Uuufff, pátek!

Pátek. Když člověk začne pracovat na full time, najednou to slovo začne znít tak trochu jinak, tak trochu jako "uuufff". Peprnou třešničkou je pak po týdnu totálně vyžraná lednička, která pro milovníky snídaně (zde!) neznamená nic moc jiného než výlet s batůžkem do Tesca. Dneska se poštěstilo, lednička sice vypadá uboze, ale ještě přežijem, takže se tradiční páteční vycházka na nákup odkládá. Zvlášť dneska je to docela milé, neb mě události tohoto pracovního týdne poněkud znavily. No, a tím se vlastně konečně dostávám k tomu aspoň ve zkratce popsat, co vlastně dělám. Smlouva v malé sustainability consultancy mi vypršela koncem ledna, a protože to s nějakým prodloužením vypadalo dost mlžně, poohlížela jsem se po něčem jiném a vida, klaplo to. Ozvala se mi jedna docela velká mezinárodní firma (jmenuje se Havi Global Solutions pro ty, co by si to chtěli googlit), která se zaměřuje hlavně na supply chain management a to zejména obalových materiálů. Já pracuju v sustainability "týmu" - uvozovky protože tým jsem já a můj šéf Phil - a role je zaměřená na sustainability reporting. Kromě toho se částečně podílím i na dalších projektech, hlavně díky skvělýmu šéfovi, který se snaží mě zapojit do různých věcí, takže mám spoustu příležitosí absorbovat novinky jako houba. Momentálně teda dokončujeme hlavní reporting projekt, který probíhá globálně jak v Evropě, tak v Severní Americe a APMEA (Asia, Pacific, Middle East, Australia). Moje zodpovědnost teda byla původně jen za Evropu, ale vzhledem ke komplexitě dodacího řetězce v APMEA a množství dat a dodavatelů se teď částečně pokrýváme i APMEA, což dává té práci skutečně globální rozměr. Různá časová pásma, emaily v čínštině, zdvořilostní přípony v osloveních...a tak. Celý projekt probíhá prostřednictvím online platformy, která má pro reporting období 2015 premiéru. No, a nutno říct, že co se implementace týče, byla tam mnohá škobrtnutí, jejichž výsledkem je právě to "uuufff", se kterým v pátek občas vkročím domů. Ale nestěžuju si, aspoň se nenudím. Třeba dneska jsem po telefonu ve francouzštině instruovala jednoho dodavatele, jak zadat data do toho systému. To v kontextu toho, že celý systém operuje v angličtin,ě bylo v kombinaci s faktem, že jsem francouzsky pěkně dlouho nemluvila, způsobilo, že jsem se docela zapotila. Jooo, jak si asi nozí říkáte, jak můžu něco takového dělat, když v téhle oblasti nemám žádnou zkušenost? Že to je poněkud o krok vedle od toho, co jsem studovala? Jako....jo, taky jsem si to myslela. A pořádt teda nejsem odborník na druhy papíru a složení kelímků na kafe, ale docela hodně věcí jsem se naučila a v některých ohledech se mi vlastně zdá, že se mi předchoyí zkušenosti vlastně docela hodí. Inu, ve ztkratce tedy tolik, jsem spokojená, vycházím s šéfem, kanceláře máme v krasném moderním business parku, cestování do práce mi trvá 40 - 50 minut, což na Londýn vlastně docela jde, myslím, že bych si neměla stěžovat. Protože jsem to já, tak si samozřejmě stěžuju, na zpožděný nebo zrušený vlaky a nekompetentnost některých dodavatelů a chybí mi nějaká pořádná partička lidí z práce, se kterou bychom občas mohli něco podniknout, ale co se dá dělat. Mám se fajn, je pátek, uuufff.

Back on the track

Je to se mnou asi těžké i tak, ale když nemůžu běhat, je to ještě horší. Březen toho byl celkem slušnou ukázkou. Dal by se tak trochu nazvat měsícem testování Honzovy trpělivosti, mé odolnosti nepropadat trudomyslnosti, tedy tak trochu zkouškou vztahu. Prošli jsme, takže dobrý. Zachránilo to pár flectorů, diclofenac a v další fází pak nedaleké bazén a podržte se - posilovna!
Jojo, něco se zase jaksi pokazilo a začala mě bolet noha. A jak to tak vždycky v tomto smutném bolavém období bývá, bolavá noha je nejen stopka běhání, ale bohužel mnohdy i třeba doběhnutému metru, v horším případě pár krokům do kuchyně pro pití...

Běhací botky a kamarád Garmin tak opuštěně vzdychli pokaždé, kdy jsem se šourala kolem. No a z nemoct-nic-dělací mrzutosti mě (a Honzu asi taky) zachránil nedaleký bazén, kam jsem se začala chodit máchat. Nejdřív jsem chodila občas ráno přes týden i potom o víkendu, ale s novou prací už jsem ranní plavby přes týden nestíhala, takže se moje lachtanění skrouhlo jen na víkendy. Což ano, správně mě tak úplně neuspokojovalo. Když se tak ukázalo, že v posilovně, kam chodí Honza, je nejen vstup 24/7, ale také spinning, jóga, pilates a kdesi cosi, řekla jsem si, že to zkusím. Nejsem úplně posilovňácký indoor typ, takže zejména první (nikoli však pouze ta!) návštěva pro mě byla dosti zážitek, ale musím říct, že se spinnerem, na kterém v pět ráno nikdo jiný nejezdí, jsem se docela sžila. A vlastně i ty gymnastické míče a bosu, co doma člověk nemá, se hodí. Činky a funící borce s obříma bicákama radši obcházím obloukem, ale jinak je to docela fajn. Za poslední týden už jsem zkusila zase trochu popobíhat, protože nožky už se snad umoudřila, tak se zatím můžu jenom tak plížit, ale snad to všechno zase přijde. Budík nám zvoní v 4:45 tak jako tak, takže buď hupsnu na spiner nebo veslovací trénažér nebo si pofuním při běhu podél řeky. Takže vlastně dobrý. Forma je v kýbli teda, ale co se dá dělat, žejo. Hlavně že jsme zdraví, juch!

London life update: shrnutí hlavních událostí prosinec 2015 - únor 2016

Je 28. března a včera to byly přesně čtyři měsíce, co jsem přidala poslední příspěvek. Ostuda! A vlastně i docela škoda, ne že byste byli neinformovaní jínými kanály než tady, ale tak nějak mi to připadá fajn mít památku na tyhle londýnský časy. Zrovna včera jsem tak pročítala blog jednoho kamaráda, co je teď na semestr v Šanghaji, a tak mě to nakoplo, že si říkám, že sice Londýn není taková exotika, ale už jen za tu památku (a potěšení babiček a dalších rodinných příslusníků, kterým se tímto omlouvám za publikační odmlku) to stojí.
Přihlašuji se tedy na blog a koukám, že poslední příspěvek je 27. listopadu. Když bych byla pes a měla ocas, ostudně bych ho stáhla mezi zadní nohy a odklopkala na hanbu.
Rozklikávám seznam příspěvků a s překvapením nacházím tři rozepsané, nepublikované příspěvky. Vida, a prej že dotahuju věci do konce... Ehm...
Každopádně teda na rovinu říkám, že každý detail, co se stal od listopadu 2015 tady rozepisovat nebudu, beztak jsem vám všechno vyžvanila během Vánoc, ale tak nějaký ty highlights byly, takže aspoň ve stručnosti...

V prosinci, krásném předvánočním čase, který kromě kýčovitých světýlek v oknech a vánočních slev v obchodech vypadál vánočně možná tak díky našemu adventnímu věnci (který jsem ani nestihla vyfotit vlastně, ale byl pěknej!), jsem měla promoci. Kvůli omezenému počtu vstupenek se té slávy bohužel nemohli zúčastnit všichni, kteří by si to zasloužili, ale kutil fotograf taťka sestříhal super video, takže památka je! No, takže tedy to je oficiální, mám na to i papír. Ceremonie byla decentní, slavnostní, milá, vlastně milé překvapení a bylo to fajn. Každý den bych v tom oblečku s čepicí asi chodit nemusela, ale takhle to bylo docela legrační... Rodičové si to užili, Honza přiběhl o polední pauze z práce na focení, takže všechno dobrý.

Další důležitou novinkou je můj nový běžecký kamarád. Jmenuje se Garmin, zařídili ho rodiče a je to můj pomocníček při běhání. Poté, co jsem během říja a listopadu, mých úspěšných běžeckých měsíců, naběhala celkem 650 km se rocičové rozhodli, že je potřeba, abych měla nějakého hlídače. Ne že by Honzovi nevěřili, ale tak začal běhat, přestal jíst maso.. a tak... Takže asi tu byla obava ze střetu zájmů. Každopádně jsem se s novým kámošem dost sžila, změří sice i to, co snad radši ani nechcete vědět, ale kolem a kolem je to super pomocník.

Můj nový běžecký kamarád

Pak byly Vánoce, které byly fajn, no a pak přišel rok 2016, který nám příliš pozitivně nezačal. Z Prahy jsem odjížděla s těžkým srdcem, vlastně jsem i docela pochybovala, jestli je to tak správně. Ale bylo potřeba jít dál. Zvednout se a začít hledat nový konec provázku, který by šel na domotané klubíčko navázat. Dlouho jsem se budila v naději, že všechno to byl jen zlý sen. Bylo mi smutno a byla jsem vděčná Honzovi, že tu nejsem sama. Tak nějak jsme to tu spolu kouleli. Pořád je mi občas smutno, ale je líp!

Než jsme stačili mrknout, byl konec ledna, který byl zároveň koncem mé pracovní smlouvy mého part time jobu. Naštěstí jsem až neuvěřitelně plynule - doslova v pátek konec v prvním, v pondělí začátek v druhém jobu - proplachtila do nového jobu. Doteď myslím, že můžu mluvit o neuvěřitelném štěstí. Po pravdě se asi nikdy nedozvím, co mě odlišilo od těch ostatních zájemců, ale muselo to být něco hodně husťáckýho, když mě vzali, přestože (jak jsem se později dozvěděla) jsem měla nejmenší sustainability zkušenosti ze všech uchazečů. A nechci se vychloubat, ale ne, nebyla jsem jediný uchazeč :)

Od února jsem tedy plně zaměstnaný jedinec, se všemi aspekty jako je každodenní dojíždění (sad face) nebo pravidelný měsíční plat (happy face). Taky jsme v únoru oslavili Honzovy narozky (starouš!) a naše výročí (první pětiletka splněná). Markét odfrčela do Lille a rodičové se vyrazili rekreovat k protinožcům, takže jsem si naplánovala výlet za Markét, abych jako správná starší ségra zkontrolovala, jestli si mění ponožky, čístí zuby a jí dost ovoce a zeleniny. No a za společný prodloužený víkend jsme toho stihly převelice, návštěvu skvělé místní ZOO (doporučuji!!), prošmejdění nejrůznějších tržišť, procházek městem zakončených kafíčkem a ňamičkou a samozřejmě konzumaci nesčetně vína, kozích sýrů, croissantů a baget. What a life!
A s časovým posunem trvala cesta zpátky do Londýna jenom půl hoďky!...plus teda to 40 minutový zpoždění, ale jinak doceka fofr, dík Eurostare!

..to je zatím vše, příště - a nebudeto až za 4 měsíce - napíšu o novinkách v březnu, o nové práci a o Velikonocích!