London comeback

Přestože jsme si ani jeden z nás Londýn zas tak úplně nezamilovali, musím uznat, že jsem se sem zpátky vlastně docela těšila. Bylo to trochu zvláštní, odjíždět pro tentokrát s cílem odevzdat diplomku a najít si práci, ale asi je to prostě taková další kapitola.... Na letišti jsem se chvíli zacítila trošku staře, když se mnou z Prahy letěla slečna do Londýna evidentně na roční studijní pobyt do rodiny (obří kufry, celá rodina se přišla rozloučit, včetně hloučku kamarádů, na letišti v Londonu jí vyzvedávali s cedulkou se jménem...). Já vzpomínala, jak jsem letěla tehdy do Kanady, na ten pocit na tom letišti, loučení a všechno...a jak už tohle mám "za sebou". Vedle mě v letadle seděla slečna, který zase jela na půlroční pobyt do Skotska, tak mi to připomnělo Dánsko, jak jsem se kodrcala se všemi věcmi, a jak i tohle už mám "za sebou".. Už to není ani jako loni, kdy jsem jako si natěšený studentík tehdy v autobuse přemítala, jaké to asi na tom LSE bude... A i tohle už mám vlastně tak trochu "za sebou"...takže chtě nechtě (a že já bych klidně ještě studovala, víte!), welcome in the real world, baby!

Bohužel, londýnské přivítání však nebylo nejpřívětivější, zatímco z Prahy jsme odlétali s krásnými 25 stupni a modrou slunečnou oblohou, čím blíž nad Británií, tím větší mračna se stahovala. Průlet tou šedí při přistání nebyl žádný med, a co teprve když jsme klesli na runway a kapky začaly bičovat miniaturní okýnka a jak hopíky se odrážely od povrchu křídel letadla. Evidentně to nebyl jen letní deštík, protože u výdeje zavazadel byla přes půl haly obří louže, jako že fakt obří a třeba centimetr a půl hluboká v ploše. Dámy na podpatku byly tentokrát ve výhodě, ostatní z nás se opatrně po špičkách proťapkávali k běžícímu pásu, aby chňapli své zavazadlo a pak ho jako brodem vesele na kolečkách provlekli tou louží zpátky k východu. Mokro zespodu bylo fuk, neb venku lilo jak blázen, z mé tašky se jen za cestu od metra stala pěkně nacucaná houba. Můj krásný puntíkatý deštník samozřejmě zůstal prozíravě ve třetím šuplíku tady v Londýně, takže jsem měla zapůjčenou provizorní kostkovanou variantu, která ovšem pokulhávala při rozevření už doma v Praze. No co, cestu snad přežije a pak ho vyhodím, říkala jsem si. A taky že jo, všechna čest, před největším plavajzem zachránil, ale pak přišly ty dva osudné poryvy, z deštníku byla mísa, pak zas deštník, pak zas mísa...a mísou už zůstal. Nějakým zázrakem se mi toho chudáka podařilo zkrotit a sklapnout, ale se vším vděkem asi půjde do koše...
Prázdný byteček mě přivítal suchem a teplem, to jsem ocenila nejvíce, méně už tu úplně prázdnou ledničku. Také škoda, že ten plný koš se špinavým prádlem a žádnou zbylou zásobičku pracího prášku jsem objevila až poté, co jsem se celá mokrá vrátila z Tesca se základním zásobováním.
Další misí bylo pak odevzdání diplomky. Musím přiznat, že jsem se cítila docela pyšně, na ty stránky a stránky textu, co jsem vyprodukovala. Žvaním hodně, ale tolik jsem toho asi nikdy nenapsala..a zřejmě se ani žádný další trumf konat nebude. Takže jsem si ten pocit (z doufejme dobře odvedené práce) docela užívala. Odevzdala jsem své dvě kopie v kanceláři naší administrátorky, ona si odfajfkovala mé jméno...a bylo. Byl to trochu zvláštní pocit, jako že ..a to je všechno? Skoro by se člověku chtělo zeptat, co má dělat dál. Zavalila mě taky trochu vlna úlevy nebo takového toho blaha, že teď už je všechno v pořádku, ale povětšinou mi asi v ten moment nedocházelo, že tohle je asi konec. Pravda, ještě nahrát data do archivu, pár kosmetických úprav, ale jinak konečná. Dveřník u východu (když by tam nějaký byl) by mi řekl:"Přijďte si v prosinci pro diplom a zatím můžete začít hledat práci, To je vše, těšilo nás." A tak mi trochu bylo smutno, že to všechno končí, na druhou stranu musím říct, že to byl fajn pocit. Jo, jasně, ještě nemám ten diplom, ale i tak mě to všechno uvnitř docela hřálo... Cestou zpátky jsem se stavila v knihovně a konečně si půjčila ty knížky, co jsem si celý rok chtěl přečíst, jen na to nebyl čas. Hned cestou domů jsem jednu rozečetla, paráda řeknu vám! Další odměnou pak bylo setkání s Katie a Cristinou, které pěkně prosím začalo kolem dvanácté a prožvanilo se až do půl sedmé. Mezitím se u stolu vedle vystřídaly tři různé skupiny lidí, a my pořád seděly a povídaly, jé, bylo to bezva.
Taky už jsme stihli zkontrolovat naší spásnou oázu přírody ve Wimbledonu, sobotní patnáctka přes Richmond do našich oblíbených "lesů-jako-na-Brdech" potvrdila, že horský pobyt v Rakousku chtě nechtě zanechal velmi pozitivní stopy na naší formě! Škoda, že to všechno půjde do háje, neb tu s bídou našplháme čtyři výškové metry za výběh. No, jak jsme se do horského běhání nadchli a zamilovali (ne že já bych do něj už nebyla nadšená, to spíš Honza je novinkou letošního léta!), přihlášky na nějakou horskou výzvu asi budou muset ještě počkat, Londýn nám pro toho úplně ideální podmínky vskutku nenabízí...

No a na závěr ještě dvě novinky:
- Tramtadadáááá, naši spolubydlící se zasnoubili! :) Oujé, congratulations!
- Fňuk fňuk, zítra mi odjíždí moje nej kamarádka Katie (vrací se do Států) :(   I will miss her!

Tak, a teď už jste úplně up-to-date a přejeme pěkný začátek nového týdne!
(tady je zítra státní svátek, ale má příšerně pršet, takže trochu na prd no... ale tak aspoň spousta času na job search, že heh)