Na skok doma

Tak se to tak nějak stalo, že moje malá sestřička, se kterou jsme si s panenkama hrály na školu a na ponorku z palandy a  které jsem tehdy na táboře nazouvala holinky na hlídku, je Bc. Mám pocit, jako by nedávno maturovala. A pamatuju se, jak jsem si tehdy říkala, že se cítím staře, že se to škvrně, co na táboře nosilo celou dobu tu jednu oblíbenou mikinu (a proč bych já jako ta zodpovědná starší sestra měla něco proti, když ta mikina byla prostě oblíbená), byla to klokanka a na kapse byl Scoobydoo (a když byla špinavá, otočila se naruby, a hned byla čistá!), proměnilo v dámu na maturitním plese. No, a tři roky na to, základy chemika inženýra položeny. Takže jistě chápete, že jsem si tu slávu nemohla nechat ujít!

Pravda, moc dlouho jsem opravdu nepobyla, tímto se omlouvám všem, které jsem nestihla vidět, nebo stihla vidět jen krátce a slibuju, že na Vánoce to vynahradím. A třeba přijedu lépe vybavená na tu zimu, co tam máte. A snad taky nebude pořád pršet, že jo!
Každopádně počasí nezabránilo tomu, abych se v šíííleném dešti šla proběhnout do Prokopáku (děsně jsem se na to těšila, tak co se dalo dělat, přeci kvůli počasí nebudu měnit plány žejo!) nebo abychom si dali luxusní žraso a drinky na oslavu našeho chemika. Darovaná hand-made deskovka "Nuda v laborce" též sklidila úspěch, jak se zdálo, tak to jsem měla radost, přeci jen nejsem úplně design kreativec že.. Mnozí moji podzimní návštavu využili ke svátečním či předčasným narozeninovým gratulacím, takže jsem si připadal, jako když přišel ježíšek. Nového kamaráda, luxusního výkonného tyčového mixéra na tu skvělou dýňovou polívku s pomerančem a zázvorem jsem ale musela nechat doma, neb by ho chudáka do letadla nevzali. Ale všechno ostatní už letělo se mnou, včetně květiny! No, a cesta teda, řeknu vám, kapitola sama pro sebe. Nic podobného už bych nemusela zažít. Začalo to nevinně vlastně už cestou metrem na letiště, kdy jsem ještě z Luk hehehe volala Markét, že jsem zbytečně spěchala, že tu jsem brzo a tak.. No a hnedka na Zličíně jí samozřejmě volám znovu. Zapoměla jsem ty jediný dvě věci, který jsem měla přivézt z Prahy - běhací camelback batůžek na dlouhé běhy a Honzův ipod, co zapomněl v trumfíkovi po dovolené. Ehm, a kufr jsem měla sice skoro plný, ale ani batoh ani ipod tam nebyl. Naštěstí je moje sestřička nejen Bc, ale také velmi ochotná a pohotová, takže zpátky na Luka, chňapnout batoh a ipod a druhý kolo, směr letiště. Tím eskapáda cesty domů ale nekončila. Původně jsme měli odlétat v jedenáct večer, ale když bylo jedenáct a my stále čekali v té hale, kde nás měl vyzvednout autobus, co nás doveze před letadlo, bylo trochu ehm jasné, že budeme mít zpoždění. Ze zcela nepochopitelných důvodů nám pak poslali pouze jeden autobus - se mě měli zeptat a řekla bych jiim, že není šance, že se do něj všichni ty lidi vejdou. No, takže jsme čekali na další autobus, místní letištní staff nehnul ani brvou a my jsme čekali. Paráda. Když se přivalil další bus, lidi se doněj hrnuli jak lavina, přesto se tam ale nějakých šest lidí nevešlo. Ojojoj, to byla dřina vysvětlit lidem v těch dvou autobusech, že se asi budou muset trochu smáčknout, že prostě pro šest lidí další autobus nepřijede. No a korunu tomu všemu dali, když mi chňapli kufr, co jsem měla jako příruční zavazadlo (a ve kterým proto nemohl být ten mixér!) a že prý půjde na odbavení. Jak jako? No že prostě si ho vyzvednu na odbavení. Žádná další diskuse. Supr. Šance, že nestihnu autobus z letiště stoupla na 200 %. Paráda. Ale tak asi letí plné letadlo a tak ty větší kufry dali dolů, to holt dává smysl. Byla jsem běsná, když dvě řady sedadel za mnou byly úplně prázdné! Milý Ryanaire, to si děláš srandu ne?! Každopádně při odletu jsme měli asi 35 minut zpoždění, vybíjel se mi telefon, kufr jsem měla na odbavení, byla jsem vzteklá.. Asi nemusím dodávat, že ten bus jsem samožřejmě nestihla, jednak jsem asi 20 minut čekala v šíleně dlouhé frontě na pasové kontrole, pak dalších 20 minut na kufr, no a tak sice můj původní lístek byl na bus v 0:35, ale tomu pánovi, co to kontoloval, mě bylo asi líto, tak jsem se nasáčkovala do busu, co tam zrovna stál. Tímto se omlouvám tomu, kdo měl na tehle bus jízdenku, ale nedostal se dovnitř, protože bylo plno. Nechápu, byly asi dvě hodiny v noci a lidí všude jak blázen! Jděte spát! Londýn klasika, provoz trochu lepší než přes den, ale "vymeteno" teda ani náááhodou. I běžce jsem viděla. Ridiculous lifestyle. Autobus mě vyprdnul na Liverpool street, naštěstí asi 15 minut před odjezdem nočního busu k nám. No, a kolem čtvrté hodiny ranní už jsem to drncala tichou spící ulicí u nás. Potichoučku jsem dala kytičku do vody, ohlásila příjezd, padla do postele a spala. Parádní cesta, řeknu vám, Zlaté Heathrow!
Takže tolik k mé navštěvě domoviny. Až na ten peprný návrat to byl super výlet :)

Indický projekt

Kromě běhání se Honza nadchnul také do indické kuchyně, Enthusiasticky líčí každý gastronomický zážitek z práce, jeho indická kolegyně jim totiž občas nosí ňamičky na ochutnávku, posledním hitem bylo kořeněné (samozřejmě příšerně pálivé, tedy nepoživatelné) zobání, takový nevinně vypadající slaný mix cornflakes, oříšků, cizrny, hrášku a další havěti z rýžové mouky, všechno hezky v koření indických barev, prostě pálivé už na první pohled. To bylo radosti, když jsme tu parádu objevili tady u nás Tescu! Obvykle je náš týdenní velký nákup pro Honzu velmi votravná aktivita, ale s indickým zobáním to byla úplně jiná dimenze. Mezitím, co si Honza vybíral a zkoumavě prohlížet další podivnosti v indickém regálu, jsem postupně snosila do košíku vše další na našem seznamu, a mohlo se jet k pokladně. No a vrcholem indického nadšení byl páteční večer, kdy při sestavování seznamu na nákup Honza představil svůj sobotní projekt taštičky samosas. Jo, jeden pokus, a až na trochu tlustší těsto úspěšný, už proběhl loni, ale tentokrát bylo v plánu postupovat přesně podle receptu od pravé Indky. Dokonce jsme dokoupili všechno možné potřebné koření (třeba hořčičných semínek teď máme jak na nakládání dvaceti sklenic okurek!), jen chilli bylo přislíbeno nějak trochu omezit, abych třeba mohla i ochutnat já. Díky patří i naším bývalím australským spolubydlícím, kteří nám tu nechali k použití váhu, Honza se rozhodl držet se striktních gramáží v receptu, takže přišla vhod. No, a až na pár hořčičných semínek, které strachy vyskákaly z pánve, se podařilo vytvořit voňavou směsici, vše podle plánu, teď už jen udělat ty taštičky a dát péct. A pak jíst, to hlavně! Fází balení směsi do těsta se z Honzova projektu stal tak trochu náš společný projekt, ale dohromady jsme pokořili tenoučké pláty těsta (takhle tenké, promoučené, nelepící se těsto jsem v životě neviděla!) a ačkoli naše taštičky vypadaly spíš jako váčky nebo pytlíčky, výsledek byl tak chutný, že sem ani nemůžu dát fotku, protože prostě zmizely, než jsem je stihla vyfotit. Ehm, a i bez chilli pálily tak, že nebýt jogurtu jsem zbytek večera větrala pusu, ale jinak supr projekt!

Běžecký víkend

Ač se podzim už nenápadně vkrádá i sem do Londýna, počasí je pořád docela mírumilovné, máme za sebou už snad třetí nebo čtvrtý slunečný víkend v řadě, z čeho jsme blažení, protože není přeci nad běžecké počasí! Honza začal intenzivně pracovat na své kariéře nadšeného dálkového běžce, celý týden koukal do mapy a plánoval super dlouhý víkendový běh. Gramin Connect se stal v posledních týdnech nejnavštěvovanšjěí stránkou a měli nedovedete si představit ten smutek, vztek a neštěstí, když byl garmin před během vybitý! Jojo, z Honzy se stal nadšený běžec, se vším všudy, od běžeckých bot, přes statistiky v garmin connectu, surfování po recenzích na jiné sporttestery a okukování salomoňáckých S-Lab běžeckých vestiček a batůžků až po závodnické záměry a plány. Ačkoli já teď mám spoustu času, a tak běhám jako čečetka hezky každý den, a neskroměn musím říct, že mi to teď i docela běhá!, skoro jsem se začínala bát, abych ten Honzův ďábelský běžecký plán přežila ve zdraví!
V sobotu ráno Honza skoro nemohl dospat, natěšěný na náš běh. Venku bylo úplně běžecké počasí, tak jsme si dali běžeckou snídani, kterou já potřebuju tak dvě hoďky strávt, než můžu běžet, mezitím si Honza lupne ještě jedno snídaňové kolo, tentokrát myslím toustíky s vajíčkem. Pravidelný a hlavně dostatečný přísun energie během našeho výletu (žádný závodění!) byl zpočátku velkou Honzovou obavou (a mojí taky, protože když Honza dostane hlad, ojoj, to nechcete zažít!), zejména protože tu nemáme žádný batůžek (ani tu S-Labáckou vestičku že), museli jsme to trochu logisticky prokomat. To se nakonec docela povedlo, poslední půlku toustíku s nutellou, která se nevešla do kapsičky, Honza pohotově sňamnul, a se sušenkama, pitíčkem a dvěma banány v každé ruce (byla jsem jak pistolník hehe!) jsme vyrazili. Nejdřív hezky přes park, jak to známe, pak jsme proběhli k Barnes bridge a dál pěšinkou podél vody, co vede až k Chiswick bridge.

Řeka byla přelidněná veslaři, kteří brázdili vodu pod vedením trenérů, kteří je megafonem hecovali z vedlejšího (motorového) člunu. Přes Chiswick bridge jsme přeběhli na druhou stranu a místo toho, abychom se jako minulý víkend vraceli zpátky směrem k Hammersmith bridge (což byla nakonec dvacítka), jsme se vydali do nových končin pěšinkou vedoucí podél Kew gardens až k Richmond bridge. Tam nás čekalo kruté stoupání (ani ne tak tím převýšením, jako spíš tím, že bylo jediné na celé trase) nahoru do Richmond parku, kde jsme si dopřáli pauzičku a svačinku na patnáctém kilometru. Zpátky k vodě jsme pak z parku proběhli klidnou rezidenční čtvrtí, bez zaprděných výfuků aut, což bylo fajn. No, a pak už jsme byli zpět na naší známé trase, hezky po Barnes trail lesem a kolem pivovaru zpátky. Juch! Nakonec krásných 26 kiláčků, parádička! Tak akorát na to si udělat pozdnější obídek, pak samozřejmě kafíčko a hlavně, HLAVNĚ vyčíst Garmina!! Odpoledne jsme pak už jen šli vychodit nožky do Poundlandu (kam jsme šli pro dvě věci a jako vždy vyšli ven se třemi dalšími, magie obchodu, kde je všechn jen za libru) a k trhovci, který měl úplně neskutečně výhodnou akci na hroznové víno, takže máme úplně ovocné žraso. Žádná velká párty to s námi včera veče nebyla, v jedenáct už jsme spali jak dřeváky, ale dnešní vstávání bylo až překvapivě lehké a svěží, žádný jeřáb nebyl třeba. Takže super pohoda. Jdem si užít ještě pěkné počasí, dokud je, zítra má lejt jak blázen, tak to pěkne vyjde na nějaký ten rest day. Hlavně se nepřetrénovat, žejo!