London life update: shrnutí hlavních událostí prosinec 2015 - únor 2016

Je 28. března a včera to byly přesně čtyři měsíce, co jsem přidala poslední příspěvek. Ostuda! A vlastně i docela škoda, ne že byste byli neinformovaní jínými kanály než tady, ale tak nějak mi to připadá fajn mít památku na tyhle londýnský časy. Zrovna včera jsem tak pročítala blog jednoho kamaráda, co je teď na semestr v Šanghaji, a tak mě to nakoplo, že si říkám, že sice Londýn není taková exotika, ale už jen za tu památku (a potěšení babiček a dalších rodinných příslusníků, kterým se tímto omlouvám za publikační odmlku) to stojí.
Přihlašuji se tedy na blog a koukám, že poslední příspěvek je 27. listopadu. Když bych byla pes a měla ocas, ostudně bych ho stáhla mezi zadní nohy a odklopkala na hanbu.
Rozklikávám seznam příspěvků a s překvapením nacházím tři rozepsané, nepublikované příspěvky. Vida, a prej že dotahuju věci do konce... Ehm...
Každopádně teda na rovinu říkám, že každý detail, co se stal od listopadu 2015 tady rozepisovat nebudu, beztak jsem vám všechno vyžvanila během Vánoc, ale tak nějaký ty highlights byly, takže aspoň ve stručnosti...

V prosinci, krásném předvánočním čase, který kromě kýčovitých světýlek v oknech a vánočních slev v obchodech vypadál vánočně možná tak díky našemu adventnímu věnci (který jsem ani nestihla vyfotit vlastně, ale byl pěknej!), jsem měla promoci. Kvůli omezenému počtu vstupenek se té slávy bohužel nemohli zúčastnit všichni, kteří by si to zasloužili, ale kutil fotograf taťka sestříhal super video, takže památka je! No, takže tedy to je oficiální, mám na to i papír. Ceremonie byla decentní, slavnostní, milá, vlastně milé překvapení a bylo to fajn. Každý den bych v tom oblečku s čepicí asi chodit nemusela, ale takhle to bylo docela legrační... Rodičové si to užili, Honza přiběhl o polední pauze z práce na focení, takže všechno dobrý.

Další důležitou novinkou je můj nový běžecký kamarád. Jmenuje se Garmin, zařídili ho rodiče a je to můj pomocníček při běhání. Poté, co jsem během říja a listopadu, mých úspěšných běžeckých měsíců, naběhala celkem 650 km se rocičové rozhodli, že je potřeba, abych měla nějakého hlídače. Ne že by Honzovi nevěřili, ale tak začal běhat, přestal jíst maso.. a tak... Takže asi tu byla obava ze střetu zájmů. Každopádně jsem se s novým kámošem dost sžila, změří sice i to, co snad radši ani nechcete vědět, ale kolem a kolem je to super pomocník.

Můj nový běžecký kamarád

Pak byly Vánoce, které byly fajn, no a pak přišel rok 2016, který nám příliš pozitivně nezačal. Z Prahy jsem odjížděla s těžkým srdcem, vlastně jsem i docela pochybovala, jestli je to tak správně. Ale bylo potřeba jít dál. Zvednout se a začít hledat nový konec provázku, který by šel na domotané klubíčko navázat. Dlouho jsem se budila v naději, že všechno to byl jen zlý sen. Bylo mi smutno a byla jsem vděčná Honzovi, že tu nejsem sama. Tak nějak jsme to tu spolu kouleli. Pořád je mi občas smutno, ale je líp!

Než jsme stačili mrknout, byl konec ledna, který byl zároveň koncem mé pracovní smlouvy mého part time jobu. Naštěstí jsem až neuvěřitelně plynule - doslova v pátek konec v prvním, v pondělí začátek v druhém jobu - proplachtila do nového jobu. Doteď myslím, že můžu mluvit o neuvěřitelném štěstí. Po pravdě se asi nikdy nedozvím, co mě odlišilo od těch ostatních zájemců, ale muselo to být něco hodně husťáckýho, když mě vzali, přestože (jak jsem se později dozvěděla) jsem měla nejmenší sustainability zkušenosti ze všech uchazečů. A nechci se vychloubat, ale ne, nebyla jsem jediný uchazeč :)

Od února jsem tedy plně zaměstnaný jedinec, se všemi aspekty jako je každodenní dojíždění (sad face) nebo pravidelný měsíční plat (happy face). Taky jsme v únoru oslavili Honzovy narozky (starouš!) a naše výročí (první pětiletka splněná). Markét odfrčela do Lille a rodičové se vyrazili rekreovat k protinožcům, takže jsem si naplánovala výlet za Markét, abych jako správná starší ségra zkontrolovala, jestli si mění ponožky, čístí zuby a jí dost ovoce a zeleniny. No a za společný prodloužený víkend jsme toho stihly převelice, návštěvu skvělé místní ZOO (doporučuji!!), prošmejdění nejrůznějších tržišť, procházek městem zakončených kafíčkem a ňamičkou a samozřejmě konzumaci nesčetně vína, kozích sýrů, croissantů a baget. What a life!
A s časovým posunem trvala cesta zpátky do Londýna jenom půl hoďky!...plus teda to 40 minutový zpoždění, ale jinak doceka fofr, dík Eurostare!

..to je zatím vše, příště - a nebudeto až za 4 měsíce - napíšu o novinkách v březnu, o nové práci a o Velikonocích!