Mozek v posilovně

"No a jak se tam máte?" ozvalo se ze sluchátka...

Víte, myslím, že se máme dobře. Ráno vstáváme na společnou snídani, občas jezdíme do práce a do školy spolu, já občas chodím ráno běhat a pak mažu do školy. Přes den si žijeme své školní a pracovně-školní životy a večer e doma scházíme na večeři. A tak to jde s menšími odchylkami celý pracovní týden. Vlastně by se to mohlo zdát jako hrozně stereotypní život, tedy minimálně podobně stereotypní jako byl ten pražský nebo vídeňský a když se to vezme kolem a kolem, asi i ten kanadský

nebo dánský... Ale nějak mi to ani stereotypní nepřipadá. Stále mě nepřestává překvapovat bystrost spolužáků v diskuzích, pořád mi přednášky připadají zajímavé a inspirativní, s výjimkou několika čtení jsem z doporučených materiálů vesměs nadšená..a vůbec, mám pocit, že můj mozek je tu každý den tak trochu na intenzivním kruhovém tréninku v posilovně. Myslím, že po tomhle roce z něj bude solidní rambo... Ale zpět k tomu stereotypu, jasně, dalo by se mluvit o jakémsi koloběhu křečka v kolečku: studium-běh-jídlo-spánek, opakující se pravidelně v různém pořadí a mírně variabilní intenzitě. Pak tu máte ale navíc takové ty maličkosti, co vás naštvou, potěší, rozesmějí nebo prostě je jen tak potřebujete někomu vyprávět. Mimochodem, s tím žvaněním mi to připomíná naší poslední výpravu za potravou, kdy se Honza starostlivě ptá: "Co se děje, ušli jsme šest kroků a ty jsi nic neřekla?"
...
Nedávno si tady v parku u metra nějaký pán přivezl takový ten pojízdný vozík, co mají třeba
zmrzlináři, s tím rozdílem, že on tam vaří kafe. Vypadá to, že takový pressovač na kolečkách. Když kolem něj ráno běhám, většinou někomu šlehá mléčnou pěnu. Kromě lidí, co kolem spěchají do práce, jeho klientelu paradoxně nejčastěji tvoří místní pejskaři. Není neobvyklé, že si při venčení psa vypijete kafíčko nebo třeba přečtete noviny (což mimochodem vypadá docela legračně, obří formáty novin tu nejsou určené na čtení za chůze, přesto si je někteří hezky na plné rozpětí paží rozevřou hafan si běhá, kde chce ani plouživým krokem obkrouží svou ranní trasu po parkovém chodníčku.
Další druh pejskařů jsou holínkáři. Trávníky tu jsou někdy poměrně rozmáčené a i když na ních nestojí voda, na lakýrky nebo hodobožové polobotky to je škola. Není tak výjimkou, že potkáte štramáka kravaťáka v obleku, co si hupsnul do holínek, chňapnul psa a po venčení se jen přezuej do své naleštěné pracovní obuvi. Stejně tak i dámičky nechávají ne venčení lodičky doma a klidně si k svému business stylu napaří na nohy gumáky.

..
Na pomalou chůzi dětí tu mají speciální zrychlovák. Vypadá jako koloběžka zkřížená s tříkolkou. Oproti klasické koloběžce má vepředu dvě kolečka, takže nevyžaduje držení rovnováhy. Za řidítka je často provlečený popruh, za který je vpředu "zapřažen" spěchající rodič. Díte tak chvilku přibrusluje na koloběžce, občas jen tak spojí na podnožce a nechá se vézt, ale hlavně nezdržuje, že. Evidentně jde o velmi populární hračku, protože normální koloběžku jsme tu skoro neviděli a rodiče, co vláčí klopýtající dítě za sebou taky moc ne. 
...


Jinak pro ty, kteří to ještě nevědí, pořídili jsme si luxusní nový botník! A protože jsem svým povánočním zásobováním vytvořila přetlak ve skladovacích prostorech naší domácnosti, zainvestovali jsme ještě do pár dalších zlepšováků našeho bydlení. Nicméně nenávratně musím konstatovat, že až se budeme někam stehovat, budeme na to potřebovat asi valník, je to děs, kolik má člověk krámů!
...
Tak jo, to byly jen takové víkendové střípky, fotka žádná, jsme v tom bídní... ale polepšíme se, fakt, teď už snad opravdu.. :)
Přeji vám krásný začátek týdne, snad jste si užili víkend jako my naší londýnskou pohodičku! A zítra zase do školy, oujé!

Metro revival

Dlouho se tu neobjevilo naše oblíbené téma londýnského cestování. A protože se mi dnes ráno při cestě do školy přihodila zrovinka taková dechberoucí příhoda, hnedka se s vámi podělím.
Jak možná víte, bydlíme u stanice metra Turnham Green, která je na "zelené" lince District line. Mimo jiné nám tu také staví "modrá" linka Picadilly line, ta tu ale staví ve všední dny jen před sedmou ráno a po půl jedenácté večer. Takže ráno, když čekáte na nástupišti na District line, na vedlejší koleji si to za tu dobu prosmaží třeba klidně tři linky Picadilly, co to hasí z terminálů na Heathrow. No, tak jsem dnes jako obvykle čekala na metro a místo obvyklého hlášení "there is good service on all lines", že všechno jezdí tak, jak má, nahlásili zpoždění na District line a tedy doporučili všem cestujícím nastoupit do Picadilly line, která výjimečně stavěla v naší stanici. Tak jsme se všichni vměstnali do menších vagónu (jsou tak pidi, že třeba Honza si může rovně stoupnout jen v nejvyšším místě, jinak drhne hlavou o strop, případně zářivku) a vesele si to frčeli po naší trase. A samozřejmě jsme si mysleli, jak jsme to tomu zpoždění nenatřeli, Blížila se stanice South Kensington, která je přestupní stanicí na District line a zároveň poslední stanicí na stejné trase směrem na Temple, což je zastávka, kde obvykle vystupuju do školy. Na poslední chvíli mě napadla "spásná" myšlenka (která se ukázala být pěkná blbina) nepřestupovat, vždyť Picadilly jezdí na Holborn, což je stanice od školy asi stejně daleko jako Temple. Věděla jsem, že tam bývá ve špičce hodně lidí, ale nemůže to být přeci tak hrozné, říkala jsem si... (jak-příšerná-mýlka)
Naše metro na Holbornu ještě zastavilo. Na perónu bylo spousta lidí, ale na rozdíl od dvou dalších meter, které stanicí museli jen projet, jsme my mohli aspoň vystoupit. Hlášení ve stanici neustále opakovalo, že z důvodu přeplněného nástupiště a všech dalších chodbiček a tunelů a eskalátorů vedoucích z podzemí na povrch, nebudou metra zastavovat. Není divu, lidé by ani neměli kam vystoupit. Všude byli lidi. Bylo to surresalistický, absurdní, musela jsem se smát. Měli jste vidět ty obličeje lidí v projíždějícím metru. Celí nachystaní stáli u dveří a pak tradá, nestavíme, jede se dál!! Po pravdě ale mě v tom balíku lidí na perónu nebylo o moc líp. Mačkanice. Děs. Dobré dvě nebo tři minuty jsme stáli a nic se nehýbalo. Ani minimální náznak hlemýždího pohybu. Lidé, co spěchali, dospěchali a jen nervózně koukali na hodinky. Nebyl jediný způsob, jak odtud utéct nebo se dostat dopředu. Po chvíli se dav začal popošinovat dopředu a s jistotou mohu říct, že do deseti minut jsme byli na povrchu! Absurdní. Navíc se v chodbičkách ještě připojovala Central line, "červená" linka, na kterou se dá přestoupit.  Dav houstnul, někteří lidé se snažili kličkovat, ale vcelku bezvýsledně. Došlo i na ostré lokty. Přesně tihle nervózní spěchači si snažili probít cestu. Na eskalátoru to vypadalo jako mravenci v mraveništi. Všichni makali jako fretky. A nahoře ve vestibulu turnikety na východ zoufale kvílely přetížením. Poslední kapka absurdična pak byl ten dav lidí, co se chtěla dostat dovnitř do metra, ale protože další lidé by se do tuenlů prostě nevešli, turnikety byly dočasně zablokované a neprůchodné, takže tenhle dav čekal jako zvířátka za mřížemi v ZOO na opačném konci a nervózně vyhlížel, kdy sena turniketech rozsvítí zelená. Byla jsem tak ráda, když jsem viděla oblohu a nadechla se čerstvého vzduchu. Připadala jsem si jako zachráněnec zrovna vytažený z lidské laviny.A řeknu vám, Holborn už opravdu ne!... Slyšela jsem, že někteří si na District line stěžují, ale já jí po dnešku blahořečím! Uf, byl to zážitek, to mi věřte..ale možná lepší si o tom talhle číst než to nutně prožít na vlastní kůži... No, Londýn prostě..klasika.. Mám ráda lidi, ale ..tohle je silnej kalibr, zlatý Aarhus, kde se dalo jezdit na kole (i když se mi do toho deště tolikrát nechtělo, furt lepší než tyhle příšerný všudelidi!)
A víte co je a tom všem asi nejtřešničkovatejší-na-dortu? ..když jsem ráno přicházela na nástupiště, stálo tam metro District line. Mělo ještě otevřené dveře, v pohodě bych stihla nastoupit. Ale bylo tam poměrně plno, tak jsem si říkala, že popojdu dopředu a nastoupím do obvykle prázdných předních vagónu, sednu si, budu si číst.... A ono prd, další District line už nepřijela... Poučení pro příště, nikdy nenechávej ujet District line metro!!!

Z "doma" do "doma"

Oujé, tak jsme tu zpátky. Dali jsme si velmi příjemnou vánoční pauzičku od londýnského hektična, ale teď už zase vesele makáme jako křečci v běhacím kolečku. Musím přiznat, že ačkoli v Praze bylo krásně, cukroví voňavé, stromeček zářící, rodinky spokojené, že nás vidí, do školy jsem se vlastně docela těšila. Další semestr sliboval ještě zajímavější předměty, tentokrát už podle mého výběru, navíc žádná statistika (!!), paráda. Jen teda všechna tahle pozitiva jdou ruku v ruce se ztrojnásobněním počtu esejů či závěrečných prací, které je třeba odevzdat. Je trochu znepokojující, že z prosincového "megamoc", se teď klube spíš něco jako "brutalmegasupergigamoc", ale podle pravidla "už to zvládli i jiní" se to snad nějak setřepe a vše se dobere zdárného konce... Ale nepředbíhejme, na to je ještě spousta času...

I přes povětří, které provázelo Prahu i další města včetně Londýna se našemu letadýlku podařilo přistát, sice s půlhodinovým zpožděním, ale bezpečně jsme tak v pondělí odpoledne dosedli na runway v deštivém šedivém Londýně. Ačkoli je to k nám domů z letiště kousek, ukázalo se, že i takový žbibec může být pěkná štrapáce, zvlášť když nachodíte kilometry jen abyste se dostali od letadla k zavazadlům, natož k východu do metra. Honza mě vyzvedl jako pan domácí na metru, udělali jsme si dobroučkou véču, no prostě jako doma! 

Hned v úterý ráno jsem vyrážela do školy, tenhle semestr má rozvrh rozstrkaný mezi úterý, středu a pátek, ale vypadá to, že i pondělky a čtvrtky budu trávit na campusu. Povinné předměty má sice jenom tři, ale další tři plánuji navštěvovat pro jejich lákavost, zajímavost a potenciální užitečnost a uplatnitelnost v budoucnu. Z těch povinných, jeden méně zábavný a nadšení generující je kvalitativní výzkum s netradičními daty (obrázky, zvuk, chuť, vůně/smrad, pohyby...), z těch dalších dvou, jsem naprosto unešená, přednáší je geniální lidé, náplň je super praktická a inspirativní, zajímavá ..a prostě jsou to skvělé. První z nich je Consumer Psychology, praktický předměty, co vede profesor, co mi asi bude dělat vedoucího diplomové práce,, druhý je pak Organisational and Social Decision Making, který mě třeba naučí, jak nebýt tak nerozhodný člověk haha..Ne, to asi ne, ale přednáší to profesor, co je taky hrozně fajn a vlastně mě přijde zajímavé vědět, podle čeho se v jakých situacích jednotlivci nebo organizace rozhodují a tak.. 

Jinak bylo tedy taky milé se zase sejít s kamarády spolužáky, i když bohužel v tomto semestru už nemáme všichni společný předmět... Ale je fajn, že dvě moje "best friends forever", jak si Honza rád dělá legraci z mých super kamarádek Katie a Cristiny, jsou na Consumer Psychology se mnou, takže se uvidíme aspoň tam. A pak samozřejmě na žvanících sedáncích, study group setkáních nebo dalších "podporujme-se-navzájem-ať-se-z-toho-vyšilování-nezblázníme" meetingů. 

Co se návratu do londýnského života týče, už to nebyl ani takový šok, je výrazně komfortnější se vracet do zabydleného bytečku, nemuset se stěhovat, neřešit, jak dlouho a kudy se dostanu kam, najednou si tu člověk vlastně připadá už docela zabydleně a zaběhle. Na campusu už znáte zkratky, jak co nejrychleji přebíhat mezi budovami nebo kde si musíte natočit lahvičku předem, protože pak už poteče jenom horká voda... 

Ráno, když jde člověk běhat, není tu úplně jako na skalách v Prokopáku, to teda ne, ale co, člověk si zvykne. Je legrační, že když by mi někdo ukáza před půl rokem, kde to budu běhat, za jakou zeleň budu vděčná, asi bych se mu vysmála..ale teď mi i ten náš malý park v Chiswick Gardens přijde vhod. Jo, a abych nezapomněla s tím běhání, všem vám musím vytroubit, že Honza dostal nový sporttester od ježíška, ze kterého je nadšený jak on, tak já! Vjela do něj nová vlna běžeckého elánu, dnes mě dokonce vzal na exkurzi své nově běžecké trasy, kterou objevil, když jsem tu nebyla. 

No, zkrátka se máme dobře tady v tom Londýně v tom novém roce :) Takže běhu zdar, studiu zdar, práci a hledání práce zdar, víkendu zdar a hlavně snídani zdar! (Honza mě rozmazlit luxusním müsli, tak už se těším na snídani!) 

PF 2015

Ať se daří v novém roce!