Přiznám se, že jsem si musela otevřít diář a zalistovat pár stránek zpátky, abych snad aspoň trochu navázala na vykopávku v podobě předchozího příspěvku. Ani ne tak že bych si nepamatovala, co se dělo, spíš se to všechno tak nějak slilo, jak když padáte z koruny stromu...jedna větev, další větev, břink, hele hnízdo, čau veverko, další větev, ojoj kmen, už tam budem a pak kec ho a jste na zemi na zadku, ani nevíte jak se to tak rychle stalo. Když se ohlídnu za posledním měsícem, mám na jednu stranu pocit, že to uteklo tak rychle, úplně jsme to prosvištěli, šup šup a je po zkouškách, vymalováno. Na druhou stranu teda musím uznat, že si vzpomínám na několik zatraceně dlouhých momentů, zejména když se ocasíte doma u učení, ze všeho nejradši byste dělali tisíc jiných, samozřejmě mnohem zábavnějších, věcí, než se soustředili na učení. A ta ještě hodina, co jste si usnesli, že se ještě budete učit, se vleeečeee... No znáte to. V každém případě předzkouškové a zkouškové období v místním podání bylo nezapomenutelným zážitkem. Podle plánu se mi relativně dařilo postupně se prokousávat materiály a do toho téměř dokončit sběr dat na diplomku. Takže dobrý. Docela. Zjistila jsem, že moje schopnost dělání si poznámky z knih není tak dokonalá, jak jsem se domnívala, respektive celkem zřetelně se rozvíjela během roku. Proto se tak některé poznámky, co jsem si pracně dělala během prvních týdnů, ukázaly jako úplně naprd, o to víc pak člověka potěšilo, že každým týdnem byly výpisky konstruktivnější a užitečnější. Obvykle nejsem úplně skupinový studijní typ, ale všichni tu tak nadšeně mluvili o studijních skupinkách, že jsem si začala říkat, že by na tom možná mohlo něco být. No, a když pak psaly holky, že by mě rády do party, jestli mám zájem, říkala jsem si, proč ne, dáme tomu šanci, Nakonec se to ukázalo jako velmi produktivní a efektivně strávený čas. Nikdy bych nevěřila, že to tak bude, ale byla jsem nadšená. Opět mě překvapila genialita mých spolužáků, na essay based zkoušku byla výměna myšlenek a názorů neuvěřitelně užitečná. Honza si samozřejmě dělal srandu, že máme svůj "circle of excellence", ale trochu si říkám, že určitě jen záviděl, že žádnou study group neměl. Vlastně, to je taky pravda, jsme měli takové první společné zkouškové. Asi uhádnete, kdo byl kliďas a kdo vyšiloval, ehm, pomlčím... Honza den před zkouškou ležel v posteli, předstíral, že si čte v knihách nebo listuje v prezentacích, papír a tužka na poznámky na míle daleko...naopak já jsem zahubila takových stromů, papírů z poznámkama byly stohy! Hezky všechny zvýrazněno, barvičky, ...a on si ležel jak salám, ani špetka stresu. No, prostě byste asi našli pár rozdílů.. Navíc měl Honza zkoušky dřív, takže když já tu potom bláznila se statistikou, pan právník už zívačka, pohodička, kouknem se na film... To je teda další věc, která byla trochu pak už na prd, na učení jsme měli mega moc času. Na že by to bylo špatně, ale vyvolává to celkem intenzivní pocit, že ta zkouška bude těžká jak prase (confirmed afterwards) a navíc se pak už dostanete do fáze, kdy něco víte, ale protože pořád a vždycky můžete vědět ještě víc, číst další články, další knihy, další materiály...ta trochu dostanete takový pocit, že už ať radši to přijde, že už se jen prodlužuje trápení... Měla jsem zkoušky začátkem června, konkrétně 3. a 4., hnedka za sebou. Oplakala jsem kvůli nim účast na svém oblíbeném Králi Šumavy, kde naši rodinu tak letos reprezentoval jen tatínek. Příští rok si to ale už ujít nenechám!! No, a pak se teda konečně nachýlila ta chvíle CH, kdy už nebylo zbytí, mě bylo k zblití, ale se svou růžovou (byla nejlevnější) kalkulačkou, skriptama, poznámkama a ovocným tvarůžkem jsem vykročila na svou první (a garantuju vám, že poslední) zkoušku ze statistiky. Řeknu vám, celej tenhle podnik byl takovej nějakej.. no trochu chyba byla zapsat si tu statistiku v zimním semestru a kvalitativní metody v letním, skoro jsem to měla udělat opačně.. ale tak dobrá.. Pak teda zjištění, že si toho moc nepamatuju docela zabolelo, přednášky něco osvětlily, něco zůstalo zatemněné doteď.. Na opakovací přednášce nám vesele ukazovali graf úspěšnosti studentů na tomto kurzu, většina se pyšnila poměrně solidními výkony v zónách merit nebo distinction. Brnkačka, ne? K dispozici jsme měli předchozí testy z minulých let, sice bez výsledků, ale s holkama jsme si kontrolovaly odpovědi na předchozí tři roky a (k mému úžasu, překvapení a dojetí) se naše odpovědi z velké míry shodovaly. Bezva.
 |
| Statistika |
Začínala jsem z toho mít docela dobrý pocit, že by to nemusela být katastrofa. Předchozí roky se typy otázek opakovaly, takže bych měla být v pohodě. I tak mi teda bylo pěkně zle, jako vždycky. V učebně, kde jsme měli každý přidělené číslo stolečku, na velké obrazovce běžel čas, Odpočítávaly se vteřiny do začátku. Chce se mi čůrat. Ne, nechce, Budu zvracet. Ne, nebudu. Bude to dobrý. Do háje už chci psát. Všichni nervózní, bledá tváře prosebně zíraly na odpočítávající čas. Už. Už! Otočila jsem první stránku a když jsem neviděla očekávaný box plot, trochu ve mě hrklo. Ve všech předchozích letech to tak bylo..ale tvrdili, že otázky můžou být v různém pořadí, Zběžně jsem prolistovala zbytek a když jsem svůj box plot očekávaný nenašla, trochu mě to znervóznilo, ale dobrý, jdem na to. (to jsem ještě nevěděla, jak sakra jiná a jak zatraceně těžší takhle zkouška bude). Zbytek tu líčit dopodrobna nebudu, ale pro zájemce ráda poskytnu barvité vyprávění. Jako perličku snad jen dodám, že zkouška byla na dvě hodiny a začínala v 14:30. Dle instrukcí nám mělo být hlášeno posledních 30 minut na což jsem, zabraná do kalkulačkového datlení, naprosto zapomněla. A jak tak většinou zkoušky začínají a končí v celou, za deset minut čtyři se mě zmocnila naprostá panika, že zbývá deset minut a já nemám hotovo. Pocit, že tuhle zkoušku nedám. ..a že musím udělat co můžu, v těch posledních deseti minutách. Ehm, nedovedete si představit tu úlevu, když se ve čtyři ozvalo "máte posledních 30 minut". Musela jsem se sama sobě pousmát, jakej jsem matlák. No, a pokračovala jsem ve statistikování, byl to teda děs, kéž to dobře dopadlo. Po dvou hodinách jsme se všichni vytrmáceli z učeben s vyždímanými mozky, pár lidí mělo na krajíčku, bzučelo to tam jak v úle, jak si všichni stěžovali. Ojejej, bylo na co. Třeba otázka začínající "tohle jsem sice nebrali, ale vymyslete to.." všem evidentně zvedla mandle, jako dikobrazi jsme se ježili... No, po pravdě, možná si mohli odpustit to "testy se rok od roku nemění, když pochopíte náplň testů z předchozích let, jste v pohodě, ostatně, stejně má většina lidí merit nebo distinction".. a proslýchalo se, že se chystají udělat razii na distinction šťastlivce, že prý je jich moc.. a že se teda testy ztíží..Hm, možná to nemuselo být letos, hehe.. Tak uvidiíme. Každopádně jsme s pochroumaným egem a šrámy na studijní duši se sklopenýma ušima doklopkali domů a další den, hurá na tříhodinovou esej zkouškovou párty. Na začátek je teda třeba říct, že tahle zkouška mě děsila od samého prvního týdne. Deset otázek, vyber si tři a za tři hodiny (už jen ten fakt, že to trvá tři hodiny!) napiš tři eseje. Ti, co vědí, jaký porod byl pro mě psát eseje během roku, věčná nespokojenost s první větou..ještě si to rozmyslet.. za hodinu na tyhle serepetičky nebude čas. Navíc kdo ví, jací kříženci ty otázky budou (témata se překrývala a kombinovala různě dohromady). V praxi to znamenalo, že cokoli může souviset s čímkoli, takže moje příprava skončila kreslením bublinových mind maps, u kterých jsem doufala, že v okamžiku O se mi nějak vybaví... Po statistické újmě, kdy, jak říkala jedna spolužačka "každý výsledek bude překvapení", mi bylo dost ouzko, ale vidět ostatní, že jsou na tom stejně bylo celkem všeříkající. No, a musím uznat, že byli s otázkami docela štědří. Teda, vše probíhalo podle očekávání.
 |
| Social Psychology of Communication |
První čtení otázek, panika, uklidni se a přečti si to v klidu ještě jednou, oukej, na tuhlo otázku umím odpovědět, bezva, to bude první, na tuhle umím odpovědět, bezva, druhá, sakra, co třetí, tahle? nebo tahle? nevim, sakra, musím se rozhodnout, tak tahle (a pak v průběhu psaní té třetí si říkáte, no, možná jsem se přeci jen měla rozhodnout pro tamtu). Jo, a taky tu poslední esje jsem nestihla dopsat. Poslední odstavec je v bodech, co se dá dělat. Mimochodem, už po první eseji (5 stránek) mi málem upadla ruka. Oujé, už jen další dva... Celkem jsem napsala něco málo přes 15 stránek. Ruka mě bolela ještě druhý den. Ale víte co, je to hotovo, to je hlavní. Najednou jak z vás spadne ten šutrák, bang, rána jak z děla..a je to úleva. Poslední zkouška. Zní to neuvěřitelně. (ehm, jsem si myslela po poslední zkoušce na žurnalistice, že je poslední, všichni "jó, v Británii, tam jsou jen eseje, žádný zkoušky!"...ouha)..takže říkejme tomu poslední zkouška na magistru. Poslední z téhle parády na LSE.
 |
| Agáta mi přinesla odměnu :) |
...bylo krásně, takže jsme měli ještě chvilkové posezení v parku, výměna dojmů, opojení bez-stresu stavem beztíže.,ale pak se ukázalo, že adrenalin ,co nás držel při životě během učení a zkoušek vyprchal a na nás padla únava je když na nás hodí deku. Naštěstí mě doma čekala luxusní večeře!! (i spolubydlící čuměli, jakej je Honza kouzelník a horečně mě utvrzovali, že to fakt uvařil sám..:)..) a pak jsem po dvou nocích, kdy jsem se budila ze snů hrůzou, že mě před zkouškou někdo zamkne v obří budově s bazénem a saunou a čínská paní mě bude nutit jíst čínskou polívku a já kvůli tomu zmeškám zkoušku, konečně vyspala. Blaho. V pátek jsme pak měli oslavnou piknik párty, pronajali jsme si lodičku a pluli Regent Canalem z Camdenu až k Little Venice a zpátky. Pilo se víno, jedly jahody, fotily selfie a skupinové fotky...a večer jsme završili v American barbecue baru, oujé. Jojo, je to fajn partička. Odcházely jsme s Cristinou, Carol a Katie, někteří tam ještě zůstávali. Všichni se smáli, žvanili jeden přes druhého, plánovali pikniky.. Proplétaly jsme se mezi lidmi na zaplněném chodníku a pravděpodobně se vypadaly jako slečinky slepice, co kvokají, pak se začnou chechtat.. ale bylo to fajn. Mám ty holky ráda, škoda, že jedou pryč... Ale aby nám to tu nesklouzlo do nějaký nostalgie! Před námi byl úžasný a skvělý víkend, o kterém, věřte nebo ne, jsem nedělala vůbec, ale vůbec nic do školy! Myslím, že to byl první víkend od té doby, co tu jsme, kdy jsme ani já ani Honza nemuseli dělat něco do školy. Ale o tom až příště! :)
Docela jsme si oblíbili piknikování. Ne nějaké velkolepé, ještě nemáme ten pravý piknikový koš, co měl Méďa Béďa, a taky nenosíme deku a papírové talířky.. Ale podobně jako pár víkendů zpátky jsme se vydali teď v sobotu na procházku, cestou to vzali přes obchod a našeho zelináře, kde jsme nakoupili ňaminy a pak zakempili v parku, kde si nacpali pupky tak, že jsem hekala celou cestu domů. Minule to u Honzy vyhrály extra čokoládové brownies, tentokrát šel do "ovocnější varianty" v podobě obřích borůvkových muffinů, no a zapili jsme to naším oblíbeným oatlym (Oat drink)..
