka. V parku už to pučí, jak když by byl už duben. Na kraťasy a tričko - které někteří běžci vytáhli jen sluníčko vystrčilo svůj půlpaprsek - to sice ještě není, ale někteří Britové mají asi termoregulaci z jiného podnebného pásu. Ale co, já si přes tričko na sebe frknu svého tenkého modrouše, zapnu se ke krku a jde se. Nejlepší je běhat ráno, když nikde nikdo není. Vzduch je ještě takový svěží, ale už je cítit, že frňák už letos omrzat nebude. V parku hrají zápas mladé fotbalové naděje. Někteří se skoro včera naučili chodit, ale teď už se honí za míčem. Nadšení a ambiciózní rodičové přihlíží za postranní čárou, po zápase pohotově vytáhnout krabičku se svačinou - v lepším případě sendvič, v horším nějakou "ready-made sváču" a spokojeně si vedou svého zabahněného okopaného fotbalistu domů. Potkávám nesčetně pejskařů, občas jsou to rotvajleři s pupkem, co se sotva valí, ale většinou se chlupáčové rozjařeně vrhají napříč zelenou plání, jako by to bylo poprvé a naposledy, co se takhle volně prohání. Když by bmohli mluvit, myslím, že by někteří raplíci vesele hýkali "já běžíííím ,jsem volnýýýýý"... No jo, a pak na okraji parku zase cvak - na vodítko a poslušně capkat podél nohy domů. Běží se mi skvěle, Běžela bych klidně ještě dál, donekonečna. Vzpomínám si, jak jsem loni touhle dobou kňourala a trápila se, zoufala si, že se to nevrátí...a teď, londýnské sluníčko nešimrá jenom ty kvetoucí sněženky, bledule, narcisky a krokusy v parku. Ale šimrá i moje nožky, co se před spaním už zase těší, až ráno hupnou do botek a vyrazí se venčit. Až zase poběží jen tak, někam. Je vlastně jedno, jak rychle, čím víc přemýšlím nad tím, jestli bych náhodou neměla běžet rychleji, tím pomaleji ve skutečnosti běžím. Tak jsem se na to vyprdla, běhám, jak se mi chce - a mě se chce skoro vždycky, že! - a je mi dobře. Běhá se mi skvěle, vrací se mi zpátky ty pocity forestgumpingu, kdy bych dokázala běžet až na konec světa a tam se otočit a doběhnout zase zpátky všem říct, že jsem byla na konci světa...Mám z toho běhání radost. Stýská se mi po kole, je mi smutno, že letos nevyrazím na lyže ani na běžky, občas mě užírá ta městskost a nepříroda, ale když běžím, všechno je hned optimističtější. Občas si říkám, ještě že jsem tehdy do té Kanady jela, nebýt toho, třeba bych běhání nikdy tak nepropadla.. A to by byla jedna děsná škoda, ale také by mi z toho všeho londýnského ruchu, vzruchu, shonu, povinností, starostí, smutků, stresů a trudomyslnosti, co holt občas jde kolem a chytne se mě za nohu, praskla hlava. A všechny ty vědomosti by se rozutekly a bylo by to v kopru.. Jejej, no honem radši půjdu zase zítra ráno běhat! Co vy?

Dál nechť čtou jen ti, co je zajímají školní aktuality

Naše týdenní hlášení mělo minulý týden poněkud zádrhel v podobě dvou esejí odevzdávaných v pondělní poledne, takže se tímto omlouvám za chvilkový výpadek a přerušení toku novinek z Londýna... Každopádně, abych to teď napravila - máme se pořád dobře,
Tak nějak z toho studijního tryskáče pobírám, co se kde dá, jen prostě škoda, že na jedné přednášce vás něco zaujme, ale protože příští týden už se frčí dál někde jinde, není úplně čas to pořádně prozkoumat, To mě štve, Ale asi se to dá dělat, když je to celé vmáčknuté do jednoho roku, je to takové peprné, možná už skoro chilli..ehm, intenzivní zážitek všemi smysly. Témata esejí mám zábavná a zajímavá - možná proto, že jsme si je mohli vybrat sami - což je skvělé, protože mě jejich psaní vlastně docela baví (tak když už tím člověk tráví tolik času, že!).

Další deadline je teď v pondělí, tentokrát ne esej, ale návrh na projekt v rámci kvantitativních metod. Vymyslela jsem si takovou legrácku s našimi letorosťáky, takže Markét bude mít program na schůzku, hehe. Jsem docela zvědavá, co z toho vzejde. Nicméně na pondělí už hotovo, tak se můžu teď zas trochu věnovat uždibávání z té hromady práce k disertaci. Jasně, teď si všichni řeknete, ta holka je blázen/šprt/nerd...ale víte co, já radši budu uňoumávat kousek po kousku postupně teď a pak si v červnu pojedu na tábor nebo na týden na kola a třeba od půlky srpna si pak s klidným srdcem dám nohy nahoru, než si válet šunky teď a pak chytat to už teď pádící TGV...  Můj supervisor, vedoucí práce, je super. Je s ním řeč a navíc rozumná, za ručičku mě asi vodit nebude, ale pomocníček je to velký. V pátek jsme měli všichni jeho ovečky setkání a takovou, ehm, informační schůzku to tom, co, kdy dělat, jak plánovat, proč nevyšilovat, s čím se smířit a tak, velmi milé, užitečné a praktické setkání. Už je proto, že je člověku tak nějak líp, když vidí, že v tom bahně po kolena není sám...
Pak jsme taky měli minulý pátek celodenní workshop o hodnocení komunikačních strategií, takový sympatický pán, co v Ženevě pracuje pro WHO nebo Červený kříž nám přijel udělat nejprve přednášku a pak s námi cvičně pracoval na jedné konkrétní kampani, kterou dělali. Super pecka praktické, žádná akademická bublina, ale reálný in the wild svět. Byli jsme nadšení a blaženě chroustali sušenky a popíjeli kafíčko a čaj. Prima den.

Taky mi přišla pozvánka na hrozně zajímavou dvoudenní konferenci, co se tu bude konat v září. Mají tam mluvit samé kapacity jak z akademického, tak profesního světa, podle popisu to vypadá jako fakt pecka akce! (http://www.bx2015.org/)..A dokonce mají i studentské vstupné, no skvělé! Inu, rozklikla jsem si ten "studentský" ceník a trochu s mi zatmělo před očima nad tou cenou (jinými slovy - člověk si zvykne na londýnskou a LSE cenovou hladinu, ale tohle byly vyhozené pojistky)..No, tak tipněte si?
Ale už dost o škole, ještě byste měli pocit, že tu nedělám nic jiného ! (leč, nebyli byste daleko od pravdy..)
Jo, a málem bych zapomněla, už je to teda delší doba, ale dorazilo hodnocení a známky z té velké eseje (možná spíš Eseje), co jsme odevzdávali minulý semestr...áááá...jsem blažená!

Agáty vzkaz

LOVE WINTER!!!

Začátek tohoto týdne byl pro mě trochu krušný. Skousnout, že letos budu místo prašanu v Alpách lyžovat mezi regály v knihovně a místo ranního manžestru budu brousit bílé stránky papíru, na kterých místo svých hranami vykrouhlých obloučků budu rýsovat strukturu svých esejí, bylo trochu těžké... I když úplně slyším to rodičovské "no jo, nemůžeš mít všechno!", zbavit se trudomyslnosti prostě nešlo jen tak lusknutím prstu. Ke zlepšení nálady ale hnedka v pondělí výrazně přispěla Agáta, které mi hned poté, co jsem ráno přiběhla, nechala na posteli vzkaz.

No, a nutno přiznat, že k pozitivnímu rozpoložení přidalo i hodnocení eseje. Ačkoli jsem se v prvních momentech musela štípnout do ucha, že to je skutečně pravda, do školy jsem mohla vyrazit oblečená o vrstvu méně, jak mě ten úspěch hřál! Jen taková perlička na okraj - byli tu i tací, co si prvním pohledem prohodili iniciály uvedené v tabulce pod sebou jako "známka" a "kontaktní osoba pro reklamace" - iniciály BF neznamenaly "bad fail", ale "Bradley Franks", náš academic advisor, se kterým jsme měli řešit případné reklamace známek)
Jinak náš týden plynul jako obvykle, ve středu jsem smázla prezentaci a po celodenním maratonu se večer cítila jako přejetá kombajnem. Ale ve čtvrtek jsme to tu měli narozeninové, dort sice neměl svíčky, ale jako bonus k němu bylo ještě šest čokoládových muffinů, takže celkově se zdá, že vše zabodovalo.

Ostatně, celý dort Honza vyluxoval - hezky po čtvrtinách - během dvou dnů. Oslavný jsme měli tak trochu i víkend, na doporučení jsme vyrazili vyzkoušet thajskou restauraci (ano, trochu paradoxně, asi by bylo tradičnější jít na fish and chips, ale třeba příště), velice autentický podnik, skvěle vaří! Honza statečně spořádal mísu krevet se zeleným chilli - druhý stupeň pálivosti. Pravda, orosil se trošku už při konzumaci, ale nebyla mu pak zima celou cestu domů a myslím, že ještě celý zbytek večera. Já si do té jeho omáčky namočila jen jeden zoubek vidličky asi na tři milimetry a myslela jsem, že uhořím, jak to pálilo! Ale tak asi se s věkem ta odolnost nějak vylepšuje!

Abych nezapomněla, před naší véčou jsme navštívili místní Science museum. Nejsem nějaký muzejní nadšenec, ale taky se dá strávit několik hodin jen to fikne. Interaktivní expozice od parních technologií a ozubených koleček (něco pro strojaře) přes virtuální simulace, satelity nebo astronautiku (co a jak jedí kosmonauti, jak se spí, čůrá, nebo motoricky pracuje ve skafandru...) až po historii domácích spotřebičů (nelekněte se, až budete točit klikou, abyste vyzkoušeli, jak dřív chladívala pradávná lednice, najednou z ledničky zavěšené nad vaší hlavou vykoukne obří tlapa ledního medvěda!). Nadšení jsme byli z interaktivní expozice na sebepoznávání, nejrůznější simulace, zkoušky správního rozhodování, testy a úkoly na strategické myšlení, pokusy a hádanky ... jako chtěla bych být studentík, co sem jde se školou v rámci edukativního výletu!
V neděli pokračovala naše gastronomické období - Honza natáhl zástěru, nasadil kuchařskou čepici a kuchyň se nám proměnila v indickou dílnu samosa taštiček.

Vonělo to pálivě, chutnalo o poznání méně pálivě, myslím, že i pravý Ind by nepohrdnul tou ňaminou! No a protože bylo venku krásně sluníčko (na sluníčku prý nějakých osm stupňů, ehm, zima jak se patří...), vyrazili jsme objevovat další krásy gigantického Londýna. Minulý víkend jsme prošmejdili Greenwich, tentokrát jsme zamířili do Notting Hillu a na místní Portebello Road Street Market. K samotnému tržišti (které samo o sobě není zas tak velké) vede dlouhá ulice poobou stranách zasypaná nejrůznějšími obchůdky. Na jedné straně můžete tradiční britské oblečení, ale hned naproti je stánek s kýčovitými suvenýry nebo vedle pán prodává elpíčka nebo o kousek dál si můžete dát luxusní tenoučkou, čerstvě teploučkou palačinku s nutellou. Seženete tu i nejrůznější šátky, brašny, obaly, kožichy nebo prostě obyčejné staré haraburdí, co někdo vykrámoval ze stará stodoly. Hned vedle se tedy nějaký umělec snaží prodat třeba ručně vyráběné plyšové medvídky nebo prastaré mapy.. zkrátka procházíte takovými různými světy, všechno na jedné ulic se vlastně dost tluče, ale zároveň, ač to zní paradoxně, to tak nějak vytváří takový milý mumraj. Zvlášť, když toho se před vámi najednou objeví Poundland (ten neuvěřitený obchod, kde mají neuvěřitelné věci JEN za libru)... Samotný Portebello Market se hodně podobá Naschmarktu ve Vídni, taková obří vetešárna na jedné straně a ochutnávky exotických a různě kulturních gastronomických specialit na druhé straně. Navíc, v tomhle celém alternativním místě byl zrovna nějaký koncert, ve vzduchu visel alkoholový odér, na paletách s polštářemi a dekami posedávalo skromné obecenstvo, lehce to připomínalo takový menší Camden, takové alternativní doupě (v dobrém!)..
No a závěr našeho úspěšného akčního víkendu byl trochu nákupní, ale máme třeba skvělé nové úložné boxy nebo roztomilé dózičky na koření...

Jo, a málem bych zapomněla, taky jsme samozřejmě četli a četli a četli něco do školy, já stihla dva krásné ranní dlouhé běhy, Honza to ošéfoval s dalším dílem Top Gearu...A teď už asi půjdeme spát, tak hezký začátek týdne a dobrou noc!

Podivná setkání

Nastoupila jsem jako obvykle do prvních dveří druhého vagonu a posadila se na své tradiční místo na levém okraji. Vytáhla jsem si knížku a začala si číst. Metro se pomalu rozjelo. Na další zastávce nastoupil starší tělnatý pán s čtečkou a posadil se o pár sedaček vedle mě. Nevěnovala jsem mu příliš pozornosti, nebýt té mladé slečny bych si ho možná ani nevšimla. Od čtení mě vytrhlo jeho hlasité a definitivní "No, no, no, no". Slečna, která se ho evidentně na něco ptala, skoro leknutím poodstoupila, ale celkem duchapřítomně pána upozornila, že by neuškodilo, když by byl o trochu slušnější. V ruce držela hromádku malých papírových kartiček.

Když viděla, že jsem vzhlédla od knížky, usmála se a přistoupila ke mně s dotazem, jestli by mi nevadilo zúčastnit se takového malého uměleckého projektu. Já, umělec každým coulem, jsem se zatvářila na takovou nabídku trochu rozpačitě, ale pak se tedy ptám, o co jde. "Jsem umělkyně, ale nemám žádnou inspiraci. Byla bych hrozně vděčná za jakýkoli nápad nebo návrh," a podávala mi tužku a přehnutou čtvrtku, velikosti zhruba jako vizitka. "Stačí, když to napíšete sem, může to být úplně cokoli..." Převzala jsem si od ní náčiní, ale v rozpacích moc nevěděla, co napsat. Potřebuju asi trochu upřesnění, co za umělkyni, hudebnice, malířka...? "Je to vážně úplně jedno, jsem spíš zaměřená vizuálně, třeba i na video nebo film...ale jestli máte nápad s hudbou, klidně ho napište!" Dobrá. Po pravdě, nevěděla jsem moc, co chudák holce poradit..ale přeci jí neodevzdám prázdný papírek.. Evidentně jí moc lidí ochotných pomoci nebylo. Už jsem pochopila, co to "no, no, no..!" od toho pána znamenalo. Slečna ani nesthla říct  "Promiňte mohla bych.." a pán na nic nečekal a odmítal. Podobně to bylo i s ostatními lidmi, přestože vůbec nic nedělali, často buď koukali do mobilu nebo jen civěli před sebe. na slečnin dotaz vrtěli hlavou, jako by jim nabízela o ochutnání holubí nohu... Podala jsem jí vyplněný papírek, s díky so ho zandala do brašničky a na další zastávce přehupsla do dalšího vagonu. Popřála jsem jí hodně štěstí a ještě několikrát se vedle do vagonu koukla, kolik lidí k projektu přiměla. Moc jich nebylo. Měla jsem dobrý pocit, že jsem jí "pomohla"...a stejně si myslím, že to byl spíš nějaký "výzkum" než že by tak skutečně hledala inspiraci. Tak jako tak, škoda, že se nedozvím, jak to dopadlo...

...

Měla jsem tak vykoukané oči z civění do počítače, že jsem chvíli jen tupě seděla a koukala, jak lidé nastupují a vystupují, jak si nemožně stoupají mezi dveře a brání tak plynulému nástupu  a výstupu ostatních cestujících... Opět jsem žasla nad nevychovaností některých dětí, co se botičky nebotičky prdelily a ťapkaly po sedačce... Na jedné zastávce se místo vedle mě zaplnilo. Ten pán vypadal zmateně.

Neustále střídavě koukal do plánku metra, který měl v ruce, a konfrontoval ho s plánkem vylepeným na stěně v metru. Pak nevydržel a zeptal se mě, jestli jede správně, Jeho angličtina nebyla precizní, rozhodně cizinec, ale myslím, že pochopil, že jede správně. Trochu se uklidnit. Nevšímala jsem si ho, ale on se se mnou tak nějak sám dal do řeči. Jestli tu bydlím a odkud jsem a co tu dělám...Bla bla bla..Z něj každopadně vypadlo, že je to íránský bývalý politik, co se před 15 lety odstěhoval s rodinou do Británie kvůli politickému přesvědčení. Žije v Cambridge. Z LSE je nadšený, prý když studoval magistra, přednášeli mu nějací profesoři z LSE a bylo to úžasné (fascinating and inspiring!!) ..A třešinkou na dortu bylo, že prý by se chtěl dozvědět něco víc o body language, že jestli prý něco takového ve škole probíráme, že bude rád, když bych mu tu přednášku poslala. Že mi dá vizitku... Vytáhl zmuchlaný papírek. Něco jako když ustřihnete kousek papíru, na to napíšete své jméno, mail a telefon. Teda, jméno a mail byly předtištěné, ale mail byl přeškrtaný, pod ním byl jiný, také přeškrtaný a pod tím ještě jeden.. A telefonní číslo tam borec dopisoval až předemnou v metru. No, vizitku jsem si vzala, ze slušnosti. Když vystupoval, popřála jsem mu hezký den. Ale bylo to podivné setkání...